ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.146.2017:37
sp. zn. 3 Azs 146/2017 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. V. N., zastoupeného
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4,
nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 19. 4. 2017, č. j. 30 A 116/2016 – 64, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 30 A 116/2016 – 64, zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2016, č. j. MV-73262-6/SO-2016, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky, ze dne 22. 3. 2016, č. j. OAM-29231-21/DP-2015. Uvedeným
rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle §44a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to ve spojení s §35 odst. 3 téhož zákona
a s §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce neplní účel povoleného
dlouhodobého pobytu (výrok I.), a dále ve spojení s §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, s odkazem na §56 odst. 1 písm. j) téhož zákona, neboť byla zjištěna jiná závažná
překážka pobytu cizince na území (výrok II.)
[2] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností
a současně s ní požádal o přiznání odkladného účinku ve smyslu ustanovení §107 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s“). Stěžovatel v návrhu uvedl, že má na území České republiky
vytvořeno významné zázemí, a proto by byl jeho nucený návrat bezpochyby zásadní újmou;
zároveň zdůraznil, že dle jeho názoru přiznáním odkladného účinku nemůže žádným jiným
osobám vzniknout jakákoliv újma a nebude to ani v rozporu s veřejným zájmem.
Na podkladě závěrů vyslovených v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 – 100, a ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76, je stěžovatel
přesvědčen, že je nutno umožnit mu legální pobyt na území České republiky minimálně
po dobu probíhajícího kasačního řízení. Stěžovatel má za to, že jsou u něj splněny
předpoklady pro přiznání odkladného účinku, neboť žádostí o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu měl zajištěn oprávněný pobyt na území České republiky
(§47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Současně uvádí, že nabytím právní moci napadeného
rozhodnutí ztrácí své oprávnění pobývat na území České republiky, jehož důsledkem
pak téměř nevyhnutelně bude zahájení správního řízení o vyhoštění a s tím související
bezprostřední hrozba nuceného opuštění území České republiky. Pokud jde o osobní poměry,
stěžovatel zdůrazňuje, že na území České republiky vykonává samostatnou výdělečnou činnost
a pobývá zde již od roku 2007. V neposlední řadě poukazuje rovněž na právo na spravedlivý
proces, k němuž přináleží i možnost, aby se osobně účastnil soudního řízení, respektive měl
možnost být v přímém kontaktu se svým právním zástupcem.
[3] Ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaný uvádí,
že přiznání odkladného účinku nepodporuje, neboť nesdílí názor stěžovatele, že by výkon
nebo jiné právní následky jeho rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a že by takový postup
nebyl ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Žalovaný se nejprve zabýval otázkou,
zda stěžovatelem tvrzená újma (nutnost opuštění České republiky a s tím spojené důsledky
v rodinném životě a nemožnost vyčkání skončení řízení o kasační stížnosti) nastane,
pokud účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy. K tomu uvedl, že rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu takový následek nezpůsobí.
Povinnost opustit území České republiky může být spojena až s rozhodnutím o správním
vyhoštění, při němž je však nutné posoudit přiměřenost dopadů takového opatření.
Žalovaný na podporu svého závěru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 23/11, a shrnuje, že i v případě nepřiznání odkladného účinku tvrzená
újma bez dalšího nenastane, a tudíž není splněna základní podmínka pro přiznání
odkladného účinku. Argumentuje-li stěžovatel ochranou svých procesních práv, žalovaný
namítá, že při projednávání kasační stížnosti nebývá nařizováno ústní jednání ani doplňováno
dokazování. Vzhledem k okolnostem daného případu má žalovaný za to, že není důvod
se domnívat, že řízení před Nejvyšším správním soudem proběhne jinak. Dle názoru
žalovaného je tedy evidentní, že se procesní aktivita stěžovatele zcela vyčerpá podáním kasační
stížnosti a poté již svá procesní práva nebude nijak realizovat. Zároveň dodává, že i samo
podání kasační stížnosti se zřejmě odehraje bez jakékoliv účasti stěžovatele; jelikož je sepsání
kasační stížnosti poměrně komplikované a vyžaduje určitou právní odbornost, je jen těžko
představitelné, že bude mít stěžovatel jakýkoliv reálný vliv na její podobu.
[4] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se přitom užije
přiměřeně. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného
usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.
[5] Nejvyšší správní soud předesílá, že důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele
oproti jiným osobám jsou vždy subjektivní, závislé zásadně na osobě a situaci stěžovatele.
Z toho plyne, že stěžovatel nese také břemeno tvrzení; očekává se tak od něj uvedení
konkrétních a relevantních tvrzení a podrobné rozvedení, v čem konkrétně tuto možnou újmu
spatřuje a jakou intenzitu případná újma má (k tomu srov. například usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32, či ze dne
23. 1. 2014, č. j. 6 Ads 99/2013 – 11; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[6] V posuzovaném případě stěžovatel svou povinnost tvrzení zcela nepochybně splnil. Lze navíc
konstatovat, že skutečnosti stěžovatelem uváděné by pro něj mohly představovat nepoměrně
větší újmu, než jaká by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti mohla vzniknout jiným
osobám. V návaznosti na zánik povolení k dlouhodobému pobytu a s tím spojené nucené
vycestování stěžovatele z území České republiky by především došlo k přerušení (popřípadě
až zániku) jeho podnikatelské činnosti, což by mohlo mít značný a nevratný dopad
do stěžovatelova soukromého života.
[7] Ačkoliv si je zdejší soud vědom toho, že přímým důsledkem vydání přezkoumávaného
správního rozhodnutí není povinnost stěžovatele opustit území České republiky, jak by tomu
bylo například v případě rozhodnutí o správním vyhoštění, po stěžovateli nelze požadovat,
aby případné citelné újmě předcházel tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním
pobytem na území České republiky a vystavovat se tak riziku udělení správního vyhoštění,
s čímž by pak byl navíc spojen i zákaz pobytu v České republice na určitou dobu (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, či ze dne 1. 9. 2016,
č. j. 3 Azs 170/2016 – 25).
[8] Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by (v kontextu důvodů, pro které nebylo vyhověno
žádosti stěžovatele o prodloužení pobytového statusu) přebývání stěžovatele na území
České republiky po dobu probíhajícího řízení o kasační stížnosti a jeho pokračování
v (případné) podnikatelské činnosti mohlo být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[9] Nejvyšší správní soud na závěr dodává, že z rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační
stížnosti rozhodnuto meritorně. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publikovaného pod č. 1072/2007
Sb. NSS, v němž zdejší soud vyložil, že „rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě a o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti jsou svou podstatou rozhodnutími předběžné povahy a nelze v nich
předjímat rozhodnutí o věci samé“. Mimoto je třeba upozornit na §73 odst. 5 s. ř. s., podle
něhož „usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li
se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí
odpadly“.
[10] Vzhledem k výše uvedeným důvodům Nejvyšší správní soud rozhodl podle §107 s. ř. s.,
ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. tak, že kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku krajského
soudu přiznal odkladný účinek. Zároveň připomíná, že podle §73 odst. 3 s. ř. s. „se přiznáním
odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí“.
Do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se tak pozastavují nejen veškeré
účinky napadeného rozsudku krajského soudu, ale vzhledem k tomu, že krajský soud
žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného usnesením ze dne 31. 8. 2016,
č. j. 30 A 116/2016 – 31, odkladný účinek přiznal, fakticky se tak do meritorního rozhodnutí
o samotné kasační stížnosti obnovuje i odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalovaného,
kterým byla stěžovateli zamítnuta jeho žádost o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu