ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.15.2017:50
sp. zn. 3 Azs 15/2017 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce , v právní věci žalobce: P. K. S. A., státní
příslušnost Namibijská republika, zastoupen Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL. M., advokátem se
sídlem Praha 7, Ovenecká 78/33, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozs udku Krajského soudu v Praze ze
dne 1. 12. 2016, č. j. 49 Az 94/2015 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL. M. se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 6 800 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto
usnesení. Náklady tohoto zastoupení platí stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) rozsudek Krajského
soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 1. 12. 2016, č. j. 49 Az 94/2015 – 39 (dále
jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 8. 2015, č. j. OAM -94/LE-BE03-K03-2015 (dále jen „napadené
rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Při posouzení věci vyšel krajský soud z následujícího skutkového stavu: Žalobce podal
dne 3. 6. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, ve které uvedl, že je v současné
době namibijským státním příslušníkem, ke dni narození však byl státním příslušníkem
Angolské republiky. Zmínil, že z vlasti odjel proto, že tam nemá zaměstnání. V roce 2011
přicestoval do Bratislavy, kde začal studovat Komenského un iverzitu. Během svého pobytu
na Slovensku několikrát navštívil Českou republiku. V té době měl již neplatný cestovní
doklad Namibijské republiky. Doplnil, že následně měl i n ový pas, a to od roku 2012,
ale ztratil jej ve vlaku asi v srpnu téhož roku. Nový, o nějž požádal jak v Namibii, tak Angole,
dosud neobdržel. O mezinárodní ochranu požádal, protože se již nechtěl vrátit
do utečeneckého tábora, ve kterém se svojí matkou na území Namibie žil, a kam by měl být
podle svého mínění v případě návratu umístěn, neboť nemá platný pas. Obavy
z návratu do vlasti má též z ekonomických důvodů. Dříve o mezinárodní ochranu nepožádal,
protože o této možnosti nevěděl.
[3] Žalobní námitku nedostatečného posouzení stěžovatelovy žádosti o azyl ve vztahu
k ustanovení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu shledal krajský nedůvodnou po zjištění,
že žalovaný se s obavou stěžovatele z návratu do uprchlického tábora ve svém rozhodnutí
vypořádal dostatečně.
[4] Kasační stížnost podal stěžovatel z důvodů podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Ve své podstatě
v ní zopakoval žalobní argumenty; opět namítal, že žalovaný nepostupoval v souladu
s §3 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „s. ř. s.“). Klíčovým argumentem
pak bylo znovu posouzení aplikace §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Nově uvedl otázku
svého možného bezdomovectví. Navrhl zrušit jak napadený rozsudek, tak rozhodnutí
žalovaného, jímž nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana, a věc vrátit žalovanému
k dalšímu řízení. K důvodům přijatelnosti kasační stížnosti se nijak nevyjádřil.
[5] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní
soud pro nepřijatelnost.
[6] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl,
že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti,
stanovených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích
kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[7] V projednávané věci stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla mít obecný dopad
na rozhodovací činnost krajských soudů, a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit
za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku nenalezl soud ani ex offo z obsahu spisů,
resp. ani z popisu skutečnosti samotným stěžovatelem. Veškeré azylově relevantní důvody,
a to včetně podmínek pro poskytnutí doplňkové ochrany, pojednal krajský soud v odůvodnění
svého rozsudku standardně, přičemž dostatečně ozřejmil, z jakých skutkových okolností vyšel,
které právní předpisy aplikoval, a jaké právní závěry vyvodil. Samotný nesouhlas stěžovatele
s názorem soudu, stojící nadto na námitkách uplatněných již v žalobní argumentaci,
s nimiž se krajský soud v napadeném rozsudku plně vypořádal, ještě přijatelnost kasační
stížnosti nezakládá. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s.
jako nepřijatelnou odmítl.
[8] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s. ,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
[9] Stěžovateli byl výrokem I. usnesení zdejšího soudu ze dne 16. 3. 2017,
č. j. 3 Azs 15/2017 – 29, ustanoven zástupce Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL. M. ,
který vyčíslil svou odměnu za řízení o kasační stížnosti částkou 8228 Kč, a to za dva
(v přípisu nespecifikované) úkony právní služby. Ze soudního spisu vyplývá, že se jedná
o převzetí a přípravu zastoupení a o doplnění kasační stížnosti v souladu s výrokem
II. citovaného usnesení č. j. 3 Azs 15/2017 – 29. Za ně mu náleží odměna podle
§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), ve výši
2 x 3 100 Kč, tj. 6 200 Kč. K těmto úkonům se přiznává náhrada hotových výdajů podle
§13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 2 x 300 Kč, tedy 600 Kč. Zástupce stěžovatele
v doplnění kasační stížnosti sice tvrdil, že je plátcem DPH, avšak v rozporu s ustanovením
§14a odst. 1 advokátního tarifu zdejšímu soudu nepředložil osvědčení o registraci plátce daně
z přidané hodnoty, vydané příslušným správcem daně. Nejvyšší správní soud proto náhradu
za právní zastoupení o DPH nezvýšil. Celkově tedy činí odměna za zastupování částku
6 800 Kč, která bude jmenovanému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát
(§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 13. července 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu