ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.145.2017:27
sp. zn. 3 Azs 145/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: A. I., státní
příslušnost Ukrajina, zastoupený Mgr. Jakubem Backou, advokátem se sídlem
Sevastopolská 378/16, Praha 10 – Vršovice, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké
policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 11. 2016, č. j. CPR-25483-5/ČJ-2016-930310-V234, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, č. j. 2 A 102/2016 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se n e p ř i n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Jakubu Backovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 8228,-Kč. Tato částka
bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2016.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského
ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 26. 9. 2016, kterým bylo žalobci podle
§119 odst. 1 písmeno b), bod 9 a podle §119 odst. 1 písmeno c), bod 1 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců (dále jen zákon o pobytu cizinců) uloženo správní vyhoštění, a doba, po kterou
mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dva roky.
[2] Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu. Dne 26. 8. 2016 byla
Policií České republiky prováděna pobytová kontrola v restauračním zařízení X, při které si
všimla cizince (žalobce) a rozhodla se ho zkontrolovat. Vyzvala ho proto k předložení cestovního
dokladu, na což on odpověděl, že cestovní doklad si ponechal v přední části restaurace u baru.
Policie mu proto umožnila pro cestovní doklad dojít. U baru byl velký počet hostů, čehož
žalobce využil a před hlídkou začal utíkat. Hlídka policie ho začala pronásledovat, do
pronásledování se zapojily i další hlídky. Žalobci se podařilo vběhnout do ulice X a dále do
prostoru, kde se nachází větší množství křovin, které není osvětleno a v němž se snažil ukrýt. Byl
však vypátrán a policejní hlídkou zadržen. Byl opětovně vyzván k předložení dokladu totožnosti.
Na to žalobce uvedl, že žádný cestovní doklad nemá, že je občanem Ukrajiny a před hlídkou
utíkal ze strachu, že nemá na území platný pobyt.
[3] S ohledem na tyto skutečnosti pak došlo k jeho zajištění dle §27 odst. 1 písm. d) zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Dále bylo zjištěno, že rozhodnutím Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 2. 2. 2015, č.j. KRPA-41598-17/ČJ-2015-000022
bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců
a zároveň stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
EU v délce 1 roku.
[4] Dne 27. 8. 2016 pak žalobci bylo oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního
vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a §119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců.
Téhož dne s ním byl sepsán protokol o výslechu účastníka správního řízení, ve kterém
po seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí, a poté, co mu byla dána možnost se k těmto
podkladům vyjádřit, uvedl, že na území České republiky přicestoval dne 26. 8. 2016 na návštěvu
svého bratra. Cestovní doklad ani vízum opravňujícího ke vstupu na území České republiky
nemá. Je ženatý, celá jeho rodina bydlí v obci X v X oblasti na Ukrajině, kde obývá rodinný dům
a kam má možnost se vrátit. Žádná překážka mu ve vycestování z území České republiky nebrání.
Žalobce prohlásil, že v případě správního vyhoštění území České republiky dobrovolně opustí.
Jediný problém, který na Ukrajině měl, byla obava, že bude odveden do armády, čehož se bojí,
neboť na Ukrajině je válka.
[5] Dle závazného stanoviska vydaného Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační
politiky dne 28. 8. 2016 je vycestování žalobce do místa jeho bydliště na Ukrajině v obci X
možné, neboť neexistují žádné důvody znemožňující mu vycestování dle §179 zákona o pobytu
cizinců. Skutečnosti sdělené žalobcem během správního řízení pak posoudil na pozadí informací
o zemi Ukrajině, které si pořídil a které jsou v této zprávě na čl. 2 uvedeny. Uzavřel tedy, že
žalobci nehrozí uložení či vykonání trestu smrti, zároveň žalobce neuvedl žádné skutečnosti, ze
kterých by bylo možno dovodit, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo mučení nelidské či
ponižující zacházení nebo trestání. Jeho tvrzení ohrožení v souvislosti s nutností nástupu
vojenské služby tak nepovažoval za relevantní, neboť branná povinnost patří k základním
státoobčanským povinnostem. Povolání k výkonu vojenské služby proto nelze samo o sobě
považovat za pronásledování nebo persekuci, byť by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem
účasti při bojových akcích v ozbrojeném konfliktu.
[6] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Městský soud v Praze k závěru,
že žalovaný se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi a jeho
rozhodnutí je zákonné. Podle názoru Městského soudu v Praze žalobce tím, že vstoupil na území
České republiky bez cestovního dokladu a zároveň nerespektoval rozhodnutí Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 2. 2. 2015, kterým mu bylo uloženo jednak správní
vyhoštění, jednak stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
EU v délce jednoho roku, opakovaně porušil zákon o pobytu cizinců. Žalobce území členských
států EU neopustil, ale navrátil se na území České republiky za účelem návštěvy bratra.
Proto žalovaný nikterak nepochybil, pokud za toto opakované porušení právního předpisu
mu vedle správního vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců uložil
i správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 téhož zákona.
[7] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písmeno a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky. Konkrétně namítal,
že soud nesprávně posoudil naplnění skutkové podstaty ustanovení §119 odst. 1 písmeno
b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců. Dle názoru stěžovatele je zcela mimo pravomoc policejních
orgánů posuzovat to, zda vstup vyhoštěného cizince na území jiného členského státu Evropské
unie po vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění je protiprávním jednáním či nikoliv,
a to bez ohledu na skutečnost, že samotný výrok správního rozhodnutí vstup vyhošťované osoby
na území Evropské unie přímo zakazuje. Podobně jako v případě rozhodování o vině a trestu
za trestné činy je policejní orgán povinen respektovat svoji místní a osobní příslušnost a nemůže
v žádném případě posuzovat protiprávnost jednání spáchaného cizincem na území jiného státu,
pokud eventuálně takové jednání není zaměřeno proti českým zájmům nebo s sebou nese
následky na území České republiky.
[8] Vedle toho nelze odhlédnout od skutečnosti, že samotný zákaz vstupu na území
Evropské unie, jenž je součástí českého rozhodnutí o správním vyhoštění, ještě sám o sobě nemá
nutný následek v podobě ilegality pobytu na území jiného členského státu Evropské unie.
Bez dalšího tak žalovaný nemohl vyloučit, že stěžovatel v době svého pobytu na území Polska
disponoval oprávněním k pobytu právě zde, toto oprávnění nemuselo samo o sobě zaniknout
vykonatelností českého rozhodnutí o správním vyhoštění.
[9] I s ohledem na to, že oprávněnost pobytu stěžovatele na území jiného státu je otázkou,
kterou může žalovaný posuzovat jen velice obtížně a fakticky k tomu ani neexistuje důvod,
je závěr soudu o tom, že ilegální pobyt na území Polska může naplnit skutkovou podstatu
ustanovení §119 odst. 1 písmeno b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců, nesprávný a rozsudek trpí
vadou nezákonnosti, pro kterou nemůže obstát. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl,
aby byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněného
stížnostního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, Nejvyšší správní soud tedy při svém
rozhodování vycházel ze stavu výše popsaného. Spornou byla pouze právní otázka naplnění
důvodu správního vyhoštění uvedeného v ustanovení §119 odst. 1 písmeno b) bodu 9 zákona
o pobytu cizinců. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující.
[12] Podle uvedeného ustanovení policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který
pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let,
porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo
správních rozhodnutí.
[13] Z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatel byl z České republiky v minulosti
již jednou vyhoštěn, a to rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 2. 2. 2015.
Důvodem správního vyhoštění byla skutečnost, že pobýval na území České republiky bez víza,
aniž k tomu byl oprávněn, šlo tedy o důvod uvedený v §119 odst. 1 písmeno c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí (třetí odstavec
na čl. 4), naplnění podmínek stanovených v §119 odst. 1 písmeno b) bodu 9 zákona o pobytu
cizinců spatřoval nyní žalovaný v tom, že stěžovatel právní předpisy ohledně vstupu na území
České republiky porušil opakovaně (opět zde pobýval bez jakéhokoliv pobytového oprávnění,
navíc bez cestovního dokladu), nikoliv v tom, že by ilegálně pobýval na území Polska. Správní
vyhoštění proto považoval za opatření přiměřené porušení stanovené povinnosti. Taktéž
napadený rozsudek Městského soudu v Praze stojí primárně na tom, že se stěžovatel dopustil
opakovaného porušení zákona o pobytu cizinců, byť je zde poněkud nadbytečně uvedena i pasáž,
v níž se soud zabýval též otázkou, zda stěžovatel předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění
vycestováním do Polska vůbec respektoval. Odpověď na tuto otázku (ať už by měl soud pravdu
nebo ne) však na posouzení zákonnosti správního rozhodnutí nemá žádný vliv.
[14] Je tak zjevné, že námitky a právní argumentace uplatněné stěžovatelem se zcela míjejí
s důvody, na nichž své rozhodnutí postavil žalovaný, a jen okrajově a bez významu
pro posouzení věci se dotýkají rozhodovacích důvodů uvedených v napadeném rozsudku.
[15] Vzhledem k tomu, že rozhodnou skutečnost opakovaného porušení právních předpisů,
které spočívalo v tom, že stěžovatel dvakrát pobýval na území České republiky bez příslušného
pobytového oprávnění a v druhém případě též bez cestovního dokladu, stěžovatel nijak
nezpochybnil, přičemž námitky jím uplatněné nesměřují k meritu věci, dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písmeno a) s. ř. s. není dán. Kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[16] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona,
žalovaný ve věci byl úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho úřední
činnosti. Nejvyšší správní soud s ohledem na tyto skutečnosti nepřiznal náhradu nákladů řízení
žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[17] Ustanovený zástupce stěžovatele advokát Mgr. Jakub Backa učinil ve věci dva hlavní
úkony právní služby (porada s klientem a sepis kasační stížnosti), Nejvyšší správní soud mu proto
podle §7, §9 odst. 4 písmeno d) a §11 odst. 1 písmeno c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. přiznal
odměnu za zastupování v celkové výši 6200,-Kč, k níž náleží podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
též náhrada hotových výdajů v celkové výši 600,-Kč. Vzhledem k tomu, že jmenovaný je plátcem
DPH, byla s ohledem na ustanovení §57 odst. 2 s. ř. s. úhrnná částka 6800,-Kč navýšena o 21%,
takže celkově bylo přiznáno k úhradě 8228,-Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatele
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele nese podle §60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu