ECLI:CZ:NSS:2017:4.AFS.157.2017:37
sp. zn. 4 Afs 157/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Univerzita Tomáše
Bati ve Zlíně, se sídlem nám. T. G. Masaryka 5555, Zlín, zast. JUDr. Karlem Zuskou,
advokátem, se sídlem Radlická 3185/1, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 7. 2014, č. j. MSMT-33595/2013-5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2017, č. j. 8 Af 66/2015 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem sporu je právní otázka, zda žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí
žalovaného opožděně. Z hlediska skutkového je mezi stranami nesporné, že žalobkyně nepodala
žalobu v zákonné lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí žalovaného (označeného
v záhlaví) ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[2] Žalobkyně však má za to, že postačuje, a lhůta k podání žaloby je zachována, pokud žalobu
podala později, a to ve lhůtě dvou měsíců počítané až ode dne publikace nálezu Ústavního soudu
ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14 (publikován pod č. 177/2015 Sb. – dále jen „nález
ÚS z června 2015“). Tímto nálezem Ústavní soud označil za protiústavní ustanovení zákona,
které vylučovalo rozhodnutí žalovaného ze soudního přezkumu - tj. §14e odst. 4 zákona
č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném do 19. 2. 2015
(dále jen „rozpočtová pravidla“). Nález ÚS z června 2015 byl publikován ve Sbírce zákonů dne
23. 7. 2015 a žalobkyně podala žalobu dne 23. 9. 2015.
[3] Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu
odmítl pro opožděnost. Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného o snížení
dotace. Žalovaný rozhodl o nevyplacení části dotace projektu Centrum polymerních systémů,
reg. č. CZ.1.05/2.1.00/03.0111, v rámci Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace.
Rozhodnutí bylo označeno jako oznámení o snížení dotace a bylo vydáno, mimo jiné, podle §14e
odst. 1 rozpočtových pravidel. Žalovaný ve svém rozhodnutí žalobkyni poučil, že podle §14e
odst. 4 rozpočtových pravidel se na jeho opatření nevztahují obecné předpisy o správním řízení
a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání.
[4] V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu lze podle §72 odst. 1 s. ř. s. žalobu
podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného
vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
Oznámení o snížení dotace bylo doručeno žalobkyni (dle jejího sdělení na č. l. 49 správního
spisu) dne 1. 8. 2014, žalobu však podala u soudu až dne 23. 9. 2015, tedy zjevně po uplynutí
dvouměsíční lhůty podle §72 odst. 1 s. ř. s.
[5] Žalobkyně již v žalobě tvrdila, že lhůta pro podání žaloby by měla být zachována z důvodu
protiústavní výluky opatření ze soudního přezkumu podle §14e rozpočtových pravidel. Odkázala
na nález ÚS z června 2015. Dle žalobkyně musí být protiústavní stav napraven dodatečně, neboť
zmeškání lhůty nelze prominout a lhůta jí uplynula dříve, než mohla být žaloba podána. Počátek
běhu dvouměsíční lhůty k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí proto žalobkyně odvíjí
od vyhlášení nálezu ÚS z června 2015 ve Sbírce zákonů, tedy od 23. 7. 2015. V opačném případě
by se dle žalobkyně jednalo o protiústavnost obdobnou té, jež byla shledána za rozpornou
s ústavním pořádkem nálezem ÚS z června 2015.
[6] Městský soud v napadeném usnesení žalobu odmítl jako opožděnou a argumentaci
žalobkyně nepřisvědčil. Uvedl, že ač v době rozhodné pro včasné podání žaloby byla zákonem
stanovena výluka ze soudního přezkumu a správní soudy podané žaloby odmítaly
pro nepřípustnost, mohla přesto žalobkyně žalobu podat stejně tak, jako to učinil žalobce
ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 200/2013, která po podání kasační
stížnosti následně vyústila v předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 Ústavy a v deklaraci
rozporu předmětné právní úpravy s ústavním pořádkem v nálezu ÚS z června 2015.
[7] Městský soud dále uvedl, že žalobkyně mohla proti oznámení o snížení dotace též podat
zásahovou žalobu dle §82 a násl. s. ř. s. i v době platnosti a účinnosti výluky ze soudního
přezkumu a před vyslovením protiústavnosti této výluky.
[8] Uzavřel, že odmítnutí žaloby pro opožděnost není odepřením spravedlnosti a porušením
práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť žalobkyně
v rozhodnou dobu nebyla zbavena ochrany svých veřejných subjektivních práv soudní cestou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla usnesení městského soudu kasační stížností
z důvodu, jejž podřadila pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
[10] Stěžovatelka spatřuje nezákonnost napadeného usnesení v tom, že městský soud
nezohlednil vývoj judikatury k institutu opatření podle §14e rozpočtových pravidel a zneužití
tohoto institutu žalovaným, a rozhodl přepjatě formalisticky. Městský soud upřel stěžovatelce
právo na přístup k soudu.
[11] Stěžovatelka polemizuje s odůvodněním usnesení městského soudu, který podle ní pomíjí,
že nemohla reálně předvídat, že má žalobu podat dříve, pokud tehdy zákon soudní přezkum
zapovídal. Ústavní soud podle stěžovatelky nálezu z června 2015 přiznal „určité retroaktivní účinky“.
Podle stěžovatelky soudní přezkum, dříve zákonem zapovídaný, musí být umožněn v zájmu
napravení protiústavnosti §14e odst. 4 rozpočtových pravidel dodatečně. V situaci, kdy zmeškání
lhůty k podání žaloby nelze prominout a tato lhůta uplynula dříve, než mohla mít stěžovatelka
coby příjemkyně dotace vědomost o tom, že jí zákon nebrání vyvolat správní žalobou soudní
přezkum rozhodnutí ve věci snížení dotace, představuje nemožnost soudního přezkumu obdobu
té, která byla shledána nálezem ÚS z června 2015 jako protiústavní. Odmítnutím žaloby
pro údajnou opožděnost došlo k nepřiměřenému omezení základního práva stěžovatelky
na přístup k soudu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
což je v rozporu s příkazem šetřit podstatu základních práv vyjádřeným v čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod.
[12] Stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě je nutno zákonnou dikci (tj. dikci §72 odst. 1 a odst. 4
s. ř. s.) „výjimečně prolomit, resp. ji neaplikovat“ a umožnit soudní přezkum přímo z Listiny základních
práv a svobod. Podle stěžovatelky je třeba umožnit soudní přezkum rozhodnutí žalovaného
„v dodatečné, resp. náhradní lhůtě, přiměřeného trvání“. Za takovou lhůtu považuje lhůtu, která
je „analogicky dlouhá“ jako lhůta podle §72 odst. 1 s. ř. s. a která počíná plynout ode dne vyhlášení
nálezu ÚS z června 2015 ve Sbírce zákonů, „neboť až od tohoto okamžiku mohla ona dvouměsíční lhůta
začít reálně (efektivně) plynout, když dříve zákon soudní přezkum nepřipouštěl“. Proto se stěžovatelka
domnívá, že podala žalobu včas.
[13] Stěžovatelka poukazuje i na to, že aby žalobu podala v zákonné lhůtě, musela by předvídat
(kromě neústavnosti §14e odst. 4 rozpočtových pravidel) také to, že navzdory tehdejší judikatuře
rozhodnutí žalovaného není faktickým opatřením, nýbrž rozhodnutím v materiálním smyslu,
že představuje bez dalšího již od okamžiku jeho vydání konečné meritorní rozhodnutí, že proti
němu nelze podat žádný opravný prostředek a je tak nutno proti němu brojit přímo
a bezodkladně správní žalobou. To vše v situaci, kdy Nejvyšší správní soud judikoval, že opatření
podle §14e rozpočtových pravidel je jen preventivním a dočasným nástrojem poskytovatele
dotace při správě a kontrole poskytnuté dotace, které vyžaduje, aby na něj navazovalo řízení
o porušení rozpočtové kázně, podléhající opravným prostředkům (již na úrovni správních
orgánů) a soudnímu přezkumu. Stěžovatelka má za to, že uvedené předvídat nemohla. Usnesení
městského soudu toto nezohledňuje a dále opomíjí fakt, že odmítnutá žaloba nesměřovala proti
dočasnému a preventivnímu opatření podle §14e rozpočtových pravidel, nýbrž proti zneužití
tohoto institutu ke konečnému zkrácení dotace, a to za situace, kdy zákon soudní přezkum
takového postupu neumožňoval.
[14] Stěžovatelka považuje za nepřípadný názor městského soudu, že měla možnost podat
zásahovou žalobu podle §82 s. ř. s., neboť §14e odst. 4 rozpočtových pravidel zapovídal
jakýkoliv soudní přezkum, tedy i podání zásahové žaloby. Nadto se soudní judikatura ustálila
na závěru, že opatření podle §14e rozpočtových pravidel je rozhodnutím v materiálním smyslu.
Zásahová žaloba, která má subsidiární charakter, by tak nebyla přípustná.
[15] Stěžovatelka nakonec poukázala na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 6 A 100/2002 – 74, v němž soud konstatoval, že „účastníku řízení
nemůže být na újmu, řídil-li se nesprávným poučením v rozhodnutí, které napadá“. Shodně s tím Ústavní
soud ve svém nálezu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03, dospěl k závěru, že pokud správní
orgány nesprávně aplikovaly podzákonný předpis co do úpravy oznamování rozhodnutí, přičemž
stěžovatele v tomto směru též nesprávně poučily o plynutí lhůt pro podání žaloby a stěžovatel
pak zjevně v souladu s tímto poučením a v dobré víře jednal, když žalobu podal v takové lhůtě,
nemůže jít uvedené nepřesné poučení dané správním orgánem k tíži stěžovatele, a způsobit
tak odmítnutí věcného projednání jeho žaloby z důvodu opožděnosti.
[16] Stěžovatelka postupovala v dobré víře v ústavnost zákona (tj. rozpočtových pravidel)
a správnost závěrů dobové judikatury a řídila se poučením, kterého se jí od žalovaného dostalo,
když nepodala žalobu hned ve lhůtě 2 měsíců od doručení oznámení o snížení dotace,
nýbrž až po vydání nálezu ÚS z června 2015. Proto musí být v daném případě lhůta k podání
správní žaloby proti rozhodnutí žalovaného považována za zachovanou.
[17] Stěžovatelka v kasační stížnosti věnovala také významný prostor tvrzení o nicotnosti
rozhodnutí žalovaného – tuto argumentaci však Nejvyšší správní soud nepovažoval za nutné
rekapitulovat a posuzovat, protože na prvním místě je třeba posoudit otázku včasnosti žaloby
a zákonnosti napadeného usnesení městského soudu. Teprve kdyby žaloba byla včasná, mělo
by smysl dále se zabývat meritem věci, včetně eventuální nicotnosti rozhodnutí žalovaného,
ke které by ostatně soud přihlížel i bez návrhu z úřední povinnosti (viz §76 odst. 2 s. ř. s.).
[18] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným usnesením
městského soudu a kasační stížnost označil za nedůvodnou. Ohledně nepřípustnosti prolomení
zákonné lhůty k podání žaloby odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 25. 1. 2016. V posledně
uvedeném vyjádření žalovaný vyjádřil své přesvědčení o opožděnosti žaloby. Na podporu tohoto
stanoviska uvedl, že kdyby byl zpětně připuštěn soudní přezkum všech v minulosti vydaných
opatření podle §14e rozpočtových pravidel, došlo by k „destabilizaci systému“ a takový postup
by byl v rozporu s §71 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním
soudu“), a se zásadou právní jistoty.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s., přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že mezi stranami není sporu
o tom, že stěžovatelka zmeškala lhůtu k podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. Při běžné
aplikaci zákona by o tedy o opožděnosti žaloby nemohlo být pochyb.
[22] Stěžovatelka však namítá, že citované ustanovení zákona nemá být aplikováno, resp. nemá
být aplikována ta jeho část, která stanoví počátek plynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání
žaloby jako okamžik, „kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným
zákonem stanoveným způsobem“. Ve svém důsledku navrhuje, aby správní soudy počítaly lhůtu
k podání žaloby v rozporu s textem citovaného ustanovení s. ř. s. až ode dne publikace nálezu
ÚS z června 2015.
[23] Podíváme-li se na posuzovanou otázku z jiného konce, stěžovatelka v konečném důsledku
pléduje za retroaktivní působnost nálezu ÚS z června 2015. Požaduje, aby důsledky tohoto
nálezu nepůsobily jen do budoucna, ale i do minulosti, tedy aby v jejím případě způsobily,
že se stěžovatelce „navrátí“ již promeškaná lhůta k podání správní žaloby. Stěžovatelka přitom
připouští, že dle zákona tuto lhůtu nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
[24] Posuzovaná otázka se nepochybně týká časové působnosti nálezu ÚS z června 2015 (neboli
jeho intertemporálních účinků). Co se týče účinků nálezů Ústavního soudu, tuto otázku upravuje
čl. 89 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) a §71 zákona o Ústavním
soudu.
[25] Podle čl. 89 odst. 1 Ústavy „[r]ozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno
způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak“. Podle čl. 89
odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány
i osoby. Podle §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (kromě výjimek uvedených v odstavcích
1 až 3 téhož ustanovení) „…práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního
předpisu zůstávají nedotčena“. V případě nálezu ÚS z června 2015 ostatně ani ke zrušení dotčeného
ustanovení §14e odst. 4 rozpočtových pravidel nedošlo, protože rozhodné znění §14e
rozpočtových pravidel bylo nahrazeno zněním novým (s účinností od 20. 2. 2015 podle novely
provedené zák. č. 25/2015 Sb.). Přesto lze zásadu citovanou v §71 odst. 4 zákona o Ústavním
soudu vztáhnout na projednávaný případ analogicky.
[26] Z výše uvedeného plyne, že nálezy Ústavního soudu působí zásadně do budoucna a nemají
vliv na dříve nabytá práva a povinnosti. Z toho existují výjimky např. v oblasti trestání (včetně
trestání správního) – zde je retroaktivita obecně připuštěna ve prospěch pachatele [čl. 40 odst. 6
in fine Listiny základních práv a svobod]. Jde ale právě jen o výjimky z jinak obecného pravidla,
chránícího mimo jiné princip právní jistoty, podle něhož ani nové právní předpisy, ani judikatorní
změny nepůsobí do budoucnosti (zákaz retroaktivity, resp. retrospektivity judikatury).
[27] K účinkům nálezů Ústavního soudu existuje jeho četná judikatura. Ve svém stanovisku
ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, Ústavní soud uvedl, že „[j]e-li ústavní stížností
napadeno provedení prohlídky jiných prostor, nebo pozemků, je nutné nahlížet na intertemporální
účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne,
v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zák onů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak
(§58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro
(do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací
nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním §83a odst. 1 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce
nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce
s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavního pořádku“.
[28] V nálezu ÚS z června 2015 se závěrem konstatuje, že „…s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy
jsou orgány veřejné moci povinny promítnout důsledky shledané protiústavnosti do své rozhodovací praxe,
tedy při řešení konkrétních případů ustanovení §14e odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech
a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 19. 2. 2015, ve slovech
"a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání" neaplikovat“. V nálezu nebylo stanoveno nic odlišného
od obecného pravidla podle čl. 89 odst. 1 Ústavy, že nález je vykonatelný dnem vyhlášení (ostatně
i stěžovatelka právě ode dne vyhlášení odvíjí běh lhůty pro podání žaloby).
[29] Teoreticky samozřejmě není vyloučena úvaha, že by Ústavní soud stanovil jiné účinky
nálezu ÚS z června 2015 a otevřel možnost dodatečného soudního přezkumu i pro ty případy,
kdy lhůta k podání žaloby již uplynula před vydáním tohoto nálezu. Stejně tak není vyloučeno,
že by zákonodárce mohl výslovně normovat (např. v přechodných ustanoveních k novele
č. 25/2015 Sb.) o „navrácení“ lhůty k podání správní žaloby pro osoby, jimž marně uplynula
během doby, kdy zákon soudní přezkum protiústavně vylučoval. Je ovšem evidentní, že žádná
z těchto eventualit nenastala – právě naopak, podle čl. II zák. č. 25/2015 Sb. „[p]rávní vztahy
vzniklé z rozhodnutí o poskytnutí dotace vydaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle
zákona č. 218/2000 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“.
[30] Stěžovatelka uvádí, že Ústavní soud připouští, že jeho nálezy mohou mít výjimečně účinky
„ex tunc“, zejména u vertikálních vztahů, je-li to ve prospěch jednotlivce. V této souvislosti
odkazuje na nález ze dne 18. prosince 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07. Pomíjí však, že právě tento
nález (byť se dotýká vztahů horizontálních, nikoli vertikálních jako v posuzovaném případě) řeší
situaci opačným způsobem: Ústavní soud zde konstatoval protiústavnost rozhodnutí obecných
soudů, které retroaktivně (ex tunc) aplikovaly zrušující rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud
v tomto nálezu zdůraznil, že „[s]oučástí zásady právního státu, která nachází své normativní vyjádření
v čl. 1 odst. 1 Ústavy, je princip právní jistoty, jehož komponenty tvoří i zásada ochrany
důvěry v zákon, jakož i zásada zákazu retroaktivity. […] Lze-li z ústavního pořádku dovodit určitý
omezený retroaktivní účinek v případě, že právní předpis, který má být v dané věci aplikován, je v rozporu
s ústavním pořádkem, nedochází tím automaticky k vyloučení výše uvedených komponentů principu právní jistoty
v právních vztazích, v nichž některý z účastníků mohl být dotčen na svém ústavně garantovaném základním
právu aplikací zrušeného právního předpisu“ (zvýraznění přidáno).
[31] Ani další nález Ústavního soudu, citovaný stěžovatelkou, nepodporuje její názor o nutnosti
retroaktivní aplikace nálezu ÚS z června 2015. Tímto nálezem (sp. zn. Pl. ÚS 15/09, publikován
pod č. 244/2010 Sb.) Ústavní soud zrušil ustanovení §57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb.,
o rodině, dnem 31. prosince 2011 (toto ustanovení stanovilo šestiměsíční lhůtu k popření
otcovství). V nálezu Ústavní soud uvedl, že „…posouzení souladu zákona nebo jiného právního předpisu
v řízení podle §64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se nepromítá pouze do roviny platnosti
právního předpisu, nýbrž i do roviny jeho aplikovatelnosti. Ústava samotná neomezuje ochranu základních práv
a svobod v případě, kdy důvod jejich porušení spočívá v aplikaci protiústavní právní normy, pouze na zrušení
takovéto právní normy Ústavním soudem, nýbrž předpokládá promítnutí právních závěrů Ústavního soudu
i ve vztahu k aplikaci takovéto právní normy orgány veřejné moci. Tento závěr je zřejmý z konstantní judikatury
Ústavního soudu, která připouští přezkum i zrušeného zákona na návrh obecného soudu podle čl. 95 odst. 2
Ústavy v případě, že dospěje k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem; srov. např. nález
sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.). V takovém případě totiž
není rozhodné, zda byl uvedený zákon zrušen, ale zda je právní norma obsažená v jeho znění stále
aplikovatelná a posouzení otázky ústavnosti je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé.
Ústavní soud tak nerozhoduje o zrušení již zrušeného zákona, nýbrž o jeho aplikovatelnosti, přičemž důsledkem
akademického výroku o rozporu s ústavním pořádkem je neaplikovatelnost předmětného zákonného ustanovení,
je-li v rozporu s ústavním pořádkem nejen zákonné ustanovení, tj. legislativní prostředek, nýbrž i jeho účel,
resp. vymezení podmínek, za jejichž splnění zákonodárcem zamyšleného účelu lze dosáhnout ústavně konformním
postupem, tj. přímou aplikací ústavního pořádku [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/08 ze dne 7. 4. 2009
(151/2009 Sb.)]“ (zvýraznění přidáno).
[32] Nejvyšší správní soud výše citovaný názor Ústavního soudu plně respektuje. Má však
za to, že nijak neprospívá stěžovatelce. Ať již jde o zrušení nebo o neaplikovatelnost právní normy,
obojí působí zásadně do budoucna, tedy až od vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu dále
(arg. „stále aplikovatelná“ (tedy do budoucna aplikovatelná) právní norma. Jak je patrné z obsáhlé
citace v předchozím odstavci, ani v tomto případě Ústavní soud nehodlal „navracet“ marně
uplynuté lhůty neomezenému okruhu osob; to by musel uvést výslovně.
[33] Shrneme-li tedy posouzení právní otázky ohledně „zachování“ či „navrácení“ lhůty
pro podání správní žaloby stěžovatelce, podle Nejvyššího správního soudu by tato eventualita
musela být výslovně pro tento případ stanovena buď v nálezu ÚS z června 2015
anebo pozitivním zákonodárcem, protože by se jednalo o výjimku z jinak zakázané retroaktivity,
resp. retrospektivity judikatury. Byť je situace stěžovatelky pochopitelná a pro ni nepříznivá,
takovou výjimku (jíž se dovolává právě stěžovatelka) nemohou o své újmě stanovit správní soudy
v přímém rozporu s doslovným zněním zákona, tj. §72 odst. 2 s. ř. s. Ostatně k tomu
viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 Afs 11/2011 – 79, podle
něhož „[a]ni změna judikatury, byť by se týkala otázky přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu,
nemůže vést k tomu, že by za včasnou měla být považována žaloba, která byla podána po uplynutí zákonné lhůty
(§72 odst. 1 a 4 s. ř. s.)“.
[34] Stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 5. 2004, č. j. 6 A 100/2002 – 74, v němž soud konstatoval, že „účastníku řízení nemůže
být na újmu, řídil-li se nesprávným poučením v rozhodnutí, které napadá“. Tehdy posuzovaný případ
je však odlišný. Předně soud v judikovaném případě shledal podzákonnou úpravu v rozporu
se zákonem a takovou úpravu neaplikoval postupem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. V nyní
projednávaném případě se však běh lhůty k podání správní žaloby odvíjí od §72 odst. 2 s. ř. s.,
o jehož ústavní konformitě nevznikají pochyby. Stěžovatelka nepodala žalobu nikoli proto,
že by se snad řídila nesprávným poučením správního orgánu, ale spoléhala na tehdejší
znění zákona (§14e odst. 4 rozpočtových pravidel). Poučení správního orgánu o výluce
rozhodnutí ze soudního přezkumu podle §14e odst. 4 rozpočtových pravidel bylo správné
a pravdivé – odpovídalo tehdy platnému znění, byť se později předmětná výluka na základě
nálezu ÚS z června 2015 ukázala být v rozporu s ústavním pořádkem.
[35] Stěžovatelka polemizuje s městským soudem, jenž poukázal na právo stěžovatelky podat
zásahovou žalobu bez ohledu na výluku soudního přezkumu podle §14e odst. 4 rozpočtových
pravidel. Stěžovatelka má za to, že tento instrument nemohla použít, neboť tehdejší výluka
soudního přezkumu by dopadla i na něj. Přitom je však patrné, že ohledně obdobného
rozhodnutí žalovaného, byť ve věci jiného dotačního programu, stěžovatelka naopak
zásahovou žalobu (resp. odpovídající žalobní návrh) podala a byla s ní úspěšná, byť z jiných
důvodů, než jaké uplatňuje nyní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016,
č. j. 6 Afs 2/2016 – 50, odst. 44).
[36] Ze stejného důvodu není relevantní ani argument stěžovatelky o změnách judikatury
Nejvyššího správního soudu k povaze „oznámení o snížení dotace“ podle §14e rozpočtových
pravidel. Tato judikatura se vskutku vyvíjela, zejména v otázce, zda „oznámení“ je či není
správním rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Avšak právě věc vedená pod sp. zn. 6 Afs 2/2016
vhodně ilustruje, že stěžovatelka byla řádně zastoupena advokátem a byla si vědoma různých
možností, jak brojit proti rozhodnutí žalovaného s využitím procesním prostředků podle
soudního řádu správního. Jistě lze z pohledu stěžovatelky litovat, že v posuzovaném případě
z opatrnosti nepodala žalobu v zachované lhůtě podle §72 odst. 2 s. ř. s., nicméně toto – podle
soudu zcela pochopitelné opomenutí – již nelze zhojit, zmeškanou lhůtu nelze „navrátit“
ani „prominout“.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[37] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[38] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu