ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.181.2016:19
sp. zn. 3 Azs 181/2016 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce H. M.,
zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Praha 10, Sevastopolská
378/16, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, sídlem Praha 8,
Křižíkova 12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 6. 2016, č. j. 4 A 39/2016 – 45,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. 4A 39/2016 – 45, s e
ve výroku I. a II. ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ř i z n á v á
odměna za řízení v kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude jmenovanému
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 15. 4. 2016, č. j. KRPA-145137-19/ČJ-2016-000022
(dále „napadené rozhodnutí“), bylo v souladu s §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území ČR (dále „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o žalobcově zajištění
za účelem správního vyhoštění na dobu 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žalobce proti
napadenému rozhodnutí podal žalobu k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“), který
ji rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 4 A 39/2016 – 45 (dále „napadený rozsudek“), zamítl.
Rozhodnutí městského soudu vycházelo z následujícího skutkového stavu: Dne 6. 9. 2011
nabylo právní moci rozhodnutí o žalobcově správním vyhoštění, vydané Ředitelstvím služby
cizinecké policie, inspektorátem cizinecké policie Letiště Praha – Ruzyně (dále „ředitelství SCP“),
ze dne 21. 7. 2011, č. j. CPR-2272-13/PŘ-2011-004112 (dále „rozhodnutí o vyhoštění“). Tímto
rozhodnutím byl žalobci ve smyslu §119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců
zakázán vstup na území členských států EU v délce sedmi let. Současně byla žalobci podle
§118 odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta pro vycestování z území ČR v délce 30 dnů od nabytí
právní moci rozhodnutí o vyhoštění. Žalobce proti rozhodnutí o vyhoštění podal odvolání,
které bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 8. 8. 2011, č. j. MV-85830-2/OAM-2011,
zamítnuto. Dne 21. 7. 2011, č. j. CPR-2272-15/PŘ-2011-004112, bylo ředitelstvím SCP rovněž
rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Proti posledně uvedenému
rozhodnutí podal žalobce žalobu k městskému soudu, který ji zamítl rozsudkem ze dne
1. 9. 2011, č. j. 10 A 268/2011 – 24. Následně podanou kasační stížnost zamítl zdejší soud
rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 As 154/2011 – 56.
V průběhu řízení o opravných prostředcích podal žalobce na území ČR dne 16. 8. 2011
žádost o udělení azylu, který mu rozhodnutím ze dne 8. 2. 2012 nebyl udělen, avšak byla
mu přiznána doplňková ochrana. Dne 7. 3. 2016 nabylo právní moci rozhodnutí o zániku
doplňkové ochrany. Tímto okamžikem počala běžet žalobci lhůta pro vycestování v délce 30 dnů
stanovená rozhodnutím o vyhoštění. Doba, po kterou není žalobci umožněn vstup na území EU,
byla striktně spojena s vykonatelností rozhodnutí o vyhoštění, která nastala 6. 4. 2016. Dne
14. 4. 2016 byl žalobce okolo 21:45 hod. v Praze 8, na ulici Křižíkova 2, kontrolován hlídkou
Policie ČR. Přitom bylo zjištěno, že se pohybuje na území ČR v rozporu s rozhodnutím
o vyhoštění. Z tohoto důvodu byl žalobce zajištěn podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Na základě prověrky žalobce
na území Spolkové republiky Německo (dále jen „SRN“) vyplynulo, že žalobce na území SRN
vlastní pouze potvrzení pro osoby hledající azyl, kdy žádost o azyl nebyla dosud podána. To bylo
zjištěno ze systému EURODAC, do kterého jsou vnášeny otisky prstů osob
žádajících o azyl. V následně vydaném napadeném rozhodnutí (tj. rozhodnutí o zajištění
č. j. KRPA-145137-19/ČJ-2016-000022) žalovaná zdůraznila, že žalobce pobýval na území ČR
v rozporu s uloženým správním vyhoštěním, kdy se sám z vlastní vůle nedostavil k žádnému
správnímu orgánu a nepokusil se neoprávněný pobyt vyřešit, „pouze [žalobce] evidentně odcestoval
do Německa a tam se pokusil získat mezinárodní ochranu“. Součástí správního spisu je rovněž doklad
označený jako „Krankenbehandlungsschein für ambulante Behandlung“ (žádost o poskytnutí lékařského
ošetření) ze dne 6. 4. 2016. Dalšími doklady vystavenými žalobci v SRN, kterou jsou součástí
správního spisu, jsou dokument týkající se dovolené žalobce v Berlíně (ze dne 14. 4. 2016)
a jízdenka z obce Chemnitz (SRN) do Prahy (ze dne 14. 4. 2016).
Městský soud v napadeném rozsudku nejprve připomněl znění §124 odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců, a následně konstatoval, že v žalobcově případě je naplněna
podmínka porušení pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o vyhoštění. V tomto kontextu
odmítl žalobní námitku nesprávné aplikace citovaného ustanovení, neboť „je nesporné, že žalobce
nerespektoval uložené správní vyhoštění, a i když na území ČR nepřetržitě nepobýval, na území se vrátil “.
Městský soud dále vypořádal žalobcovu námitku, že v případě návratu do Afghánistánu mu hrozí
nebezpečí vážné újmy, neboť v Afghánistánu zabili jeho otce. Zhodnotil, že žalovaná se s touto
otázkou dostatečně vypořádala, když vycházela mj. z toho, že žalobce netvrdil, že by jemu takové
riziko případě návratu hrozilo, a dále ze skutečnosti, že před vydáním napadeného rozhodnutí
rozhodlo Ministerstvo vnitra o zániku žalobci dříve přiznané doplňkové ochrany. Městský soud
proto vyhodnotil obě žalobní námitky jako nedůvodné a žalobu zamítl.
Proti výroku I (o zamítnutí žaloby) napadeného rozsudku podal žalobce
(dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní rozvedl svou argumentaci týkající se nesprávné aplikace
ustanovení §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Zdůraznil, že aplikované ustanovení
je vyhrazeno případům, kdy cizinec nerespektuje povinnost vycestovat a na území ČR setrvává
i v okamžiku, kdy mu uplyne lhůta k dobrovolnému vycestování. Následně stěžovatel zdůraznil,
že v době, kdy mu uplynula řečená lhůta, se na území ČR vůbec nezdržoval. Jeho nelegální pobyt
dne 14. 4. 2016 proto již nelze vnímat jako protivení se povinnosti vycestovat z území ČR,
neboť se na tomto území nacházel „znovu“. Za této situace tak podkladem pro jeho zajištění
mohlo být pouze nově zahájené správní řízení o vyhoštění, k němuž však nedošlo.
Stěžovatel tedy odmítl názor městského soudu, že nerespektoval uložené správní
vyhoštění. Namítl, že městský soud chybně podřadil pod pojem „nevycestování z území ČR“
i (jakýkoliv) pobyt na území ČR po uplynutí lhůty k vycestování, či alespoň v době platnosti
zákazu pobytu. Takové interpretaci nenasvědčuje již jazykový výklad §124 odst. 1 písm.
c) zákona o pobytu cizinců, který podle stěžovatele míří naopak na situace, kdy se cizinec
na území zdržuje nepřetržitě po uplynutí lhůty, která mu byla stanovena pro vycestování.
Pokud vycestuje, není důvod se domnívat, že by podmínka předmětného ustanovení
byla naplněna. Výklad zastávaný žalovanou a městským soudem by podle stěžovatele vedl
k zásadní nejistotě, kdy je třeba zahajovat nové správní řízení o vyhoštění cizince, který „na území
ČR pobývá (většinou opětovně) nelegálně “.
Závěrem stěžovatel zdůraznil, že nezpochybňuje, že svým jednáním porušil povinnost,
která mu byla uložena rozhodnutím o vyhoštění. Jeho žalobní námitka byla ovšem zaměřena vůči
aplikaci §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná měla podle stěžovatele
buď v napadeném rozhodnutí dát najevo, že vychází ze skutkového stavu, podle nějž stěžovatel
vůbec nevycestoval z území ČR, nebo reagovat na nelegální pobyt stěžovatele na území ČR tím,
že zahájí řízení o správním vyhoštění a stěžovatele zajistí podle ustanovení §124 odst. 1
písm. b) téhož zákona. Úvahu, podle níž může být následkem porušení zákazu pobytu na území
ČR „jakási nevyvratitelná právní domněnka“ toho, že cizinec nevycestoval z území ČR v době,
která mu k tomu byla stanovena, stěžovatel označil za postrádající oporu v zákoně.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s. Konstatoval přitom vadu nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku, k níž je podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. povinen přihlédnout
z úřední povinnosti.
Stěžovatel jednoznačně zastává názor, že ustanovení §124 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců na jeho případ nedopadá, neboť vycestoval z území ČR a nemohl proto v den
vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění (6. 4. 2016) porušit povinnost dle citovaného
ustanovení, tedy „nevycestovat z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění“. Nejvyšší
správní soud současně nepřehlédl, že žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 14. 6. 2016 uvedla,
že „nepopírá skutečnost, že byly [stěžovateli] na území SRN vystaveny dokumenty týkající se jeho dovolené,
výzva k nastěhování a žádost o poskytnutí lékařského vyšetření. Taktéž žalovaná nepopírá skutečnost,
že [stěžovatel] správnímu orgánu předložil jízdenku z obce Chemnitz území SRN na území ČR do Prahy.
Avšak dne 14. 4. 2016 byl kontrolován Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Odborem
cizinecké policie, Oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort, v době, kdy na území pobýval v rozporu
s vydaným rozhodnutím o vyhoštění.“ Jinými slovy, žalovaná nerozporovala skutkové okolnosti,
na jejichž základě stěžovatel vystavěl svou žalobní argumentaci, a o něž opřel své tvrzení,
že v době uplynutí lhůty stanovené mu rozhodnutím o správním vyhoštění k dobrovolnému
opuštění území ČR pobýval na území SRN, pročež nebyly naplněny podmínky pro aplikaci
§124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
Na tuto argumentaci však městský soud reagoval pouze konstatováním, že „neshledal proto
důvodnou [stěžovatelovu] námitku týkající se nesprávnosti aplikace ustanovení zákona o pobytu cizinců, podle
kterého bylo rozhodnuto o jeho zajištění. Je nesporné, že [stěžovatel] nerespektoval uložené správní vyhoštění,
a i když na území ČR nepřetržitě nepobýval, na území se vrátil.“ Jinými slovy, městský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku nerozporoval skutkové okolnosti, z nichž vycházela žalobní
argumentace stěžovatele, aniž by však následně vypořádal právní aspekt žalobního bodu, totiž
že podmínky pro aplikaci §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nebyly naplněny, neboť
citované ustanovení dopadá pouze na případy, kdy cizinec z území ČR vůbec v určené lhůtě
nevycestuje. Okolnost, že se stěžovatel po uplynutí lhůty pro dobrovolné opuštění území ČR
na toto území opět vrátil, stěžovatel nepopíral. Odůvodnění napadeného rozsudku se tak zcela
míjí s argumentací uplatněnou stěžovatelem, a není proto způsobilé žalobní námitku stěžovatele
vyvrátit. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že z napadeného rozsudku není zřejmé, proč
městský soud nepovažoval žalobní argumentaci stěžovatele za důvodnou, respektive na základě
čeho shledal rozebíraný žalobní bod lichým. Je přitom nepochybné, že předmětná žalobní
argumentace představuje základ podané žaloby. Na takové situace míří četná judikatura
především Ústavního soudu, týkající se ústavních aspektů deficitu řádného odůvodnění soudních
rozhodnutí, ze kterého musí vyplývat především vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97).
Městský soud se ovšem uvedenou povinností neřídil a zatížil tak napadený rozsudek
vadou nepřezkoumatelnosti, k níž je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Zdejšímu soudu proto nezbylo, než rozsudek městského soudu
podle §110 odst. 1 věta prvá s. ř. s. ve výroku I. a II. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení,
aniž by se mohl zabývat věcnými námitkami obsaženými v kasační stížnosti, neboť
nepřezkoumatelnost rozsudku jejich vypořádání neumožňuje.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí městský soud rozhodne
také o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O odměně soudem ustanoveného právního zástupce stěžovatele Mgr. Jindřicha
Lechovského za zastupování v řízení před městským soudem bylo rozhodnuto výrokem III.
napadeného rozsudku, který nebyl podanou kasační stížností napaden a zároveň není výrokem
závislým na rozhodnutí ve věci samé. Proto Nejvyšší správní soud tento výrok nezrušil.
Rovněž v řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen ustanoveným zástupcem,
který učinil ve věci jeden úkon právní služby, za nějž mu náleží odměna 3100 Kč podle §9 odst.
4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve spojení s §7 uvedené vyhlášky. K tomuto úkonu
se přiznává náhrada hotových výdajů 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky. Zástupce
stěžovatele prokázal, že je plátcem DPH, proto soud zvýšil náhradu nákladů řízení o DPH ve výši
21 %. Úhrnem se tedy jedná o částku 4.114 Kč (3100 + 300 + 714). Uvedená částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku.
Hotové výdaje a odměnu ustanoveného zástupce stěžovatele nese stát (§35 odst. 8
věta prvá za středníkem s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu