ECLI:CZ:NSS:2017:4.AFS.14.2017:36
sp. zn. 4 Afs 14/2017 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše
Roztočila a soudců Mgr. Pavlíny Vrkočové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce:
ECOPLAST, spol. s r. o., IČ: 60111453, se sídlem Kalendova 688/11, Hradec Králové,
zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov,
proti žalovanému: Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, se sídlem Horova 17, Hradec
Králové, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
8. 12. 2016, č. j. 31 Af 73/2015 – 49,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2016, č. j. 31 Af 73/2015 – 49,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný vydal dne 19. 3. 2015 s odkazem na §11 odst. 1 písm. d), §80 a §81 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, žalobci výzvu k vydání účetnictví za účetní období roku 2012
vedeného podle §4 odst. 10 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v technické (elektronické)
formě v souladu s §33 odst. 2 písm. b) tohoto zákona a k vydání evidence pro daňové účely
za zdaňovací období březen až prosinec 2012 vedené podle §100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (dále jen „zákona o DPH“). Zároveň žalobci ve výzvě sdělil, že jako správce
daně bude v rámci vyhledávací činnosti podle §78 daňového řádu provádět místní šetření daně
z příjmů za zdaňovací období roku 2012 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen
až prosinec 2012.
[2] Žalobce podal ke krajskému soudu v Hradci Králové žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu, který spatřoval v uvedené výzvě. Krajský
soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 31 Af 73/2015 - 49.
[3] V odůvodnění krajský soud uvedl, že nelze dojít k závěru, že žalovaný nebyl oprávněn,
v souvislosti s oznámením o místním šetření ohledně daně z příjmů za zdaňovací období
roku 2012 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen až prosinec 2012, požadovat
na žalobci formou výzvy předložení účetnictví za účetní období roku 2012, vedeného dle §4
odst. 10 zákona o účetnictví, v technické (elektronické) formě v souladu s §33 odst. 2 písm. b)
tohoto zákona, a vydání evidence pro daňové účely za zdaňovací období březen
až prosinec 2012, vedené dle §100 zákona o DPH. Krajský soud se závěrem žalobce o velkém
rozsahu informací o podnikatelských aktivitách žalobce souhlasil, neztotožnil se však s jeho
názorem o nedaňovém charakteru informací. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 1. 2015, č. j. 1 Afs 148/2014 - 32, který se opírá o nález Ústavního soudu
ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, a z něhož je patrné, že tato koncepce důkazního
břemene, jak v současném právním předpisu, tak i dřívějším (zákon č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků) představuje ještě ústavně konformní průlom do ústavněprávní ochrany
autonomie jednotlivce, tedy omezení jeho autonomní sféry, do níž je veřejné moci umožněno
zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu, v daném
případě se jedná o zájem na stanovení, vyměření a výběru daně, z hlediska ochrany vlastnického
práva aprobovaný právě namítaným článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Pokud
by byly námitky žalobce shledány oprávněnými, došlo by k popření rozsahu oprávnění správce
daně, vyjádřeného v §78 daňového řádu, tedy, že tento je nadán pravomocí sledovat v rámci
vyhledávací činnosti vývoj daňové povinnosti ještě v časovém úseku před započetím daňového
řízení a získávat tak prostředky pro splnění důkazního břemene, které zákon v některých
případech správci daně stanoví, zde např. §92 odst. 5 daňového řádu, s tím, že obsahem
této činnosti je především vyhledávání a opatřování důkazních prostředků, tedy informací,
důležitých pro rozhodování.
[4] Krajský soud v žalobě postrádal bližší argumentaci k vyjádření pochybností žalobce
ohledně toho, že žalovaným žádané materiály nemohou sloužit k cílům vyhledávací činnosti
dle §78 daňového řádu. Krajský soud poukázal na skutečnost, že základem činnosti správce daně
je provádění kontrolní činnosti nad dodržováním daňových předpisů a k této slouží v zákoně
popsané prostředky. Námitku případného potenciálního obchodního zneužití tak krajský soud
nepovažoval v daných souvislostech za vážně míněnou, neboť by popírala samotnou podstatu
činnosti správce daně. V daném případě nedošlo k nepřípustně extenzivnímu výkladu §78
daňového řádu. Žalovaný totiž nežádal na žalobci vydání jakýchkoliv údajů, ale právě pouze
dokladů účetních a evidenčních, které slouží jako daňové podklady. To, že žalovaný kontaktoval
odpovědnou osobu žalobce a telefonicky ji vyzval k potřebné spolupráci, která však v toku
předpokládané lhůty nebyla akceptována a posléze tedy vydal písemnou výzvu k předložení
dokladů, soud nepovažoval za nepřípustné jednání, které by mohlo vést k vyslovení nezákonnosti
napadeného postupu žalovaného.
[5] Proti rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
[6] Uvedl, že výzvou došlo k nepřípustnému zásahu do jeho veřejného subjektivního práva
na informační sebeurčení, když po stěžovateli bylo v rozporu se zákonem požadováno značné
množství informací o jeho obchodní činnosti. V případě nesplnění uložené povinnosti mu hrozila
sankce v podobě vysoké pořádkové pokuty. Nadto poskytnutí požadovaných informací
znamenalo pro stěžovatele administrativní zátěž, kterou by jinak nebyl nucen vynaložit. Jednalo
se tedy o zásah do jeho práv, který je navíc zcela nepřiměřený, a proto nezákonný. Krajský soud
se řádně nezabýval jeho argumentací a dospěl k nesprávným skutkovým závěrům.
[7] Žalovaný vydal předmětnou výzvu zcela mimo zákonný rámec správy daní. Ačkoli
byla výzva vydána podle §11 odst. 1 písm. d) §80 a §81 daňového řádu, fakticky k žádnému
místnímu šetření nedošlo. V odůvodnění výzvy bylo odkázáno na §81 odst. 2 daňového řádu,
ale takové oprávnění se váže pouze k prováděnému místnímu šetření, nikoli obecně k celé
vyhledávací činnosti správce daně. Samotná vyhledávací činnost nedává správci daně pravomoc
vydávat výzvy daňovým subjektům ke splnění povinnosti.
[8] Podle stěžovatele žádné ustanovení daňového řádu nedává správci daně právo vydávat
v rámci prosté vyhledávací činnosti písemné výzvy, jimiž by ukládal daňovým subjektům
povinnosti a jejich splnění vyžadoval, pod hrozbou majetkové újmy. Žalovaný tak neměl k vydání
předmětné výzvy vůči stěžovateli pravomoc, a z tohoto důvodu se jednalo o výzvu nezákonnou.
Výzvou k vydání veškerého účetnictví také dochází k zásahu do práva na svobodu podnikání,
neboť daňový subjekt je nucen proti své vůli poskytnout správci daně informace o své
podnikatelské činnosti. Požadavek na předložení celého účetnictví fakticky přechází
do komplexní kontroly činnosti daňového subjektu.
[9] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud odkázal ve svém rozhodnutí na nález Ústavního
soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, ve kterém se pojednává o koncepci důkazního
břemene v daňovém řízení. V případě vyhledávací činnosti konané mimo rámec daňového řízení
se koncepce důkazního břemene neuplatní, neboť zde nedochází k dokazování. Ve fázi
před zahájením daňového řízení nemůže veřejný zájem na stanovení daně převýšit oprávněné
ústavně chráněné zájmy jednotlivce. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, když i v rámci
vyhledávací činnosti dovodil přípustnost podobně rozsáhlého průlomu do informační autonomie
daňového subjektu, jako při dokazování v daňovém řízení. Pokud krajský soud rozhodoval
na základě nepřiléhavé judikatury, je jeho rozsudek nepřezkoumatelný.
[10] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že ve shodné době vydání
napadeného rozsudku krajského soudu byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/15
ze dne 6. 12. 2016 (40/2017 Sb.), ve kterém se Ústavní soud zaměřil na argumentaci navrhovatelů
spočívající v tvrzení zásahu do práva na ochranu soukromí dle čl. 10 odst. 3 Listiny, co do jeho
legitimity, nezbytnosti a proporcionality zájmu na shromažďování dat ve vztahu institutu
kontrolního hlášení. Ustavní soud v uvedeném nálezu došel k závěru, že institut kontrolního
hlášení se nijak nevymyká jiným daňovým institutům a je způsobilý naplnit zákonodárcem
sledovaný účel. Dále Ústavní soud zkoumal, zda byl zákonodárci zvolen prostředek, který
by byl k základním právům nejšetrnější. Připustil, že si lze sotva představit účinný nástroj správce
daně, který by neshromažďoval žádné údaje o transakcích daňových subjektů, nelze ani od státu
očekávat, že by zůstal stranou moderních technických prostředků a spokojil se s namátkovými
kontrolami, které nemohou zajistit včasnost zjištění informací a přijetí potřebných opatření.
[11] S přihlédnutím k vydané výzvě a rozboru institutu kontrolního hlášení v nálezu Ústavního
soudu má žalovaný za to, že uvedenou výzvu nelze považovat za nepřiměřený zásah do práv
daňového subjektu. Je z obecného pohledu jasné, že prakticky ve všech sporech mezi daňovým
subjektem a státem (orgánem veřejné správy v oblasti správy daní) jde z ústavněprávního pohledu
v té nejobecnější rovině o uplatnění tzv. zásady proporcionality (zákazu nadměrnosti zásahů
do práv a svobod), kdy na jedné straně stojí základní ústavní práva občana a na straně druhé
ústavním pořádkem chráněný veřejný statek.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou, přičemž
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 věta před středníkem s. ř. s.). Kasační stížnost
je přípustná (§102 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že poprvé byla dne 18. 7. 2014
telefonicky kontaktována jednatelka stěžovatele paní Odehnalová, které byla podána informace
o záměru provést u stěžovatele vyhledávací činnost za rok 2012 a zároveň byla požádána
o zaslání elektronických dat. Vzhledem k tomu, že nereagovala, byl jí zaslán email se žádostí
o zaslání dat 15. 8. 2014, na to reagovala jednatelka stěžovatele emailem ze dne 21. 8. 2014,
v němž žádá zdůvodnění postupu žalovaného a sdělení důvodu vyhledávací činnosti. Žalovaný
vydal žalovanou výzvu. Výzva požadovala předložení účetnictví za účetní období roku 2012
vedeného dle §4 odst. 10 zákona o účetnictví v technické (elektronické) formě v souladu s §33
odst. 2 písm. b) tohoto zákona, dále předložení evidence pro daňové účely za zdaňovací období
březen až prosinec 2012 vedené dle §100 zákona o dani z přidané hodnoty, a to ve lhůtě 15 dnů
ode dne doručení této výzvy na technickém nosiči dat. Stěžovateli v rámci výzvy sdělil,
že jako správce daně bude v rámci vyhledávací činnosti dle §78 daňového řádu provádět místní
šetření na dani z příjmů za zdaňovací období roku 2012 a na dani z přidané hodnoty za zdaňovací
období březen až prosinec 2012. Správce daně odůvodnil využití elektronické analýzy dat právě
s ohledem na objem účetních a daňových dat stěžovatele s tím, že na základě počítačové analýzy
dat může správce daně při místním šetření vznášet jednodušeji cílené požadavky na předložení
konkrétních dokladů a listin. Stěžovatel byl poučen, že v případě nesplnění výzvy mu může
být uložena pořádková pokuta podle §247 odst. 2 daňového řádu. Následně žádal stěžovatel
o prodloužení lhůty do 24. 4. 2015, žalovaný mu vyhověl. Poslední den lhůty podal stěžovatel
žádost o vysvětlení k výzvě správce daně a další žádost o prodloužení lhůty. Tuto žádost žalovaný
rozhodnutím ze dne 30. 4. 2015 zamítl. Proti výzvě podal stěžovatel stížnost dne 11. 5. 2015,
která byla žalovaným zamítnuta rozhodnutím ze dne 22. 5. 2015, č. j. 1049207/15/2701-60566-
608365. Stěžovatel podal dne 19. 8. 2015 žádost k prošetření způsobu vyřízení stížnosti
k Odvolacímu finančnímu ředitelství, odvolací orgán však shledal způsob vyřízení stížnosti za
souladný se zákonem, a to přípisem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 34655/15/5100-41451-711647.
[16] Podle §78 odst. 1 daňového řádu správce daně vyhledává důkazní prostředky a daňové
subjekty a zjišťuje plnění jejich povinností při správě daní před zahájením řízení, i v jeho
průběhu. Úkony, které v rámci vyhledávací činnosti může provádět, upravuje odstavec 3
citovaného ustanovení. Tyto úkony představují shromažďování podkladů pro samotné daňové
řízení.
[17] V daném případě je však z výzvy žalovaného ze dne 19. 3. 2015 patrno, že požaduje
po stěžovateli předložení účetnictví za účetní období roku 2012 a evidence pro daňové účely
za zdaňovací období březen až prosinec 2012. Žalovaný ve výzvě uvádí, že zamýšlí provést
„místní šetření“ „na dani z příjmů za zdaňovací období roku 2012 a na dani z přidané hodnoty za zdaňovací
období březen až prosinec 2012“. Z toho vyplývá, že účelem postupu žalovaného prověřit daňové
povinnosti a tvrzení daňového subjektu (stěžovatele) ve shora uvedeném rozsahu. Žalovaný
neprováděl žádné místní šetření u stěžovatele ve smyslu §80 a násl. daňového řádu, naopak
požadoval po něm takový rozsah informací a takovým postupem, který odpovídá daňové
kontrole. Tímto chováním vybočil žalovaný ze zákonných mezí vyhledávací činnosti. Z výzvy
ani nevyplývá, že by žalovaný choval vůči stěžovateli nějaké pochybnosti, které jej k takovému
postupu vedou.
[18] Námitka stěžovatele, že předmětná výzva představuje zásah do práv stěžovatele,
je tedy důvodná. Lze poukázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 7. 2005, č. j. 1 Afs 70/2004 - 80,
č. 937/2006 Sb. NSS, který se sice vztahuje k již zrušenému zákonu č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, jeho závěry však lze aplikovat i za nynější právní úpravy. V tomto rozsudku
se uvádí:
„Z obsahu §15 daňového řádu je tedy zřejmé, že cílem místního šetření je získávání předběžných informací
o daňových subjektech (popř. jiných osobách), jež by bylo možno poté využít v daňovém řízení ke stanovení daně
ve správné výši. V každém případě se však jedná o pouhé zjišťování podkladových informací, či „mapování
terénu“. O místním šetření je pořizován, dle jeho povahy, protokol či pouhý úřední záznam. Přesto, že protokol
o ústním jednání (§12 daňového řádu) je veřejnou listinou, vždy však pouze zobrazuje či dokumentuje průběh
jednání, popis děje či výpovědi jednotlivých osob.
Naproti tomu §16 daňového řádu jasně vymezuje cíl daňové kontroly, jestliže uvádí, že daňovou kontrolou
pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení
daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější.
Jak je z uvedeného zřejmé, je to právě institut daňové kontroly, který slouží k tomu, aby mohl správce daně zjistit
a prověřit daňový základ, (v daném případě, ověřit správnost daňové povinnosti přiznané daňovým subjektem);
následující odstavce tohoto ustanovení vybavují jak správce daně, tak i osoby, u nichž je daňová kontrola
prováděna, širokým okruhem zvláštních práv a povinností. Podle odstavce 4 tak například může daňový subjekt
podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně, vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku
uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění apod. O výsledku zjištění
pak sepíše správce daně zprávu o daňové kontrole, kterou je povinen s daňovým subjektem projednat. Znamená
to, že zpráva z daňové kontroly tak musí obsahovat výsledek zjištění, tedy správní úvahu správce daně,
na základě níž dospěl k důvodům pro případné doměření daně a rovněž ke zvolenému způsobu stanovení základu
daně a daně. Tato skutečnost je právně významná obzvláště proto, že dodatečný platební výměr neobsahuje
odůvodnění a daňový subjekt musí mít zachovánu reálnou možnost seznat důvody, jež vedly správce daně k jejímu
doměření pro případ jeho obrany v odvolacím řízení.
Správce daně tedy není oprávněn volně volit mezi těmito právními úkony, nýbrž musí přihlédnout k jejich
skutečnému obsahu, a to již z důvodu ochrany práv subjektu, s nímž je vedeno daňové řízení.“
[19] Jak je uvedeno výše v citovaném rozsudku, mezi místním šetřením v rámci vyhledávací
činnosti a daňovou kontrolou existuje podstatný rozdíl a správce daně není oprávněn
si neomezeně vybírat mezi těmito postupy. Je zřejmé, že institut daňové kontroly, právě proto,
že představuje kvalitativně intenzivnější zásah do práv daňového subjektu, obsahuje na druhé
straně řadu ustanovení, která v rámci tohoto postupu garantují daňovým subjektům určitá práva:
daňová kontrola se zahajuje formalizovaným úkonem správce daně vůči daňovému subjektu (§87
daňového řádu), s výsledkem kontroly musí správce daně daňový subjekt předepsaným
způsobem seznámit a umožnit mu se ke zjištěním správce daně vyjádřit (§88 daňového řádu),
daňovou kontrolu lze opakovat pouze ze zákonem stanovených důvodů (§85 odst. 5 daňového
řádu), další práva daňového subjektu v průběhu daňové kontroly jsou zakotvena v §86 odst. 2
daňového řádu. Naopak vyhledávací činnost takovýto přísný právní rámec nemá.
[20] Podobný závěr lze učinit i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011,
sp. zn. Pl.ÚS –st.33/11. „Daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového
řízení se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry
jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů,
tedy i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy
tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo
na informační autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod nelze považovat bez dalšího postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu
ve smyslu §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů,
bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost.“
Ústavní soud, podobně jako Nejvyšší správní soud tedy aproboval oprávnění správce daně
ověřovat plnění povinnosti tvrzení daňového subjektu i bez konkrétních pochybností,
tedy tzv. „namátkové“ kontroly, ovšem při respektování právní úpravy stanovené v daňovém
řádu, garantující proporcionalitu takového zásahu daňových orgánů do právní sféry jednotlivce
mj. i zaručením určitých jeho práv v průběhu daňové kontroly. Takový zásah tedy nemůže
být činěn správcem daně libovolnou formou, tj. zde „vyhledávací činností“, nýbrž pouze
prostřednictvím nástroje k tomu zákonem předvídaného, tedy daňové kontroly.
[21] Nejvyšší správní soud uvádí, že postup správce daně je nestandardní i s ohledem
na to, že žalovaná výzva nemůže mít podobný účinek na běh lhůty pro stanovení daně
jako zahájení daňové kontroly dle §148 odst. 3 daňového řádu.
[22] Žalovaný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15,
kterým bylo zčásti vyhověno, zčásti byl zamítnut návrh na zrušení právní úpravy týkající
se tzv. kontrolního hlášení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěry z tohoto nálezu
lze na tuto věc použít pouze omezeně. Zde je třeba poukázat na to, že Ústavní soud akceptoval
argumentaci navrhovatelů, že povinnost poskytovat údaje o své obchodní činnosti může
představovat zásah do práva na informační sebeurčení. Takový zásah je přípustný pouze
na základě zákonné úpravy, která musí naplňovat požadavky materiálního právního státu
a zejména musí být proporcionální (srov. body 55 a 56 citovaného nálezu), přičemž potírání
podvodů u daně z přidané hodnoty může představovat legitimní důvod pro takový zásah
(bod 59). Ačkoli právní úpravu kontrolního hlášení jako takovou shledal Ústavní soud souladnou
s těmito požadavky, nález podtrhuje přísný důraz na respektování zásady legality při správě daní.
S tím Nejvyšší správní soud zcela souhlasí a odpovídá to i závěrům shora uvedeným
v tomto rozsudku. Citovaný nález nelze rozhodně vykládat jako paušální placet k jakýmkoli
zásahům finanční správy do správní sféry daňových subjektů.
[23] Rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 1. 2015, č. j. 1 Afs 148/2014 - 32, na projednávanou
věc aplikovat nelze, neboť v daném případě nebylo zahájeno daňové řízení. Rozsudek citoval
nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, který se zabýval
tím, že přípustným průlomem do informační autonomie je koncepce důkazního břemene
v daňovém řízení. Ve vyhledávacím řízení ovšem k dokazování nedochází, proto
se tato koncepce důkazního břemene zde neuplatní.
[24] Nejvyšší správní soud tedy shledal důvodnou námitku stěžovatele, že krajský soud
nesprávně posoudil právní otázku zákonnosti výzvy žalovaného ze dne 19. 3. 2015. V souladu
s §110 odst. 1 věty první s. ř. s. proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[25] V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud také o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu