ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.41.2017:40
sp. zn. 3 Azs 41/2017 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci: M. A. S., státní příslušnost
Pákistánská islámská republika, zastoupeného Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem
Politických obětí 118, Frýdek Místek proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské
ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 25.11.2016, č.j. KRPU-242823-17/ČJ-2016-040022-SV-ZZ, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2017,
č. j. 42 A 41/2016-21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi žalobce Mgr. Jakubu Krčovi se sídlem Politických obětí 118,
738 01 Frýdek - Místek se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 12.375 Kč. Uvedená částka bude advokátovi vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dní od doručení tohoto rozsudku. Náklady na zastoupení
žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní řízení
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje (dále
„žalovaná“) rozhodnutím ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242823-17/ČJ-2016-040022-SV-ZZ
rozhodla o zajištění žalobce podle ustanovení §124 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením
§124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“) za účelem správního vyhoštění. Podle ustanovení §124 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců byla stanovena doba zajištění na 90 dnů od ode dne omezení osobní svobody žalobce.
[2] Žalobce se domáhal u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“) zrušení
žalovaného rozhodnutí. Namítl, že účel zajištění, kterým je správní vyhoštění z České republiky,
nemůže být naplněn, neboť zde existují důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do Pákistánu,
tak by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §179 odst. 2 písm. b), c) a d) zákona
o pobytu cizinců. Poukázal na zprávy o Pákistánu z roku 2016 od organizací Human Rights
Watch a Amnesty International, z nichž vyplývá, že v Pákistánu se ukládá trest smrti
za 28 trestných činů včetně zrady, vraždy a rouhání, a dále, že tam ozbrojené skupiny prováděly
cílené útoky proti civilnímu obyvatelstvu, včetně zdravotnických pracovníků a civilistů.
Namítl také, že zde není ani reálný předpoklad vyhoštění, neboť do Pákistánu od března
do září 2015 nebylo realizováno ani jedno z jedenácti uložených správních vyhoštění. Napadl
rovněž nepřezkoumatelnost stanovení délky zajištění (90 dnů) a to, že při zajištění na dobu
90 dnů není zabezpečeno jeho právo na urychlený soudní přezkum zákonnosti zbavení
osobní svobody. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012,
č. j. 7 As 97/2012-30, z něhož vyplývá, že délka zajištění má být stanovena tak, aby byl zajištěn
přezkum minimálně v měsíčních intervalech.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Žalovaný se podle jeho názoru dostatečně zabýval
tím, zda bylo realizovatelné správní vyhoštění žalobce, neboť k tomuto závěru poskytuje obsah
správního spisu dostatečné množství podkladů. Poukázal přitom na výpověď žadatele
a na informace z několika na sobě nezávislých zpráv o zemi původu. Podotkl, že žalobce neuvedl
žádnou konkrétní skutečnost, ze které by bylo možné dovozovat, že by mu v zemi původu
mohlo hrozit nebezpečí vážné újmy. Naopak výslovně uvedl, že neodešel z Pákistánu
proto, že by se cítil ohrožený na životě a že občasné problémy mezi sunnity a šíity se jeho rodiny
nedotýkají. Žalobce neuvedl tedy žádnou skutečnost, ze které by bylo možné dovodit,
že by mu v zemi původu mohlo hrozit nebezpečí vážné újmy. Obecné skutečnosti uváděné
ohledně možného rizika vážné újmy v zemi původu žalobce nemají žádný konkrétní vztah
k žalobci samotnému. Taktéž uvedl, že mezi Evropským společenstvím a Pákistanskou islámskou
republikou byla uzavřena dohoda o zpětném přebírání neoprávněně pobývajících osob,
na jejímž základě v roce 2015 došlo k ověření totožnosti dvou státních příslušníků Pákistánu.
Dále zdůraznil, že zcela konkrétně se ve vztahu k žalobci otázkou případné existence nebezpečí
vážné újmy budou správní orgány zabývat ve vlastním rozhodnutí o správním vyhoštění.
Podle krajského soudu se žalovaný v rozhodnutí dostatečně podrobně zabýval výčtem všech
úkonů, které musí být učiněny k realizaci správního vyhoštění žalobce s předpokládanou délkou
jejich trvání. Krajský soud proto neshledal nepřezkoumatelnou úvahu žalovaného o zajištění
žalobce v délce 90 dní.
[4] Krajský soud dále vyložil, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které žalobce
poukázal, se týká rozhodnutí o zajištění vydaného podle právní úpravy, která již pozbyla
účinnosti. Podle rozhodné právní úpravy pro věc může cizinec v průběhu zajištění v souladu
s ustanovením §129a zákona o pobytu cizinců podat na policii žádost o propuštění ze zařízení,
o které musí být rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení
je poté přezkoumatelné v rámci správního soudnictví, kdy správní spis musí být policií předložen
soudu se správním spisem do 5 dnů od doručení žaloby a soud následně rozhoduje ve lhůtě
7 pracovních dnů od doručení správního spisu. Touto novou právní úpravou je zaručena
možnost přezkumu trvání důvodů pro zajištění cizince. Závěr Nejvyššího správního soudu
o nezbytnosti přezkoumání rozhodnutí v pravidelných měsíčních intervalech proto již není
aplikovatelný na projednávanou věc.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V ní uplatnil důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Konkrétně namítl,
že krajský soud nesprávně posoudil, zda u něj existuje reálná možnost správního vyhoštění.
Na tuto námitku krajský soud nijak nereagoval a ani řádně neodůvodnil, proč se nezabýval závěry
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74. Dále stěžovatel
namítl, že krajský soud jen nekriticky převzal tvrzení žalovaného o skutečnostech ze země
původu stěžovatele, aniž by si je hodnověrným způsobem ověřil. Krajský soud poté došel
k nesprávnému závěru, že tyto skutečnosti jsou prokázané a že stěžovateli v zemi původu nehrozí
závažná újma. Zdůraznil, že hrozbou závažné újmy je i hrozba hladomoru, čemuž lze zabránit
zajištěním lepších ekonomických podmínek. Poukázal také na to, že v rozsudku Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 1996 „Chachal proti Spojenému království“ vyžadoval evropský
soud dokonce ujištění po smluvním státu, že bezpečnost stěžovatele nebude ohrožena.
Nic takového však krajský soud k dispozici neměl.
[6] Stěžovatel dále namítal, že doba zajištění trvající 90 dní byla stanovena nepřezkoumatelně,
neboť krajský soud pouze převzal tvrzení žalovaného s tím, že tato doba je adekvátní.
Je toho názoru, že tato část rozhodnutí trpí vadou, neboť neprokázaná tvrzení žalovaného
nemohou vést nestranný a nezávislý soud k přejímání závěrů, a to tím spíše, pokud sám žalovaný
uvádí, že se jedná o odhad časových intervalů.
[7] Poslední jeho námitkou poté bylo, že krajský soud nesprávně zhodnotil aplikovatelnost
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/2012 – 30. Stěžovatel
je názoru, že bez ohledu na právní úpravu nebyl zajištěn účinný přezkum trvání důvodů zajištění.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České
republiky platí, že policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno
oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo
pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz
vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření
za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti,
místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový
úmysl zjevný z jeho jednání.
[10] K věci ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel podle své výpovědi
do protokolu ze dne 25. 11. 2016 opustil území Pákistánu přibližně dne 24. 3. 2016. V Pákistánu
zůstala jeho manželka a šest dětí. Důvodem jeho odchodu bylo získat práci v Evropě,
neboť v Pákistánu práce není a on potřeboval uživit svoji rodinu. Z Pákistánu neodešel proto,
že by se cítil ohrožen na životě. Občas tam jsou problémy mezi sunnity a šíity, ale ty se jeho
rodiny nedotýkají. Chtěl se dostat do Německa, kde by požádal o azyl a poté by se kontaktoval
s příbuzným, který by mu sehnal práci. Za cestu zaplatil převaděčům dohromady již 6 000 EUR.
Je si vědom toho, že je na území České republiky bez víza neoprávněně, zůstat zde nechce,
jeho cílovou zemi je Německo. Do Pákistánu klidně vycestovat může, ale raději by zůstal
v Německu, kde by si vydělal peníze pro svoji rodinu. Pokud by byl v České republice propuštěn,
pokusil by se dostat do Německa. Téhož dne bylo stěžovateli žalovaným rozhodnutím uloženo
zajištění za účelem správního vyhoštění. Následně bylo stěžovateli rozhodnutím ze dne
21. 12. 2016, č. j. KRPU-242823-44/ČJ-2016-040022-RBK-ZZ uděleno správní vyhoštění v délce
jednoho roku.
[11] Tyto skutečnosti stěžovatel v kasační stížnosti nijak nepopřel. Z nich však podle názoru
Nejvyššího správního soudu zcela jednoznačně vyplývá, že zde n eexistuje žádný vážný
předpoklad k tomu, aby stěžovatel po propuštění ze zajištění sám a dobrovolně setrval
na svobodě na území České republiky, aby mohla žalovaná vykonat správní vyhoštění. Naopak
je velmi reálné, že se stěžovatel bude v rozporu s uloženým správním vyhoštěním nadále
pohybovat na území členských států Evropské unie (zejména Německa).
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že se krajský soud přes hrozby vážné újmy
uváděné v zemi původu (Pákistán) nevypořádal s reálností správního vyhoštění a pouze převzal
závěry o zemi původu žalované. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem
v tom, že skutečnosti, které stěžovatel o svých důvodech k odchodu ze země původu
uvedl, nenasvědčují tomu, že by měl být v Pákistánu vystaven hrozbám vážné újmy,
o nichž se zmiňoval v žalobě na základě zpráv o zemi původu. Tomu ostatně odpovídá
to, že na cestu do uváděné cílové země (Německo) se vydal zcela sám, zbytek své nejbližší rodiny
zanechal v Pákistánu a ve výpovědi do protokolu u žalované na žádnou takovou hrozbu
nepoukázal. Podle názoru Nejvyššího správního soudu proto žalovaná v řízení o zajištění
stěžovatele úměrně těmto zjištěním o stěžovateli jen obecně shrnula, že Pákistán je relativně
stabilní zemí se vzrůstajícím respektováním lidských práv a svobod, zvyšující bezpečnost
na svém území mj. potlačováním terorismu. Nejvyšší správní soud neshledal přiléhavým
pro nyní posuzovaný případ ani odkaz na případ Chahal proti Spojenému království,
v němž se primárně jednalo o porušení čl. 3 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod
rozhodnutím o vyhoštění.
[13] Ze všech těchto důvodů má proto Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem
i se žalovanou za prokázané, že zde existoval reálný předpoklad pro správní vyhoštění stěžovatele
do Pákistánu, a že výše uvedené formální předpoklady pro zajištění z důvodu možného maření
správního vyhoštění byly u stěžovatele zcela naplněny. Žalované rozhodnutí a ani rozsudek
krajského soudu netrpí nedostatkem důvodů.
[14] Podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu
trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění.
Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu
trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně.
[15] Žalovaná ve svém rozhodnutí poukázala v této souvislosti na výčet předpokládaných
úkonů nezbytných k realizaci vyhoštění (zejména zajištění náhradních osobních dokladů
stěžovatele ve spolupráci s Pákistánskou ambasádou) a uvedla odhad doby jejich trvání.
Posloupnost a rozsah vypočtených úkonů jsou v žalovaném rozhodnutí uvedeny logicky.
Jakkoli nelze ověřit skutečnou délku trvání tohoto procesu a jde toliko o poznatek vycházející
ze správní praxe žalované, ani stěžovatel nijak konkrétně neuvedl, v čem konkrétně by měla být
konečná doba zajištění 90 dní nepřiměřená. Nejvyšší správní soud také považuje za nezbytné
zdůraznit, že předpokládané zdržení realizace stěžovatelova správního vyhoštění nepadalo
na vrub pasivitě žalované. Byl to především stěžovatel, který cestoval přes české státní území
nemaje cestovní doklady, byla nezbytná spolupráce se zastupitelskými orgány jeho země původu
za účelem vyhotovování náhradních cestovních dokladů. To je ovšem zdržení, které žalovaná
neměla jak ovlivnit. Za výše uvedených okolností se proto Nejvyšší správní soud neztotožnil
ani s námitkou, že žalovaná stanovila délku zajištění 90 dní nepřezkoumatelně.
[16] Kasační stížnost pro vady, které jsou podřaditelné k důvodům podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tak není důvodná.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti napadl právní závěr krajského soudu, že na jeho věc
již nelze pro neúčinnost právní úpravy aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/2012 – 30.
[18] Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne 13. 5. 2016, č. j. 5 Azs 44/2016 - 27
zcela jasně vyložil, že mechanismus pravidelného soudního přezkumu důvodů zajištění je podle
současné právní úpravy nastaven způsobem zcela odlišným, než který byl posuzován v citovaném
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/2012 – 30. Jeho závěry
proto není bez dalšího možné aplikovat v rámci rozhodování o zajištění cizince a jeho přezkumu
ve správním soudnictví podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Uvedl zde také, že s účinností
zákona č. 303/2013 Sb. byl zaveden institut žádosti o propuštění ze zařízení podle §129a zákona
o pobytu cizinců, o které policie rozhodne bez zbytečného odkladu. Podle §126 písm. b) zákona
o pobytu cizinců je policie povinna neprodleně po zajištění poučit cizince o možnosti podat
žádost o propuštění ze zařízení. Policie cizince rovněž poučuje o možnosti podat žalobu
ve správním soudnictví proti rozhodnutí o zajištění anebo nepropuštění ze zařízení. Soud musí
o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení
rozhodnout podle §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců do 7 pracovních dnů. Policie je rovněž
povinna podle §126 písm. a) zákona o pobytu cizinců po celou dobu zajištění cizince zkoumat,
zda trvají důvody zajištění.
[19] Ze spisu k tomu vyplývá, že žalovaná uvedeným povinnostem zcela dostála. Ve dnech
11. 12. a 27. 12. 2016, 15. 1., 30. 1. 2017 a 12. 2. 2017 celkem pětkrát zkoumala, zda trvají důvody
zajištění se závěrem, že dosud nebyla ověřena totožnost stěžovatele, nelze mu proto vystavit
náhradní cestovní doklad a realizovat tak správní vyhoštění z České republiky. V poučení
žalovaného rozhodnutí byl poté stěžovatel zcela srozumitelně vyrozuměn i o právu požádat
o přezkoumání důvodů zajištění.
[20] Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil se stěžovatelem, že v jeho věci při délce
zajištění 90 dní nebyl zajištěný pravidelný přezkum důvodů zajištění. Stěžovatel navíc sám
o přezkoumání důvodů zajištění ani nepožádal. Námitky ke kasačnímu důvodu podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. taktéž nejsou důvodné.
[21] Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu považuje za zákonný. Kasační
stížnost proto dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
ustanovení §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl
v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které
by jinak náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti příslušela, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
[23] Zástupcem stěžovatele v řízení o kasační stížnosti byl usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 2. 2017, č. j. 3 Azs 41/2017 - 13, ustanoven advokát Mgr. Jakub Krč,
jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému advokátovi
Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování, náhradu hotových výdajů a náhradu
za promeškaný čas dle §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. b) a d), §13 odst. 3 a 4 a §14
odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
[24] Konkrétně jde o částku 9.300 Kč za dva úkony právní služby, spočívající v převzetí
a přípravy zastoupení (z důvodu cizojazyčné porady ve výši dvojnásobku paušální odměny
tj. 2 x 3100 Kč = 6.200 Kč) a v doplnění kasační stížnosti (3.100 Kč); paušální náhradu hotových
výdajů 600 Kč (2 x 300 Kč). Dále jde o cestovní výdaje ve výši 127 Kč a náhradu za promeškaný
čas v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 200 Kč. Protože ustanovený advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se uvedený nárok o částku 2.014 Kč odpovídající
příslušné sazbě daně podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Celkem tedy byla výrokem IV. tohoto rozsudku přiznána částka 12.375 Kč,
která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(srov. §53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu