ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.232.2016:29
sp. zn. 3 Azs 232/2016 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně:
L. T. H., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2016, č. j. OAM-655/ZA04-HA08-2014-2,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2016,
č. j. 60 Az 13/2016-39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2016.
Tímto rozhodnutím nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího
skutkového stavu:
Žalobkyně podala žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany dne 5. 12. 2014. V ní uvedla,
že vlast opustila v roce 2008 kvůli zaměstnání, neboť v tu dobu měla uzavřenu pracovní smlouvu
na Slovensku. Zde pobývala čtyři roky. V roce 2012 přicestovala do České republiky, ovšem
bez platného víza. Při pohovoru uvedla na dotaz, z jakých důvodů žádá o udělení mezinárodní
ochrany, že chce zůstat se svým manželem a synem, manžel má obchod s potravinami,
kde mu chce pomáhat. Kromě toho má v případě návratu do vlasti obavu kvůli tomu, že v roce
2013 na Facebooku kritizovala vietnamské ministerstvo zdravotnictví, její účet byl zablokován,
a proto se ve Vietnamu bojí trestního stíhání. Svůj pobyt na území České republiky si pokoušela
od roku 2012 legalizovat, avšak bezúspěšně. Pak jí krajané poradili, aby si požádala o azyl.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně podala svoji žádost o poskytnutí mezinárodní
ochrany jen z důvodu legalizace pobytu na území České republiky, spojitost zablokování účtu
na Facebooku s jejím ojedinělým publikovaným příspěvkem nebyla prokázána, sama žalobkyně
se o důvody zablokování účtu nijak nezajímala a zřídila si vzápětí účet nový. Správní orgán
se přitom ve svém rozhodnutí se situací uživatelů internetu ve Vietnamu velmi podrobně
a precizně vypořádal, jeho rozhodnutí proto soud vyhodnotil jako zákonné.
Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písmeno a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítala, že žalovaný řádně
nezjistil skutečný stav věci bez důvodných pochybností a nesprávně dospěl k závěru,
že stěžovatelka nesplňuje žádnou z podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud
se pak nedostatečně vypořádal s námitkou směřující proti neudělení azylu z důvodu
odůvodněného strachu z pronásledování ze strany vietnamských úřadů. Dle názoru stěžovatelky
byly v jejím případě splněny i podmínky pro udělení doplňkové ochrany, případně humanitárního
azylu.
Přijatelnost kasační stížnosti spatřovala stěžovatelka v tom, že se v jejím případě krajský
soud odklonil od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v otázce posouzení
požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle §12 písmeno b) zákona
o azylu a rovněž co do požadované intenzity a důkazního břemene na straně žadatele
o mezinárodní ochranu ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí závažné
újmy podle §14a zákona o azylu, pokud jde o hrozbu stíhání internetových aktivistů v zemi
původu. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu
v Plzni (nesprávně uvedeno v Ústí nad Labem) zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Dříve než mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat napadený rozsudek v rozsahu
uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
Podle §104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
V projednávané věci Nejvyšší správní soud žádnou otázku, k níž by považoval
za potřebné vyjádřit se z důvodu sjednocování judikatury, nenalezl. Žalovaný v daném případě
při zjišťování skutkového stavu postupoval standardně, logické jsou také jeho závěry, které
ze svých zjištění učinil. Krajský soud se pak rovněž standardně vypořádal s uplatněnými
námitkami. Tvrzený rozpor napadeného rozsudku s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu nelze z uváděných judikátů dovodit (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 3. 2008 č. j. 2 Azs 71/2006 - 82 o tzv. přiměřené pravděpodobnosti, na to navazující
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008 č. j. 5 Azs 66/2008 - 70 a nález
Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 553/06), a to především proto, že na danou
věc nedopadají. V projednávané věci se totiž nejedná o „vychýlení důkazního břemene velmi výrazně
v neprospěch stěžovatelky“, jak tvrdí, ale s ohledem na výše uvedený skutkový příběh jde z její strany
o marginální tvrzení o možném pronásledování, které nemá oporu ve skutkových zjištěních
ani logickou návaznost na ostatní okolnosti případu, přičemž současně není zřejmé, jaké další
skutečnosti by dle jejího názoru měly být v řízení prokazovány. K podmínkám pro udělení
humanitárního azylu pak Nejvyšší správní soud judikoval již dostatečně, základy byly položeny
v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, od něhož se žalovaný ani krajský soud
nijak neodchýlili. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a) odst. 1 s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst.
3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu