ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.122.2017:70
sp. zn. 3 Azs 122/2017 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: M. U., zastoupený Mgr.
Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze
dne 15. 12. 2016, č. j. OAM-1955/DS-PR-P18-2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2017, č. j. 60 Az 5/2017 – 83,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Ing. Jakubu Backovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč. Tato částka
bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 12. 2016, č. j. OAM-1955/DS-PR-P18-2016, byla
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm.
b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle
§25 písm. i) tohoto zákona zastaveno. Žalovaný v rozhodnutí dále vyslovil, že státem příslušným
k posouzení žalobcovy žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, je Bulharská republika.
[2] Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2017, č. j. 60 Az 5/2017 – 83, byla
následně žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta. Krajský soud neshledal opodstatněnými
jednotlivé námitky žalobce související s nemožností jeho přemístění do Bulharska z důvodu,
že v dané zemi dochází k systémovým nedostatkům v azylových řízeních, přičemž tyto
nedostatky s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Ve své argumentaci
se soud fakticky ztotožnil s názory žalovaného vyjádřenými v přezkoumávaném rozhodnutí.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uvedl, že uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítl konkrétně, že jeho přemístění do Bulharska je nepřípustné,
neboť Bulharsko není schopné zajistit řádný průběh azylového řízení a v bulharských azylových
řízeních existují systémové nedostatky. Krajský soud se dle stěžovatelova názoru omezil
na konstatování právní úpravy bulharského azylového procesu, přičemž se již dostatečně
nevěnoval skutečnému stavu věci. Stěžovatel v této souvislosti opětovně zdůraznil, že v období
února až dubna 2015 byla novými pracovníky nahrazena většina zaměstnanců odpovědných
za rozhodování v azylových věcech v prvním stupni, kteří byli vyškoleni za pomoci
EMS and EASO Operating plan UNHCR v roce 2014, s čímž souvisela i další skutečnost,
že bulharské orgány nezajistily náležité financování tlumočnických služeb, v důsledku
čehož došlo k dalšímu zpomalení azylových řízení.
[4] Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že tlumočení je v praxi zabezpečováno
jen ze světových jazyků, což do značné míry ohrožuje přímo stěžovatelova práva, jelikož ovládá
pouze urdštinu (jazyk urdu). Stejně tak dle jeho názoru selhává i poskytování právní pomoci
a zhoršily se též materiální podmínky žadatelů o mezinárodní ochranu. V době vydání
přezkoumávaného rozhodnutí dosahovala obsazenost azylových center v Bulharsku 110 %,
situace žadatelů o mezinárodní ochranu byla zcela neakceptovatelná. Krajský soud se proto měl
zabývat konkrétními námitkami uplatněnými v žalobě, což neučinil a zatížil tak svůj rozsudek
vadou nepřezkoumatelnosti. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Přijatelnost kasační stížnosti je dle názoru stěžovatele dána z důvodu zřejmé
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, resp. též z důvodu, že předmětem daného řízení
má být posouzení otázky v judikatuře Nejvyššího správního soudu doposud neřešené (tzn. otázky
existence systémových nedostatků v azylových řízeních a nedostatečného materiálního
zabezpečení žadatelů o mezinárodní ochranu v Bulharsku).
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na přesvědčení o správnosti
a zákonnosti svého rozhodnutí a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[7] Dříve než mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat napadený rozsudek v rozsahu
uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
[8] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. „[j]estliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.“
[9] Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
vyložil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání
kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[10] Z obsahu správního i soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti:
Stěžovatel opustil Pákistán v červnu roku 2016 a letadlem odletěl do Íránu. Poté ilegálně a pěšky
překročil hranice do Turecka. Zde pobyl asi 45 dní, zbavil se cestovního dokladu a následně
rovněž ilegálně a pěšky vstoupil na území Bulharska. Zde byl zadržen policií, byly mu sejmuty
otisky prstů a byl umístěn do uzavřeného tábora pro uprchlíky. Zde strávil asi 18 dní, poté byl
přemístěn od otevřeného tábora, kde zůstal asi 1,5 měsíce. Ubytovací podmínky v táborech
označil stěžovatel za dobré, normální. V táboře sice požádal dne 26. 8. 2016 o azyl,
ale v Bulharsku neměl v úmyslu zůstat, neboť cílem jeho cesty bylo Německo či Itálie.
Z Bulharska šel proto pěšky do Srbska, tam pobyl asi 2 měsíce. Při pobytu v táboře kontaktoval
muže, který mu zajistil odvoz kamionem do Německa. Na území České republiky ho však chytila
policie.
[11] Stěžovatel je ženatý, manželka a jeho pět dětí zůstaly v Pákistánu. Jeho zdravotní stav
je dobrý, žádnými zdravotními problémy netrpí. Z úřední činnosti (srov. rozsudky ze dne
16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 96/2017 – 87, a ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 142/2017 – 90)
a též z vyjádření žalovaného je pak Nejvyššímu správnímu soudu známo, že stěžovatel byl již dne
6. 2. 2017 předán zpět do Bulharska.
[12] Ačkoliv si je Nejvyšší správní soud vědom toho, že stěžovatelem nastíněná otázka
systémových nedostatků azylového řízení v Bulharsku nebyla doposud z jeho strany podrobena
detailnímu zkoumání (což by za jistých okolností naplňovalo důvod přijatelnosti předmětné
kasační stížnosti), nemohl současně přehlédnout, že veškeré námitky, které stěžovatel
prostřednictvím ustanoveného zástupce uplatnil v žalobě i v kasační stížnosti, nemají žádnou
spojitost se skutkovým příběhem, který stěžovatel v průběhu správního řízení sám vypověděl.
Stěžovatel si totiž během azylového pohovoru a v průběhu správního řízení
nestěžoval ani na nedostatky tlumočení při kontaktu s bulharskými úřady, ani na špatné
zacházení, nedostatek stravy či jiné nevyhovující podmínky v táborech pro uprchlíky,
v nichž pobýval, ani na špatnou zdravotní péči, ani na nedostatek právní pomoci, zřetelně
pak není ani tzv. zranitelnou osobou ve smyslu §2 odst. 1 písmeno i) zákona o azylu.
[13] Správní orgán se tak otázce možných systémových nedostatků azylového řízení
v Bulharsku věnoval výhradně ex offo a jeho odůvodnění v rozsahu dvou stran správního
rozhodnutí lze s ohledem na okolnosti případu považovat za zcela vyčerpávající. Krajský soud
pak při přezkumu správního rozhodnutí respektoval takto vymezený rámec a odůvodnění
napadeného rozsudku k této otázce je z tohoto pohledu standardní.
[14] Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že podstatný přesah vlastních zájmů
stěžovatele je sice zpravidla dán v případě, má-li být v řízení o kasační stížnosti vyřešena otázka
zdejším soudem doposud nejudikovaná, na straně druhé však nelze připustit natolik extenzivní
výklad tohoto pojmu, který by odůvodňoval přijatelnost kasační stížnosti i v případě,
kdy by výsledkem řízení mělo být jen jakési akademické rozhodnutí ke zvolené právní otázce,
které by ke konkrétním okolnostem případu nemělo žádný vztah.
[15] S ohledem na shora popsané úvahy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je nepřijatelná, a proto ji v souladu s §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl zdejší soud na základě
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona, dle něhož přiměřeně platí, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
[17] Ustanovený zástupce stěžovatele advokát Mgr. Ing. Jakub Backa učinil ve věci jeden úkon
právní služby, za který mu náleží odměna podle §7 a §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, ve výši 3 100,- Kč, k níž nutno připočíst náhradu hotových výdajů podle
§13 odst. 3 této vyhlášky ve výši 300,- Kč. Odměna a náhrada hotových výdajů tedy celkem
činí 3 400 Kč. Uvedenou částku soud navýšil o částku odpovídající dani z přidané hodnoty,
tzn. částku ve výši 714 Kč. Jmenovanému advokátu tudíž bude vyplacena částka ve výši 4 114 Kč
z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Náklady zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 31. srpna 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu