ECLI:CZ:NSS:2017:4.ADS.244.2016:36
sp. zn. 4 Ads 244/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petra Šuránka v právní věci žalobce: Družstvo OTČINA,
IČ: 27212190, se sídlem Nezamyslova 509/2, Praha 2, zast. JUDr. Borisem Vacou, advokátem,
se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem
Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 8 Ad 23/2014 – 71,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 8 Ad 23/2014 – 71,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 29. 9. 2014, č. j. 2634/1.30/14/14.3,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku
18.580 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Borise Vacy, advokáta.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 9.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobce JUDr. Borise Vacy, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím Oblastního inspektorátu pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán
prvního stupně“) ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6268/3.71/14/14.3, byl žalobce shledán vinným
ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců podle §26 odst. 1 písm. b)
zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, kterého se měl dopustit tím, že zaměstnancům
uvedeným v rozhodnutí vyplácel mzdu ve výši 8.000 Kč měsíčně, ačkoliv pozice ředitele
společnosti, referenta zahraničního obchodu i programátora operačních systémů je zařazena
do skupiny prací č. 6 podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších
úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě
za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „nařízení
vlády“), kde je stanovena nejnižší úroveň zaručené mzdy ve výši 13.200 Kč měsíčně, a současně
zaměstnancům neposkytl doplatek ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci
a příslušnou úrovní zaručené měsíční mzdy za uvedené období. Tímto jednáním nesplnil žalobce
povinnost vyplývající z §112 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
v návaznosti na §3 nařízení vlády.
[2] Žalobce byl dále shledán vinným ze spáchání správního deliktu na úseku pracovní doby
podle §28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce, kterého se měl dopustit tím, že v období
od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2012 nevedl evidenci pracovní doby u zaměstnanců uvedených
v rozhodnutí. Tímto jednáním nesplnil svoji povinnost evidovat skutečnosti uvedené v §96
odst. 1 písm. a) a písm. b) zákoníku práce. Žalobce se měl dopustit také správního deliktu
podle §140 odst. 1 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, jelikož písemně
neinformoval příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce České republiky o nástupu v rozhodnutí
uvedených cizinců do zaměstnání nejpozději v den jejich nástupu. Tímto jednáním žalobce
porušil povinnost podle §87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Za uvedené správní delikty
byla žalobci podle §26 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce uložena pokuta ve výši
600.000 Kč.
[3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 9. 2014, č. j. 2634/1.30/14/14.3, k odvolání žalobce
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil tak, že výrok I a) týkající se fyzické osoby I.
S., nar. X, st. přísl. Ukrajina, se v nesprávně vymezeném období od 1. 8. 2011 do 23. 1. 2013, za
které neměl být dotyčnému vyplacen doplatek ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou a
příslušnou úrovní zaručené měsíční mzdy, nahrazuje vymezením období od 1. 8. 2011 do 31. 12.
2012, a dále v části týkající se fyzické osoby O. D., nar. X, st. přísl. Ukrajina, byl předmětný výrok
změněn tak, že nesprávně vymezené období od 1. 8. 2011 do 30. 9. 2012, za které neměl být
dotyčnému vyplacen doplatek ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou a příslušnou úrovní
zaručené měsíční mzdy, bylo nahrazeno vymezením období od 1. 8. 2011 do 29. 9. 2012.
V ostatním bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítal, že žalovaný nesprávně
zařadil zaměstnance uvedené ve výroku I a) prvoinstančního rozhodnutí do 6. skupiny prací
podle přílohy nařízení vlády. Podle žalobce činnost programátora operačních systémů i referenta
zahraničního obchodu měla být správně zařazena do 5. skupiny prací. Chybné zařazení mělo
podle žalobce podstatný vliv na výši uložené pokuty. Ve vztahu k výši uložené sankce žalobce
také namítal, že správní delikt podle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti
by při stanovení sankce neměl být brán v úvahu, jelikož žalobce příslušný úřad práce o nástupu
cizinců do zaměstnání informoval pouze s drobným zpožděním. Ke správnímu deliktu na úseku
pracovní doby podle §28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce žalobce namítal, že evidenci
pracovní doby dle svých možností vedl. Ačkoliv by bylo možné uvažovat o porušení povinnosti
podle §96 odst. 1 písm. a) bod 1 zákoníku práce, není možné, aby žalobce porušil i ostatní
vytýkaná ustanovení, přičemž takové porušení nebylo v rámci správního řízení ani prokázáno.
[5] Žalobce nakonec také brojil proti skutečnosti, že období, ve kterém se měl dopustit
protiprávního jednání, bylo v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 24. 2. 2014,
č. j. 2781/3.71/14/14.3, vymezeno šíře než kontrolované období vymezené v protokolu
o výsledku kontroly ze dne 25. 3. 2013, č. j. 745/3.71/320003/13/15.2.
[6] Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že ve věci nejsou dány důvody pro zrušení
napadeného rozhodnutí, žalobce navrhl, aby soud využil své moderační právo a upustil
od uloženého trestu nebo aby uloženou pokutu snížil, jelikož žalobce dlouhodobě hospodaří
ve ztrátě a výše pokuty je pro něj likvidační.
[7] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. K námitce proti
zařazení zaměstnanců do skupin prací městský soud shledal, že všem zaměstnancům uvedeným
v rozhodnutích správních orgánů byla dohodou o změně odměny za vykonanou práci změněna
výše hrubé mzdy na 8.000 Kč měsíčně. Není tedy pochyb o tom, že se žalobce správního deliktu
na úseku odměňování zaměstnanců podle §26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce, dopustil.
Rozdíl mezi zařazením do 5. a 6. skupiny prací na výši pokuty neměl zásadní vliv, jelikož
rozhodující skutečností byla společenská škodlivost tohoto protiprávního jednání. Ve vztahu
k námitce proti porušení povinností při evidování pracovní doby městský soud konstatoval,
že žalovaný se touto námitkou výslovně nezabýval, nicméně vzhledem k tomu, že žalobce uznal,
že nevedl řádně evidenci pracovní doby, je odůvodnění žalovaného v obecné rovině dostačující.
Žalobce také připustil, že vznik pracovního poměru cizinců úřadu práce ve smyslu §87 zákona
o zaměstnanosti oznámil „s drobným zpožděním“. Není tedy pochyb o tom, že se žalobce
správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti dopustil.
[8] O rozšíření kontrolovaného období ve správním řízení byl žalobce v oznámení o zahájení
správního řízení řádně vyrozuměn, přičemž důkazy prokazující toto širší časové vymezení
vytýkaného jednání byly správním orgánem prvního stupně řádným způsobem provedeny.
Ze správního spisu je pak zřejmé, že protokol o kontrole nebyl jediným podkladem
pro rozhodnutí, jelikož důkazů bylo provedeno ke každé osobě několik. Správní orgány mimo
skutečností zjištěných při kontrole mohou vycházet také ze skutečností, které následně v rámci
úřední činnosti vyjdou najevo. Žalobce však musí být s těmito skutečnostmi seznámen,
což se v daném případě stalo.
[9] Městský soud rovněž neshledal důvod k moderaci uložené sankce. Žalobce v žalobě
uvedl, že několik let hospodaří se ztrátou. I z předložené účetní rozvahy žalobce za rok 2013
vyplývá záporný výsledek hospodaření. Jestliže žalobce od roku 2011 hospodaří s celkovou
ztrátou téměř 5 milionů Kč, a tuto ztrátu dokázal pokaždé kompenzovat, aniž by vedla k jeho
zániku, tento důsledek nemůže mít ani zaplacení nyní uložené pokuty ve výši přibližně jedné
osminy ztráty z posledních let. Městský soud dospěl proto k závěru, že uložená pokuta ve výši
600.000 Kč není pokutou zjevně nepřiměřenou, nýbrž její výše odpovídá danému porušení
zákona i zákonnému rozpětí stanovenému v §26 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce.
II.
Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností,
v níž namítá důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatel předně namítá, že zaměstnanci zaměstnaní na pozicích „Programátor
operačních systémů“ a „Referent zahraničního obchodu“ byli nesprávně zařazení do 6. skupiny
prací podle nařízení vlády, ačkoliv měli být zařazeni do skupiny 5. Stěžovatel považuje správnou
kategorizaci za stěžejní, jelikož z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že při stanovení výše
sankce byla zásadní skutečnost, jakou částku stěžovatel „ušetřil“ při nevyplácení minimální
zaručené mzdy. V tomto bodě stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že zařazení
do konkrétní skupiny nemělo na výši sankce zásadní vliv.
[12] Podle stěžovatele se dále správní orgány ani městský soud nevypořádaly s jeho námitkou
proti závěru o spáchání správního deliktu podle §28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce,
kterého se měl dopustit porušením povinnosti vést evidenci pracovní doby podle §96 odst. 1
písm. a) a b) zákoníku práce. Stěžovatel připustil, že teoreticky by bylo možné uvažovat
o porušení povinnosti podle §96 odst. 1 písm. a) bod 1 zákoníku práce (tj. povinnosti vyznačit
začátek a konec odpracovaných směn), rozhodně však není možné, aby porušil ve vztahu
k vedení evidence pracovní doby i ostatní povinnosti vymezené v §96 odst. 1 zákoníku práce,
přičemž takové porušení nebylo v rámci správního řízení ani prokázáno. Městský soud
zde měl shledat nezákonnost rozhodnutí žalovaného, avšak nevyvodil z ní žádné důsledky.
V této souvislosti stěžovatel také namítá, že pokud jeho zaměstnanci nevykonávali práci z důvodu
existence překážek na straně zaměstnavatele, nemohl vyznačovat počátek směny, její konec
či přestávky v práci. Žádný ze zaměstnanců dále nepracoval přesčas, ani nevykonával práci
o sobotách, nedělích či státních svátcích.
[13] Městský soud se podle stěžovatele rovněž nevypořádal s námitkami vůči spáchání
správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Skutečnost, že zaměstnání
cizinců bylo stěžovatelem oznámeno s několikadenním zpožděním, nemůže mít žádný vliv
na kontrolu migrace a zaměstnávání cizinců a prevenci proti vykořisťování a obchodování
s lidmi, jak bylo stěžovateli vytýkáno v rámci správního řízení. Spáchání tohoto deliktu by proto
v posuzovaném případě nemělo mít negativní vliv na výši uložené sankce. Městský soud zde však
jen konstatoval, že stěžovatel tento delikt spáchal.
[14] Stěžovatel dále namítá, že jestliže kontrolovaným obdobím bylo podle protokolu
o výsledku kontroly ze dne 25. 3. 2013 období od 1. 9. 2012 do 23. 1. 2013, mělo být toto období
dodrženo po celou dobu řízení. Chtěl-li správní orgán prvního stupně následně kontrolované
období rozšířit, měl o této skutečnosti stěžovatele formálně informovat, což neučinil. Ačkoli
i z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu je zřejmé, že kontrolovaným obdobím
bylo ve výsledku jiné období než to, které bylo stěžovateli ze strany správního orgánu prvního
stupně původně oznámeno, nevyvodil městský soud z této skutečnosti žádné důsledky.
[15] Stěžovatel nakonec také namítá, že uložená pokuta je zcela nepřiměřená a likvidační.
Stěžovatel zde odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 10. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, podle něhož je pokuta nepřiměřená ve smyslu §78
odst. 2 s. ř. s., pokud je likvidační, tj. pokud je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům
pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost
či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát
na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty.
Z podkladů předložených v řízení před městským soudem je zřejmé, že na dlouhou dobu
bude jediným smyslem podnikatelské činnosti stěžovatele skutečně jen splácení uložené pokuty,
neboť z důvodu značné ztráty tuto nemohl uhradit z vlastních zdrojů. Městský soud měl
v této souvislosti také vzít úvahu namítanou nízkou společenskou nebezpečnost jednání
stěžovatele, z něhož byl správními orgány shledán vinným.
[16] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Zcela odkazuje na své vyjádření k žalobě
a spisový materiál. V napadeném rozsudku jsou řádně vypořádány všechny námitky a nevyplývá
z něj, že by rozhodnutí žalovaného bylo v jakémkoliv ohledu nezákonné.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů, která by v případě důvodnosti byla již sama o sobě
důvodem pro zrušení rozsudku. Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována
zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty
účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. července 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci
a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami
účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích
a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[20] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto ohledu nelze považovat napadený rozsudek
městského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud se výslovně
zabýval všemi okruhy žalobních námitek, přičemž je ve všech případech zřejmé, proč
tyto námitky nepovažoval za důvodné. Stěžovateli lze přisvědčit, že městský soud se podrobněji
nezabýval námitkami proti správním deliktům podle §26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce
a podle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Stěžovatel však v těchto případech
nezpochybňoval spáchání těchto deliktů, nýbrž jejich závažnost a vliv na uloženou sankci.
Ohledně správního deliktu podle §28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce pak obdobně
městský soud shledal, že stěžovatel své protiprávní jednání nepopíral, přičemž nedostatky
odůvodnění rozhodnutí žalovaného k tomuto správnímu deliktu neodůvodňují zrušení
tohoto rozhodnutí.
[21] Ve vztahu k moderaci sankce jsou potom podstatné důvody, pro které městský soud
nepovažoval sankci za zjevně nepřiměřenou ve smyslu §78 odst. 2 s. ř. s. Městský soud
zde zkoumal finanční poměry stěžovatele a shledal, že pokuta v uložené výši není pro stěžovatele
likvidační, jelikož stěžovatel hospodaří dlouhodobě se ztrátou, kterou se mu daří vždy
kompenzovat, aniž by vedla k jeho zániku, a naplňuje funkci represivní a preventivní. V ostatním
se ztotožnil se závěry správních orgánů, když shledal, že odůvodnění obou rozhodnutí
je ve vztahu k výši sankce dostatečné. Skutečnost, že městský soud se nad rámec uvedeného
nevyjádřil ke všem dílčím argumentům předestřeným stěžovatelem, nevede k závěru
o nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů.
[22] Důvodná je však námitka, podle níž závěr žalovaného o porušení povinností podle §96
odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, kterým měl stěžovatel spáchat správní delikt podle §28
odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce, nemá oporu v provedeném dokazování.
[23] Podle §28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce se právnická osoba dopustí
správního deliktu na úseku pracovní doby tím, že nevede evidenci pracovní doby, ačkoli
k tomu má povinnost podle zvláštního právního předpisu.
[24] Podle §96 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen vést u jednotlivých
zaměstnanců evidenci: a) odpracované 1. pracovní doby [§78 odst. 1 písm. a)], 2. práce přesčas
[§78 odst. 1 písm. i) a §93], 3. další dohodnuté práce přesčas [§93a)], 4. noční práce (§94),
5. doby v době pracovní pohotovosti (§95 odst. 2), b) pracovní pohotovosti, kterou zaměstnanec
držel [§78 odst. 1 písm. h) a §95].
[25] Z evidenčních listů předložených stěžovatelem ve správním řízení vyplývá, že stěžovatel
v době od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013 evidoval přítomnost zaměstnanců na pracovišti zapsáním
písmena „P“ v příslušném dni, tj. bez uvedení začátku a konce odpracované směny či vyznačení
jiných skutečností. Jiné podklady, z nichž by vyplývalo evidování skutečností uvedených v §96
odst. 1 zákoníku práce, stěžovatel nepředložil.
[26] Správní orgán prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu v odůvodnění
svého rozhodnutí ze dne 13. 5. 2014 konstatoval, že nelze vůbec zjistit, kdy byl začátek a konec
směny a zda nastaly další skutečnosti podle §96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, a shledal
stěžovatele vinným ze spáchání správního deliktu podle §28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci
práce, jelikož u zaměstnanců uvedených v rozhodnutí v období od 1. 9. 2012 až 31. 12. 2012
nevedl evidenci pracovní doby, čímž nesplnil svoji povinnost podle §96 odst. 1 písm. a) a b)
zákoníku práce. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 29. 9. 2014 následně
konstatoval, že není důvodných pochybností o tom, že stěžovatel nevedl evidenci
tak, jak vyžaduje §96 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákoníku práce, čímž naplnil skutkovou podstatu
správního deliktu podle §28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce.
[27] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004, ve vztahu
k předešlé právní úpravě evidence pracovní doby v §94 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
shledal: „Zákoník práce v citovaném ustanovení neurčuje, jakým způsobem (jakou formou) má být pracovní
doba evidována. Záleží tedy pouze na zaměstnavateli, jemuž je povinnost vést evidenci pracovní doby uložena,
jaký způsob evidence zvolí tak, aby byl průkazný a vypovídal o tom, zda zaměstnanec odpracoval či neodpracoval
stanovenou (nebo dohodnutou) pracovní dobu, kdy ji odpracoval, v jakém rozsahu, případně o dalších
skutečnostech, které jsou významné pro posuzování nároků s odpracováním pracovní doby souvisejících.“ Krajský
soud v Ostravě v rozsudku ze dne 30. 7. 2009, č. j. 22 Ca 112/2009 - 34, v návaznosti na citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu konstatoval, že „ze zaměstnavatelem zvoleného způsobu vedení evidence
pracovní doby musí být patrné, kolik hodin zaměstnanec odpracoval za den, za týden atd., kolik z toho připadlo
na noční práci, na práci přesčas, kolik hodin činila pracovní pohotovost zaměstnance. (…) Řádně vedená evidence
pracovní doby v souladu s §96 odst. 1 zákoníku práce je totiž nepochybně jedním z nezbytných podkladů
pro kontrolu splnění mzdových nároků zaměstnanců a je také podstatná pro vyhodnocení nároků jednotlivých
zaměstnanců na čerpání dovolené dle §211 a násl. zákoníku práce a sledování jejího čerpání.“
[28] Z uvedeného plyne, že zaměstnavatel má povinnost vést evidenci pracovní doby takovým
způsobem, aby z ní bylo zřejmé, zda ke skutečnostem podle §96 odst. 1 zákoníku práce došlo
a v jakém rozsahu. Otázka naplnění této povinnosti přitom závisí na konkrétních skutkových
okolnostech posuzovaného případu s ohledem na podmínky pracovního poměru, způsob vedení
evidence apod. Skutečnosti uvedené v §96 odst. 1 zákoníku práce zpravidla nenastanou obecně
u všech zaměstnanců v jakémkoliv pracovním poměru, ale závisí na druhu práce, kterou
vykonávají, a dalších podmínkách pracovního poměru. S ohledem na to nelze shledat porušení
povinnosti zaměstnavatele evidovat tyto skutečnosti pouze s odkazem na to, že nevedl evidenci
pracovní doby. Rozsah porušení povinností evidovat skutečnosti uvedené v §96 odst. 1 zákoníku
práce ve výroku rozhodnutí správního orgánu o spáchání správního deliktu musí odpovídat
zjištěnému skutkovému stavu.
[29] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem, že stěžovatel uvedeným jednáním
porušil povinnosti podle §96 odst. 1 písm. a) bod 1, 2, a 4 zákoníku práce, tj. povinnost vést
evidenci s vyznačením začátku a konce odpracovaných směn, práce přesčas a noční práce.
Pokud stěžovatel pracovní dobu svých zaměstnanců evidoval v předmětném období pouze
vyznačením písmena „P“ v evidenci zaměstnanců v den jejich přítomnosti na pracovišti, nelze
z tohoto způsobu evidence určit počátek a konec odpracovaných směn, práce přesčas a noční
práce, či zda k práci přesčas a noční práci v předmětném období docházelo, ačkoliv zaměstnanci
v tomto období podle evidence pracovali. Nelze tak zjistit počet odpracovaných hodin
v tomto období, který je podstatný pro posouzení nároků souvisejících s odpracovanou pracovní
dobou. V tomto rozsahu tedy výrok o vině stěžovatele odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.
[30] K námitce stěžovatele, podle níž vedl evidenci pracovní doby podle svých možností,
přičemž zaměstnanci měli pracovat z domu či nepracovali z důvodu překážek na straně
zaměstnavatele, Nejvyšší správní soud konstatuje, že výkon práce z domu nezbavuje
zaměstnavatele povinnosti vést evidenci pracovní doby. V takové situaci musí zaměstnavatel
zvolit způsob evidence pracovní doby, který tuto skutečnost zohledňuje. Údajná existence
překážek v práci na straně zaměstnavatele potom nebyla stěžovatelem ve správním řízení nijak
doložena ani blíže specifikována. S ohledem na to považuje Nejvyšší správní soud toto tvrzení
za účelové.
[31] Jiná je však situace v případě povinnosti evidovat skutečnosti podle §96 odst. 1 písm. a)
bod 3 a 5 a písm. b) zákoníku práce, kterou měl stěžovatel podle výroku rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně rovněž porušit. Vznik povinnosti evidovat tyto skutečnosti nebyl v řízení
prokázán. Další dohodnutá práce přesčas podle §93a zákoníku práce kterou má zaměstnavatel
povinnost evidovat podle §96 odst. 1 písm. a) bod 3 zákoníku práce, je další dohodnutá práce
ve zdravotnictví, kterou se rozumí: „práce v nepřetržitém provozu spojená s příjmem, léčbou, péčí
nebo se zajištěním přednemocniční neodkladné péče v nemocnicích, ostatních lůžkových zdravotnických zařízeních
a zdravotnických zařízeních zdravotnické záchranné služby, kterou vykonává a) lékař, zubní lékař
nebo farmaceut, b) zdravotnický pracovník nelékařských zdravotnických povolání pracující v nepřetržitém
pracovním režimu.“ Zaměstnanci, kterých se předmětné řízení týká, měli být u stěžovatele
zaměstnáni podle předložených pracovních smluv na pozici „Programátor operačních systémů“,
„Referent zahraničního obchodu“ a v jednom případě také „Regionální ředitel pro Ruskou
federaci“. Na tyto zaměstnance se tedy zjevně nevztahuje výše uvedená definice další dohodnuté
práce ve zdravotnictví podle §93a zákoníku práce, a stěžovateli tak nevznikla povinnost
tento typ práce evidovat.
[32] V případě odpracované doby v době pracovní pohotovosti [§96 odst. 1 písm. a) bod 5
zákoníku práce] a pracovní pohotovosti, kterou zaměstnanec držel [§96 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce] pak ve správním řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl povinnost
tyto skutečnosti evidovat. Podle §95 odst. 1 zákoníku práce může zaměstnavatel na zaměstnanci
pracovní pohotovost požadovat, pokud se na tom se zaměstnancem dohodne. Z pracovních
smluv, které jsou součástí správního spisu, ani z interního dokumentu „Náplně činnosti“
však žádné takové ujednání nevyplývá a ve správním řízení nebyly provedeny žádné jiné
důkazy, z nich by existenci dohody o pracovní pohotovosti bylo možné dovozovat.
Nebyla tedy prokázána povinnost stěžovatele vést evidenci pracovní pohotovosti, kterou
zaměstnanec držel, a odpracované doby v době pracovní pohotovosti. Z povahy věci
nelze dovozovat povinnost zaměstnavatele evidovat o zaměstnancích okolnosti, u nichž je a priori
vyloučeno, aby mohly nastat.
[33] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud správní orgány
shledaly ve výroku svého rozhodnutí stěžovatele vinným ze spáchání správního deliktu
podle §28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce tím, že porušil povinnosti podle §96 odst. 1
písm. a) a b) zákoníku práce, tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Uvedené
pochybení nelze považovat pouze za formální nedostatek rozhodnutí žalovaného, jelikož závěr
o porušení povinností podle §96 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce je výslovně uveden
jak ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které bylo rozhodnutím žalovaného
následně potvrzeno, tak v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů s odkazem na provedené
důkazy a údajné porušení i této povinnosti správní orgány výslovně zohlednily i při úvaze o výši
uložené pokuty. Městský soud tak pochybil, pokud rozhodnutí žalovaného pro tuto důvodně
vytýkanou vadu nezrušil. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS, „výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu
musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností,
jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“ Této povinnosti správní orgány nedostály,
neboť do popisu deliktního jednání stěžovatele zahrnuly i povinnosti [§96 odst. 1 písm. a) bod 3
a 5 a písm. b) ], které ovšem stěžovatel vzhledem k dosud zjištěným skutečnostem zřejmě
neporušil. Nejvyšší správní soud proto spolu s rozhodnutím městského soudu zrušil postupem
podle §110 odst. 1 písm. a) s. ř. s. také rozhodnutí žalovaného. V dalším řízení žalovaný
bude vycházet z výše uvedených závěrů a zváží i možnost provedení dalších důkazů k prokázání
skutečného rozsahu porušení povinností stanovených v §96 odst. 1 zákoníku práce.
[34] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, podle níž byli zaměstnanci stěžovatele
pro účely stanovení výše sankce za správní delikt podle §26 odst. 1 písm. b) zákona
o zaměstnanosti zařazeni do nesprávné skupiny prací udávajících minimální zaručenou mzdu
podle nařízení vlády. Stěžovatel namítá, že náplň práce zaměstnanců odpovídala 5. skupině prací
podle přílohy nařízení vlády, namísto skupiny 6., do které zaměstnance zařadil žalovaný.
[35] I tato kvalifikace jednání stěžovatele je uvedena přímo ve výroku o vině v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, který v tomto ohledu žalovaný potvrdil. Stěžovateli lze dále
přisvědčit, že závažnost porušení právní povinnosti je okolnost, která se musí promítnout
do úvahy o výši uložené sankce. Podle §36 odst. 1 zákona o inspekci práce správní orgán
při určení výše pokuty právnické osobě přihlédne k: „jejím poměrům, k závažnosti správního deliktu,
zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“ Nejvyšší správní
soud potom v rozsudku ze dne 30. 6. 2008, č. j. 4 As 37/2007 - 119, shledal, že „[p]ři posuzování
konkrétní závažnosti správního deliktu však není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především
intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním
případě“. V posuzovaném případě přitom správní orgány uváděly jako jedno z hledisek
při stanovení sankce také množství peněz, které stěžovatel vyplácením nižších mezd „ušetřil“.
Nejvyšší správní soud proto přistoupil k přezkumu zařazení zaměstnanců do skupin prací
podle nařízení vlády udávajících úroveň minimální zaručené mzdy.
[36] Podle §26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce se právnická osoba dopustí správního
deliktu na úseku odměňování zaměstnanců tím, že neposkytne zaměstnanci mzdu nebo plat,
alespoň ve výši minimální mzdy, popřípadě nejnižší úrovně zaručené mzdy nebo plat
ve stanovené výši.
[37] Podle §112 odst. 2 zákoníku práce nejnižší úroveň zaručené mzdy a podmínky pro její
poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance,
kterým se za práci poskytuje plat, stanoví vláda nařízením. Podle §112 odst. 3 písm. a) zákoníku
práce nedosáhne-li mzda nebo plat bez mzdy nebo platu za práci přesčas, příplatku za práci
ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a v neděli
příslušné nejnižší úrovně zaručené mzdy podle odstavce 2, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci
poskytnout doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci
a příslušnou nejnižší úrovní zaručené měsíční mzdy, nebo ve výši rozdílu mezi mzdou připadající
na 1 odpracovanou hodinu a příslušnou hodinovou sazbou nejnižší úrovně zaručené mzdy.
[38] Nejnižší úrovně zaručené mzdy jsou v §3 nařízení vlády odstupňovány podle složitosti,
odpovědnosti a namáhavosti vykonávaných prací do 8 skupin. Příloha nařízení vlády v čl. I uvádí
obecné charakteristiky jednotlivých skupin prací, a v čl. II uvádí příklady prací, náležících
do jednotlivých skupin, rozdělené podle oborů.
[39] Žalovaný v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2014 shledal, že na základě interního dokumentu
předloženého stěžovatelem vymezujícího náplně činnosti zaměstnanců podle jejich zařazení,
je zřejmé, že náplň práce programátora u stěžovatele v sobě zahrnovala mimo jiné i vedení
uživatelské a technické dokumentace, tvorbu databází a správu sítě včetně sítě vzdálené. Pracovní
zařazení ve skupině č. 6 podle nařízení vlády vyžaduje větší odbornost a komplexnější přístup
k nastavování informačních systémů včetně podpory uživatelům, než skupina č. 5. Rovněž také
z důvodu, že pod skupinu č. 5 podle nařízení vlády nelze podřadit činnosti spočívající
v navrhování databází, správní orgány podřadily činnost programátora do skupiny č. 6. V případě
pracovní pozice referenta zahraničního obchodu vycházely správní orgány z bodu č. 2
v 6. skupině nařízení vlády, kde je uvedena činnost spočívající v zajišťování obchodní činnosti
včetně zpracovávání programů a realizace mezinárodních obchodních vztahů, organizace prodeje
a tvorba návrhů cen. Pozice referenta zahraničního obchodu tak byla zařazena do skupiny
prací č. 6, jelikož zaměstnanec přijatý na tuto pozici zodpovídal za realizaci mezinárodních
obchodních zakázek s tím, že byl oprávněn uzavírat příslušné smlouvy a vést související jednání.
[40] V žalobě stěžovatel uváděl, že programátor neprovádí navrhování databází, nýbrž pouze
tvorbu a využívání databáze, což spočívá ve vytvoření databáze na základě schématu, který
vytvořila jiná osoba. Tato i ostatní činnosti spadají přitom do 5. skupiny prací. V případě
referenta zahraničního obchodu je žalobce přesvědčen, že 6. skupina prací je specifická zejména
organizací prodeje, tvorbou návrhů cen a schopností řešit tyto úkoly v cizím jazyce. Stěžovatelem
předložený popis náplně pracovní činnosti referentů zahraničního obchodu tyto úkoly
neobsahuje a nevyžaduje ani znalost cizího jazyka, přičemž zaměstnanci vykonávali svoji práci
v jejich rodném jazyce.
[41] V posuzovaném případě je jediným dokladem pracovní náplně zaměstnanců výše
uvedený interní dokument ze dne 28. 12. 2011 označený jako „Náplně činnosti“, který vymezuje
pracovní náplně zaměstnanců vykonávajících práce „Obchodní zástupce – referent“,
„Programátor, software engineer – vývojář“ a „Referent zahraničního obchodu – obchodní
zástupce pro zahraniční klienty“. Stěžovatel nicméně dopad tohoto dokumentu na dotčené
zaměstnance nepopíral a při své argumentaci uvedené ve správní žalobě z něj přímo vycházel.
[42] Pro posuzovanou věc je podstatné vymezení pracovní náplně zaměstnanců zaměstnaných
u stěžovatele jako „Programátor operačních systémů“ a „Referent zahraničního obchodu“,
jelikož zařazení pozice „Regionální ředitel pro Ruskou federaci“ do 6. skupiny prací stěžovatel
nerozporoval. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zařazení zaměstnanců zaměstnaných
jako „Programátor operačních systémů“. Podle uvedeného dokumentu pro pozici „programátor,
software engineer – vývojář“ tito zaměstnanci „při své práci vytváří zejména aplikace, programy a větší
programové celky“. Mezi jejich úkoly potom patří: „analýza požadavků klienta, zpracování návrhu
analytika IS a stavba sítě, vedení uživatelské a technické dokumentace, programování ve vybraném jazyce, tvorba
a využívání databáze, tvorba uživatelského rozhraní aplikace, provádění úprav a oprav, tvorba jednotkových
testů, správa sítě i vzdálená“.
[43] Příloha nařízení vlády, část II v sekci „Administrativní, ekonomické, provozní a správní
činnosti“ ve skupině 6. bod 5 jako příklady pracovní náplně odpovídající výše vymezeným
úkolům uvádí: „Koordinace vývoje aplikačního programového vybavení, návrh jeho systémových komponent,
externích rozhraní a databází a zajišťování jeho integrace včetně jejího testování a vývoje testů pro ověřování
pro redukované nebo kombinované projekty vývoje informačních a komunikačních systémů, programového vybavení
nebo informačních služeb, které jsou nezávislé na jiných informačních systémech nebo na ně mají omezené vazby,
případně jsou kombinované s dalším externím nákupem a zavedením informačních systémů nebo rozvojem jejich
provozu a údržby. Bod 6 v této skupině následně uvádí: „Zajišťování správy (administrování) systému
výpočetní techniky. Metodické usměrňování uživatelů, definování jejich problémů a jejich řešení se všemi účastníky
správy systému. Zajišťování nového nastavení systémů, řešení přístupových práv konkrétních uživatelů pro vstup
do aplikací systémů výpočetní techniky. Zajišťování provozu při změnách projektů informačních a komunikačních
systémů nebo programového vybavení, zpracovávání plánů, norem a postupů změn provozu a údržby, provozní
testování, příprava a realizace modifikací a zajišťování jejich integrity a poskytování podpory uživatelům.
Navrhování a optimalizace databází včetně jejich ochrany a údržby, vytváření nových modulů a nových verzí,
řešení nestandardních problémů s dodavateli, aplikace aktualizací a změn. Výstavba, administrace a zajišťování
provozu sítí LAN a vytváření uživatelských aplikací pro tyto sítě a pro jednotlivé pracovní stanice.“
[44] Pátá skupina prací oproti tomu v bodě 6 uvádí: „Vytváření a testování aplikačního
programového vybavení.“ V bodě 7 pak dále: „Zajišťování správné funkce a chodu vymezených uživatelských
úseků informační a komunikační infrastruktury. Stanovování a organizování způsobů a postupů využívání
komunikačních prostředků výpočetní techniky. Zajišťování ochrany, údržby a aktualizace složitých databází.
Zajišťování správy, funkčnosti a bezpečnosti lokálního síťového prostředí. Monitorování a diagnostika sítí,
definování a přidělování adres uživatelům a propojování na další sítě. Zajišťování bezpečnosti dat. Zajišťování
integrity dat. Nastavování databází. Zajišťování servisu uživatelům na úseku správy databází. Monitorování
a nastavování parametrů podle požadavků uživatelů.“
[45] Nejvyšší správní soud konstatuje, že pozici „Programátor operačních systémů“
je s ohledem na výše uvedené třeba řadit do 6. skupiny prací. Nejvyšší správní soud tak usuzuje
na základě toho, že podle dokumentu „Náplně činnosti“ do práce programátora spadá
také vytváření větších programových celků, což odpovídá označení pracovní pozice
„Programátor operačních systémů“, kdy operační systém je obecně složitý software, který
uživatelům umožňuje ovládat určitý hardware a používat další programy. Náplň činnosti
pak obsahuje tvorbu databází a uživatelského rozhraní aplikací, což nasvědčuje komplexnějším
pracovním úkolům oproti těm, které jsou příkladně vymezeny v 5. skupině prací. Tato skupina
také uvádí jako příklad „zajišťování správy, funkčnosti a bezpečnosti lokálního síťového prostředí“, přičemž
pracovní náplň dotčených zaměstnanců uvádí i správu vzdálené sítě. Nejvyšší správní soud
se zde tedy ztotožňuje s posouzením provedeným žalovaným.
[46] Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí s posouzením pozice „Referent zahraničního
obchodu“. Podle dokumentu „Náplně činnosti“ je pracovní náplní této pozice „sjednávání
a zajišťování obchodních zakázek se zahraničními klienty“ a dále potom: „zjišťování situace na zahraničních
trzích, tipování potenciálních zahraničních klientů, jednání s potenciálními zahraničními zákazníky, sepisování
smluv, zjišťování spokojenosti a stavu zahraničních zákazníků, dojednávání nákupu zboží a služeb, nabízení
a prezentace produktů, evidence stávajících a potenciálních zahraničních klientů.“
[47] Této pracovní náplni podobně jako v případě programátorů operačních systémů
odpovídají výčty v 5. i 6. skupině prací podle nařízení vlády. V 5. skupině prací v sekci
„Administrativní, ekonomické, provozní a správní činnosti“ je to výčet v bodu 4: „zajišťování
jednotlivých úseků obchodní činnosti, například průzkumu trhu, zásobování a odbytu. Kalkulace.“
V 6. skupině prací v téže sekci je to potom výčet uvedený v bodě 2: „Zajišťování obchodní činnosti
včetně zpracovávání programů a realizace mezinárodních obchodních vztahů. Organizace prodeje. Tvorba návrhů
cen.“
[48] Nejvyšší správní soud shledal, že i pozici referenta zahraničního obchodu je třeba
s ohledem na výše uvedené zařadit do 6. skupiny prací. Rozpis pracovní náplně podle interního
dokumentu obsahuje celý řetězec spolupráce se zahraničními zákazníky od jejich získávání
po zjišťování jejich spokojenosti. Jedná se tedy o komplexnější náplň práce, než jen zajišťování
jednotlivých úseků obchodní činnosti, jako je průzkum trhu nebo péče o zákazníky, vymezené
ve skupině 5. K argumentaci stěžovatele obsažené ve správní žalobě, podle níž se u zaměstnanců
nevyžaduje znalost cizího jazyka, jelikož tito si vystačí se svým rodným jazykem, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že rodný jazyk zaměstnanců pocházejících mimo jiné z Ukrajiny a Ruské
federace je nutně v České republice jazykem cizím. Znalost cizího jazyka však není podmínkou
pro zařazení zaměstnanců do příslušné skupiny prací.
[49] Jelikož se Nejvyšší správní soud ztotožnil s posouzením provedeným žalovaným, které
následně potvrdil také městský soud, tato námitka není důvodná.
[50] Stěžovatel dále namítal, že kontrolované období bylo v průběhu správního řízení
rozšířeno a správní orgán prvního stupně pochybil, pokud o rozšíření kontrolovaného období
stěžovatele řádně neinformoval. Z protokolu o výsledku kontroly ze dne 25. 3. 2013,
č. j. 745/3.71/320003/13/15.2, vyplývá, že kontrolovaným obdobím bylo období od 1. 9. 2012
do 23. 1. 2013. V oznámení o zahájení správního řízení ze dne 24. 2. 2014,
č. j. 2781/3.71/14/14.3, však bylo stěžovateli vytýkáno, že se správního deliktu na úseku
odměňování zaměstnanců dopustil u některých zaměstnanců již od 1. 8. 2011, tj. v době
před počátkem období, které bylo předmětem kontroly.
[51] Nejvyšší správní soud konstatuje, že protokol o výsledku kontroly může být podkladem
pro zahájení řízení o uložení pokuty a jedním z důkazů protiprávního jednání obviněného.
Výsledky kontroly samy o sobě nenahrazují ani nemohou nahradit dokazování provedené
postupem stanoveným správním řádem v rámci následně vedeného správního řízení o uložení
sankce. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Ads 103/2012 - 41).
Z uvedeného plyne, že správní orgány v řízení o uložení sankce nejsou protokolem o výsledku
kontroly vázány a skutkový stav hodnotí s ohledem na další důkazy a skutečnosti, které
v průběhu kontroly a ve správním řízení vyšly najevo. V posuzovaném případě stěžovatel
v průběhu kontroly předložil správnímu orgánu prvního stupně smlouvy uzavřené se stávajícími
zaměstnanci, přičemž některé z nich byly uzavřeny již před datem zahájení kontroly. Pokud
správní orgán prvního stupně vymezil předmět řízení s ohledem na tuto skutečnost, nejedná
se o pochybení nebo nezákonný postup.
[52] Stěžovatel nakonec namítal, že městský soud nesprávně posoudil otázku přiměřenosti
uložené sankce s ohledem na majetkové poměry stěžovatele a závažnost přičítaného
protiprávního jednání. K této námitce Nejvyšší správní soud řadí také námitku týkající
se správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti (ohlášení vzniku
pracovního poměru cizince), jelikož tato námitka nesměřuje proti výroku rozhodnutí
a nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, nýbrž brojí pouze proti úvaze o společenské
nebezpečnosti tohoto deliktu ve vztahu k výši sankce.
[53] S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší správní soud shledal výrok napadeného správního
rozhodnutí o vině zčásti nezákonným a spolu s rozsudkem městského soudu zrušil také
rozhodnutí žalovaného, není možné otázku přiměřenosti uložené sankce nyní posoudit. Výše
sankce závisí na konkrétních skutkových okolnostech případu, které však nebyly správními
orgány v dosavadním řízení správně posouzeny. Žalovaný v novém řízení opětovně rozhodne
o vině stěžovatele a v souvislosti s tím opětovně posoudí i výši uložené sankce.
[54] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že uložení „likvidační
pokuty“ ve správním řízení v případě právnických osob není vyloučeno, jak se domnívá
stěžovatel. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 1 As 9/2008 - 133, vyloučilo uložení likvidačních pokut pouze ve vztahu k fyzickým osobám.
V případě právnických osob a podnikajících fyzických osob lze však uložení likvidační pokuty
ve výjimečných případech připustit. Citované usnesení rozšířeného senátu k tomu uvádí:
„Je podle názoru rozšířeného senátu nutno připustit sice spíše ojedinělé, ale přesto za mimořádných okolností
přípustné výjimky ze zákazu likvidačního charakteru pokut ukládaných za jiné správní delikty právnickým
osobám. Bude tomu tak u zvlášť závažných správních deliktů spáchaných právnickými osobami, nebo v situaci,
kdy se právnická osoba závažných správních deliktů dopouští opakovaně a předchozí mírnější sankce se ukázaly
jako neúčinné, nebo v případech, kdy samotná právnická osoba byla fakticky založena za účelem provádění
protiprávní činnosti, a je zde tak velmi silný veřejný zájem na tom, aby tato právnická osoba v daném oboru
činnosti již nepůsobila, a zároveň podle příslušné právní úpravy není možné za daný správní delikt uložit
právnické osobě trest zákazu činnosti či jiný trest s obdobným účinkem. Za zcela mimořádných okolností
by bylo dle přesvědčení rozšířeného senátu nutno připustit uložení likvidační pokuty i podnikající fyzické osobě,
a to právě v situaci, kdy požadovaného účelu trestu již nemůže být dosaženo mírnějšími pokutami a zároveň
není možné volit pro tento účel jiný druh sankce. I likvidační výše pokuty může za těchto výjimečných okolností
odpovídat zásadě proporcionality, z níž vycházel Ústavní soud ve výše zmíněných nálezech, a být tedy v souladu
s ústavním pořádkem.“ Nejvyšší správní soud však upozorňuje, že takový postup správního orgánu
musí být pečlivě odůvodněn. Pokuta musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele,
který odpovídá intenzitě skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných
hodnot a zájmů v konkrétním případě. To platí bezpochyby i v případě, kdy se právnická osoba
jako pachatel správního deliktu nachází dlouhodobě ve ztrátě, jelikož v opačném případě
by byla za protiprávní jednání prakticky nepostihnutelná.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[55] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah zrušil napadený rozsudek
městského soudu. Jelikož již v řízení před městským soudem byly dány podmínky pro zrušení
rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], zdejší soud zrušil i rozhodnutí
žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[56] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel měl ve věci úspěch, a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení,
a to jak v řízení před městským soudem, tak i v řízení o kasační stížnosti.
[57] Uplatnitelné náklady řízení o žalobě se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši
4.000 Kč (3.000 Kč za podanou žalobu + 1.000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku)
za žalobu proti rozhodnutí žalovaného a dále z nákladů právního zastoupení. V řízení
před krajským soudem má stěžovatel právo na náhradu odměny za právní zastupování za čtyři
úkony jeho právního zástupce: 1) převzetí zastoupení, 2) podání žaloby, 3) repliku k vyjádření
žalovaného, 4) doplnění návrhu na přiznání odkladného účinku. Za první tři úkony [§11 odst. 1
písm. a), d), h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] náleží stěžovateli odměna ve výši
po 3.100 Kč za úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 ad vokátního tarifu], tj. celkem
9.300 Kč. Za třetí úkon náleží stěžovateli odměna ve výši jedné poloviny [§11 odst. 2 písm. h)
ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu], tj. 1.550 Kč. Stěžovatel má též právo na náhradu
hotových výdajů jeho zástupce za tyto čtyři úkony ve výši 4 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových
výdajů zvyšují o částku odpovídající této dani, tj. o 21% na 14.580 Kč. Za řízení před městským
soudem má tedy žalobce právo na náhradu nákladů v částce celkem 18.580 Kč.
[58] V řízení před Nejvyšším správním soudem má stěžovatel, vedle zaplaceného soudního
poplatku za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, právo na náhradu odměny za jeden úkon
jeho právního zástupce, tj. podání kasační stížnosti. Náklady tedy činí částka 3.100 Kč [§7 bod 5,
§9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení s §35 odst. 2 věta
druhá s. ř. s.] a částka 300 Kč jako náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu),
celkem 3.400 Kč. Zástupce stěžovatele rovněž doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
jeho odměna se tak zvyšuje o tuto daň (§57 odst. 2 s. ř. s.) a celkem činí 4.114 Kč. Stěžovatel
tak má nárok na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v částce celkem 9.114 Kč. K plnění
soud určil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu