ECLI:CZ:NSS:2017:4.ADS.51.2017:28
sp. zn. 4 Ads 51/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Pavlíny Vrkočové v právní věci žalobce: ČKD Kutná
Hora, a. s., IČ 005 08 055, se sídlem Karlov 197, Kutná Hora, zast. Mgr. Janem Dziamou,
advokátem, se sídlem Táborská 2025, Černošice, proti žalovanému: Rozhodčí orgán
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017,
č. j. 11 Ad 5/2015 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný výrokem I. rozhodnutí ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. S-SP-VZP-14-02173484-
A9HB, zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr Všeobecné zdravotní pojišťovny České
republiky, regionální pobočky Praha, pobočky pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj
(dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 23. 10. 2014, č. 2141400041, kterým byla
žalobci uložena povinnost zaplatit podle §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném
na veřejné zdravotní pojištění, penále ve výši 2.106.810 Kč. Žalo vaný dále výrokem II. rozhodl
o žádosti žalobce o odstranění tvrdosti zákona ve věci povinnosti zaplatit uvedené penále
tak, že podle §53a odst. 2, 3 a 4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění , snížil
penále na částku 1.000.000 Kč.
[2] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně
na základě kontroly plateb pojistného a vyúčtování pojistného za období od 21. 2. 2011
do 28. 1. 2013 a od 29. 1. 2013 do 1. 9. 2014 vyda l uvedený platební výměr. Penále bylo
vyměřeno ke dni 2. 9. 2014. Jedná se o penále z nedostatků v platbách pojistného za celé období
od 21. 2. 2011 do 1. 9. 2014, tj. i penále z pohledávek dlužného pojistného vzniklých
po prohlášení úpadku dne 21. 2. 2011 , které nabylo právní moci dne 4. 9. 2012. Úpadek
žalobce byl řešen reorganizací. Krajský soud v Praze vzal usnesením ze dne 28. 1. 2013,
č. j. KSPH 41 INS 11480/2010-B-391, na vědomí splnění reorganizačního plánu.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že penále
za nezaplacení pojistného na veřejné zdravotní pojištění, u kterého povinnost zaplatit penále
vznikla po prohlášení konkursu, je z uspokojení v konkurzu vyloučeno. Žalobce dále poukázal
na skutečnost, že v reorganizačním plánu využil možnosti krácení pohledávek z mimosmluvních
sankcí, neboť v čl. 10. 2. odstavci IV. stanovil, že účinností reor ganizačního plánu zanikají
také pohledávky z mimosmluvních sankcí. Reorganizační plán nabyl účinnosti dne 4. 9. 2012.
Tímto dnem tak podle žalobce zaniklo penále z prodlení s platbami pojistného na veřejné
zdravotní pojištění za období od 21. 2. 2011 do 4. 9. 2012, a správní orgány tak nebyly oprávněny
je žalobci vyměřit, neboť tato pohledávka již neexistovala.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 11 Ad 5/2015 - 45, žalobu
zamítl. Městský soud s ohledem na skutkový stav a §31 odst. 2 písm. d) a §33 odst. 1 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dospěl k závěru, že penále spojené s prodlením žalobce
vzniklo až po prohlášení konkurzu, a je proto z uspokojení pohledávek vyloučeno. Platební
výměr, kterým bylo penále předepsáno, však nelze považovat za nezákonn ý, neboť povinnost
hradit penále vznikla již samotným prodlením žalobce s hrazením pojištění. Platební výměr
na penále pouze deklaruje tuto povinnost. Ačkoliv nelze tuto povinnost uspokojit za trvání
konkurzu, může být předmětný platební výměr exekučním titulem po jeho skončení
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn 1 Afs 78/2006, ze dne
11. 5. 2005, sp. zn. 1 Afs 96/2004, č. 674/2005 Sb. NSS, a ze dne 21. 12. 2006,
sp. zn. 6 Ads 92/2005).
[5] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Ads 203/2016 - 87, rozsudek
městského soudu ze dne 24. 8. 2016, č. j. 11 Ad 5/2015 - 45, zrušil a vrátil věc městskému soudu
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud se nevypořádal s námitkou,
týkající se zániku pohledávek z mimosmluvních sankcí na základě schváleného reorganizačního
plánu, ani neuvedl, proč se touto námitkou nezabýval a nepřihlížel k ní. Rozsudek městského
soudu byl proto shledán nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud dále
poukázal na to, že městský soud ve zrušeném rozsudku argumentoval právní úpravou obsaženou
v zákoně o konkursu a vyrovnání, tj. v již zrušeném právním předpisu, a závěry obsaženými
v judikatuře k tomuto zákonu, aniž zdůvodnil proč je ze závěrů uvedených v judikatuře k tomuto
zákonu možné vycházet také v posuzované věci.
[6] Městský soud po opětovném posouzení věci rozsudkem ze dne 14. 2. 2017,
č. j. 11 Ad 5/2015 - 73, žalobu zamítl. Městský soud shledal, že penále z pojistného na veřejné
zdravotní pojištění, které vzniklo po rozhodnutí o úpadku, je mimosmluvní sankcí postihující
majetek dlužníka ve smyslu §170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon), tj. pohledávkou, kterou nelze uplatnit v průběhu insolvenčního
řízení, a nikoliv pohledávkou za majet kovou podstatou, již by bylo možné uplatnit kdykoli
po rozhodnutí o úpadku. Penále z prodlení s platbou pojistného na veřejné zdravotní pojištění
lze tak uspokojit až po skončení insolvenčního řízení. Tento závěr však nemůže nic změnit
na zákonnosti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, tj. vyměření penále za včas nezaplacené
pojistné na veřejném zdravotním pojištění. Nejde totiž o vadu rozhodnutí, spočívající
v nesprávném právním posouzení rozhodných skutkových okolností, která by vedla k závěru
o nezákonnosti rozhodnutí, a tedy i k jeho zrušení soudem.
[7] Městský soud dále dospěl k závěru, že §359 insolvenčního zákona nelze vykládat
způsobem, který by umožnil stanovit zánik mimosmluvních sankcí podle §170 písm. d) téhož
zákona k účinnosti reorganizačního plánu. Z jazykového výkladu věty první §359 insolvenčního
zákona je podle městského soudu zřejmé, že její první část zakotvuje pravidlo – pohledávky, které
se v insolvenčním řízení neuspokojují, přijetím reorganizačního plánu zanikají; z atímco druhá část
věty první zakotvuje dvě výjimky z daného pravidla, tj. dva typy pohledávek, která přijetím
reorganizačního plánu naopak nezanikají: (i) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka
a (ii) pohledávky výslovně vymezené v reorganizačním plánu. Ustanovení §359 insolvenčního
zákona tudíž umožňuje pouze takové odchýlení, které spočívá ve vymezení pohledávek, které
přijetím reorganizačního plánu nezaniknou. Mimosmluvní sankce jsou pohledávkami, které
nezanikají bez dalšího. O tomto závěru podle městského soudu svědčí rovněž věta druhá §359
insolvenčního zákona, protože pokud by byla možná odchylná úprava spočívající ve vymezení
pohledávek, které zanikají, nemělo by smysl dále zakotvovat, že odchylná úprava se může týkat
krácení výše pohledávek či odkladu jejich splatnosti, neboť pokud by pohledávky zanikaly, nebyl
by důvod proč krátit jejich výši či odkládat jejich splatnost.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), tj. nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[9] Stěžovatel považuje výklad §359 insolvenčního záko na provedený městským soudem
za nesprávný. Stěžovatel je přesvědčen, že §359 insolvenčního zákona dává dlužníkovi možnost
stanovit v reorganizačním plánu, že i pohledávky z mimosmluvních sankcí jeho přijetím zanikají.
Není spravedlivý důvod, proč by dlužník nemohl v reorganizačním plánu např. odložit splatnost
pohledávek z mimosmluvních sankcí za použití druhé věty §359 insolvenčního zákona.
V opačném případě by byli zvýhodněni věřitelé pohledávek z mimosmluvních sankcí oproti
ostatním věřitelům, což by bylo v rozporu se zásadami insolvenčního řízení.
[10] Podle věty druhé §359 insolvenčního zákona se odchylná úprava pohledávek podle věty
první se může týkat i krácení jejich výše, odkladu jejich splatnosti nebo jiného zásahu do práv
věřitelů. Tato druhá věta přitom nestanoví, že by se neměla aplikovat na mimosmluvní sankce,
ale pouze na jiné pohledávky podle §170 insolvenčního zákona. Pokud tedy musí být možné
odložit splatnost pohledávek z mimosmluvních sankcí za použití §359 druhé věty, pak musí
být možné také zkrácení jejich výše. Z možnosti zkrácení jejich výše pak vyplývá,
že v reorganizačním plánu lze stanovit jejich zánik. Právě tuto možnost stěžovatel
v reorganizačním plánu využil. Reorganizační plán nabyl účinnosti dne 4. 9. 2012. Tímto dnem
tudíž zaniklo penále z prodlení s platbami pojistného na veřejné zdravotní pojištění za období
od 21. 2. 2011 do 4. 9. 2012 a správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn je žalobci vyměřit,
neboť tato pohledávka již neexistovala.
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Předmětem kasační stížnosti je otázka, zda lze §359 insolvenčního zákona vykládat
takovým způsobem, že lze stanovit zánik mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka
v reorganizačním plánu.
[15] Podle §359 insolvenčního zákona: „Pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují
(§170), přijetím reorganizačního plánu zanikají, nejde -li o mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka
nebo není-li v reorganizačním plánu uvedeno jinak. Odchylná úprava pohledávek podle věty první
v reorganizačním plánu se může týkat krácení jejich výše, odkladu jejich splatnosti nebo jiného zásahu do práv
věřitelů; odchylná úprava těchto pohledávek musí být v reorganizačním plánu uvedena výslovně, s přesným
vymezením rozsahu a podmínek jejich uspokojení.“
[16] Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 23. 10. 2014, č. 2141400041, byla
stěžovateli uložena povinnost zaplatit penále podle §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.,
o pojistném na veřejné zdravotní pojištění ve výši 2.106.810 Kč za období od 21. 2. 2011
do 28. 1. 2013 a od 29. 1. 2013 do 1. 9. 2014 . Sporným je v posuzovaném případě penále
za období od 21. 2. 2011 do 4. 9. 2012, tj. od rozhodnutí o úpadku do přijetí reorganizačního
plánu.
[17] Městský soud shledal, že penále z pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které vzniklo
po rozhodnutí o úpadku, je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka ve smyslu §170
písm. d) insolvenčního zákona, tj. pohledávkou, kterou nelze uplatnit v průběhu insolvenčního
řízení. Tato otázka není mezi účastníky řízení sporná a není v kasační stížnosti nijak
zpochybňována. Nejvyšší správní soud proto v posuzovaném případě vycházel z uvedeného
závěru městského soudu a touto otázkou se nezabýval.
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s výkladem §359 insolvenčního zákona provedeným
městským soudem. Z věty první §359 insolvenčního zákona je zřejmé, že její první část
zakotvuje pravidlo, že pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují, přijetím
reorganizačního plánu zanikají. Druhá část věty první potom zakotvuje dvě výjimky
z daného pravidla, tj. dva typy pohledávek, které přijetím reorganizačního plánu naopak
nezanikají: I) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka a II) pohledávky výslovně
vymezené v reorganizačním plánu. Z jazykového i logického výkladu tohoto ustanovení tudíž
vyplývá, že druhá část věty první předmětného ustanovení se dotýká pohledávek, které
nezaniknou.
[19] Nelze přitom přisvědčit argumentu stěžovatele, že druhá věta §359 insolvenčního
zákona, která umožňuje odchylnou úpravu výše a splatnosti pohledávek, či jiných zásahů do práv
věřitelů, se vztahuje také na mimosmluvní sankce. Druhá věta §359 hovoří o odchylné úpravě
pohledávek podle věty první v reorganizačním plánu . Výslovně tedy odkazuje pouze na druhý typ
pohledávek, které nezanikají, jestliže tak stanoví reorganizační plán. Možnost úpravy těchto
pohledávek ve prospěch dlužníka např. jejich zkrácením nebo odkladem splatnosti
je odůvodněna skutečností, že tyto pohledávky za normálních okolností přijetím reorganizačního
plánu zaniknou. Tento výklad vylučující aplikaci druhé věty §359 insolvenčního zákona
na mimosmluvní sankce je ostatně podpořen i textací druhé věty, kde se ve výčtu možných
odchylných ustanovení v reorganizačním plánu neuvádí zánik pohledávky, čehož se právě
domáhá stěžovatel.
[20] Z uvedeného plyne, že mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka podle §170
písm. d) insolvenčního zákona nezanikají bez dalšího a stanovit v reorganizačním plánu jejich
zánik není možné. Tento závěr podporuje také komentář k §170 písm. d) insolvenčního zákona:
„při řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka reorganizací požívají tyto druhy pohledávek zvláštní výhody.
Přijetím reorganizačního plánu (§344 až 348) tato skupina pohledávek nezanik á; lze je po splnění
reorganizačního plánu (§364) dále na dlužníkovi vymáhat (§359). Konstrukce použitá v §359 vyjadřující
tento závěr je výkladově složitá, ovšem nepřipouští jiný závěr .“ (viz KOZÁK, Jan. Insolvenční zákon
a předpisy související: komentář. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016).
[21] Nelze nakonec přisvědčit ani argumentu stěžovatele, že zvýhodnění věřitelů
mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka je v rozporu se zásadami insolvenčního
řízení. Zásadu rovnosti věřitelů, nazývanou též par conditio creditorum, zakotvuje §5 písm. b)
insolvenčního zákona: „věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení,
mají v insolvenčním řízení rovné možnosti“. Tuto zásadu lze vykládat tak, že jednotliví věřitelé nemají
mít v insolvenčním řízení výhody kromě těch, které jim poskytuje zákon (srov. rozsudek NSS
ze dne 21. 3. 2007, č. j. 6 Ads 19/2006 - 63). V systematice insolvenčního zákona se tato zásada
obecně projevuje tak, že věřitelé, jejichž pohledávky mají stejný nebo obdobný charakter , mají
zásadně stejné postavení.
[22] Jak bylo již uvedeno výše, §359 insolvenčního zákona výslovně stanoví, že pohledávky
z mimosmluvních sankcí podle §170 písm. d) insolvenčního zákona oproti jiným pohledávkám
podle §170 přijetím reorganizačního plánu nezanikají. Zvýhodnění pohledávek podle §170
písm. d) je tedy stanoveno přímo insolvenčním zákonem. Mimosmluvní sankce postihující
majetek dlužníka mají nadto jiný charakter, než ostatní skupiny pohledávek podle §170
insolvenčního zákona. Mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka je zpravidla trestem
za protiprávní jednání dlužníka. Jejich trvání i po přijetí reorganizačního plánu v yjadřuje i veřejný
zájem na dodržování právních předpisů. Tím se takové pohledávky liší od jiných pohledávek
podle §170 insolvenčního zákona, které vycházejí ze smluvních vztahů uzavřených dlužníkem
s jeho věřiteli. Jedná se tedy o specifický typ pohledávky, což odůvodňuje jejich odlišný režim.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené kasační stížnost podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[24] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu