ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.301.2016:35
sp. zn. 3 Azs 301/2016 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Pavlíny Vrkočové v právní věci žalobce M. S.,
zastoupeného Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Helénská
1799/4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2016,
č. j. 32 Az 32/2015-91, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ři z n áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 11. 11. 2016, č. j.
32 Az 32/2015-91, zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2015, č. j. OAM-
495/ZA-ZA14-ZA14-2015, kterým žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní
ochrany tak, že je podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon azylu“),
nepřípustná, a že se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje podle §25 písm. i) zákona
o azylu.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností a v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem požádal ve smyslu §107 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s §73 téhož zákona, aby kasační stížnosti byl
přiznán odkladný účinek. Stěžovatel uvádí, že se nadále obává bezprostředního ohrožení
v případě návratu do Gruzie, kde mu v důsledku jeho politické činnosti zabavili majetek a kde
nadto pronásledují (respektive odsoudili) jeho příbuzného. Politické pronásledování členů
Sjednoceného národního hnutí potvrzují i zprávy o zemi původu; podle nich se pronásledování
děje například formou fyzických napadání některých jeho představitelů, přičemž pachatele těchto
jednání místní policie (i přes úspěšnou identifikaci) nestíhá. Zpráva Human Rights Watch z roku
2015 dále jmenuje konkrétní případy čelních členů zmíněného hnutí, kteří skončili ve vězení,
případně s konfiskovaným majetkem. Stěžovatel upozorňuje na politické pozadí těchto případů
a poukazuje také na to, že v říjnu roku 2016 proběhly nové volby, opět doprovázené incidenty
zaměřenými proti členům Sjednoceného národního hnutí. Ze všech výše uvedených důvodů se
stěžovatel domnívá, že jeho tvrzení o hrozbě mučení a nelidského zacházení jsou důvodná
a hájitelná, a proto by měl mít možnost setrvat na území České republiky do vyřízení opravného
prostředku Nejvyšším správním soudem.
Žalovaný navrhl uvedený návrh zamítnout. Připomněl, že stěžovatel v opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany uvedl naprosto stejné motivy svého odchodu z vlasti a neochoty
se do ní vrátit, jako uváděl v průběhu správního řízení o první žádosti, tedy obavu
z pronásledování pro své politické názory a členství ve Sjednoceném národním hnutí. Stěžovatel
má ve své vlasti rodinu (rodiče, čtyři děti, dva sourozence a ostatní příbuzné) a během správního
řízení neuváděl, že by některý její člen byl pronásledován nebo měl jakékoli problémy se státními
orgány. V Gruzii přitom nedošlo od podání předchozí žádosti k zásadním změnám bezpečnostní
či politické situace Ani údajné zhoršení zdravotního stavu nevyhodnotil žalovaný jako natolik
vážné, aby mohlo představovat novou skutečnost, odůvodňující nové posouzení věci.
Stěžovatelem tvrzené důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou podle
žalovaného ztotožnitelné s nenahraditelnou újmou. Nebylo prokázáno, že by stěžovatelova
situace byla natolik výjimečná, aby musel být jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Přiznání odkladného účinku je vyhrazeno pro ojedinělé případy, kdy by výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí znamenaly pro cizince nenahraditelnou újmu. Žalovaný poukázal také na
dikci §32 odst. 2 zákona o azylu, podle kterého je možné podat žádost o přiznání odkladného
účinku jedině společně s žalobou; per analogiam proto dovozuje, že totéž platí v případě návrhu na
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, což se v dané věci nestalo (kasační stížnost byla
podána dříve).
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná
žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti lze v daném případě považovat za
naplněné.
Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku reflektuje
jednak hledisko veřejného zájmu, při současném porovnání újmy stěžovatele (nebude-li odkladný
účinek přiznán) s možnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný
účinek přiznán). K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté,
osvědčí-li, že újma stěžovatele, jako důsledek nepřiznání odkladného účinku, by byla nepoměrně
větší případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno.
Stejnou měrou pozornosti je ovšem třeba reflektovat, že institut odkladného účinku
má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví
není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího
očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá dočasně Nejvyšší správní soud
před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu, na které je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek
zákonným postupem zrušeno. Tento postup proto musí být vyhrazen pouze pro výjimečné
případy.
Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou přitom
vždy subjektivní, závislé zásadně na osobě a situaci stěžovatele. Z právě uvedeného plyne,
že stěžovatel nese také břemeno tvrzení; očekává se tak od něj uvedení konkrétních
a relevantních tvrzení a podrobné rozvedení, v čem konkrétně tuto možnou újmu spatřuje
a jakou intenzitu případná újma má (srov. např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
6. 2. 2013, č. j. 45 A 4/2013 – 29, publikované pod č. 2852/2013 Sb. NSS).
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda by případné přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti (tedy sistace účinků napadeného rozsudku krajského soudu) vůbec
mohlo vyvolat důsledek, o který stěžovatel tímto návrhem usiluje, tedy existenci legálního
oprávnění setrvat na území České republiky do doby skončení řízení před zdejším soudem.
Obecně platí, že žadatel o mezinárodní ochranu neztrácí toto své postavení ani po dobu
soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany [§2 odst. 1 písm. b)
zákona o azylu], neboť podání žaloby je obvykle ex lege spojeno se sistací účinků azylového
správního rozhodnutí (§32 odst. 2 věta první zákona o azylu). Za této situace má takový žadatel
podle §3d odst. 1 věty první před středníkem citovaného zákona i nadále právo setrvat na území
a jeho pobytový režim se tak neposouvá do režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na
území České republiky a o změně některých zákonů. Pravomocným rozhodnutím soudu o žalobě
sice cizinec postavení žadatele o mezinárodní ochranu ztrácí, podá-li ovšem proti rozhodnutí
krajského soudu kasační stížnost, je s tímto podán opět ex lege spojen odkladný účinek, přiznával-
li zákon odkladný účinek již předcházející žalobě (§32 odst. 5 zákona o azylu). Za této situace je
pak oprávněn požádat o strpění na území, ve smyslu ustanovení §78b odst. 4 zákona o azylu.
Situace stěžovatele je odlišná v tom, že v jeho případě s podáním žaloby zákon odkladný
účinek nespojuje (jde o rozhodnutí o opakované žádosti), nicméně nelze přehlédnout, že krajský
soud žalobě odkladný účinek přiznal. Tím se stěžovatel opět dostal (po dobu řízení před krajským
soudem do výše popsaného režimu, tedy do postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Toto
postavení právní mocí napadeného rozsudku krajského soudu sice pozbyl, nicméně
konsekventně platí, že byl-li by nyní podané kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, může
stěžovatel v režimu strpění na území zůstat na území České republiky do doby skončení řízení
před zdejším soudem.
Z těchto důvodů se proto Nejvyšší správní soud zabýval argumentací stěžovatele
v žádosti o přiznání odkladného účinku věcně. Aniž by zdejší soud předjímal důvodnost tvrzení
uvedených v kasační stížnosti, je zřejmé, že stěžovatel své břemeno tvrzení, ve vztahu
k důvodům, pro které se obává návratu do vlasti, unesl. Jak bylo již konstatováno výše, tyto
důvody vyvěrají z tvrzené stěžovatelovy participace ve Sjednoceném národním hnutí, v jehož
důsledku se při návratu do vlasti obává politické odplaty; stěžovatel přitom uvedl, jakou konkrétní
podobu má tato persekuce mít.
Nejvyšší správní soud na tomto základě dovozuje, že stěžovatelem formulované obavy
z návratu do země původu jsou natolik závažné, že by mohly, pokud by se prokázalo jejich reálné
opodstatnění, založit důvod pro udělení azylu nebo přinejmenším doplňkové ochrany. Žalovaný
je sice přesvědčen, že tyto důvody stěžovatel vznáší opětovně a že se jimi již jednou meritorně
zabýval v předchozím azylovém řízení, přičemž jejich existence potvrzena nebyla, úkolem
správních soudů nicméně je zhodnotit a najisto postavit právě to, že výše uvedená tvrzení
o obavě z pronásledování pro uplatňování politických práv skutečně nejsou nová a že je
stěžovatel již jednou neúspěšně uplatnil v jiném azylovém řízení. Nejvyšší správní soud je proto
přesvědčen, že se jedná o věc s natolik zásadním (byť i jen hypoteticky hrozícím) dopadem do
stěžovatelovy osobní sféry, že je na místě, aby mu bylo umožněno setrvat na území České
republiky do doby, než bude o jeho kasační stížnosti rozhodnuto, aby mohl svá procesní práva
realizovat osobně a bezprostředně.
Dále, jakkoli nelze zcela vyloučit, že by v souvislosti se sistací účinků správního
rozhodnutí mohla v tomto případě hrozit újma jiné osobě, Nejvyšší správní soud takovou
možnost považuje za nepravděpodobnou, neboť žádné indicie tomu v posuzované věci
nenasvědčují. Lze tedy považovat za splněnou i druhou podmínku pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, a sice že dalším setrváním stěžovatele na území ČR nemůže jiným
osobám hrozit nepoměrně větší újma než ta, kterou je ohrožen stěžovatel, nebudou-li účinky
předcházejících (soudních i správních) rozhodnutí sistovány.
Nejvyšší správní soud konečně posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska
zbývající podmínky stanovené v §73 odst. 2 s. ř. s. Neshledal přitom žádné skutečnosti, pro které
by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem a které by bránily
stěžovatelovu dočasnému setrvání na území České republiky do doby rozhodnutí o jeho kasační
stížnosti. Bez významu přitom není ani fakt, že předmětná věc musí být soudy řešena přednostně
(§56 odst. 3 s. ř. s., §120 s. ř. s.) a doba , po kterou budou sistovány účinky rozsudku krajského
soudu (potažmo rozhodnutí žalovaného) tak bude jen krátká.
Závěrem uvádí Nejvyšší správní soud na pravou míru, že zatímco §32 odst. 2 věta
poslední zákona o azylu stanoví, že o přiznání odkladného účinku podle soudního řádu správního
lze požádat pouze společně s podáním žaloby, nic takového nestanoví §32 odst. 5 téhož zákona
ve vztahu ke kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že se zde jedná o omezení procesního práva
žadatele o azyl, je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že musí být vykládáno restriktivně; jinými
slovy, žádný prostor pro analogické omezení délky lhůty pro podání návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v dikci §32 zákona o azylu Nejvyšší správní soud nenalézá.
Z uvedených důvodů proto zdejší soud podle §107 s. ř. s., ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s.,
kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Současně upozorňuje, že přiznáním odkladného účinku
kasační stížnosti ani v nejmenším nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu