ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.60.2017:29
sp. zn. 3 Azs 60/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: V. K., st. příslušnost
Ruská federace, zastoupený Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská
22, proti žalované: Policie České republiky - Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Praha 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. 1. 2017, č. j. 2 A 88/2016 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie České republiky - Krajského ředitelství hl. m. Prahy
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 3. 2016, č. j. KRPA-266914-45/ČJ-2015-000022
(dále jen „rozhodnutí I. stupně“), bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a byla stanovena doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce
jednoho roku. Žalobce se odvolal a žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 10. 2016,
č. j. CPR-10662-5/ČJ-2016-930310-V231 (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodnutí I. stupně
ve výroku změnila jen snížením uvedené doby z jednoho roku na 6 měsíců; v ostatních částech
rozhodnutí potvrdila. Žalobce proti napadenému rozhodnutí podal žalobu k Městskému soudu
v Praze; ten ji rozsudkem ze dne 6. 1. 2017, č. j. 2 A 88/2016 – 26, zamítl.
[2] Městský soud vyšel z následujících skutkových okolností: Žalobce se dne 25. 6. 2015
dostavil k Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jen „OAMP“), kde bylo
zjištěno, že po zastavení řízení [podle §66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu] o jeho žádosti o změnu dlouhodobého pobytu pobývá žalobce na území ČR
bez jakéhokoliv pobytového oprávnění. Byl proto předán cizinecké policii a bylo zahájeno řízení
o jeho správním vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Ke dni
zahájení tohoto řízení žalobce bydlel na adrese X. Na území ČR pobýval na základě povolení
k dlouhodobému pobytu, udělenému do 31. 8. 2014. Dne 27. 8. 2014 žalobce požádal o změnu
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ. Řízení o této žádosti bylo
zastaveno usnesením ze dne 29. 1. 2015 (dále jen „usnesení o zastavení řízení“; v právní moci dne
11. 3. 2015) a žádné jiné řízení, opravňující žalobce k pobytu na území ČR, neprobíhalo. Součástí
správního spisu je dále závazné stanovisko OAMP ze dne 9. 2. 2016 o možnosti vycestování
žalobce do země původu (Ruská federace), podle §120a zákona o pobytu cizinců, dle kterého je
vycestování žalobce možné, mj. i proto, že sám žalobce neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by
vyplývalo, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo mučení, nelidské, či ponižující zacházení.
Na území Ruské federace neprobíhá ozbrojený konflikt a vycestování žalobce není v rozporu
s mezinárodními závazky ČR.
[3] Do protokolu o výslechu účastníka správního řízení ze dne 25. 6. 2015 žalobce uvedl,
že o doručení usnesení o zastavení řízení nevěděl, neboť v době jeho doručování již nebydlel
na adrese X. Cizinecké policii však přestěhování na novou adresu X, kde bydlel se svým
kamarádem, nenahlásil. Z hlediska své migrační historie žalobce uvedl, že v ČR žije od září roku
2008. Jeho rodiče bydlí v Ruské federaci, není rodinným příslušníkem občana EU, ani s ním
nesdílí společnou domácnost. Žádné (relevantní) vazby na ČR nemá, jedinou překážkou
vycestování jsou práce v ČR a kamarádi. Od září roku 2014 nestuduje, našel si práci a požádal o
dlouhodobý pobyt za účelem podnikání jako OSVČ.
[4] Dne 25. 6. 2015 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. KRPA-266914-15/ČJ-915-
000022, jímž uložil žalobci správní vyhoštění s nemožností vstupu na území členských států
EU v délce jednoho roku. Na základě odvolání žalobce žalovaný uvedené rozhodnutí zrušil
rozhodnutím ze dne 16. 12. 2015, č. j. CRP-26350-2/ČJ-2015-930310-V231, a to jednak
pro nedostatečné odůvodnění doby správního vyhoštění a jednak pro nedostatečné posouzení
zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Dne 27. 1. 2016 žalobce v novém protokolu
o výslechu uvedl, že je svobodný, bezdětný, rodiče žijí v Ruské federaci, není rodinným
příslušníkem občana EU, ani s ním nesdílí společnou domácnost. Na území ČR má přítelkyni
(občanka Ruské federace), s níž však nežije ve společné domácnosti, neboť bydlí se svým
kamarádem na adrese X. Z území ČR vycestuje dobrovolně; dodal, že je členem hudební skupiny.
Při návratu do vlasti by musel vykonávat vojenskou službu, což nechce.
[5] Dne 17. 1. 2016 bylo OAMP vyžádáno nové závazné stanovisko o možnosti vycestování
žalobce. Toto stanovisko konstatovalo možnost žalobcova vycestování a připomnělo, že sám
žalobce neuvedl žádné skutečnosti, naznačující nemožnost jeho vycestování. Ve svém vyjádření
k podkladům pro rozhodnutí ze dne 29. 2. 2016 žalobce zopakoval problémy s doručením
usnesení o zastavení řízení (viz výše), stabilní zázemí v ČR a nedostatečnost posouzení
nemožnosti vycestování. Dne 5. 3. 2016 bylo vydáno rozhodnutí I. stupně.
[6] Městský soud úvodem svých úvah odmítl námitku nedostatečného zjištění skutečného
stavu věci, neboť správní orgán I. stupně i žalovaný vycházeli ze skutečností, které jim žalobce
během správního řízení sdělil, respektive které v průběhu řízení získali, a dostatečně je zhodnotili.
Dále odmítl námitku nepřiměřenosti vyhoštění, a to i s přihlédnutím k tomu, že se žalobce
dobrovolně dostavil k OAMP a uvedl pravdu o svém pobytu na území ČR. Městský soud odkázal
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 – 74, podle kterého zákon
o pobytu cizinců stanoví, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění vždy, kdy nastane
některá ze skutkových situací předvídaných ustanovením §119 odst. 1 citovaného zákona,
při dodržení podmínek dle §119a odst. 2 téhož zákona. Na této povinnosti policie nemůže
nic změnit skutečnost, že se žalobce dostavil na OAMP dobrovolně a s policií spolupracoval.
Tyto okolnosti mohou být zhodnoceny až v rámci úvah o délce zákazu vstupu na území
členských států EU. Právě s ohledem na jednání žalobce a skutečnost, že šlo o jeho první
porušení zákona o pobytu cizinců, stanovil žalovaný dobu při dolní hranici zákonné délky. Tuto
dobu proto nelze považovat za nepřiměřenou.
[7] S námitkou žalobce, že na území ČR pobýval v dobré víře, se městský soud
neztotožnil. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 5 Azs 125/2004 – 54 (pozn. NSS: městský soud chybou v psaní uvádí
sp. zn. 5 Azs 125/2014), podle něhož nemá rozhodnutí o správním vyhoštění sankční povahu.
Městský soud doplnil, že z tohoto důvodu se neposuzuje zavinění cizince, tedy ani otázka dobré
víry, ale pouze to, zda došlo k porušení §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V úvaze
o doručení usnesení o zastavení řízení nelze přehlédnout, že bylo zasíláno na jedinou žalobcem
nahlášenou adresu pobytu. Městský soud (zřejmě pro úplnost) uvedl, že OAMP při doručování
postupoval v souladu s §20 odst. 1 správního řádu.
[8] V otázce zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce městský
soud vyšel z rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, podle
něhož je v této otázce třeba zohlednit související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“), vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Úmluva“). Městský soud proto zhodnotil situaci žalobce v souladu s kritérii vyplývajícími
z judikatury ESLP: 1) rozsah narušení rodinného a soukromého života – žalobce je svobodný,
bezdětný, nežije ve společné domácnosti s občanem EU, ani nemá povinnost se o něj starat.
Nebydlí ve společné domácnosti ani se svou přítelkyní, tedy nevede s ní rodinný život, ale bydlí
s kamarádem. Opakovaně uvedl, že v případě správního vyhoštění vycestuje dobrovolně, tedy
vztah mu nebrání ve vycestování. Navíc na uvedený vztah poukázal až v protokolu o vyjádření
účastníka řízení ze dne 27. 1. 2016, zatímco ve vyjádření ze dne 25. 6. 2015 jej nezmínil; 2) délka
pobytu ve smluvním státě – žalobce přicestoval v roce 2008, následně zde pobýval na základě
dlouhodobého víza za účelem studia, uděleného do 31. 8. 2014. Před uplynutím lhůty požádal
o změnu dlouhodobého pobytu za účelem podnikání (OSVČ) a svědčila mu tak fikce
oprávněného pobytu ve smyslu §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a to až do usnesení
o zastavení řízení ze dne 29. 1. 2015, které nabylo právní moci 11. 3. 2015. Od 12. 3 2015 byl
pobyt žalobce neoprávněný; 3) sociální a kulturní vazby – ve vyjádření ze dne 25. 6. 2015 žalobce
uvedl, že žádné společenské a kulturní vazby na ČR nemá. Teprve ve vyjádření ze dne 27. 1. 2016
zmínil, že hraje v hudební skupině. Městský soud uvedl, že k navázání vazeb došlo až během
žalobcova neoprávněného pobytu a jde navíc o krátkou dobu. Vyhoštění tedy nepředstavuje
zásadní zásah do žalobcových sociálních a kulturních vazeb; 4) existence nepřekonatelných
překážek k rodinnému a soukromému životu v zemi původu – rodiče žijí v Ruské federaci,
žalobce je svobodný, bezdětný, se svou známostí, zmíněnou až ve svém vyjádření ze dne
26. 1. 2016, nežije rodinným životem, neboť nesdílejí domácnost; 5) migrační historie – městský
soud zopakoval skutečnosti pod bodem 2; 6) povaha a závažnost porušení veřejného pořádku
cizincem – neoprávněný pobyt žalobce ode dne 12. 3. 2015.
[9] Městský soud v kontextu provedeného hodnocení uzavřel, že většina bodů svědčí
v neprospěch žalobce a námitka o nedostatečném posouzení zásahu vyhoštění do soukromého
a rodinného života je tak nepřípadná. Rovněž délka správního vyhoštění byla stanovena při dolní
hranici sazby dle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců a s ohledem
na délku porušení zákona se jeví jako přiměřená, a to i při zohlednění spolupráce žalobce
a dobrovolného dostavení se na OAMP. Městský soud dále zdůvodnil, proč žalobcovu přítelkyni
v řízení o správním vyhoštění ani nevyslechl. Vyšel ze skutečnosti, že žalobce se o její existenci
poprvé zmínil až ve svém druhém vyjádření ze dne 27. 1. 2016, a sám uvedl, že s ní nežije
ve společné domácnosti, neboť bydlí se svým kamarádem, který hradí související náklady.
[10] Závěrem se městský soud vypořádal s námitkou neadekvátnosti závazného stanoviska
OAMP ze dne 9. 2. 2016 o možnosti žalobcova vycestování. Uvedl, že žalovaný si v odvolacím
řízení v souladu s §149 odst. 4 správního řádu vyžádal nové závazné stanovisko od ministerstva
vnitra, které přezkoumávané závazné stanovisko potvrdilo s tím, že vycestování je možné,
neboť neexistují žádné překážky ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců. K důvodu bránícímu
návratu do vlasti zmíněnému žalobcem – nástup vojenské služby – městský soud odkázal
na usnesení zdejšího soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 9 Azs 303/2015 – 32, podle něhož nejde
o relevantní azylový důvod a tedy ani o důvod znemožňující žalobci návrat do vlasti podle
§179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců [jedná se o totožné důvody jako pro neudělení
doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu]. Žádné důvody
znemožňující vycestování ve smyslu §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců tak na žalobce
nedopadají.
[11] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodu
vyplývajících z ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).
V zásadě zopakoval svou argumentaci uplatněnou jak v rámci správního řízení, tak i v žalobě
k městskému soudu. Uvedl, že v rámci správního řízení bylo porušeno ustanovení §3 správního
řádu a zásady obsažené v §2 odst. 3 a 4 téhož zákona, a to opomenutím specifických okolností
případu. Dále zdůraznil význam §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a z něj vyplývající
povinnost hodnotit zásah správního vyhoštění do soukromého nebo rodinného života cizince,
čehož správní orgány „prakticky vůbec nedbaly“. Tím zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Některé závěry městského soudu ohledně přiměřenosti zásahu označil žalobce „minimálně
za podivné “, přičemž nenapravením pochybení správních orgánů přenesl městský soud tyto
nedostatky do svého rozsudku. Prostý odkaz na absenci práva cizince na pobyt na území ČR
stěžovatel odmítl jako „zcela nedostatečné zjištění skutkových okolností “. Správní orgány rovněž
nedostatečně vypořádaly jeho námitku, že žije na území ČR dlouhou dobu, s ohledem na svůj věk
převážnou část svého dospělého života. Vystudoval zde školu, našel si partnerku a žije
„bohatým společenským a kulturním životem“. Zdůraznil rovněž dlouhou délku pobytového řízení,
přesahující zákonné lhůty a absenci řádného doručení usnesení o zastavení řízení, pročež neměl
možnost zjistit, že mu již nesvědčí žádné pobytové oprávnění. Do té doby vždy měl
platné povolení k pobytu, navíc se nedopustil žádného protiprávního jednání, plnil
své povinnosti, studoval, zapojoval se do běžného života a vytvořil si na území ČR zázemí.
Nebylo nutné sahat k uložení správního vyhoštění, pokud stěžovatel mohl opustit republiku
dobrovolně a upravit svůj pobyt na území v souladu se zákonem. Vzhledem k nevědomosti
o pozbytí pobytového oprávnění nedostal fakticky možnost situaci řešit. Uložení
správního vyhoštění přitom není obligatorní. Neuloží se, pokud by jím bylo nepřiměřeně
zasaženo do rodinného a soukromého života cizince. Nyní nebylo nijak přihlédnuto
k tomu, že „celá jeho rodina je pevně zakotvena na území ČR “. Stěžovatel v případě vyhoštění přijde
o možnost společně žít se svou partnerkou na území ČR.
[12] Stěžovatel městskému soudu dále vyčetl, že nebylo přezkoumatelně vyloženo,
proč má soud za to, že správní vyhoštění bylo uloženo v přiměřené míře. Uloženou délku
vyhoštění stěžovatel označil za rozpornou se stávající praxí a zásadou legitimního očekávání.
Městský soud přitom pouze odkázal na zákonné rozpětí a nezabýval se konkrétními okolnostmi
případu.
[13] Stěžovatel brojil rovněž proti skutečnosti, že městský soud posvětil postup správních
orgánů, které nedoplnily dokazování především výslechem přítelkyně stěžovatele, která by mohla
svědčit o klíčové otázce jeho rodinného zázemí. Nelze přistoupit na to, že nežije-li stěžovatel
s přítelkyní ve společné domácnosti, pak není žádný důvod, aby byla vyslechnuta.
[14] Jako zásadní pochybení městského soudu stěžovatel namítl, že soud porušil své
přezkumné povinnosti, nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, vycházel z nedostatečně
zjištěných skutečností a nedostatečně vypořádal stěžovatelovy námitky. V této souvislosti
stěžovatel odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130,
s tím, že součástí práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů své rozsudky zdůvodňovat.
Městský soud však uplatněné námitky pouze rekapituloval, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné
stanovisko.
[15] Poslední kasační námitku stěžovatel vznesl vůči závaznému stanovisku OAMP,
hodnotícím skutečnosti, které jeho předmětem být nemají. Otázka nebezpečí hrozícího
stěžovateli v případě návratu do domovské vlasti není řádně přezkoumána.
[16] Žalovaná ve vyjádření ke kasační zdůraznila, že postupovala v souladu se zákonnou
úpravou a žádného pochybení se nedopustila. Navrhla proto kasační stížnost zamítnout.
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
[18] Nejvyšší správní soud proto následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., tedy v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[19] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám
o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Vhodné je podotknout,
že konstantní judikatura zdejšího soudu označuje za nepřezkoumatelné zejména takové
rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek
(například rozsudky ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74), respektive pokud z jeho
odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby
(například rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Zároveň nelze opomenout,
že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom,
jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se totiž o objektivní překážku,
která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 – 85).
[20] V kontextu uvedeného judikaturního vymezení zdejší soud dospěl k závěru, že napadený
rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti netrpí. Městský soud ve svém rozsudku zrekapituloval
přehledně dosavadní průběh řízení na str. 3-4. Věnoval se obsahu správního spisu
a skutečnostem z něj vyplývajícím (str. 3-6 napadeného rozsudku). Následně přistoupil
k vypořádání jednotlivých žalobních námitek, přičemž zohlednil relevantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu. Reagoval na námitky ohledně nepřiměřenosti uložení samotného správního
vyhoštění (strana 6), kdy neopomněl zohlednit okolnosti projednávaného případu,
tj. dobrovolnost dostavení se stěžovatele na OAMP a spolupráci stěžovatele, s tím, že vysvětlil
význam těchto okolností pro stanovení délky zákazu vstupu stěžovatele na území členských států
EU. Neopomněl přihlédnout ani k stěžovatelovu argumentu, že na území ČR pobýval v dobré
víře (str. 6-7). Stejně tak se podrobně věnoval problematice možného zásahu správního vyhoštění
do stěžovatelova rodinného a soukromého života, a to ve světle kritérií stanovených judikaturou
ESLP (str. 7-8). V návaznosti na své předešlé úvahy městský soud závěrem osmé strany
napadeného rozsudku zhodnotil přiměřenost délky uloženého zákazu vstupu na území států
EU. Následně městský soud výslovně vypořádal námitku nevyslechnutí přítelkyně
stěžovatele, respektive její nepřibrání do správního řízení jako účastnice. Opět velmi podrobně
reagoval i ve vztahu k žalobnímu bodu směřujícímu do neadekvátnosti závazného stanoviska
OAMP o možnosti vycestování stěžovatele do Ruské federace, včetně jeho obavy z nástupu
vojenské služby v případě návratu. Jakkoliv Nejvyšší správní soud na tomto místě nepředjímá
správnost závěrů učiněných městským soudem, má postaveno najisto, že městský soud
velmi důkladně, srozumitelně a uceleně vypořádal stěžovatelovy žalobní námitky. Kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
[21] Úvodem věcného vypořádání stěžovatelových kasačních námitek považuje zdejší soud
za podstatné připomenout svá dřívější rozhodnutí týkající se formulace kasačních bodů. Ve svém
rozsudku ze dne 2. 11. 2016, č. j. 3 As 12/2016 – 81, vyslovil, že míře konkrétnosti uplatněných
žalobních (kasačních) bodů nutně musí korespondovat míra konkrétnosti odůvodnění soudního
rozhodnutí, neboť pokud má soudní přezkum probíhat v mezích žalobních (kasačních) bodů,
nelze z povahy věci důvodnost či nedůvodnost zcela obecné námitky odůvodnit zcela
konkrétním způsobem (srov. též rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 As 73/2006 – 121). Uvedené
je přitom příznačné pro celý průběh správního, respektive soudního řízení v nyní projednávané
věci. Stěžovatel jak v žalobě, tak posléze v kasační stížnosti formuloval své námitky velmi obecně,
ať již jde o namítané porušení zásad obsažených v §2 správního řádu, či tvrzení, že závěry
městského soudu ohledně zásahu do rodinného života stěžovatele jsou „minimálně podivné “
a že „porušil své přezkumné povinnosti, když zcela nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí “. To vše
při současném opomíjení klíčových závěrů a argumentů vyslovených městským soudem
v napadeném rozsudku (mj. konkrétní odkazy na judikaturní závěry zdejšího soudu).
[22] Při popsané úrovni stěžovatelovy argumentace zdejší soud nemohl, než ve smyslu
citované judikatury rovněž odpovědět na kasační námitky v jim odpovídající úrovni obecnosti.
Je třeba rovněž připomenout rozsudek ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 – 58,
kde Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[u]vedení konkrétních stížních námitek (…) nelze nahradit
zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti
jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“. Zdejší soud přitom
nepřehlédl, že nezanedbatelná část kasační argumentace směřuje právě vůči postupu správních
orgánů, aniž by však stěžovatel předložil konkrétní námitky vůči argumentačnímu aparátu,
jímž naříkaná pochybení správních orgánu vypořádal městský soud. Jak přitom konstatoval zdejší
soud v rozsudku ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016 – 40, platí, že „[j]estliže stěžovatelka
v kasační stížnosti netvrdí konkrétní důvody, proč tomu tak není a pouze obecně namítá chybný názor krajského
soudu, nepředkládá žádnou konkurující argumentaci k závěru krajského soudu, a to přesto, že byl formulován
přezkoumatelným způsobem a bylo tak možné s ním blíže věcně polemizovat. K takto obecně formulované kasační
argumentaci stěžovatelky proto Nejvyšší správní soud taktéž pouze obecně uvádí, že úvahy krajského soudu jsou
dostatečně zřetelné a logické, přičemž nechybí detailní posouzení jednotlivých žalobních námitek“. Zmíněné
judikaturní závěry jsou bez dalšího plně aplikovatelné na nyní projednávaný případ. V jejich rámci
tak zdejší soud přistoupil k vypořádání kasační argumentace stěžovatele.
[23] Stěžovatel namítal porušení §3 správního řádu a zásad obsažených v §2 odst. 3 a 4 téhož
zákona, když „správní orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu“. Jak bylo naznačeno
již výše, touto námitkou se stěžovatel zjevně míjí s předmětem řízení o kasační stížnosti,
jímž je rozsudek, respektive postup městského soudu. Nad rámec uvedeného lze podotknout,
že stěžovatel byl na vysokou obecnost takto formulované námitky „upozorněn“ již žalovaným
na straně 5 napadeného rozhodnutí. Ve své podstatě shodně lze uzavřít ohledně stěžovatelovy
námitky, že správní orgány prakticky nedbaly požadavků plynoucích z §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Ve vztahu k posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života
stěžovatele, provedeného městským soudem, pak zdejší soud uvádí, že na jeho závěrech nelze
shledat nic „podivného“ jak uvádí stěžovatel. Městský soud velmi podrobně uvedl skutkové
okolnosti týkající se rodinného a soukromého života stěžovatele, tak jak vyplývají ze správního
spisu, včetně poukazu na vývoj tvrzení stěžovatele ohledně jeho zapojení do kulturního
a společenského života a jeho známosti, když srovnal vyjádření stěžovatele ze dne 25. 6. 2015,
kde tyto okolnosti nezmínil, a ze dne 27. 1. 2016, kde je poprvé uvedl. Dále městský soud
posoudil zásah do rodinného života stěžovatele z pohledu kritérií vyplývajících z judikatury
ESLP, tedy 1) rozsah možného narušení rodinného života, 2) délka pobytu stěžovatele v ČR,
3) rozsah kulturních a sociálních vazeb, 4) existence nepřekonatelných překážek k rodinnému
životu v zemi původu, 5) imigrační historie cizince, 6) povaha a závažnost porušení veřejného
pořádku cizincem. Proti tomuto hodnocení postavil stěžovatel v kasační stížnosti opětovně toliko
obecné formulace o „zcela zásadním zásahu do života stěžovatele“ a „podivnosti “ závěrů městského
soudu. Ve světle rekapitulace postupu městského soudu a obecnosti stěžovatelem uplatněných
námitek zdejšímu soudu nezbývá než konstatovat, že úvahy městského soudu jsou dostatečně
konkrétní a logické, přičemž se opírají o podklady ve správním spise, a respektují požadavky
vyslovené zákonem a judikaturou. Nastíněné hodnocení městského soudu navíc zjevně
prokazuje, že tvrzení stěžovatele o tom, že „prostý odkaz na absenci práva cizince na pobyt na území
ČR je nutno odmítnout jako zcela nedostatečné zjištění skutkových okolností relevantních pro rozhodnutí ve věci “
se zcela míjí se skutečným obsahem napadeného rozsudku. Kasační námitku je proto třeba
hodnotit jako nedůvodnou.
[24] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatele, že v otázce stanovení
délky lhůty, po kterou mu nelze umožnit vstup na území EU, městský soud toliko odkázal
na zákonné rozpětí §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a nezabýval se konkrétními
okolnostmi případu. Městský soud explicitně na straně 6 napadeného rozsudku vyslovil,
že jakkoli nelze dobrovolné dostavení se stěžovatele k OAMP a jeho spolupráci se správním
orgánem zohlednit ve vztahu k samotné možnosti uložení správního vyhoštění, má jednání
stěžovatele význam právě pro stanovení doby nemožnosti vstupu na území EU. Zdůraznil,
že žalovaný vzal v úvahu též skutečnost, že jde o první porušení zákona o pobytu cizinců
ze strany stěžovatele, a celkově proto stanovil zmíněnou dobu při spodní zákonné hranici,
což z pohledu městského soudu nelze hodnotit jako nepřiměřené. Městský soud dále výslovně
vypořádal i námitku stěžovatele, že pobýval na území ČR v dobré víře, když uvedl, že vzhledem
k nesankční povaze správního vyhoštění (viz rozsudek zdejšího soudu č. j. 5 Azs 125/2004 – 54)
není otázka zavinění, a tedy ani dobrá víra, v nynější věci posuzována.
[25] Stěžovatel dále namítl, že městský soud nesprávně posvětil postup správních orgánů,
které nedoplnily dokazování především výslechem stěžovatelovy přítelkyně, přestože v daném
kontextu rodinné zázemí představuje klíčovou otázku. Skutečnost, že přítelkyně se stěžovatelem nežije
ve společné domácnosti, nezakládá podle stěžovatele důvod, aby nebyla vyslechnuta.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná svůj rozsudek ze dne 4. 5. 2016,
č. j. 6 Azs 41/2016 – 28, v němž uvedl, že judikatura ESLP považuje za rodinu ve smyslu
čl. 8 Úmluvy v prvé řadě vztah mezi manželi a mezi rodiči a nezletilými dětmi. Rodinný život
zahrnuje i vztahy mezi dalšími příbuznými, u těchto vztahů však již existence rodinného života
není předpokládána, ale bude záviset na všech okolnostech případu, zda mezi osobami existují
skutečně „blízké osobní vazby“ (srov. Kmec, J. et al. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 872-873). Ve věcech vyhoštění pak ESLP zaujímá ještě
užší pohled na existenci rodinného života. Zde je omezen zpravidla na „jádro rodiny“ (viz věc
Slivenko proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu ze dne 9. 10. 2003, č. 48321/99, §94).
V uvedeném kontextu tedy městský soud nepochybil v hodnocení úrovně vztahu stěžovatele
k jeho přítelkyni, jehož povahu zásadně charakterizuje skutečnost, že s touto ženou ani nesdílí
společnou domácnost. Nejvyšší správní soud konstatuje, že výslech stěžovatelovy přítelkyně
neobsahuje důkazní potenciál, který by mohl skutkové závěry městského soudu zpochybnit.
Výtku neúplnosti důkazního řízení tedy v popsaném kontextu nelze akceptovat.
[26] Městský soud současně neopomněl zdůraznit, že stěžovatel se o své známosti zmínil
poprvé až ve svém druhém vyjádření ze dne 27. 1. 2016. V této souvislosti lze nad rámec řečeného
připomenout, že samo založení rodinného života až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich
rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý (v daném případě v důsledku běžícího řízení
o správním vyhoštění stěžovatele), představuje podle judikatury ESLP zásadní skutečnost
(viz rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ze dne 26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému království, stížnost
č. 43279/98, nebo ze dne 9. 11. 2000, Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99).
Jestliže se jedná o takový případ, bude vyhoštění cizince nesouladné s článkem 8 Úmluvy pouze
výjimečně. Konečně nelze přehlédnout, že městský soud se otázkou zásahu do rodinného
a soukromého života stěžovatele zabýval komplexně ve světle relevantních kritérii stanovených
ESLP, jak bylo uvedeno již výše. Je rovněž namístě poznamenat, že stěžovatel v souvislosti
s navrhovaným výslechem své přítelkyně neuvedl, jaké rozhodné skutečnosti by tímto důkazem
měly být prokázány. Konečně ke kasačnímu tvrzení stěžovatele, že „celá jeho rodina je pevně
zakotvena na území ČR “ zdejší soud uvádí, že není zřejmé, jaké osoby má kromě přítelkyně
stěžovatel na mysli, když ve svém vyjádření ze dne 27. 1. 2016 jasně uvedl, že je v ČR sám
a rodiče žijí v Ruské federaci.
[27] Předposlední kasační námitkou stěžovatel opětovně zpochybnil správnost závazného
stanoviska OAMP o možnosti jeho vycestování do země původu. I zde má Nejvyšší správní soud
za to, že se s totožnou žalobní námitkou podrobně vypořádal již městský soud. Ten zdůraznil,
že žalovaný si v důsledku napadení závazného stanoviska stěžovatelem v rámci odvolání vyžádal
v souladu s §149 odst. 4 správního řádu potvrzení nebo změnu závazného stanoviska
od nadřízeného správního orgánu (zde ministr vnitra), který napadené závazné stanovisko dne
27. 7. 2016 potvrdil. Městský soud se dále zabýval možností vzniku „vážné újmy“ stěžovateli,
jak je definována v ustanovení §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Dospěl přitom k závěru,
že žádná z tam uvedených možností stěžovateli nehrozí, přičemž s odkazem na rozsudek zdejšího
soudu č. j. 9 Azs 303/2015 – 32, posoudil i stěžovatelem namítanou hrozbu nástupu základní
vojenské služby, jako nepoužitelný důvod. Vzhledem k uvedeným závěrům a opět velmi
obecným formulacím stěžovatele tak zdejšímu soudu nezbývá, než i tuto jeho kasační námitku
shledat nedůvodnou.
[28] Ve své poslední kasační námitce stěžovatel uvedl, že bylo porušeno jeho právo
na spravedlivý proces, neboť napadený rozsudek nebyl dostatečně odůvodněn. Ani zde,
nad rámec již vypořádaných kasačních námitek, stěžovatel nespecifikoval, čím konkrétně měl
městský soud pochybit. Nejvyššímu správnímu soud tak nezbývá, než v souhrnu uvedených
skutečností uzavřít, že rozsudek městského soudu jasně vymezil okruh skutkových okolností,
z nichž vyšel. Uvedl aplikované právní předpisy a zohlednil rovněž judikaturu Nejvyššího
správního soudu i ESLP. Jeho závěry jsou pak srozumitelné a logicky ucelené. Zdejší soud
proto neshledal kasační námitku důvodnou.
[29] Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvodná není žádná z kasačních námitek,
a proto kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
[30] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšné žalované, které však v
řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec její úřední činnosti, proto soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu