ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.16.2017:45
sp. zn. 4 As 16/2017 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Pavlíny Vrkočové v právní věci žalobce: P. T., zast. JUDr.
Františkem Grznárem, advokátem, se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti žalovanému:
Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2016, č. j. 30 A 180/2015
– 271,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 10. 2015, č. j. 2862/DS/15-4, podle §90 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu
Sokolov (dále též „městský úřad“), ze dne 23. 7. 2015, č. j. 56151/2015/OD/PEMA, kterým bylo
podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno řízení o žádosti žalobce č. 139 o dokončení
převodu vozidla, neboť žalobce v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání
pokračování v řízení.
[2] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobce.
Konstatoval, že městský úřad postupoval při vydání výzvy k doplnění žádosti v souladu s §45
odst. 2 správního řádu, stanovil přiměřenou délku lhůty k doplnění žádosti a poučil žalobce
o dalším postupu v případě, že nedostatky nebudou ve stanovené lhůtě odstraněny. Žalovaný
nepřisvědčil ani námitce žalobce, že výzva k odstranění vad nebyla konkrétní a nebylo možné
poznat, k jaké žádosti žalobce se vztahuje, neboť žádosti bylo přiděleno konkrétní číslo jednací,
které je uvedeno v seznamu čísel jednacích, jichž se výzva k doplnění žádosti týká. Žalovaný
neshledal ani žádné jiné porušení právních předpisů ze strany městského úřadu. K žádosti
žalobce o přerušení řízení na dobu 60 dnů žalovaný uvedl, že stanovení lhůt k doplnění
či k přerušení řízení je plně v kompetenci správního orgánu a není na účastníkovi řízení,
aby si tyto lhůty stanovoval sám.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž v prvé řadě namítal porušení
základních zásad správního řízení správními orgány, zejména zásad uvedených v §2, §3, §4
odst. 1 a §7 správního řádu. Městský úřad podle žalobce zneužil svou diskreční pravomoc,
když stanovil nepřiměřeně krátkou lhůtu pro doplnění žádosti žalobce v délce 5 dnů. Žalobce
podal celkem 200 žádostí. Správným postupem správních orgánů mělo podle žalobce
být přerušení řízení a stanovení delší lhůty pro doplnění žádostí, a to právě s ohledem na jejich
počet a reálné časové možnosti žádosti doplnit, a také s ohledem na navazující povinnost přistavit
vozidlo k evidenční kontrole na STK. Nebylo v možnostech žalobce všechny tyto podklady
zajistit. Žalobce upozornil, že žalovaný ve shodné právní věci v rozhodnutí ze dne 10. 11. 2015,
č. j. 3000/DS/15-5, dospěl k závěru, že lhůta ke splnění povinnosti nebyla s ohledem na počet
podaných žádostí zcela přiměřená. Ve skutkově shodných případech tudíž podle žalobce vznikly
v rozhodování žalovaného nedůvodné rozdíly a nebyla dodržena zásada ochrany legitimního
očekávání. V doplnění žaloby ze dne 21. 8. 2016 pak žalobce poukázal na dalších 7 věcí,
v nichž správní orgány postupovaly odlišně a došlo k dokončení převodu vozidla.
[4] Postup městského úřadu žalobce označil za nezákonný a zjevně nesprávný,
neboť předem vyloučil možnost prodloužení stanovené pětidenní lhůty, která
je navíc nepřiměřeně krátká. Výzva městského úřadu k doplnění žádostí ze dne 2. 7. 2015,
č. j. 56514/2015/OD/ZUBE, je podle žalobce nedostatečná a nesrozumitelná. Žalobce v rámci
odvolání žádal žalovaného o přerušení řízení a poskytnutí lhůty 60 dnů k doplnění náležitostí
žádosti. Žalovaný však této žádosti nevyhověl, aniž by se s námitkami obsaženými v odvolání
žalobce řádně vypořádal. Rozhodnutí žalovaného není podle žalobce dostatečně odůvodněno
ve smyslu §68 odst. 3 správního řádu a je nepřezkoumatelné. Absentují úvahy, jak měl žalobce
rozpoznat jednotlivé žádosti dle přidělených čísel jednacích a kterého konkrétního silničního
vozidla se ta která žádost týká. Argumentace, že to je žalobce, kdo má předkládat veškeré doklady
k žádosti, podle žalobce neobstojí.
[5] Žalobce dále žalovanému vytknul, že nezhodnotil počet žádostí podaných žalobcem
a náročnost doplnění žádosti, nevypořádal se s žalobcem namítanou neurčitostí
a nesrozumitelností výzvy a neodstranil v odvolacím řízení vady výzvy, které podle žalobce
spočívají v tom, že byla označena číslem jednacím, které neodpovídá číslu jednacímu žádné
ze žádostí žalobce, a není z ní patrné, kterého konkrétního vozidla se jednotlivé řízení týká. Výzva
stanoví povinnost úhrady správního poplatku, avšak není v ní uvedeno, jak a v jaké výši
má žalobce jednotlivé správní poplatky uhradit. Za nepřípustné žalobce považuje, že městský
úřad vydal hromadnou výzvu za situace, kdy žalobce podal jednotlivé žádosti, o kterých
se tak mělo vést samostatné správní řízení.
[6] Podle přesvědčení žalobce s ním měly správní orgány spolupracovat a měly vydat
žalobci k jednotlivým žádostem dokument požadovaný dle instrukce Ministerstva dopravy
ze dne 3. 7. 2015, č. 6/2015, a to doklad o zahájení řízení pro jednotlivé žádosti,
kde by bylo specifikováno i předmětné vozidlo, nebo měly vydat usnesení o přerušení řízení
s kvalifikovanou, srozumitelnou a určitou výzvou, která by se vztahovala ke každé jednotlivé
žádosti, tak, aby žalobci nebylo fakticky znemožněno přistavit vozidlo k evidenční kontrole
na pracovišti STK.
[7] Žalobce dále podal samostatné žaloby též proti rozhodnutím žalovaného ze dne
7. 10. 2015, č. j. 2867/DS/15-4, ze dne 7. 10. 2015, č. j. 2872/DS/15-4, ze dne 7. 10. 2015,
č. j. 2876/DS/15-4, ze dne 7. 10. 2015, č. j. 2881/DS/15-4, ze dne 7. 10. 2015, č. j. 2885/DS/15-
4, ze dne 16. 10. 2015, č. j. 2891/DS/15-4, ze dne 19. 10. 2015, č. j. 2902/DS/15-4, ze dne 19.
10. 2015, č. j. 2911/DS/15-4, ze dne 20. 10. 2015, č. j. 2916/DS/15-4, ze dne 20. 10. 2015, č. j.
2922/DS/15 – 4, a ze dne 20. 10. 2015, č. j. 2926/DS/15-4, vydaným ve skutkově a právně
shodných věcech, v nichž argumentoval stejně jako v této věci. Těmito rozhodnutími žalovaného
byla zamítnuta odvolání žalobce proti usnesením městského úřadu ze dne 23. 7. 2015, č. j.
56156/2015/OD/PEMA, č. j. 56162/2015/OD/NIPA, č. j. 56277/2015/OD/PEMA, č. j.
56288/2015/OD/PEMA, č. j. 56294/2015/OD/NIPA, 56312/2015/OD/PEMA, č. j.
56319/2015/OD/NIPA, č. j. 56347/2015/OD/NIPA, 56353/2015/OD/PEMA, č. j.
56361/2015/OD/PEMA, č. j. 56372/2015/OD/PEMA, o zastavení řízení podle §66 odst. 1
písm. c) správního řádu o žádostech žalobce č. 143, 148, 152, 157, 161, 167, 172, 179, 183, 188 a
196 o dokončení převodu silničních vozidel, neboť žalobce v určené lhůtě neodstranil podstatné
vady žádosti, které bránily pokračování v řízení. Odůvodnění všech těchto rozhodnutí
žalovaného je stejné jako odůvodnění výše uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2015,
č. j. 2862/DS/15-4.
[8] Krajský soud v Plzni řízení o žalobách proti výše uvedeným rozhodnutím žalovaného
spojil ke společnému projednání s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 30 A 180/2015.
Učinil tak usneseními ze dne 6. 12. 2016, č. j. 30 A 183/2015 – 242, č. j. 30 A 186/2015 – 243,
č. j. 30 A 189/2015 – 243, č. j. 30 A 192/2015 – 240, č. j. 30 A 195/2015 – 243,
č. j. 30 A 201/2015 – 233, č. j. 30 A 204/2015 – 138, č. j. 30 A 208/2015 – 241,
č. j. 30 A 211/2015 – 238, č. j. 30 A 214/2015 – 253 a č. j. 30 A 217/2015 – 243.
[9] Krajský soud následně rozsudkem ze dne 21. 12. 2016, č. j. 30 A 180/2015 – 271,
žaloby proti všem výše uvedeným rozhodnutím žalovaného výroky I. – XII. zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud
poukázal na čl. II. bod 2 přechodných ustanovení k zákonu č. 239/2013 Sb., z kterého vyplývá
právo vlastníka silničního vozidla ve lhůtě od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015, podat žádost o zápis
do registru silničních vozidel pro silniční vozidlo, u kterého není zapsán jeho vlastník. Žalobce
však po celou dobu jednotlivých správních řízení ani řízení soudního neuvedl ani nedoložil,
jakého konkrétního vozidla byl nejpozději ke dni 30. 6. 2015 vlastníkem. Nelze proto dospět
k závěru, že by napadenými rozhodnutími mohl být jakkoli zkrácen na svých veřejných
subjektivních právech, a již z tohoto důvodu nemohl být úspěšný.
[10] Krajský soud dále zmínil, že z obsahu spisu a rovněž z úřední činnosti (z věcí vedených
pod sp. zn. 57 A 150/2015 a 57 A 152/2015) mu je znám obsah článku na webových stránkách
www.idnes.cz s názvem Česká hlava vymyslela fintu, jak dokončit polopřevod ze dne 10. 7. 2015 a obsah
webových stránek nazvaných jako Dokončení polopřevodů i po 1. 7. 2015, dostupných na X, jejichž
obsah dokládá, že žalobce nebyl ve vztahu k předmětným správním řízením ke dni 30. 6. 2015
vlastníkem žádného konkrétního silničního vozidla. Právo vyplývající z čl. II. bodu 2
přechodných ustanovení zákona č. 239/2013 Sb. mu tudíž nenáleželo a nemohl tak ani být
postupem správních orgánů na tomto právu zkrácen.
[11] Krajský soud dále dospěl k závěru, že žádosti žalobce trpěly podstatnými vadami, které
bránily pokračování v řízení ve smyslu §66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť žalobce
vůbec neoznačil vozidla, o jejichž zápis je žádáno, a nebylo tak možné dospět k závěru
o tom, zda je oprávněným žadatelem. Žalobce byl k odstranění této podstatné vady vyzván,
jak vyplývá z obsahu výzvy městského úřadu ze dne 2. 7. 2015 k doplnění žádostí číslo 1-200,
a to krom jiného o přihlášku k registraci vozidla do registru silničních vozidel, technický průkaz
a osvědčení o registraci silničního vozidla.
[12] Pokud by žalobce tyto listiny správnímu orgánu předložil, zcela jednoznačně
by podstatnou vadu žádosti odstranil, neboť by bylo přesně specifikováno vozidlo, o kterém
má být vedeno správní řízení. Žalobce byl tedy vyzván k označení konkrétních silničních vozidel.
Výzva prvoinstančního orgánu byla jasná a srozumitelná. Žalobce nemohl být objektivně
na pochybách, že se výzva týkala všech jeho žádostí pod pořadovými čísly 1-200, které
sám žalobce na jednotlivé žádosti uvedl. Stejně tak žalobce nemohl být objektivně na pochybách,
k čemu byl vyzván. Žalobce byl ve výzvě poučen o následcích neodstranění nedostatků
ve stanovené lhůtě.
[13] Lhůtu 5 dnů stanovenou městským úřadem k tomu, aby žalobce označil silniční vozidlo,
jehož se jeho žádost týkala, resp. aby vyplnil formulář přihlášky k registraci vozidla do registru
silničních vozidel a předložil technický průkaz a osvědčení o registraci silničního vozidla, shledal
krajský soud dostačující a přiměřenou. A to i v případě podání 200 žádostí. Veškeré údaje
k tomu potřebné jsou totiž uvedené v technickém průkazu, a pokud by byl žalobce skutečně
vlastníkem 200 silničních vozidel, nic mu nebránilo, aby ve lhůtě 5 dnů vyplnil 200 jednoduchých
formulářů přihlášky k registraci vozidla do registru silničních vozidel a připojil k nim technické
průkazy uvedených vozidel.
[14] K tvrzení žalobce, že krátkost stanovené lhůty byla dána i s ohledem na navazující
povinnost přistavit vozidlo k evidenční kontrole, krajský soud uvedl, že žalobce ve stanovené
lhůtě nepředložil žádnou ze zákonem vyžadovaných listin, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Teprve
pokud by žalobce tyto listiny předložil, tj. bylo-li by zřejmé, jakého konkrétního silničního
vozidla, jehož vlastníkem byl žalobce nejpozději ke dni 30. 6. 2015, bylo by nutné posuzovat
krátkost stanovené lhůty ve vztahu k eventuálním dalším chybějícím náležitostem žádosti.
V důsledku toho, že žalobce konkrétní silniční vozidlo neoznačil, jsou nedůvodné i veškeré
námitky žalobce týkající se obsahu instrukce Ministerstva dopravy ČR č. 6/2015 ze dne
3. 7. 2015.
[15] Skutkové okolnosti souzených případů byly takové, že žalobce po celou dobu správního
řízení neuvedl, jakého konkrétního silničního vozidla, jehož byl žalobce vlastníkem nejpozději
ke dni 30. 6. 2015, se ta která žádost týkala. Právě tyto skutkové odlišnosti odlišovaly případy
žalobce od jiných případů jím uváděných, byť se i v těchto případech jednalo o žalobcem
zahájená správní řízení. Z tohoto důvodu se žalobce nemohl dovolat stejného postupu
i v souzených případech odkazem na ustanovení §2 odst. 4 správního řádu.
[16] V případě rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2015, č. j. 3000/DS/15-5, a usnesení
městského úřadu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 55347/2015/OD/JATR, jímž bylo přerušeno řízení
zahájené dne 29. 6. 2015 ve věci dokončení převodu vozidla VW GOLF, RZ: X, bylo na rozdíl
od posuzované věci známo, jakého konkrétního silničního vozidla se žádost týká. Pokud jde o
další žalobcem předložená rozhodnutí žalovaného, která připojil k replice a podání ze dne 21. 8.
2016, je nezbytné uvést, že i v těchto případech došlo k doplnění požadovaných dokladů
v průběhu správního řízení, obdobně, jak se stalo ve výše uvedené věci č. j. 3000/DS/15-5, a
jednalo se tak o odlišné případy.
[17] Pokud městský úřad ve výzvě ze dne 2. 7. 2015 uvedl, že určená lhůta je konečná
a nebude dále prodlužována, jelikož zákonem daná lhůta od 1. 1. do 30. 6. 2015 pro dokončení
registrace vozidla byla dostatečná, nemá tato skutečnost žádný vliv na zákonnost napadených
rozhodnutí, neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby podstatnou vadu své žádosti odstranil
ve výzvou stanovené lhůtě.
[18] Nedůvodnými shledal krajský soud rovněž námitky žalobce, že potvrzení přijetí podání
a výzva městského úřadu ze dne 2. 7. 2015 nesplňují podmínky dokladu uvedeného v Instrukci
Ministerstva dopravy ČR č. 6/2015 ze dne 3. 7. 2015, jelikož nejsou zřejmá jednotlivá silniční
vozidla, ke kterým se každá jednotlivá žádost vztahuje. Pokud totiž žalobce neuvedl, jakých
konkrétních silničních vozidel se jeho jednotlivé žádosti týkají, nemohl městský úřad v potvrzení
přijetí podání ani ve výzvě k doplnění žádostí tato vozidla jakkoli specifikovat.
[19] Závěr žalovaného je sice stručný, ale i přesto z něho lze bezpečně dovodit,
že považoval výzvu za konkrétní. Výzva se vztahovala ke všem žádostem žalobce
pod pořadovými čísly 1-200. Žalobce sice nemohl jednotlivé výzvy identifikovat podle
přidělených čísel jednacích, avšak krom tohoto údaje bylo ve výzvě výslovně uvedeno, že se jedná
o výzvu k doplnění jeho žádostí číslo 1-200, a to v řízeních zahájených dnem 30. 6. 2015.
Nesrozumitelnou výzvu nečiní ani skutečnost, že se jednalo o společnou výzvu pro více
správních řízení, neboť s ohledem na totožný obsah vadných podání žalobce bylo vyzýváno
k témuž. Žalobce ke splnění výzvy nepotřeboval rozklíčovat jednotlivá čísla jednací uvedená
ve výzvě.
[20] Krajský soud přisvědčil žalobci, že neuhrazení správního poplatku není vadou žádosti.
Tato skutečnost však nemá žádný vliv na zákonnost či nezákonnost správních rozhodnutí, neboť
oporu výroku rozhodnutí městského úřadu skýtá neodstranění shora uvedené podstatné vady
žádostí.
[21] S ohledem na znění §82 odst. 4 správního řádu bylo povinností žalovaného v odvolacím
řízení posoudit, zda ke dni vydání rozhodnutí městského úřadu byly či nebyly splněny podmínky
pro zastavení řízení podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalovaný již nebyl oprávněn
žalobci prodlužovat lhůtu o dalších 60 dnů, tudíž jejím neprodloužením nemohl být žalobce
jakkoli zkrácen na svých právech. Prodloužení či neprodloužení této lhůty totiž nic nevypovídá
o tom, zda zde byly či nebyly v době vydání rozhodnutí městského úřadu splněny podmínky
pro zastavení řízení podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu.
II. Obsah kasační stížnosti
[22] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost. V prvé
řadě namítal, že krajský soud nad rámec svých kompetencí nepřípustně zjišťoval skutkový stav
a prováděl dokazování nad rámec tzv. plné jurisdikce. Stěžovatel totiž dokazování a závěry soudu
stran vlastnictví stěžovatele k jednotlivým vozidlům vnímá jako bezpředmětné a nadbytečné.
Stěžovatel má za to, že krajský soud nepřípustně provedl bez návrhu jakékoliv strany důkazy,
jimiž se pokoušel zjistit skutkový stav u jednotlivých žádostí podaných stěžovatelem. Na základě
obsahu obecných a ničím nepodložených webových stránek soud dospěl k závěru, že stěžovatel
nebyl vlastníkem žádného silničního vozidla ve věcech, o nichž krajský soud rozhodoval. Takový
závěr podle stěžovatele nemůže obstát. Krajský soud podle přesvědčení stěžovatele prováděl
důkazy, které mají zcela nově konstituovat skutkový stav u procesního rozhodnutí správního
orgánu, což není přípustné a takové důkazy před soudem provádět nelze. Závěrům soudu
odporují také závěry správních orgánů v jiných obdobných řízeních vedených stěžovatelem,
kde správní orgány zápis silničních vozidel do registru provedly.
[23] Za nelogické stěžovatel považuje, že mu soud na jednu stranu vyčítá, že během správního
a soudního řízení nedoložil, že je vlastníkem konkrétního vozidla, na druhou stranu však uvádí,
že měl možnost doložit veškeré doklady do vydání rozhodnutí městského úřadu. Ani provedené
dokazování před krajským soudem neprokázalo, že by stěžovatel podal neoprávněné žádosti,
neboť obecné konstatování internetového článku nemůže vést k závěru, že stěžovatel
nebyl ke dni 30. 6. 2016 u konkrétních žádostí, jež jsou předmětem tohoto řízení,
vlastníkem či provozovatelem konkrétního vozidla. Stěžovatel podal více obdobných žádostí.
Tam, kde mu to bylo umožněno, na základě např. přerušením řízení na 60 dnů, doložil veškeré
přílohy žádosti a žádosti bylo nakonec vyhověno. Tímto aspektem se soud vůbec nezabýval.
Závěr krajského soudu, že se jednalo o rozdílné případy, podle stěžovatele nemůže obstát.
[24] Stěžovatel zdůraznil, že u všech žádostí požádal o prodloužení lhůty a přerušení řízení.
Touto žádostí se však správní orgány vůbec nezabývaly a ani krajský soud toto pochybení nijak
nehodnotil.
[25] Krajský soud se podle stěžovatele nezabýval rovněž tím, že stěžovateli nebyla dána
možnost opravného prostředku proti lhůtě poskytnuté v usnesení městského úřadu ze dne
2. 7. 2015 a ani nebyl o této možnosti poučen. Pro stěžovatele tak byla vyloučena možnost
se jakkoliv proti takovému procesnímu rozhodnutí správního orgánu bránit, což je v rozporu
s právem na spravedlivý proces.
[26] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že výzva městského úřadu byla
srozumitelná. Výzva totiž byla formulována obecně a byl v ní uvedený toliko obecný výčet
náležitostí, které by měla žádost obsahovat, bez konkrétní specifikace pro daný případ.
Stěžovatel nebyl poučen o tom, jak má vyplnit žádost o zápis do registru silničních vozidel,
jaké má mít žádost náležitosti, ani jakým způsobem má uhradit správní poplatek. V této
souvislosti stěžovatel poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 9. 2014, č. j. 6 As 136/2013 – 56.
[27] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nesprávně vyhodnotil otázku přiměřenosti
poskytnuté 5 denní lhůty k doplnění žádostí. Tuto lhůtu totiž stěžovatel nepovažuje
za dostatečnou nejen s ohledem na počet stěžovatelem podaných žádostí ale i s ohledem
na vytíženost pracovišť STK, jelikož nebylo v možnostech stěžovatele přistavit všechna vozidla
k evidenční kontrole na pracoviště STK. Nelze akceptovat závěr krajského soudu, že stěžovatel
mohl doplnit jen část podkladů a následně protokol STK. Závěr soudu, že teprve poté,
co by doložil některé (objektivně dříve sehnatelné) podklady, mohl namítat krátkost lhůty
pro doložení dalších chybějících podkladů, označil stěžovatel za nesprávný, přiměřenost lhůty
k doplnění podkladů je třeba pojmout komplexně ve vztahu ke všem podkladům. Za nesprávnou
stěžovatel označil také argumentaci soudu, že předchozí vyloučení možnosti prodloužení
stanovené lhůty je zákonné, neboť účastník řízení by vždy měl mít možnost požádat
o prodloužení poskytnuté lhůty.
[28] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že nebyl porušen §2 odst. 4
správního řádu, neboť v řízeních, která byla zastavena, správní orgány dospěly k závěru
o přiměřenosti lhůty, avšak v řízeních, kde bylo jeho žádostem vyhověno, správní orgány
konstatovaly nepřiměřenost 5 denní lhůty.
[29] Podle stěžovatele se nelze ztotožnit se závěrem krajského soudu, že stěžovatel v průběhu
správního ani soudního řízení nedoložil, že je vlastníkem vozidel nejpozději k 30. 6. 2015. Stran
nedoložení podkladů ve správním řízení stěžovatel dále uvedl, že mu správní orgány nesprávným
postupem fakticky neumožnily doložit potřebné podklady k žádostem. Argumentace krajského
soudu ustanovením §82 odst. 4 správního řádu ve vztahu k jiným případům neobstojí, neboť
stěžovatel věrohodně doložil a osvědčil, že některé podklady k žádosti nemohl objektivně doložit
během řízení před městským úřadem, který mu zaslal nesrozumitelnou výzvu a poskytl
nepřiměřeně krátkou lhůtu pro doplnění žádostí. Krajský soud se nezabýval námitkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[30] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z jejího obsahu nevyplývají žádné
nové skutečnosti a dále se ke kasační stížnosti již nevyjadřoval.
III. Posouzení kasační stížnosti
[31] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
III. a) Vypořádání kasačních námitek stěžovatele
[32] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s.
[33] Kasační stížnost není důvodná.
[34] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení,
zda správní orgány postupovaly správně při posouzení žádostí o dokončení převodu vozidla
podaných stěžovatelem.
[35] Podle §2 odst. 4 správního řádu, správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným
zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
[36] Podle §45 odst. 2 téhož zákona, nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami,
pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne
mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení
přerušit.
[37] Podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu, řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví,
jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.
[38] Podle čl. II bodu 2 přechodných ustanovení k zákonu č. 239/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla
a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla),
ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona může vlastník silničního vozidla podat žádost o svůj zápis
do registru silničních vozidel pro vozidlo, u kterého není zapsán jeho vlastník. K žádosti přiloží doklady podle
§8 odst. 4 písmeno a) zákona č. 56/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
a platné osvědčení o technické způsobilosti vydané stanicí měření emisí a stanicí technické kontroly. Po podání
žádosti postupuje obecní úřad obce s rozšířenou působností podle §10 zákona č. 56/2001 Sb., ve znění účinném
ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Zákon č. 239/2013 Sb., nabyl na základě svého čl. VI
účinnosti dne 1. 1. 2015.
[39] Stěžovatel namítá, že se krajský soud nezabýval tím, že v případech, kdy mu bylo
umožněno doložit veškeré přílohy, došlo k vyhovění žádosti, a nehodnotil pochybení správních
orgánů spočívající v tom, že se nezabývaly žádostmi stěžovatele o prodloužení lhůty a přerušení
řízení. Krajský soud se podle stěžovatele dále nezabýval námitkou nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí správních orgánů a tím, že stěžovateli nebyla dána možnost opravného prostředku
proti lhůtě poskytnuté v usnesení městského úřadu ze dne 2. 7. 2015 a ani nebyl o této možnosti
poučen.
[40] Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda není napadený rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě za důvodnou a proč žalobní námitky účastníka považuje
za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz např. rozsudek
NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44). Již tato skutečnost by přitom byla důvodem
zrušení napadeného rozsudku.
[41] Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit.
Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek
NSS ze dne ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud
ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může
v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek
(rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). S tímto kasačním důvodem je nutno
zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje
okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen,
což není v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení
před správními soudy (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[42] Shora uvedené argumentaci stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Z rozsudku krajského soudu je totiž patrné,
že krajský soud se námitkou zabýval a zohlednil případy, v nichž bylo žádostem stěžovatele
vyhověno, přičemž přiléhavě poukázal na skutečnost, že v nich bylo, na rozdíl od posuzované
věci, zřejmé, jakého konkrétního silničního vozidla se žádost týká, neboť stěžovatel doplnil
potřebné podklady.
[43] Důvodná není ani námitka stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s námitkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Z rozhodnutí krajského soudu totiž vyplývá,
že na základě námitek žalobce přezkoumal postup městského úřadu a správnost závěrů
žalovaného. Krajský soud se sice výslovně nevyjádřil k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného, tato skutečnost však nepředstavuje pochybení na straně krajského soudu, neboť
krajský soud řádně vysvětlil, čím bylo rozhodnutí žalovaného odůvodněno, a zdůvodnil, proč
dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek, z čehož je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného
považoval za přezkoumatelné. Jak již bylo nastíněno výše, soud nemusí vypořádávat každé
jednotlivé tvrzení obsažené v žalobní námitce a zrcadlově na něj reagovat. Postačí, pokud
předestře relevantní, správnou a ucelenou právní argumentaci, kterou žalobní námitky vypořádá,
což krajský soud v posuzované věci učinil.
[44] K námitce stěžovatele, že mu nebyla dána možnost opravného prostředku proti lhůtě
poskytnuté v usnesení městského úřadu ze dne 2. 7. 2015, nebyl o této možnosti poučen,
a nemohl se tak proti tomuto procesnímu rozhodnutí správního orgánu bránit, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že v žalobě stěžovatel v tomto směru nic nenamítal, ač tak nepochybně učinit
mohl. Stěžovatel v žalobě namítal pouze nesrozumitelnost, nepřiměřenou krátkost předmětné
lhůty a to, že městský úřad a potažmo žalovaný předem vyloučili prodloužení lhůty. Pokud tedy
s touto zcela novou argumentací přichází až v kasační stížnosti, jedná se o námitku nepřípustnou
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS: „Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu,
aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné“. V tomto
směru ovšem nelze ani vytýkat krajskému soudu, že se nezabýval otázkou, kterou žalobce v rámci
žalobních důvodů neuplatnil.
[45] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že krajský soud nad rámec svých kompetencí
nepřípustně zjišťoval skutkový stav a prováděl dokazování nad rámec tzv. plné jurisdikce,
neboť při posouzení věci vycházel rovněž z obsahu webových stránek, které jako důkaz žádný
z účastníků nenavrhoval. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obsah
předmětných webových stránek mu byl znám z úřední činnosti – z řízení vedených u tohoto
soudu pod sp. zn. 57 A 150/2015 a 57 A 152/2015, v nichž při jednání provedl důkaz obsahem
těchto webových stránek. Krajský soud tedy řádně zdůvodnil, proč se jednalo o skutečnosti
známé mu z úřední činnosti. Žalobce byl navíc v těchto věcech účastníkem řízení a mohl
se k takto provedeným důkazům vyjádřit. Z výše uvedeného tak je zřejmé, že obsah předmětných
webových stránek představuje vskutku skutečnost známou krajskému soudu z úřední činnosti.
Krajský soud tudíž postupoval v souladu se zákonem (§121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, dle kterého není třeba dokazovat mimo jiné skutečnosti známé soudu z jeho úřední
činnosti, ve spojení s §64 s. ř. s.), pokud z obsahu těchto článků vycházel, ačkoliv o nich nevedl
dokazování.
[46] Závěry krajského soudu stran vlastnictví stěžovatele k jednotlivým silničním vozidlům
nepovažuje Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatele za bezpředmětné a nadbytečné.
Na webových stránkách X bylo totiž mimo jiné uvedeno „MYSLEL JSEM ZA VÁS. TEN,
KDO SE O TO NEPOSTARAL DO 30.6.2015, MŮŽE SE NA MNE OBRÁTIT. Na Městském
úřadu v Sokolově jsem podal omezený počet žádostí o zaregistrování vozidla. Mohu Váš polopřevod ještě v
současné době dokončit.“ Stěžovatel je na této stránce uveden jako „ředitel projektu“ a informuje
čtenáře, jak doposud v řízeních postupoval, jak mají postupovat a jaké doklady mají zaslat
stěžovateli, pokud chtějí objednat a využít jeho „službu na záchranu jejich vozidla“, a jaké
náklady (poplatky) jsou s tímto procesem spojeny. Je zde dále hypertextový odkaz na článek
„Česká hlava vymyslela fintu, jak dokončit polopřevod“ dostupný na http://auto.idnes.cz.
[47] Z obsahu uvedených webových stránek ve spojení s tím, že žalobce v řízeních,
v nichž byla vydána napadená rozhodnutí žalovaného, nedoložil k žádostem o dokončení
převodu vozidel, a ani později, žádné doklady ke konkrétním silničním vozidlům, vyplývá,
že žalobce nebyl v těchto správních řízeních ke dni 30. 6. 2015, a ani později, vlastníkem
konkrétních silničních vozidel. Doklady o konkrétním silničním vozidle, které byl povinen
přiložit k žádosti o jeho registraci, byl schopen získat pouze tak, že by se na něj obrátila jiná
osoba - vlastník silničního vozidla a tyto doklady mu poskytla. Sám žalobce těmito doklady
nedisponoval. Kdyby tomu bylo naopak, tyto doklady by předložil, jak učinil ve věcech,
na něž poukazuje v doplnění žaloby. Z výše uvedeného je zároveň zřejmé, že nelze přisvědčit
námitce stěžovatele, že obecné konstatování internetového článku nemůže vést k závěru
o tom, že stěžovatel nebyl ke dni 30. 6. 2015 u konkrétních žádostí, jež jsou předmětem tohoto
řízení, vlastníkem či provozovatelem konkrétního vozidla.
[48] Skutečnost, že stěžovatel nebyl vlastníkem konkrétních silničních vozidel,
pak je relevantní pro způsob, jakým je třeba přistoupit k posouzení celé věci a argumentace
stěžovatele, neboť čl. II. bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 239/2013 Sb., zmocňuje
k podání žádosti právě vlastníka silničního vozidla, když stanoví, že do 6 měsíců ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona může vlastník silničního vozidla podat žádost o svůj zápis do registru silničních vozidel
pro vozidlo, u kterého není zapsán jeho vlastník.
[49] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že závěrům krajského soudu
odporují také závěry správních orgánů v jiných obdobných řízeních vedených stěžovatelem,
v nichž správní orgány zápis silničního vozidel do registru provedly. Jednalo se totiž o řízení,
v nichž, jak na to přiléhavě poukázal již krajský soud, na rozdíl od posuzované věci stěžovatel
doložil požadované doklady a bylo tak zřejmé, že se žádost týká konkrétního silničního vozidla.
Je tedy logické, že správní orgány ve věcech, v nichž stěžovatel požadované doklady doložil,
postupovaly a rozhodly jinak, než v posuzované věci, v níž tak neučinil. Závěr krajského soudu,
že v posuzované věci šlo o odlišný případ, je proto správný.
[50] Důvodná proto není rovněž námitka stěžovatele, v níž dovozoval porušení §2 odst. 4
správního řádu, s poukazem na skutečnost, že v řízeních, která byla zastavena, správní orgány
dospěly k závěru o přiměřenosti lhůty k doplnění žádostí, avšak v řízeních, kde bylo jeho
žádostem vyhověno, správní orgány konstatovaly nepřiměřenost této 5 denní lhůty. Ustanovení
§2 odst. 4 správního řádu zakotvuje mimo jiné zásadu předvídatelnosti, která správním orgánům
ukládá, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné
rozdíly. Tato zásada však posuzované věci porušena nebyla, neboť ve věcech, v nichž žalovaný
dospěl k závěru, že lhůta stanovená stěžovateli k doplnění jeho žádosti nebyla zcela přiměřená,
stěžovatel doplnil doklady o tom, že žádost se vztahuje na konkrétní vozidlo. V posuzovaných
věcech tak však neučinil, tj. nejednalo se o skutkově shodné nebo podobné případy, a k porušení
§2 odst. 4 správního řádu tak nedošlo, jak již přiléhavě konstatoval krajský soud.
[51] V závěrech krajského soudu, že stěžovatel měl možnost doložit veškeré doklady
do vydání rozhodnutí městského úřadu a že během správního a soudního řízení nedoložil,
že je vlastníkem konkrétních silničních vozidel, nespatřuje Nejvyšší správní soud na rozdíl
od stěžovatele žádný logický rozpor. Stěžovatel možnost předložit potřebné doklady vskutku
měl – mohl tak učinit zároveň s podáním žádostí, nebo v reakci na výzvu k jejich doplnění.
Pokud tak neučinil a žádné doklady nepředložil, došlo k situaci, kdy nedoložil existenci
konkrétních silničních vozidel a logicky ani to, že je jejich vlastníkem. K poukazu stěžovatele
na skutečnost, že tam, kde měl možnost podklady doložit, došlo k vyhovění jeho žádosti,
Nejvyšší správní soud uvádí, že tuto možnost měl i ve správních řízení posuzovaných v této věci,
avšak nevyužil ji. V posuzovaných věcech tak nastala odlišná situace, kdy stěžovatel ani na výzvu
městského úřadu nepředložil žádné doklady týkající se konkrétních silničních vozidel, a nebylo
proto ani možné vést řízení o zápisech silničních vozidel do registru a žádostem stěžovatele
vyhovět. Městský úřad proto postupoval správně, pokud řízení zastavil podle §66 odst. 1 písm. c)
správního řádu.
[52] Stěžovatel dále namítal, že u všech žádostí požádal o prodloužení lhůty a přerušení řízení,
avšak správní orgány se touto žádostí vůbec nezabývaly a ani krajský soud toto pochybení nijak
nehodnotil. Nejvyšší správní soud z obsahu správních spisů zjistil, že stěžovatel v posuzovaných
věcech o prodloužení lhůty a přerušení řízení požádal až v doplnění odvolání, kde uvedl,
že navrhuje, aby správní orgán řízení o žádosti podle §64 odst. 2 a 4 správního řádu přerušil
na dobu 60 dnů, tedy dobu potřebnou k odstranění nedostatků žádosti, ale také vad způsobených
nesprávným úředním postupem městského úřadu.
[53] Žalovaný k žádosti stěžovatele o přerušení řízení na dobu 60 dnů uvedl, že neshledal
žádné porušení právních předpisů městským úřadem, a upozornil stěžovatele, že stanovení lhůt
k doplnění či k přerušení řízení je plně v kompetenci správního orgánu a není na účastníkovi
řízení, aby si tyto lhůty stanovoval sám. Krajský soud k žalobní námitce, v níž stěžovatel
upozornil na neprodloužení lhůty k doplnění žádostí, uvedl, že žalovaný již nebyl oprávněn
žalobci prodlužovat lhůtu o dalších 60 dnů, přičemž prodloužení či neprodloužení lhůty
nevypovídá o tom, zda byly či nebyly v době vydání rozhodnutí městského úřadu splněny
podmínky pro zastavení řízení podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Stěžovateli tudíž nelze
přisvědčit, že se žalovaný ani krajský soud nezabývaly žádostí stěžovatele o přerušení řízení
na dobu 60 dnů.
[54] Právní úprava týkající se přerušení řízení je obsažena v §64 správního řádu.
V posuzované věci se jednalo o řízení zahájené na základě žádosti žalobce. Podle §64 odst. 2
správního řádu v řízení o žádosti přeruší správní orgán řízení na požádání žadatele. Podle odst. 4 téhož
ustanovení, řízení lze přerušit na dobu nezbytně nutnou. Při postupu podle odstavců 2 a 3 správní orgán
při určení doby přerušení přihlíží k návrhu účastníka. Tato ustanovení lze aplikovat také v odvolacím
řízení, neboť ustanovení §64 správního řádu se nachází v části druhé, hlavě VI., dílu 5 tohoto
zákona a podle §93 odst. 1 správního řádu, jestliže v této hlavě není stanoveno jinak, pro řízení o odvolání
se obdobně použijí ustanovení hlav I až IV, VI a VII této části. Ustanovení §64 odst. 2 správního řádu
sice stanoví, že správní orgán má řízení na základě žádosti účastníka řízení přerušit, podle
Nejvyššího správního soudu však nemůže být toto ustanovení vykládáno tak, že tak musí učinit
pokaždé, kdy je o to požádán. Při rozhodování o žádosti účastníka řízení o přerušení řízení
je totiž podle Nejvyššího správního soudu třeba posoudit, zda je naplněn smysl a účel institutu
přerušení řízení, kterým je vypořádat se s překážkami bránícími tomu, aby správní orgán v řízení
pokračoval a vydal rozhodnutí ve věci samé, např. poskytnutím časového prostoru účastníkovi
řízení k doplnění (odstranění nedostatků) jeho žádosti. Pokud je však zjevné, že účastník řízení
žádostí o přerušení řízení zamýšlí řízení pouze prodlužovat a oddalovat tak rozhodnutí ve věci
samé, či jinak zneužívá tento procesní institut, pak je na místě žádosti o přerušení řízení
nevyhovět.
[55] V posuzované věci Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl
k závěru, že žádosti stěžovatele o přerušení řízení byly účelově podány právě pouze za účelem
prodloužení řízení, neboť stěžovatel v okamžiku podání žádostí nebyl vlastníkem konkrétních
silničních vozidel, vůbec neměl potřebné doklady, které byl povinen přiložit k žádosti,
a ani nebylo v jeho moci tyto doklady opatřit. Stěžovatel tímto postupem pouze zamýšlel
prodloužit časový prostor pro svou komerční činnost spočívající v obcházení konce lhůty
pro zápis vlastníka vozidla v tzv. polopřevodu stanovené čl. II. bod 2 zákona č. 239/2013 Sb.
Žalovaný proto nepochybil, když žádostem stěžovatele o přerušení řízení nevyhověl.
[56] Žalovanému je však třeba v této souvislosti vytknout, že se k žádosti stěžovatele
o přerušení řízení vyjádřil pouze v odůvodnění rozhodnutí a nerozhodl o žádostech stěžovatele
o prodloužení lhůty samostatným usnesením, či alespoň výrokem napadeného rozhodnutí.
Jak totiž uvádí i odborná literatura, o přerušení řízení se „vydává usnesení, a to i v případě, kdy správní
orgán neakceptuje požadavek žadatele týkající se jím požadované lhůty na přerušení řízení, tím spíše
by se mělo usnesení vydat tehdy, pokud by správní orgán na základě takové žádosti řízení vůbec nepřerušil.“
(Vedral, J: Správní řád – komentář, 2. vyd., Bova Polygon, Praha, 2012, str. 584). Toto pochybení
žalovaného však Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedeným skutkovým okolnostem
a tomu, že v posuzované věci byl skutečně dán důvod pro zastavení řízení podle §66 odst. 1
písm. c) správního řádu, nepovažuje za natolik závažné, aby mělo vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí.
[57] Ohledně požadavku stěžovatele na přerušení řízení na dobu 60 dnů je závěr žalovaného,
že stanovení doby přerušení řízení je plně v kompetenci správního orgánu, správný. Správní
orgán je pouze podle §64 odst. 4 správního řádu povinen zohlednit návrh účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud zde opět poukazuje na závěry uvedené v odborné literatuře, s nimiž se plně
ztotožňuje: „správní řád nestanoví ani minimální ani maximální délku lhůty pro (možné) přerušení řízení,
záleží tedy na úvaze správního orgánu, jakou lhůtu v usnesení o přerušení řízení stanoví. V případě, že se řízení
přerušuje na základě požadavku účastníka řízení, tedy v případě odst. 2 a 3, přihlíží správní orgán při určování
délky lhůty k návrhu účastníka řízení“ (Vedral, J: Správní řád – komentář, 2. vyd., Bova Polygon, Praha,
2012, str. 585).
[58] Důvodnou Nejvyšší správní soud neshledal ani námitku stěžovatele, že výzva městského
úřadu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 56514/2015/OD/ZUBE, k doplnění žádostí stěžovatele byla
nesrozumitelná. Ve výzvě je totiž uvedeno, že se týká žádostí stěžovatele číslo 1 – 200. Dále jsou
v ní uvedena konkrétní čísla jednací řízení vedených městským úřadem o žádostech stěžovatele,
jaké náležitosti žádosti stěžovatele postrádají, lhůta k doplnění žádostí a poučení o následcích
nevyhovění výzvě v souladu s §45 odst. 2 správního řádu. Výzva je sice stručná, je z ní však jasně
patrné, kterých případů se týká a které doklady měl stěžovatel předložit. Z výzvy je rovněž patrné,
ke které žádosti stěžovatele patří číslo jednací správního orgánu, neboť čísla jednací správního
orgánu jsou uvedena vzestupně od menších k větším, a je tedy zřejmé, že první číslo jednací
správního orgánu se vztahuje k řízení vedenému o žádosti stěžovatele č. 1, druhé k žádosti č. 2,
atd. V tomto ohledu je tedy třeba poopravit závěr krajského soudu, že žalobce nemohl jednotlivé
výzvy identifikovat podle přidělených čísel jednacích. Tato čísla jednací tvoří součást čísla
jednacího rozhodnutí městského úřadu, kterými byla posléze řízení o jednotlivých žádostech
stěžovatele zastavena. Nejvyšší správní soud proto považuje výzvu za jednoznačnou, konkrétní
a srozumitelnou. Správní orgán mohl sice vydat i 200 jednotlivých výzev, takovýto postup
by však byl zbytečně nákladný, pracný, a tudíž neekonomický a neefektivní, neboť stěžovateli
by byl sdělen stejný obsah nikoli jednou ale dvěstěkrát. Společnou výzvu pro více správních řízení
postačovalo vydat také proto, že žádosti stěžovatele byly obsahově totožné (trpěly stejnými
nedostatky). O tom, že výzva nebyla nesrozumitelná, dále svědčí také to, že stěžovatel v řízeních,
na která sám poukazuje, některé žádosti o dokončení převodu vozidla dodatečně doplnil, když
městskému úřadu doručil potřebné podklady. Ve věci sp. zn. 6 As 136/2013, na kterou
poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti, se jednalo o skutkově odlišnou situaci, kdy správní orgán
vyzval účastníka řízení k doplnění podkladů v situaci, kdy již od počátku řízení byla katastrální
mapa s určitým zákresem ve správním spise založena, a žalovaný nevysvětlil, proč správní orgány
trvaly na jejím opětovném předložení. V posuzované věci proto není na místě aplikovat závěry,
k nimž Nejvyšší správní soud dospěl v tomto rozsudku.
[59] Argumentaci stěžovatele, že nebyl poučen o tom, jak má vyplnit žádost o zápis do registru
silničních vozidel, jaké má mít náležitosti a nebyl poučen o tom, jakým způsobem
má uhradit správní poplatek, považuje Nejvyšší správní soud za účelovou, a tudíž nedůvodnou.
Z již zmíněného obsahu webových stránek X je zřejmé, že stěžovatel má podrobný přehled a
detailní znalosti o tom, jakým způsobem předmětné řízení probíhá, jaké úkony je třeba učinit
v souvislosti s žádostí o zaregistrování vozidla a jaké poplatky jsou s těmito úkony spojeny.
[60] Stěžovatel dále namítá nepřiměřenost 5 denní lhůty poskytnuté mu městským úřadem
k doplnění žádostí, a to s ohledem na počet podaných žádostí a na vytíženost pracovišť STK.
Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že pokud by stěžovatel skutečně disponoval
200 silničními vozy, které by se snažil zapsat do registru, a musel by je tedy všechny i přistavit
k evidenční kontrole na STK, pak by tato lhůta byla patrně vskutku nepřiměřeně krátká, neboť
stěžovatel by objektivně nebyl schopen vady svých žádostí odstranit. Tak tomu však prokazatelně
nebylo, a proto je třeba tuto argumentaci stěžovatele vyhodnotit jako účelovou a nedůvodnou.
Stejným způsobem uvážil i krajský soud, který ve svém rozsudku konstatoval, že pokud
by žalobce předložil listiny uvedené ve výzvě, tj. bylo-li by zřejmé, jakého konkrétního silničního
vozidla je žalobce vlastníkem, bylo by nutné posuzovat krátkost stanovené lhůty ve vztahu
k dalším chybějícím náležitostem žádostí, ovšem vzhledem k tomu, že žalobce konkrétní silniční
vozidlo neoznačil, nebylo vůbec možné ani posoudit, zda je dána nemožnost přistavit
jej ve stanovené lhůtě k evidenční kontrole. Tyto úvahy krajského soudu považuje Nejvyšší
správní soud za smysluplné, logické a správné. Krajský soud tedy hodnotil přiměřenost stanovené
lhůty k doplnění žádostí komplexně, jak se toho stěžovatel domáhá v kasační stížnosti. Důvodná
proto není ani námitka stěžovatele, že věrohodně doložil a osvědčil, že některé podklady
k žádosti nemohl objektivně doložit během řízení před městským úřadem.
[61] K argumentaci stěžovatele, v níž uvádí, že účastník řízení by vždy měl mít možnost
požádat o prodloužení poskytnuté lhůty, čímž brojí proti vyloučení možnosti prodloužení
stanovené lhůty k doplnění žádosti v posuzované výzvě, Nejvyšší správní soud uvádí, že z §45
odst. 2 správního řádu vyplývá povinnost správního orgánu vyzvat žadatele k odstranění
nedostatků žádosti. Toto ustanovení, ani žádné jiné ustanovení správního řádu nebrání
správnímu orgánu, aby žadateli lhůtu pro odstranění vad žádosti v případě potřeby prodloužil.
To, zda správní orgán lhůtu k odstranění nedostatků žádosti prodlouží či nikoli, tedy záleží
na úvaze správního orgánu. Postup městského úřadu, který v předmětné výzvě již předem
vyloučil možnost prodloužit lhůtu k doplnění žádostí stěžovatele, považuje Nejvyšší správní soud
za postup sice nestandardní, nicméně přiměřený nestandardnímu postupu stěžovatele. Městský
úřad tak ve své podstatě pouze stěžovatele předem uvědomil o tom, jakým způsobem
by přistoupil k jeho případné žádosti o prodloužení lhůty k doplnění žádostí.
[62] S ohledem na výše uvedené, kdy je zřejmé, že stěžovateli nic nebránilo předložit spolu
s žádostmi o registraci silničních vozidel potřebné podklady a byl řádně vyzván k odstranění
nedostatků svých žádostí spočívajících v nepředložení potřebných dokladů, Nejvyšší správní soud
neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že mu správní orgány nesprávným postupem
fakticky neumožnily doložit potřebné podklady k žádostem.
III. b) Procesní postup při nevyhovění žádosti o zápis do registru silničních vozidel
[63] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom rozsudku ze dne 11. 2. 2016,
č. j. 9 As 281/2015 - 57, č. 3379/2016 Sb. NSS, podle nějž provedení zápisu změn údajů
v registru silničních vozidel o vlastníku vozidla neprobíhá ve správním řízení, jehož výsledkem
by bylo správní rozhodnutí. Tímto rozsudkem byla zároveň deklarována nicotnost rozhodnutí
správních orgánů, kterým byla nařízena obnova řízení ve věci provedeného zápisu změn údajů
v registru. Z tohoto rozsudku ovšem nelze dovozovat, že by rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů v nyní posuzované věci byla nicotná nebo nezákonná, pokud bylo o žádostech stěžovatele
rozhodnuto.
[64] Zásadní odlišnost nyní posuzované věci od citovaného rozsudku č. j. 9 As 281/2015 - 57
spočívá v tom, že zde nebylo žádosti stěžovatele o zápis změn údajů v registru vyhověno.
V takových případech je třeba z důvodu právní jistoty žadatele o zápis vydat rozhodnutí
o žádosti. To je v souladu s odbornou literaturou: „Poněkud specifickou podobu mají registrační úkony.
Podobají se sice evidenčním úkonům, registrace však bývá hmotněprávním předpokladem nebo jedním
z předpokladů jiné právní skutečnosti. O registraci se pravidelně vydává potvrzení (osvědčení), o jejím odmítnutí
správní akt. V pozitivním právu může být někdy těžké odlišit registrační úkon od zjednodušené formy správního
aktu.“ (srov. Hendrych, D. a kol: Správní právo. Obecná část. 8. Vydání. Praha, C. H. Beck, 2012,
str. 277). Jedná se o tradiční institut správního práva na našem území, jak vyplývá i z učebnic
vydaných před více než stoletím: „Osvědčení (Beurkundungen) tj. autoritativní potvrzení skutečností úřadu
známých (…) Sem přináležejí zejména také potvrzení o trvání spolku zřízeného ve smyslu zákona spolkového
z r. 1867, proti jehož ustavení v zákonné lhůtě nebyla podána zápověď; dále živnostenské listy
vystavené k legitimaci těch, kdo ohlásili provozování živností volných a řemeslných, jimiž se živnostenské
oprávnění nikterak nepropůjčuje, nýbrž toliko osvědčuje nabytí práva živnostenského uskutečněné ohlášením.“
(Pražák, J.: Rakouské právo správní, část první, Praha 1905, str. 109). (Zvýraznění v obou
případech doplnil nyní Nejvyšší správní soud).
[65] Na stejných principech je založeno např. ohlašování živností volných i v současné době:
podle §47 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon),
splnil-li ohlašovatel všechny podmínky stanovené zákonem, provede živnostenský úřad zápis do živnostenského
rejstříku do 5 pracovních dnů ode dne doručení ohlášení a vydá podnikateli výpis. Podle odst. 4 a 5 pak nemá-li
ohlášení náležitosti podle §45 a 46, vyzve živnostenský úřad ohlašovatele ve lhůtě podle odstavce 1 k odstranění
závad. Ve výzvě stanoví přiměřenou lhůtu k jejich odstranění, nejméně však 15 dnů. Jsou-li k tomu závažné
důvody, může živnostenský úřad na žádost podnikatele prodloužit lhůtu i opakovaně. Po dobu lhůty uvedené
ve výzvě neběží lhůta pro provedení zápisu do živnostenského rejstříku a vydání výpisu. Odstraní-li ohlašovatel
závady ve stanovené lhůtě nebo ve lhůtě prodloužené, považuje se ohlášení od počátku za bezvadné. Neodstraní-li
ohlašovatel závady ve stanovené nebo prodloužené lhůtě, živnostenský úřad zahájí řízení a rozhodne
o tom, že živnostenské oprávnění ohlášením nevzniklo (…).
[66] Ačkoli tedy lze spatřovat určitý deficit v zákonné úpravě, neboť zákon č. 56/2001 Sb.
neobsahuje výslovnou úpravu týkající se toho, jak má správní orgán postupovat v případě,
že žádost o zápis změn údajů v registru silničních vozidel neobsahuje předepsané náležitosti,
popř. jí z jiných důvodů nelze vyhovět, v souladu s výše uvedenými zásadami registračních
postupů je třeba dovodit, že správní orgán v takovém případě musí postupovat podle části druhé
správního řádu a ve správním řízení o žádosti rozhodnout, resp. jako v tomto případě, pokud
vady žádosti nebyly na výzvu odstraněny, podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu řízení
zastavit.
[67] Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu, která akceptovala,
že v případě nevyhovění žádosti o zápis změn v registru silničních vozidel byla vydávána
správními orgány rozhodnutí ve správním řízení. Poukázat lze např. na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 3. 2013, č. j. 4 As 11/2012 - 36, kterým byla zamítnuta kasační
stížnost žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, který zrušil rozhodnutí o zamítnutí
odvolání žalobce proti usnesení o zastavení správního řízení o jeho žádosti o zápis vozidla
do registru silničních vozidel pro nedoplnění náležitostí žádosti (tedy ve zcela analogické situaci
k nyní posuzované). Správní soudy přitom správním orgánům vyčetly toliko to, že nad rámec
náležitostí vyžadovaných právními předpisy požadovaly po žalobci i doklad o zaplacení poplatku
na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků. Samotnému
procesnímu postupu správních orgánů soudy nic nevytkly.
[68] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že je třeba odlišit případy, kdy správní orgán na žádost
provede zápis změn do registru silničních vozidel a vydá o tom osvědčení, což představuje toliko
úkon dle části čtvrté správního řádu, avšak rozhodnutí o tom nevydává, od případů,
kdy z některých důvodů požadovaný zápis v registru provést nelze a správní orgán pak o žádosti
vede správní řízení a rozhodne o ní.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[69] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[70] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu