ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.61.2017:34
sp. zn. 3 Azs 61/2017 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: K. G., bez
státní příslušnosti, zastoupený JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2016, č. j. OAM-361/ZA-ZA06-LE05-PD2-2012, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 1 Az 56/2016-
21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce JUDr. Anitě Pešulové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 6 800 Kč. Tato částka
bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce
od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 8. 2016. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci prodloužena doplňková ochrana podle
§53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu. Rozhodnutím žalovaného
ze dne 14. 6. 2013 byla žalobci udělena doplňková ochrana ve smyslu §14a zákona o azylu
na dobu 12 měsíců. Následně byla doba trvání doplňkové ochrany žalobci prodloužena
rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 8. 2014 s platností do 27. 8. 2015. Dne 27. 7. 2015 podal
žalobce žádost o prodloužení jemu udělené doplňkové ochrany na území České republiky,
v níž uvedl, že její důvody, tedy válka v Sýrii, trvají. Dne 18. 9. 2015 obdržel správní
orgán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 3T 72/2004 ze dne 2. 6. 2005.
Tímto rozsudkem byl žalobce uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného trestného
činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle
§187 odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona a trestného činu nedovoleného
ozbrojování dle §185 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž byl odsouzen
jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 trestního zákona. Dále správní orgán
obdržel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 170/97 ze dne 4. 3. 1998,
který nabyl právní moci dne 30. 4. 1998 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze
sp. zn. 5 To 166/98, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti citovanému rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1. Tímto rozsudkem byl žalobce uznán vinným ze spáchání
zvlášť závažného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů dle §187 odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
5 let se zařazením do věznice s ostrahou.
[3] Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žalobce spáchal zvlášť
závažný zločin ve smyslu zákona o azylu i trestního zákoníku a jsou tedy u něj dány vylučovací
důvody uvedené v §15a zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaného proto vyhodnotil
jako zákonné.
[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písmena a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítal, že soud se dopustil nesprávného
výkladu pojmu „vážný zločin“ uvedeného v §15a odst. 1 písmeno b) zákona o azylu.
Stěžovatel především nesouhlasil s tím, že je tento pojem třeba interpretovat shodně
s pojmem „zvlášť závažný zločin“ podle §14 odst. 3 trestního zákoníku. Při posuzování toho,
zda je určité jednání „vážným zločinem“ je pak třeba posuzovat jak individuální, tak typový
charakter předmětného jednání. Nelze se přitom spokojit s konstatováním, že dané jednání
je trestním zákoníkem typově označeno za zvlášť závažný zločin, jak to učinil Městský soud
v Praze. Je třeba posoudit i další okolnosti případu, jako je míra účasti stěžovatele na trestné
činnosti, či skutečnost, že již trest odnětí svobody vykonal. K tomu stěžovatel poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 1 Azs 216/2016. Závěrem
navrhl, aby soud napadený rozsudek i přezkoumávané rozhodnutí zrušil. Důvody přijatelnosti
kasační stížnosti neuvedl.
[5] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat napadený rozsudek v rozsahu uplatněných
stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
[6] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
[7] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.
[8] Stěžovatel ve svých podáních neuvedl žádné skutečnosti, v nichž by spatřoval důvody
přijatelnosti kasační stížnosti, takovéto skutečnosti nenalezl z úřední povinnosti
ani Nejvyšší správní soud. Otázka výkladu pojmu „vážný zločin“, který je obsažen
v §15a odst. 1 písmeno b) zákona o azylu a jeho vztah k pojmu „zvlášť závažný zločin“,
který upravuje trestní zákoník, byla již judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena, ostatně
na relevantní judikaturu odkázal sám stěžovatel v kasační stížnosti. Skutkové okolnosti
projednávané věci popsané výše pak neposkytují žádný prostor k tomu, aby Nejvyšší
správní soud k této judikatuře cokoliv nového připojil. Kasační stížnost proto podle
§104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[9] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
[10] Ustanovené zástupkyni stěžovatele advokátce JUDr. Anitě Pešulové přiznal soud odměnu
za dva hlavní úkony právní služby (převzetí věci a první porada s klientem, doplnění kasační
stížnosti) podle §7 a §9 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 6 200 Kč, k ní náleží náhrada
hotových výdajů podle §13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 600 Kč. Celkově tak byla
přiznána k úhradě částka 6 800 Kč. Uvedená částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.
Náklady zastoupení stěžovatele nese podle §60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 13. července 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu