ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.89.2016:30
sp. zn. 3 As 89/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce Ing. K. R.,
zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 26, proti žalovanému
Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, za účasti osoby zúčastněné na
řízení K. Ch., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem Brno,
Jakubská 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 24. 3. 2016, č. j. 30 A 40/2014 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4114 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního
zástupce žalobce Mgr. Jiřího Koláčka.
III. Osoba zúčastněná na řízení K. Ch. nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 4. 2014, č.j. KUJI 24305/2014, sp. zn. OUP 88/2014-Ko-2
žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Městského úřadu Náměšť nad Oslavou
(dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 10. 1. 2014, č. j. 3945/13/Výst/Mič,
sp. zn. MNnO 1507/07/Výst/Mach, kterým byla osobě zúčastněné na řízení (dále též
„stavebník“) podle §115 a §129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění
rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „stavební zákon“) a §18c vyhlášky č. 503/2006 Sb.,
o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění
vyhlášky č. 63/2013 Sb., dodatečně povolena stavba „Sklad vč. přístřešku“ na pozemku
parc. č. X a X v katastrálním území S. u N., postavená v rozporu s vydaným stavebním
povolením. Žalovaným provedená změna rozhodnutí správního orgánu I. stupně zahrnovala
pouze dílčí úpravy textu výrokové části prvostupňového rozhodnutí, konkrétně změnu
ustanovení určujícího příslušnost správního orgánu I. stupně, jakož i ustanovení, podle kterých
bylo rozhodováno a stavba povolena. Žalovaný rovněž přesunul text vztahující se k provedení
žlabu do bodu 12., v části týkající se stanovení podmínek pro dokončení stavby. Ve zbytku
žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně (dále „krajský
soud“); krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ze správního spisu krajskému soudu vyplynulo, že předmětná stavba byla původně
správním orgánem I. stupně povolena rozhodnutím v roce 2004. Při kontrolní prohlídce na místě
stavby provedené dne 14. 8. 2007 však bylo zjištěno, že je stavba prováděna v rozporu
se stavebním povolením v tom, že odstupová vzdálenost předmětné stavby od pozemku
ve vlastnictví žalobce (parc. č. st. X v katastrálním území S. u N.) činí namísto 1 m pouze 0,5 m.
Původní stavebník K. Ch. st. v průběhu následného správního řízení podal žádost o dodatečné
povolení stavby. Následovalo vleklé řízení, v jehož průběhu žalovaný opakovaně rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, dodatečně povolující předmětnou stavbu, rušil pro vady těchto
rozhodnutí.
Krajský soud nejprve shledal nedůvodnou námitku žalobce, že původní stavební povolení
pozbylo platnosti. Navíc upozornil, že je pro věc nerozhodné, zda byla stavba postavena zcela
bez platného stavebního povolení nebo zda v průběhu realizace stavby došlo k porušení
stavebního povolení. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně se totiž vztahovalo na celou stavbu
a stanovilo i podmínky pro její dokončení. Obstojí tak i bez návaznosti na původní stavební
povolení. Obdobně shledal krajský soud pro dodatečné povolení stavby irelevantní otázku, zda
stavebník ignoroval výzvy správního orgánu I. stupně k zastavení prací, neboť takové jednání
stavebníka nemá vliv na naplnění podmínek pro dodatečné povolení stavby podle §129
odst. 3 stavebního zákona.
Jako důvodnou však soud vyhodnotil námitku žalobce napadající způsob, kterým
se žalovaný vypořádal s jeho námitkami týkajícími se (ne)možnosti údržby jeho domu z toho
důvodu, že mezera mezi stavbou stavebníka a jeho domem činí pouze 0,5 m. Správní orgány
obou stupňů při posouzení těchto námitek žalobce vycházely pouze z doplněné projektové
dokumentace, aniž by se zabývaly reálností údržby žalobcova domu, případně mírou jejího
ztížení. Žalobce sice nepředložil žádné konkrétní podklady, z nichž by nemožnost údržby jeho
domu jednoznačně vyplývala, ale s ohledem na odstupovou vzdálenost pouhých 53 cm je i laikovi
prima facie zřejmé, že v takovém prostoru je ztížen jakýkoliv pohyb a udržovací práce tím pádem
mohou být velmi obtížné, ne-li nemožné. Ke zpochybnění projektové dokumentace tedy
postačuje i pouhé tvrzení žalobce. Krajský soud rovněž zdůraznil, že návrh údržby domu žalobce
v části d. 10 projektové dokumentace je nedostatečný. Je tvořen pouze nákresem lešení,
bez odkazu na jakékoliv technické normy a tvrzením, že údržba je ztížená, avšak v plném rozsahu
možná. Nezabývá se možností pohybu v tomto prostoru ani otázkou faktické proveditelnosti
montáže lešení. Správní orgány závěry projektové dokumentace nekriticky převzaly,
aniž by se zabývaly otázkou dostupnosti podobných lešení a možností jeho provedení.
Neposoudily ani, zda odpovídá technickým normám, či zda je fakticky možné v takto stísněném
prostoru vykonávat činnosti údržby.
Soud zdůraznil, že po žalobci lze požadovat pouze omezení, která jsou v rozumném
poměru k užitku získanému vlastníkem nové stavby (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 23/2013 – 53). Nadto zdůraznil, že i s ohledem
na zásadu materiální pravdy měl správní orgán I. stupně postupovat tak, aby žalobcem vznesené
pochybnosti řádným způsobem vyloučil. Zcela nedostatečné obecné závěry správního orgánu
I. stupně převzal žalovaný a tím zatížil i svoje rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů.
Krajský soud vyhodnotil jako důvodnou také námitku žalobce, že stavba je v rozporu
s územním plánem obce S. a vzájemné odstupy staveb podle §25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále „vyhláška č. 501/2006 Sb.“) musí splňovat
požadavky urbanistické a požadavky na zachování kvality prostředí. Krajský soud uvedl, že stavby
v daném místě nejsou pouze stavbami určenými čistě k bydlení. Jedná se dílem i o venkovská
zemědělská stavení. Lze tedy hovořit o venkovské zástavbě, kombinující bydlení a zemědělskou
činnost. Z vymezení předmětné plochy BV v územním plánu přitom nevyplývá, že v této ploše
nelze umístit zemědělskou stavbu skladu. Správní orgány však dostatečně nevyhodnotily rozměry
skladu (36 m x 18 m), ani to, že stavba bude užívána pro podnikatelské účely stavebníka. Plocha
BV je přitom nepochybně určena především pro bydlení; zemědělská činnost v daném místě tak
musí mít pouze vedlejší a doplňkový charakter. Předmětná stavba navíc podle fotodokumentace
svými rozměry (zejména výškou) a vzhledem vybočuje z charakteru okolní zástavby.
K charakteru stavby skladu se správní orgány vyjádřily pouze obecně. Nezkoumaly tehdy aktuální
rozsah zemědělské činnosti v daném místě a její případné zvýšení v důsledku umístění předmětné
stavby, neuvedly ani, zda se v daném místě nacházejí i jiné takto velké sklady zemědělských
produktů a podobně. Správní orgány se proto dostatečně nevypořádaly s námitkou žalobce
týkající se rozporu s územním plánem obce S. Konkrétní úvaha správních orgánů v tomto směru
nemůže být v žádném případě nahrazena podpůrnou argumentací již vydaným stavebním
povolením, neboť jde o podmínky dodatečného povolení stavby podle §129 odst. 3 stavebního
zákona. Obdobně (kromě obecné argumentace) správní orgány vůbec neposoudily soulad stavby
s požadavky na vzájemné odstupy staveb podle §25 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
Kasační stížností žalovaný (dále „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále „s. ř. s“). Ze zdůvodnění kasační
stížnosti je ovšem zřejmé, že měl na mysli důvody dle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatel
se totiž vymezuje proti výtkám krajského soudu, týkajícím se nedostatků odůvodnění jeho
rozhodnutí. Domnívá se, že všechny krajským soudem vytčené problémy jsou v v rozhodnutí
správního orgánu I. stupně i v jeho vlastním rozhodnutí dostatečně řešeny. Zdůraznil, že věc byla
řešena několikrát v odvolacím řízení správním a několikrát vrácena správnímu orgánu I. stupně
k odstranění vad jeho rozhodnutí.
První okruh stížnostních námitek oponuje rozsudku krajského soudu v části týkající
se nedostatečného posouzení otázky, zda bude možná údržba domu žalobce vzhledem k malé
odstupové vzdálenosti od skladu stavebníka. Stěžovatel uvádí, že vycházel z obsahu projektové
dokumentace z června 2010, části F1 bodu 2) písm. a10) a text z projektové dokumentace cituje.
Dále argumentuje tím, že po realizaci stavby skladu byl v prostoru mezi rodinným domem
žalobce a skladem realizován půlkruhový monolitický betonový žlab šířky 53-60 cm a tloušťky
15-20 cm pro zaústění svodů dešťových vod. To podle stěžovatele prokazuje, že je možný pohyb
v meziprostoru mezi stavbami a též je zde možné provádění stavebních prací. Naproti tomu
žalobce podle stěžovatele nepředložil žádný důkaz, který by zpochybnil možnost údržby jeho
domu. Správní orgán I. stupně rovněž vycházel ze šetření na místě samém, při němž dospěl
k závěru, že údržba domu žalobce je ztížená, ale možná.
Stěžovatel dále považuje za řádně odůvodněnou úvahu správních orgánů o souladu
dodatečně povolované stavby s územním plánem obce S. Pojmy „kvalita prostředí a bydlení“,
užité v regulativech územního plánu, nejsou definovány žádným právním předpisem. Stěžovatel
obecně vykládá, co tyto pojmy podle jeho názoru zahrnují (např. hladinu hluku z dopravy a
výrobní činnosti či čistotu ovzduší), a dovozuje, že naplnění těchto pojmů má zkoumat správní
orgán, který řízení vede. Pokud stavební úřad neshledá, že by byly překročeny limitní hodnoty
(např. hluku), nelze mít za to, že by došlo ke zhoršení kvality bydlení. Z odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu I. stupně je podle stěžovatele zřejmé, že po posouzení věci podle všech
relevantních norem a předpisů neshledal žádné překročení stanovených limitů. Stěžovatel se ve
svém rozhodnutí s tímto posouzením ztotožnil. Dále zdůraznil, že venkovské usedlosti, rodinné a
bytové domy, které jsou v ploše BV územního plánu přípustné, mají obvykle integrované
hospodářské zázemí a připojenou zahradu. Přípustné jsou i ostatní druhy budov, vyhovující
zákonným předpisům. Nepřípustné jsou stavby a zařízení snižující kvalitu prostředí a pohodu
bydlení nad obvyklou míru nebo která nejsou slučitelná s bydlením. Správní orgán I. stupně
uvedl, že stavba je hospodářskou budovou sloužící majiteli venkovské usedlosti k uskladnění
hospodářských produktů, která nebude snižovat pohodu bydlení a kvalitu prostředí nad míru
obvyklou ve venkovské zástavbě.
Poslední okruh námitek oponuje závěrům krajského soudu v tom směru, že podle
stěžovatele bylo řádně provedeno posouzení souladu dodatečně povolované stavby a jejího
odstupu od domu žalobce z pohledu §25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Toto posouzení náleží
výhradně správnímu orgánu, nikoliv účastníkům řízení. Správní orgán I. stupně přitom uvedl,
že stavba je umístěna pouze o půl metru blíže k hranicím sousedních pozemků oproti původnímu
stavebnímu povolení z roku 2004. Dodatečně povolovaná stavba proto není v rozporu
s urbanistickými požadavky.
Stěžovatel rovněž obecně nesouhlasí s tím, že by nebyla pro řízení o dodatečném
povolení stavby relevantní existence původního stavebního povolení z roku 2004, oproti němuž
stavba nevykazuje žádné odchylky kromě posunutí půdorysu o 0,5 m k domu žalobce.
Jde o nepatrnou změnu v umístění stavby oproti vydanému stavebnímu povolení, která nemůže
mít vliv na urbanismus obce, pouze může ovlivnit údržbu sousední nemovitosti. Stavba svou
výškou odpovídá výšce sousedního domu žalobce. Z předložené projektové dokumentace
nevyplývá zhoršení kvality prostředí v okolí stavby a ani žalobce je nijak nedoložil. Nadto
je ve spise založeno souhlasné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví – Krajské hygienické
stanice kraje Vysočina. Z projektové dokumentace a kladného závazného stanoviska Hasičského
záchranného sboru kraje Vysočina vyplývá, že stavba bude využívána pouze jako sklad
hospodářských produktů a k umístění nesamohybných strojů. Závěrem stěžovatel navrhuje
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
Zejména zdůraznil, že údržba jeho domu bude za daných podmínek nemožná. V projektové
dokumentaci podrobný návrh údržby jeho domu chybí. Zopakoval, že správní orgány nevyloučily
jeho pochyby o reálnosti údržby jeho domu v prostoru o šířce 53 cm. Ztotožnil se i se závěry
soudu ohledně souladu stavby s územně plánovací dokumentací. Zdůraznil, že stavba je a zřejmě
i nadále bude užívána pro podnikatelskou činnost stavebníka. Přitom plocha BV je určena
především k bydlení a zemědělská činnost má mít v daném místě vedlejší a doplňkový charakter.
Svými rozměry stavba vybočuje z charakteru okolní zástavby. Správní orgány se k tomuto
argumentu vyjádřily pouze obecně a nezkoumaly aktuální rozsah zemědělské činnosti v daném
místě a jeho případné zvýšení v důsledku umístění stavby. Ani neuvedly, zda se v dané lokalitě
nacházejí i jiné takto velké sklady zemědělských produktů. Nevypořádaly proto dostatečně
žalobcovu námitku rozporu stavby s územním plánem obce S. Žalobce proto navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti a požaduje přiznání náhrady nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení o kasační
stížnost. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a v řízení o kasační stížnosti za něj jedná pověřený
zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním, vyžadovaným podle zvláštních zákonů
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy věcně projednatelná. Nejvyšší
správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody.
Kasační stížnost není důvodná.
K prvnímu okruhu stížnostních námitek je vhodné předeslat, že podle ustálené judikatury
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 As 207/2014 – 36;
citovaná judikatura je dostupná z www.nssoud.cz), interpretující §129 odst. 3 písm. c) stavebního
zákona, je to právě stavebník, kdo má v řízení o dodatečném povolení stavby prokázat,
že dodatečně povolovaná stavba není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu. Podle §25
odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., musí vzájemné odstupy mezi stavbami „umožňovat údržbu staveb
a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu“.
Nelze tedy dovodit, že by žalobce, jakožto majitele domu sousedícího s dodatečně povolovanou
stavbou, v posuzované věci tížilo důkazní břemeno o otázce, zda údržba jeho domu bude
nemožná, protože stavebník dodatečně povolované stavby tuto stavbu umístil v rozporu
s původním stavebním povolením tak, že odstup mezi novou stavbou a rodinným domem
žalobce činí místo 1m pouhých 53 cm. Je to naopak stavebník, kdo by měl (ve vlastním zájmu)
relevantně prokázat, že umístění jeho stavby umožňuje údržbu sousední stavby žalobce. Nadto
nelze než souhlasit s úvahou krajského soudu, že s ohledem na velmi malý existující rozestup
mezi oběma stavbami, je relevantní pochybnost o možnosti údržby domu žalobce zcela zřejmá již
jen z jeho tvrzení a z faktického stavu. Skutečnost je dobře patrná z připojené fotodokumentace
posuzované stavby.
Správní orgány opakovaně odkazují na stavebníkem předloženou projektovou
dokumentaci z června 2010, části F1 bodu 2) písm. a10). K tomu je třeba podotknout,
že uvedená část projektové dokumentace obsahuje návrh lešení, které by podle názoru
projektanta mohlo být použito pro údržbu domu žalobce, včetně jeho nákresu, obsahuje i výčet
udržovacích prací, jež bude dle názoru projektanta možné z tohoto lešení provádět. Na druhou
stranu se však tato konstatování projektanta neopírají o žádná objektivní fakta či technické
normy. Není zřejmé, z čeho projektant dovozuje, že údržba bude opravdu v takto ztížených
podmínkách reálná. Samotný fakt, že v prostoru mezi stavbami lze postavit jakési lešení, u něhož
není ani uvedeno, zda vůbec splňuje požadavky technických norem, nedokazuje, že bude reálně
možné z takového lešení provádět udržovací práce uvedené projektantem, jako například otlučení
omítky a provedení nové, montáž podokapních žlabů a svodů či výměnu porušených střešních
tašek. Nelze rovněž přehlédnout, že podle judikatury tohoto soudu (srovnej již citovaný rozsudek
ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 As 207/2014 – 36) je v řízení o dodatečném povolení stavby třeba
zohlednit specifickou (a z hlediska stavebního práva abnormální) situaci, kdy předmětem
povolovacího procesu je již dokončená stavba. Pak se ovšem nelze spokojit při posouzení
námitek jen s odkazem na stavebníkem předloženou stavební dokumentaci (byť se jedná
o dokumentaci skutečného provedení stavby). To by bylo možné v řádném územním
či stavebním řízení, kde předmět řízení existuje pouze v podobě projektu.
Pokud stěžovatel odkazuje na provedené místní šetření, jež má možnost údržby
sousedního domu potvrzovat, je třeba podotknout, že z rozhodnutí správního orgánu I. stupně
v žádném případě nevyplývá, proč tento správní orgán na základě uvedené prohlídky na místě
dospěl k závěru, že „údržba sousední stavby je ztížená, ale možná“. Takto obecný závěr správního
orgánu I. stupně nijak námitku žalobce nevyvrací. Ani fakt, že byl v prostoru mezi stavbami
realizován betonový žlab pro svod dešťových vod, nijak neprokazuje, že na sousedním domě
je možno provádět veškeré typy nezbytných udržovacích prací. Položení betonového žlabu
nepochybně výrazně usnadnil fakt, že dosud nebylo provedeno opláštění nedokončené stavby.
Jakmile totiž bude nová zeď postavena, možnost manipulace ve zbylém prostoru se ještě
podstatněji zhorší. Navíc tato nová skutková okolnost nemůže nahradit téměř absentující
odůvodnění závěrů správních orgánů.
Nejvyšší správní soud proto akceptuje závěr krajského soudu, že žalobcem vznesené
námitky o nemožnosti údržby jeho domu nebyly správními orgány dostatečně vypořádány,
respektive vyvráceny, a v dalším řízení bude na správních orgánech, aby tak učinily a rozptýlily
pochybnosti o tom, zda je údržba domu žalobce možná a zda jsou jeho omezení možností
údržby žalobcovy stavby v rozumném poměru k užitku získanému vlastníkem stavby nové
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 23/2013 – 53).
Ke druhému okruhu stížnostních námitek Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgán
I. stupně ve svém rozhodnutí vypořádal námitku žalobce poukazující na rozpor stavby
s územním plánem v podstatě tak, že ocitoval text příslušného regulativu plochy BV a uvedl,
že stavba je hospodářskou budovou, sloužící majiteli venkovské usedlosti k uskladnění
hospodářských produktů, nebudou zde chována hospodářská zvířata a uskladňování
hospodářských produktů nebude snižovat pohodu bydlení a kvalitu prostředí nad míru obvyklou
ve venkovské zástavbě. Dále uvedl, že stavba je v souladu s urbanistickými požadavky
i s regulativy plochy BV územního plánu a není v rozporu se záměry územního plánování. Uvedl
také, že stavebník měl pravomocně povolenu stejně rozměrnou stavbu.
Takto obecná konstatování rozhodně nepostačují ke zdůvodnění souladu stavby
s územně plánovací dokumentací, nehledě na to, že zcela pomíjí rozměry a vzhled stavby stejně
jako otázku, zda regulativy skutečně připouštějí umístění takto rozměrných hospodářských budov
do plochy, která odpovídá spíše „malému vedlejšímu zemědělskému hospodářství“. Nejvyšší správní soud
přitom zcela souhlasí s názorem krajského soudu, že takové úvahy jistě nelze nahradit
konstatováním, že stavba stejných parametrů, pouze umístěná o 0,5 m jinde, byla stavebníkovi
již dříve povolena. Ustanovení §129 stavebního zákona totiž neumožňuje tuto skutečnost
zohlednit. Rovněž ani případné doplňující úvahy stěžovatele v tomto směru nemohou nahradit
absenci rozboru relevantních skutečností. Ani tyto stížnostní námitky proto nejsou důvodné.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodným ani poslední okruh námitek, v němž
stěžovatel dovozoval, že bylo dostačující posouzení odstupu stavby od domu žalobce
z urbanistického hlediska, které zdůvodnil správní orgán I. stupně odkazem na původně vydané
stavební povolení z roku 2004. Jak již bylo výše uvedeno, ustanovení §129 stavebního zákona
neumožňuje při dodatečném povolení stavby zohlednit otázku, jak moc se skutečně provedená
stavba liší od stavby povolené stavebním úřadem, naopak předpokládá, že dodatečně povolovaná
stavba bude vždy posouzena z pohledu kritérií stanovených v §129 odst. 3 stavebního zákona.
Toto posouzení tedy nelze nahradit odkazem na to, že pro obdobnou stavbu, pouze jinak
umístěnou, bylo původně vydáno stavební povolení. V posuzované věci ostatně ani tento odkaz
nemá logiku, když se posouzení má týkat právě urbanistického působení odstupu stavby, který
se oproti původnímu stavebnímu povolení u skutečně realizované stavby významně změnil
(je cca o 50% menší).
Lze tedy uzavřít, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. nebyl
v posuzované věci dán. Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost žalovaného jako
nedůvodnou a jako takovou ji dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že účelem tohoto jeho rozhodnutí není
nahradit úvahu správního orgánu o dodatečném povolení stavby, neboť kritizován je pouze
procesní postup k objasnění skutečností, rozhodných pro věcně správné posouzení věci. Krajský
soud tento aspekt zmínil vskutku dost úsporně, takže je namístě dodat, že žalovaný se bude
muset důkladněji zabývat technickými a bezpečnostními podmínkami dosažitelnosti údržby
žalobcovy nemovitosti, bez vynaložení nepřiměřených nákladů, a to případně i za pomoci
znaleckého posudku. Jen tak lze, namísto spekulativních úvah, s jistotou definovat existenci
přiměřeného vztahu mezi stavbou a přijatelným omezením vlastníka sousední nemovitosti.
Vyhnout se přirozeně nebude možné ani posouzení souladu posuzované stavby s příslušným
územním plánem a dalšími aspekty, zmíněnými již krajským soudem. Nebude přitom postačovat
pouhé konstatování, že tomu tak je, nýbrž bude nutné jakýkoli závěr vysvětlit v kontextu
dokumentů i stavební situace v místě.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo však náleží procesně úspěšnému žalobci, který
byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Ten podle obsahu spisu učinil v řízení
o kasační stížnosti jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 29. 6. 2016).
Za tento úkon mu náleží náhrada nákladů řízení ve výši 3100 Kč (§9 odst. 4, §7 bod 5,
§6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále „advokátní tarif“) a náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). V řízení před krajským soudem zástupce žalobce
doložil, že je plátcem DPH, proto (po zvýšení o DPH) celkově náleží žalobci náhrada nákladů
řízení ve výši 4114 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce (§149
odst. 1 občanského soudního řadu, ve spojení s §64 s. ř. s.).
K. Ch. jako osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení,
neboť pro to nejsou splněny podmínky dle §60 odst. 5 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu