ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.137.2017:41
sp. zn. 4 As 137/2017 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: STAMCOM spol. s r.o.,
IČ: 48394939, se sídlem Nemocniční 734/13, Šumperk, zast. Mgr. Romanem Klimusem,
advokátem, se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti žalované: Státní energetická inspekce,
ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
5. 6. 2015, č. j. 071103613/565/15/90.220/Ve, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 11 A 121/2015 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaná změnila rozhodnutí Státní energetické
inspekce, územního inspektorátu pro Olomoucký kraj (dále též „správní orgán prvního
stupně“), ze dne 19. 3. 2015, č. 714004115, č. j. 071103613/343/15/Št. Změna spočívala
v tom, že žalovaná ve výroku I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně upřesnila relevantní
časové období a technické údaje. Žalovaná tak původní výrok I. rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně nahradila textem, že žalobce spáchal správní delikt podle §16 odst. 1 písm. c)
zákona č. 526/1990 Sb., kterého se dopustil tím, že nejméně v období od 1. 7. 2010
do 30. 9. 2013 nedodržel věcné podmínky stanovené cenovým orgánem podle §5 odst. 5 zákona
č. 526/1990 Sb., upravené v bodě (1.15.) cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu
(dále „CR ERU“) č. 5/2009, v bodu (1.9.) CR ERU č. 2/2010, v bodu (1.9.) CR ERU č. 7/2011
a v bodu (1.10) CR ERU č. 8/2012. Žalobce totiž jako držitel licence č. 110911177 na výrobu
elektřiny, s oprávněním ode dne 10. 12. 2009 k výrobě elektřiny ve své provozovně Blanická 12,
v k. ú. Šumperk, kód katastru 764264, na pozemku parc. č. 1268/20 s celkovým instalovaným
výkonem 0,101 MW, neoprávněně uplatnil a vyúčtoval resp. fakturoval zelený bonus na veškerou
vyrobenou elektřinu příslušející výrobnám uvedeným do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009,
ačkoliv část této výrobny v rozsahu 14,92 kW (54 ks FVE panelů SOLAR MY280P o výkonu
280 Wp) nebyla uvedena do provozu ve smyslu bodu (1.10) CR ERU č. 8/2008, resp. bodu (1.9.)
CR ERU č. 4/2009, neboť na tuto část výrobny elektřiny se nevztahovala citovaná licence
na výrobu elektřiny, a pro tuto část výrobny elektřiny tak nevzniklo oprávnění k výkonu
licencované činnosti vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. Žalobce
tím získal nepřiměřený majetkový prospěch, který nelze přesně vyčíslit. Část výroku I., kterou
byla žalobci uložena pokuta podle §16 odst. 4 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve výši
542.000 Kč, a výrok II. kterým bylo podle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč, žalovaná potvrdila
v celém rozsahu.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítal, že rozhodnutí
žalované je nezákonné a nepřezkoumatelné a došlo ke zneužití správního uvážení. Vyjádřil
přesvědčení, že neporušil zákonný rámec pro uplatnění podpory formou zelených bonusů
a nezískal nepřiměřený majetkový prospěch. Uloženou pokutu žalobce označil za likvidační,
jelikož pro její zaplacení bude nucen změnit podnikatelské plány pro nadcházející období,
v důsledku čehož dojde k propouštění zaměstnanců a prodeji majetku společnosti. Žalobce
nebude schopen dostát svým závazkům, a tím bude ohrožena jeho samotná ekonomická
existence.
[3] Správní řízení podle žalobce trpí procesními vadami. V této souvislosti žalobce poukázal
na skutečnost, že správní orgány vyzýval k nařízení jednání a provedení důkazu výslechem
pracovnic Energetického regulačního řadu (dále též „ERÚ“), které prováděly kontrolu
v provozovně žalobce. Při kontrole došlo k chybám. Protokol o kontrole č. 071103613 trpí
mnoha mylnými a nesrozumitelnými závěry, které se zakládají na pouhých nepodložených
domněnkách. V protokolu nebyly uvedeny metody výpočtů a zkoušek.
[4] Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že neporušil limit celkového instalovaného výkonu
výrobny elektřiny, na který dostal licenci. Správní orgán má povinnost přihlížet k reálným ztrátám
při výrobě energie. Oproti hodnotám uváděným na štítcích solárních panelů činí skutečný výstup
elektrárny do sítě přibližně 80 %. Podle jednoduchého součtu hodnot na solárních panelech
se může celkový výkon jevit v hodnotě 115,92 kWp. Výroba energie však musí být chápána
komplexně, nikoli jako prostý součet výkonu jednotlivých panelů. Při výrobě elektřiny dochází
ke ztrátám na střídači a transformátoru. Může se tedy zdát, že výrobna elektřiny nominálně
překračuje limit daný licencí (tedy hodnotu 0,101 MW – pozn. soudu), nicméně z pohledu
elektrárny jako komplexu tomu tak není. Žalobce proto nesouhlasil se závěrem správních orgánů,
že uplatňoval nárok na podporu výroby elektřiny ve formě zelených bonusů na vyrobenou
elektřinu v rozporu s rozhodnutím o udělení licence.
[5] Žalobce žalované vytknul, že nevyhověla jeho návrhu na provedení důkazů znaleckým
posudkem, jehož předmětem by bylo posouzení faktického neporušení limitu celkového
instalovaného výkonu pro výrobu elektřiny dle udělené licence a faktické hodnoty vyráběné
elektřiny. Poukázal rovněž na skutečnost, že měření celkového instalovaného výkonu
lze provádět několika matematickými metodami, avšak kontrolní orgán si vybral pouze jednu
z nich (prostý součet výkonu jednotlivých panelů) a dále se námitkami žalobce na užití jiných
metod měření nezabýval.
[6] Rozhodnutí žalované označil žalobce za nepřezkoumatelné z důvodu absence
obligatorních náležitostí rozhodnutí, tj. odůvodnění výroku a vypořádání námitek žalobce.
Žalovaná podle žalobce porušila zásady správního řízení, nedostatečně zjistila skutkový stav věci
a nedostála požadavku, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu.
[7] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j. 11 A 121/2015 – 47, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud
v prvé řadě konstatoval, že protokol č. 071103613 byl vyhotoven pracovníky Státní energetické
inspekce, a nikoli pracovnicemi ERÚ. Námitce žalobce ohledně chyb v tomto protokolu městský
soud nepřisvědčil, neboť žalobce se omezil pouze na obecné konstatování o jeho mylných
a nesrozumitelných závěrech, přičemž protokol je srozumitelný a přehledný, obsahuje výčet
použitých podkladů a zejména dostatečně popsané a vysvětlené úvahy, které správní orgán vedly
ke kontrolnímu závěru na základě hodnocení podkladů. Městský soud proto protokol neshledal
vadným a konstatoval, že mohl být procesně použit jako podklad pro zahájení správního řízení
a jako důkazní prostředek.
[8] Městský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce stran nevyhovění návrhu na nařízení
ústního jednání a výslech svědků – pracovnic ERÚ, neboť shodně se žalovanou shledal,
že závěry kontroly ERÚ obsažené ve vyrozumění ERÚ (jednalo se o kontrolu prováděnou
pracovníky ERÚ, jejíž závěry byly podnětem pro kontrolu provedenou správním orgánem
prvního stupně, která vedla k vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o provedené
kontrole ze dne 11.4.2014, č.j. 03207-2/2014/ERU, jsou jednoznačné a výslech je proto
nadbytečný, nadto když Státní energetická inspekce měla k dispozici vlastní, jednoznačné
a totožné výsledky kontroly, o něž především své rozhodnutí opírá.
[9] Důvodnou městský soud neshledal rovněž námitku týkající se způsobu určení výkonu
výrobny elektřiny. Žalobce totiž nepopírá množství a nominální výkon jednotlivých solárních
panelů a dodatečnou instalaci části z nich. Fakticky brojí pouze proti výkladu pojmu „celkový
instalovaný výkon“, jak jej zaujaly správní orgány. Podle §30a odst. 1 věty druhé energetického
zákona se za celkový instalovaný elektrický výkon výrobny elektřiny považuje součet hodnot
instalovaných výkonů výrobních jednotek v místě připojení do elektrizační soustavy. Výrobní
jednotku zákon nedefinuje, avšak lze dovodit, že se jedná o zařízení, které přímo vyrábí elektřinu,
což je u fotovoltaické elektrárny právě solární panel, nikoli střídač a transformátor, které naopak
v důsledku ztrát výkon elektrárny snižují. Tyto závěry potvrzují také přílohy vyhlášek
č. 475/2005 Sb. a č. 347/2012 Sb. Z ničeho tedy nevyplývá, že by se u hodnocení instalovaného
výkonu měly zohledňovat i další komponenty elektrárny. Ačkoli lze tedy přisvědčit názoru
žalobce, že výstup elektrárny do sítě bude nižší, než je nominální výkon solárních panelů,
z žádného ustanovení relevantních právních předpisů nelze dovodit, že by kontrolní správní
orgán při výpočtu instalovaného výkonu měl povinnost přihlížet k reálným ztrátám při výrobě
energie, jak tvrdí žalobce. Závěr správních orgánů, že celkový instalovaný výkon výrobny
elektřiny žalobce je dán součtem nominálních výkonů jednotlivých solárních panelů, je proto
správný, jinou metodu výpočtu výkonu uplatnit nelze.
[10] Soud neshledal důvodnou ani související námitku žalobce, že správní orgány nevyhověly
jeho opakovanému návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem, který měl posoudit
případné porušení limitu celkového instalovaného výkonu pro výrobu elektřiny dle udělené
licence a faktické hodnoty vyráběné elektřiny. Žalobce v průběhu správního řízení
též sám přislíbil předložení znaleckého posudku, avšak tento znalecký posudek nikdy nedodal.
Celkový instalovaný výkon je dán součtem nominálních výkonů jednotlivých solárních panelů,
přičemž k tomuto ryze matematickému úkonu není třeba odborných znalostí, mohli
ho tedy provést i pracovníci správních orgánů.
[11] Rovněž námitku ohledně likvidační povahy uložené pokuty neshledal městský soud
důvodnou, neboť předmětná pokuta byla uložena na spodní hranici zákonného rozmezí. Správní
orgány přesvědčivě zjistily rozsah neoprávněné činnosti žalobce (byť určit exaktní množství
neoprávněné vyrobené elektřiny je technicky nemožné), který i vyčíslily odpovídající částkou
zelených bonusů dle CR ERÚ (624.852,15 Kč), což je dostačující pro určení závažnosti deliktu.
Tvrzení žalobce ohledně jeho ekonomické situace městský soud označil za zcela neurčitá.
Závěrem městský soud poukázal na možnost požádat o rozložení úhrady pokuty na splátky
v souladu s §156 a §160 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a to až na dobu šesti let,
jakožto další korekci dopadů sankce.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[12] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v prvé řadě namítal, že rozhodnutí žalované
i městského soudu nejsou dostatečně odůvodněna, a proto jsou nepřezkoumatelná.
V napadených rozhodnutích podle stěžovatele absentuje jakékoli odůvodnění toho, proč správní
orgán ukládá likvidační pokutu za správní delikt, který nebyl bez pochybností prokázán, a údajně
vzniklý majetkový prospěch žalobce nebyl nikdy konkretizován, popř. vyčíslen. Správní orgány
podle žalobce porušily základní zásady správního řízení (zásadu právní jistoty, materiální pravdy,
správnosti, přesvědčivosti rozhodnutí a předvídatelnosti).
[13] Ze znění §30a energetického zákona stěžovatel dovozuje, že instalovaný výkon
má být zjišťován při jeho vstupu do energetické distribuční soustavy, tj. až po jeho ponížení
o ztráty způsobené střídačem, transformátorem a dalšími komponenty elektrárny. Stěžovatel
stejně jako již v žalobě namítal, že neporušil limit celkového instalovaného výkonu výrobny
elektřiny, na který dostal licenci, upozornil na povinnost správních orgánů přihlížet k reálným
ztrátám při výrobě energie, rozdílu mezi hodnotami uváděnými na štítku a skutečným výstupem
elektrárny do sítě a nutnosti chápat výrobu energie komplexně. S ohledem na tyto skutečnosti
má žalobce dále za to, že důvodně navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem
a připomněl, že v předcházejícím řízení upozorňoval na možnost provádět měření celkového
instalovaného výkonu několika matematickými metodami.
[14] Stejně jako již v žalobě stěžovatel označil uloženou pokutu za likvidační a poukázal na její
ekonomické důsledky (zejm. zásah do cash-flow stěžovatele a propouštění jeho zaměstnanců).
Stěžovatel se neztotožnil s městským soudem, že jde o pokutu mírnou. V této souvislosti
poukázal na skutečnost, že zákon o cenách je obecným právním předpisem platným pro vysoce
i nízko-zisková odvětví. Pokutu je třeba vnímat v kontextu daného hospodářského odvětví a tržní
síly daného účastníka řízení. Správním orgánům stěžovatel dále vytknul, že v jejich rozhodnutí
absentuje zjištění jeho majetkového stavu, přestože tvrdil, že mu pokuta ve vyměřené výši
způsobí vážné ekonomické potíže. Městský soud se s těmito tvrzeními stěžovatele nevypořádal.
Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (tomuto návrhu Nejvyšší
správní soud vyhověl usnesením ze dne 28. 7. 2017, č. j. 4 As 137/2017 – 29).
[15] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na závěrech uvedených ve svém
rozhodnutí a plně se ztotožnila s rozsudkem městského soudu. K tvrzení stěžovatele, že je třeba
přihlížet k reálným ztrátám při výrobě energie do sítě, žalovaná uvedla, že v rámci licenčního
řízení je vydávána licence na celkový instalovaný výkon, nikoli na výkon po odečtu ztrát, neboť
takový výkon by byl velmi těžko určitelný pro účely licence, a proto je stanovena hodnota podle
součtu hodnot instalovaných výkonů jednotek, jak stanoví zákon. Pokuta byla uložena v souladu
s právními předpisy, na základě objektivních skutkových zjištění a není likvidační.
III. Posouzení kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu pro nedostatek důvodů, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že rozsudek
městského soudu není dostatečně odůvodněn a že se městský soud nevypořádal s tvrzeními
stěžovatele, v nichž označil uloženou pokutu za likvidační a poukázal na její ekonomické
důsledky.
[19] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52).
Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich
úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud
ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může
v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[20] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto ohledu nelze považovat napadený rozsudek
městského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud totiž vystihl
podstatu věci, vypořádal se s veškerými námitkami žalobce a své závěry přehledně, srozumitelně,
logicky a přesvědčivě odůvodnil. V případě námitek stěžovatele, v nichž označil uloženou pokutu
za likvidační a poukázal na její ekonomické důsledky, městský soud poukázal na skutečnost,
že pokuta byla uložena ve výši cca 5% jejího maxima, dále poukázal na množství zelených
bonusů, které stěžovatel obdržel za elektřinu vyrobenou nad rámec udělené licence,
a na neurčitost tvrzení stěžovatele ohledně jeho ekonomické situace.
[21] Podle §9 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění
účinném ke dni rozhodnutí žalované, držitel licence je povinen neprodleně oznámit Energetickému
regulačnímu úřadu změny podmínek pro udělení licence podle §5 a všechny změny týkající se údajů a dokladů,
které jsou stanoveny jako náležitosti žádosti o udělení licence podle §7, předložit o nich doklady a požádat
o změnu rozhodnutí o udělení licence.
[22] Podle odst. 5 téhož ustanovení, v případě rozšíření počtu provozoven, změny technických parametrů
stávajících provozoven nebo změny rozsahu vymezeného území je držitel licence oprávněn zahájit výkon licencované
činnosti v těchto provozovnách nebo na vymezeném území dnem právní moci rozhodnutí o změně rozhodnutí
o udělení licence.
[23] Podle §30a odst. 1 energetického zákona, za celkový instalovaný elektrický výkon výrobny
elektřiny se považuje součet hodnot instalovaných výkonů výrobních jednotek v místě připojení do elektrizační
soustavy.
[24] Podle §5 odst. 5 věty druhé zákona o cenách, pro uplatnění jednotlivých forem regulace cen mohou
cenové orgány stanovit další věcné podmínky, včetně pravidel a postupů pro stanovení těchto cen, jejich změn
a v případě nájmů nemovitostí nebo jejich částí a služeb spojených s jejich užíváním i způsob jejich sjednávání,
uplatňování a vyúčtování.
[25] Podle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, fyzická, právnická
nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající dopustí správního deliktu tím, že nedodrží věcné podmínky,
pravidla nebo postupy pro stanovení úředních cen, jejich změn a způsobu jejich sjednávání, uplatňování
a vyúčtování, stanovené cenovými orgány podle §5 odst. 5.
[26] Podle §16 odst. 4 písm. c) téhož zákona, za správní delikt se uloží pokuta do 10 000 000 Kč,
jestliže výši nepřiměřeného majetkového prospěchu nelze zjistit, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a)
až f), odstavce 2 písm. a) nebo odstavce 3 písm. b).
[27] Nejvyšší správní soud pro přehlednost předesílá, že stěžovateli byla licencí ze dne
8. 12. 2009, č. 110911177, udělena licence na výrobu elektřiny. Celkový elektrický instalovaný
výkon dle licence činí 0,101 MW (celkem bylo ve výrobně instalováno 360 panelů o výkonu
280 W, celkový instalovaný výkon výrobny tedy činil 100,8 kW, po zaokrouhlení tedy 0,101 MW).
Z protokolu Státní energetické inspekce ze dne 6. 8. 2014, č. 071103613 o výsledku kontroly
vyplývá, že při fyzické kontrole fotovoltaické výrobny stěžovatele dne 19. 7. 2013 bylo zjištěno,
že po nabytí právní moci licence dne 10. 12. 2009 došlo k navýšení instalovaného výkonu o dvě
pole, čítající 24 ks a 30 ks fotovoltaických panelů SOLAR MY280P, o výkonu 280 Wp, tj. celkem
o 14 920 W. Toto navýšení instalovaného výkonu bylo provedeno bez změny uvedené licence
na výrobu elektřiny. Celkové navýšení instalovaného výkonu oproti licenci činí 14,92 kW, když
celkový instalovaný výkon po dodatečné instalaci panelů a střídačů činí 115 920 W (414 kusů
panelů o výkonu 280 Wp).
[28] Stěžovatel v kasační stížnosti připouští, že podle součtu hodnot na panelech se může
celkový výkon jevit v hodnotě 115,92 kWp, avšak namítá, že výstup z elektrárny není závislý
pouze na maximálním výkonu solárních panelů za standardních podmínek a z §30a od st. 1
energetického zákona dovozuje, že instalovaný výkon má být zjišťován při jeho vstupu
do energetické distribuční soustavy, tj. až po jeho ponížení o ztráty způsobené střídačem,
transformátorem a dalšími komponenty elektrárny.
[29] Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil. Citované ustanovení totiž žádným
způsobem neřeší ztráty při výrobě elektrické energie, jimiž argumentuje stěžovatel, a jeho věta
druhá jasně stanoví, že za celkový instalovaný výkon se považuje součet hodnot instalovaných
výkonů výrobních jednotek, tj. prostý aritmetický součet výkonu instalovaných solárních panelů.
[30] Z uvedeného ustanovení energetického zákona podle Nejvyššího správního soudu
vyplývá, že poukaz na místo připojení do elektrizační soustavy je v energetickém zákoně uveden
proto, že jako instalovaný výkon má být uveden součet všech výrobních jednotek, které
jsou součástí výrobny elektřiny připojené v daném místě připojení do elektrizační soustavy.
Ostatně to odpovídá technickému chápání tohoto pojmu: „instalovaný výkon“ je definován
jako „součet jmenovitých výkonů jednotek v daném objektu na svorkách, započítávají se i jednotky v případné
poruše a jednotky určené pro krytí vlastní spotřeby“ (Zbyněk Ibler a kol.: Technický průvodce energetika,
Praha 2002, str. 487). Soud poukazuje i na to, že vedle instalovaného výkonu energetické předpisy
používají např. i pojem dosažitelný výkon (srov. příloha 1 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách
připojení k elektrizační soustavě), jehož obsah by mohl být bližší tomu, co tvrdí navrhovatel,
neboť se jedná o „největší činný výkon, jehož lze v určité době dosáhnout vzhledem k provozním podmínkám“
(tamtéž). Je však evidentní, že to je pojem odlišný od pojmu celkového instalovaného výkonu, jenž
je spjat s licencí na výrobu elektřiny.
[31] Rovněž je třeba uvést, že součet výkonu instalovaných panelů je jednoznačná, neměnná
a snadno zjistitelná veličina na rozdíl od skutečného činného výkonu výrobny elektřiny, který
se v průběhu času mění (kolísá), neboť závisí i na konkrétních fyzikálních okolnostech, což z něj
činí naprosto nevhodné kritérium při hodnocení výkonu výrobny elektřiny při udělování licence.
[32] Výklad §30a odst. 1 energetického zákona zaujatý stěžovatelem je dále v rozporu s §9
tohoto zákona, který se týká změn rozhodnutí o udělení licence. Ustanovení 9 odst. 1
energetického zákona totiž výslovně ukládá držiteli licence neprodleně oznámit změny podmínek
pro udělení licence a požádat o změnu rozhodnutí o udělení licence a odst. 5 téhož ustanovení
opravňuje zahájit výkon licencované činnosti v případě změny technických parametrů stávajících
provozoven (kterou je zcela nepochybně přidání většího množství solárních panelů – výrobních
jednotek) až dnem právní moci rozhodnutí o změně licence.
[33] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že je třeba vycházet z instalovaného výkonu
výrobny elektřiny stanoveného v licenci podle součtu výkonu jednotlivých solárních panelů.
Z výše uvedeného kontrolního protokolu správního orgánu prvního stupně vyplývá, že stěžovatel
po vydání licence a v rozporu s jejím obsahem rozšířil svou výrobnu elektřiny o další solární
panely (tuto skutečnost stěžovatel ostatně nepopírá), a tím nedodržel podmínky licence. Námitka
stěžovatele, že v důsledku ztrát při výrobě elektrické energie neporušil limit celkového výkonu
výrobny elektřiny, proto není důvodná. Zároveň není pochyb o tom, že v důsledku tohoto
rozšíření výrobny elektřiny o další solární panely stěžovatel vyrobil více elektrické energie.
Není proto důvodná ani námitka stěžovatele, že správní delikt nebyl bez pochybností prokázán.
[34] Argumentaci stěžovatele, že důvodně navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem
a v předcházejícím řízení upozorňoval na možnost provádět měření celkového instalovaného
výkonu několika matematickými metodami, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Má stejně
jako městský soud za to, že k součtu nominálních výkonů jednotlivých solárních panelů
není třeba odborných znalostí a mohli ho tedy provést i pracovníci správních orgánů. Stěžovatel
ostatně ani nezmiňuje, jakými jinými matematickými metodami by bylo možné výkon panelů
sečíst. V každém případě znalecký posudek by měl smysl pouze, pokud by stěžovatelův výklad
pojmu celkový instalovaný výkon pro účely licence na výrobu elektřiny byl správný; tak tomu však
není, jak je podáno v předcházejících odstavcích.
[35] Další námitky v kasační stížnosti se týkaly uložené pokuty. Stěžovatel v prvé řadě namítal,
že v rozhodnutích správních orgánů absentuje odůvodnění výše pokuty. S ohledem na obsah
odůvodnění správních orgánů Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani této námitce. Správní orgán
prvního stupně totiž poukázal na skutečnost, že zdroj žalobce měl o 14,92 kW vyšší než licencí
povolený celkový instalovaný výkon výrobny elektřiny, stěžovatel tak na část vyrobené elektřiny
neoprávněně uplatnil podporu formou zelených bonusů, a tím získal majetkový prospěch, který
není možno přesně vyčíslit. Nelze totiž zpětně přesně určit, kolik elektřiny mohlo být skutečně
v kontrolovaném období z předmětné výrobny elektřiny vyrobeno. Správní orgán prvního stupně
tedy poměřil instalovaný výkon uvedený v licenci a faktický instalovaný výkon výrobny
stěžovatele (poměr 101/115,92). Tímto výpočtem dospěl k odhadu „navíc“ vyrobené elektřiny
ve výši 49 982 kWh za rozhodné období (od 1. 7. 2010 do 30. 9. 2013). Následně vzal v úvahu
výši takto stanoveného pravděpodobného majetkového prospěchu za toto množství elektrické
energie (tj. částce 624.825,15 Kč) a použil toto kritérium při stanovení výše pokuty, která činila
jen 542.000 Kč. Konstatoval, že pokutu ukládá na spodní hranici zákonného rozpětí. Přihlédl
k míře a významu porušení stanovených právních povinností a dbal, aby při rozhodování
skutkově shodných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, tj. vycházel ze svých zkušeností
s rozhodováním obdobných případů.
[36] Žalovaná uvedla, že podle příslušných cenových rozhodnutí ERU zelené bonusy
za elektřinu vyrobenou výkonem, na který se udělená licence nevztahuje, za sledované období
odpovídají částce 624.825,15 Kč, se závěry správního orgánu prvního stupně se ztotožnila
a uloženou pokutu označila za přiměřenou. Tyto závěry správních orgánů považuje Nejvyšší
správní soud ve shodě s městským soudem za logické, přesvědčivé a správné. S ohledem na výše
uvedené je dále zřejmé, že není pravdivé tvrzení stěžovatele, že údajně vzniklý majetkový
prospěch nebyl nikdy konkretizován, popř. vyčíslen.
[37] Důvodnou Nejvyšší správní soud neshledal ani námitku stěžovatele, že v rozhodnutích
správních orgánů absentuje zjištění jeho majetkového stavu, přestože tvrdil, že mu pokuta
ve vyměřené výši způsobí vážné ekonomické potíže. Stěžovatel totiž ve správním řízení svoje
majetkové poměry žádným způsobem nekonkretizoval, nevznášel žádné námitky proti výši
pokuty a nenamítal její likvidační povahu.
[38] Ve vztahu k výši uložené pokuty stěžovatel dále zpochybnil závěr městského soudu,
že jde o pokutu mírnou. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani této námitce stěžovatele, neboť
jestliže stěžovatel za elektřinu vyrobenou v rozporu s licencí obdržel zelené bonusy ve výši
624.825,15 Kč a za tento správní delikt mu byla uložena pokuta 542.000 Kč, je zřejmé, že uložená
pokuta je nižší než skutečný neoprávněný příjem stěžovatele za takto vyrobenou elektrickou
energii. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že množství elektrické energie vyrobené pomocí
panelů osazených v rozporu s licencí nebylo přesně změřeno, ale bylo určeno pouze výpočtem.
Výsledek tohoto výpočtu (poměření elektřiny vyrobené pomocí faktického instalovaného výkonu
výrobny a elektřiny, která by byla vyrobena s pomocí instalovaného výkonu dle rozhodnutí
o licenci, čímž byla spočtena elektřina vyrobená pomocí instalovaného výkonu, na který
se udělená licence nevztahuje; tato hodnota byla vynásobena výší zeleného bonusu za 1 kWh
v rozhodném období), však je podle názoru Nejvyššího správního správný a prokazuje, že zelené
bonusy za elektřinu vyrobenou instalovaným výkonem neuvedeným v licenci převyšují pokutu
udělenou stěžovateli. Nejvyšší správní soud k údajnému likvidačnímu účinku pokuty uvádí,
že tvrzení stěžovatele ohledně jeho majetkových poměrů a finanční situace jsou pouze obecná
a nejsou podložena žádnými doklady. K přezkumu přiměřenosti uložené pokuty Nejvyšší správní
soud rovněž poukazuje na jeho omezení vyplývající z ustálené judikatury (srov. např. rozsudek
NSS z 25. 1. 2012, č. j. 1 As 1/2012 - 22, a tam citovanou prejudikaturu), vzhledem
k tomu, že stěžovatel nenavrhoval v žalobě moderaci uložené pokuty ve smyslu §65
odst. 3 s. ř. s.
[39] Nedůvodnou Nejvyšší správní soud shledal rovněž námitku, že správní orgány porušily
základní zásady správního řízení. V posuzované věci byl totiž v souladu s §3 správního řádu
zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který správní orgány řádně
posoudily dle relevantních právních předpisů, přičemž z odůvodnění správních orgánů vyplývá,
že v souladu s §2 odst. 4 správního řádu dbaly na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným
zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování
skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[40] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny, a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[41] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalované v řízení žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu