ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.189.2017:40
sp. zn. 4 As 189/2017 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: J. V., zast. JUDr. Radkem
Bechyně, advokátem, se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 4. 2017, č. j. KUJCK 51241/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 2017, č. j. 55 A 4/2017 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
JUDr. Radka Bechyně, advokáta, se sídlem Legerova 148, Kolín.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec (dále též „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 31. 1. 2017, č. j. DOP/6342/17/Rb. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně
byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, jehož se dopustil tím, že dne 5. 12. 2016 kolem
22:00 hodin řídil na místní pozemní komunikaci v obci X, část A., u domu č. p. 514, kde byl
zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, osobní motorové vozidlo Škoda Octavia,
registrační značky X, přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění, čímž porušil §3 odst. 3
písm. a) zákona o silničním provozu. Správní orgán prvního stupně za tento přestupek uložil
žalobci podle §125c odst. 5 písm. a) a odst. 6 zákona o silničním provozu pokutu ve výši 25.000
Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců.
Dále žalobci uložil povinnost uhradit náklady řízení v paušální částce 1.000 Kč.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že se žalovaný
nezabýval tím, zda žalobce naplnil materiální znaky přestupku, který mu byl kladen za vinu.
Žalovaný argumentoval porušením veřejného zájmu spočívajícím v tom, aby se po pozemních
komunikacích pohybovalo co nejmenší množství řidičů, kteří řídí motorové vozidlo,
aniž by disponovali příslušným řidičským oprávněním. Podle žalobce je však nutno rozlišit,
zda se jedná o řidiče, který řídí bez příslušné skupiny oprávnění, kterou nikdy nevlastnil,
a je tedy zjevné, že nikdy nesplnil zákonem stanovené požadavky pro vydání řidičského
oprávnění, či zda řidič již v minulosti držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění
byl. Žalobce již v minulosti prokázal, že je osobou způsobilou k držení řidičského oprávnění,
a nelze tedy předpokládat zásadní narušení veřejného zájmu. Žalobce svým jednáním nemohl
ohrožovat účastníky silničního provozu, neboť má zkušenosti s řízením motorových vozidel.
[3] Žalobce vyjádřil přesvědčení, že naplnil pouze formální znaky přestupku a že pro zvláštní
okolnosti případu nebyl naplněn materiální znak přestupku ve smyslu závěrů uvedených
v rozsudku Nejvyššího právního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011 - 52. Žalovanému
vyknul, že sice uvádí, že žádné zvláštní okolnosti neshledal, ovšem neuvádí explicitně,
o jaké zvláštní okolnosti by se mělo jednat, a ani konkrétně nevyvrátil, že k těmto okolnostem
došlo.
[4] Žalobce dále uvedl, že po dobu, po kterou nebyl držitelem řidičského oprávnění, neřídil
motorová vozidla. Po uplynutí lhůty blokace řidičského oprávnění se plně zapojil do svých
pracovních povinností v dobré víře a s vědomím, že nedisponuje pouze řidičským průkazem jako
takovým, o jehož navrácení měl v plánu požádat, ovšem neučinil tak z důvodu velkého
pracovního vytížení. Domníval se, že může porušit pouze povinnost stanovenou v §6 odst. 8
písm. a) zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 12. 2015, dle kterého musí
mít řidič při řízení motorového vozidla na pozemní komunikaci u sebe řidičský průkaz.
V této souvislosti poukázal na rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2014, č. j. 1358/DS/2014,
v němž vycházel z doporučujícího stanoviska Ministerstva dopravy a konstatoval, že povinnost
požádat o navrácení řidičského oprávnění po uplynutí sankce není mezi veřejností známa
a účastníci silničního provozu tedy konají v dobré víře, že po uplynutí sankce zákazu činnosti
mohou pokračovat v řízení motorových vozidel bez dalšího omezení. Žalobce vyjádřil
přesvědčení, že s ohledem na princip právní jistoty, by měl žalovaný v totožné věci postupovat
shodně. Závěrem žalobce namítl, že nebyl náležitě poučen o skutečnosti, že uplynutím sankce
zákazu činnosti automaticky nenabývá zpět řidičské oprávnění. Držitelem řidičského oprávnění
se žalobce stal v době, kdy povinnost žádat po uplynutí sankce o navrácení řidičského oprávnění
nebyla v zákoně stanovena.
[5] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j. 55 A 4/2017 - 18,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Krajský soud
nepřisvědčil názoru žalobce, že jeho jednání nenaplnilo materiální stránku přestupku a nebylo
společensky nebezpečné. S poukazem na §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
má totiž krajský soud za to, že materiální stránku přestupku tvoří již samotné porušení
či ohrožení zájmu společnosti. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že se naplněním
materiální stránky přestupku žalobce zabýval, a je seznatelné, které skutkové okolnosti vzal
za prokázané. Žalovaný vysvětlil, jaký zájem společnosti měl být jednáním žalobce poškozen
a krajský soud odůvodnění žalovaného plně přisvědčil. Krajský soud poukázal na závěry uvedené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 25, a rovněž
na rozsudek téhož soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011 – 52, v němž zdejší soud
konstatoval, že řídí-li osoba motorové vozidlo, aniž podá žádost o navrácení řidičského
oprávnění, naplní takovým jednáním formální znaky skutkové podstaty přestupku, stejně jako
materiální znak přestupku, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu natolik snižující
nebezpečnost přestupkového jednání, že by materiální znak přestupku zcela vymizel.
V posuzované věci však žádné zvláštní okolnosti zjištěny nebyly. Argumentaci žalobce,
v níž zmínil rozdíl mezi řidiči, kteří řidičské oprávnění v minulosti vlastnili, oproti řidičům,
kteří jej nikdy nevlastnili, krajský soud nepřisvědčil, neboť skutková podstata uvedená v §125c
odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu spočívá v řízení motorového vozidla osobou
bez platného řidičského oprávnění, přičemž důvod takového jednání není rozhodný.
[6] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce stran dobré víry a neznalosti toho,
že bylo jeho povinností požádat o navrácení řidičského oprávnění, neboť tento požadavek
je výslovně stanoven v §123d odst. 1 zákona o silničním provozu. Ustanovení §123d odst. 3
téhož zákona pak konkretizuje zákonné požadavky pro navrácení řidičského oprávnění.
Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku, že žalobce nebyl náležitě poučen
o tom, že uplynutím sankce zákazu činnosti nenabývá přestupce automaticky své řidičské
oprávnění zpět. Zákon o silničním provozu žádnou takovou povinnost neukládá a jiná
rozhodnutí správních orgánů v obdobných věcech žalovaného v posuzované věci nezavazují.
Krajský soud se neztotožnil ani s argumentem žalobce, že v době, kdy se stal držitelem řidičského
oprávnění, nebyla povinnost požádat po uplynutí sankce zákazu činnosti o navrácení řidičského
oprávnění zákonem stanovena. Každý řidič je totiž povinen znát zákon včetně prováděcích
právních předpisů upravujících pravidla provozu na pozemních komunikacích.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Namítal, že nebylo prokázáno naplnění materiálního znaku přestupku, poukázal
na nutnost rozlišovat mezi řidiči, kteří příslušnou skupinu řidičského oprávnění nikdy nevlastnili,
a řidiči, kteří byli v minulosti držiteli tohoto oprávnění. Žalovaný nevyvrátil, že došlo
ke zvláštním okolnostem případu. Znovu zmínil, že v průběhu sankce motorová vozidla neřídil
a po uplynutí doby zákazu řízení se zapojil do plnění svých pracovních povinností, přičemž
se domníval, že může porušit pouze povinnost stanovenou v §6 odst. 8 písm. a) zákona
o silničním provozu ve znění účinném do 30. 12. 2015. Opětovně poukázal na rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 4. 2014, č. j. 1358/DS/2014. Stěžovatel nebyl poučen, že uplynutím
sankce zákazu činnosti automaticky nenabývá zpět řidičské oprávnění. Stal se držitelem
řidičského oprávnění v době, kdy povinnost žádat po uplynutí sankce zákazu činnosti o navrácení
řidičského oprávnění nebyla stanovena. Vzhledem k tomu, že byl připraven podrobit se podle
§87b zákona o silničním provozu, ve znění účinném od 20. 2. 2016, dopravně psychologickému
vyšetření a očekával postup podle §87b odst. 3, 4 a 5 téhož zákona, je podle stěžovatele vyloučen
jeho zlý úmysl a je na místě chápat drobné lidské pochybení, kdy jel za svým otcem, který bydlí
asi 2 km od něho, protože o něj měl strach. Stěžovatel navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek. Z důvodu pozbytí řidičského oprávnění mu totiž hrozí ohrožení jeho
podnikatelské činnosti (stěžovatel je OSVČ podnikající v oboru zdravotnictví jako řidič sanitky),
při které je mobilita nezbytná pro výkon práce.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomenul rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 74, podle kterého formální znaky přestupkového
jednání naplňují v běžných případech i materiální znak. Přestupkem stěžovatele byl porušen
zájem společnosti na tom, aby motorová vozidla řídili jen držitelé příslušných řidičských
oprávnění. Skutečnost, že žalobce v minulosti vlastnil řidičské oprávnění, jej nestaví do jiné
pozice, než ostatní osoby, které řidičské oprávnění nikdy nevlastnily. Žalovaný nezjistil
skutečnosti, na základě kterých by bylo možné konstatovat, že materiální stránka přestupku
nebyla naplněna. K poukazu stěžovatele na rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje
č. j. 1358/DS/2014 žalovaný uvedl, že si není vědom existence takovéhoto rozhodnutí,
a proto se k němu nemůže vyjádřit. Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, ve znění účinném ke dni spáchání
přestupku, řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou
skupinu motorových vozidel (dále jen ‚skupina vozidel‘) uděleného Českou republikou, státem, který je členským
státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen ‚jiný členský
stát‘), nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast
silničního provozu.
[12] Podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 téhož zákona fyzická osoba se dopustí přestupku
tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s §3 odst. 3 písm. a) není
držitelem příslušného řidičského oprávnění.
[13] Stěžovatel nezpochybňuje, že naplnil formální znaky skutkové podstaty přestupku
uvedeného v §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, jenž spočívá
v tom, že fyzická osoba řídí v provozu na pozemních komunikacích motorové vozidlo
bez příslušného řidičského oprávnění dle §3 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Stěžovatel však
zpochybňuje, že naplnil rovněž materiální stránku tohoto přestupku.
[14] Nejvyšší správní soud předesílá, že v rozsudku ze dne 27. 1. 2016, č. j. 4 As 268/2015 – 27,
v bodě 23 konstatoval, že „je nutné důsledně rozlišovat mezi instituty řidičského oprávnění (§80 zákona
o silničním provozu) a řidičského průkazu (§103 odst. 1 téhož zákona). Částečný výklad poskytl zdejší soud
již v rozsudku ze dne 16. 6. 2010, č. j. 2 As 41/2009 - 62, v němž uvedl, že ,[…] na rozdíl od řidičského
oprávnění, je řidičský průkaz toliko úřední listinou – osvědčením, kterým se prokazuje existence řidičského
oprávnění a jeho rozsah. S výjimkou případů, kdy je řidičský průkaz vydán v řízení o žádosti o udělení řidičského
oprávnění namísto formalizovaného správního rozhodnutí, jde o ‚prosté osvědčení‘, ve smyslu části čtvrté zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád´. Zatímco tedy řidičské oprávnění je získaným právem na řízení určitého
motorového vozidla [srov. §3 odst. 3 písm. a) ve spojení s §80 zákona o silničním provozu], řidičský průkaz
je pouze osvědčením tohoto práva. Pro posouzení, zda byl spáchán přestupek dle §125c odst. 1 písm. c) bod 1
zákona o silničním provozu, jsou tedy podstatné především otázky týkající se pozbytí či nabytí příslušného
řidičského oprávnění.“
[15] Podle §2 odst. 1 zákona o přestupcích přestupkem je zaviněné protiprávní jednání, které porušuje
nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně. Z tohoto
ustanovení vyplývá, že znaky přestupku jsou stanoveny zákonem, přičemž přestupek je vymezen
materiálním a formálním znakem, které musí být naplněny současně. Materiální znak přestupku
spočívá v tom, že zaviněné protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy
společnosti. Zákon o silničním provozu chrání bezpečnost a plynulost provozu na pozemních
komunikacích, tj. důležitý společenský zájem. Činí tak mimo jiné tím, že v §3 odst. 3 písm. a)
vyžaduje, aby motorová vozidla řídili držitelé příslušných řidičských oprávnění. Pokud
tedy stěžovatel řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění,
je zjevné, že svým jednáním porušil a ohrozil uvedený zájem společnosti a naplnil tak skutkovou
podstatu uvedenou v §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu nejen
po formální, ale i materiální stránce.
[16] Nejvyšší správní soud v této souvislosti stejně jako krajský soud poukazuje na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, v němž vyslovil, že „jednání, jehož
formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální
znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti.“ Tento závěr Nejvyšší správní soud
dále vyslovil např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2014, č. j. 2 As 116/2014 – 35. Poukázat lze rovněž
na rozsudek ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 42/2012 – 35, v němž zdejší soud vyslovil, že „zájem
společnosti na posilování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích převažuje zájmy jednotlivce na snadném
vrácení řidičského průkazu po spáchání dopravního přestupku. Řízení vozidla bez řidičského oprávnění
vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu. Z daného rozpětí sankcí
tedy logicky vyplývá, že zákonodárce nepovažoval žádný případ jízdy bez řidičského oprávnění za bagatelní, nýbrž
vždy za společensky velmi nebezpečný, a proto také zvolil rozpětí sankcí s vysokou spodní hranicí.“
[17] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že žalovaný „nevyvrátil, že došlo
ke zvláštním okolnostem“. Žalovaný totiž stěžovatelem uváděné „zvláštní okolnosti“ zhodnotil, když
ve shodě se správním orgánem prvního stupně konstatoval, že tyto skutečnosti (pohnutka
stěžovatele, konkrétní nebezpečnost řízení motorového vozidla, jeho řidičské zkušenosti
a formální navrácení řidičského oprávnění), byly rozhodující pro uložení sankce na samé spodní
hranici zákonného rozpětí. Žalovaný rovněž uvedl konkrétní veřejný zájem, který byl jednáním
stěžovatele ohrožen. Žalovaný tedy hodnotil, zda došlo k naplnění jak formálních,
tak i materiálních znaků přestupku. Také Nejvyšší správní soud ve tvrzení stěžovatele,
že je dobrým řidičem, ani v dalších jím namítaných okolnostech souvisejících se spácháním
přestupku nespatřuje zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost jednání stěžovatele
snižovaly natolik, že by jím nebyl naplněn materiální znak přestupku. V posuzované věci se tedy
nejednalo o případ, kdy se k jednání stěžovatele naplňujícímu formální znaky skutkové podstaty
přestupku připojí další významné okolnosti vylučující porušení či ohrožení právem chráněného
zájmu společnosti.
[18] K poukazu stěžovatele na nutnost rozlišovat mezi řidiči, kteří příslušnou skupinu
řidičského oprávnění nikdy nevlastnili, a řidiči, kteří byli v minulosti držiteli tohoto oprávnění,
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že toto rozlišení řidičů provedené stěžovatelem nemá
význam pro posouzení, zda byla naplněna skutková podstata uvedená v §125c odst. 1 písm. e)
bod 1 zákona o silničním provozu. Toto ustanovení totiž žádným způsobem nerozlišuje důvody,
pro které řidič není držitelem příslušného řidičského oprávnění. Obě stěžovatelem takto
vymezené skupiny řidičů tedy řízením motorových vozidel bez příslušného řidičského oprávnění
porušují zákonem o silničním provozu chráněný zájem na bezpečnosti silničního provozu
naprosto stejným způsobem. Skutečnost, zda řidič v minulosti byl držitelem řidičského oprávnění
či nikoli, tedy nemůže mít vliv na posouzení viny za přestupek. Nejvyšší správní soud nicméně
připouští, že tato skutečnost může být relevantní při posouzení výše ukládané sankce
za přestupek podle §12 odst. 1 zákona o přestupcích. V posuzované věci tak ostatně správní
orgán prvního stupně postupoval a ve prospěch stěžovatele zohlednil, že byl v minulosti
držitelem řidičského oprávnění. Správní orgán prvního stupně dále ve prospěch stěžovatele
zohlednil, že dne 5. 12. 2016, kdy spáchal přestupek, již uplynulo 12 měsíců od 1. 12. 2015,
kdy pozbyl řidičské oprávnění a dne 14. 12. 2016 bylo stěžovateli vráceno řidičské oprávnění
po splnění zákonem stanovených podmínek. Uložil proto stěžovateli sankci na samotné spodní
hranici zákonné sazby stanovené v §125 odst. 5 písm. a) a odst. 6 zákona o silničním provozu.
[19] To, že stěžovatel v průběhu sankce motorová vozidla neřídil, že se domníval, že může
porušit pouze povinnost stanovenou v §6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu
a že se držitelem řidičského oprávnění původně stal v době, kdy povinnost žádat po uplynutí
doby zákazu činnosti o navrácení řidičského oprávnění nebyla stanovena, nemá žádný vliv
na skutečnost, že stěžovatel se předmětného přestupku dopustil. Tyto skutečnosti nelze
ani hodnotit ve prospěch stěžovatele.
[20] To samé platí v případě zmínky stěžovatele, že ihned po uplynutí sankce zákazu činnosti
řízení se v dobré víře zapojil do plnění svých pracovních povinností. Stěžovatel v žádosti
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že je OSVČ a podniká jako řidič sanitky.
Uvedené tvrzení stěžovatele o opětovném zapojení se do jeho pracovních povinností tedy zřejmě
znamená, že stěžovatel opakovaně řídil motorové vozidlo bez příslušného řidičského oprávnění
dle §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, čímž by porušil tento zákon. Jak již Nejvyšší
správní soud konstatoval v bodě 30 rozsudku ze dne 27. 1. 2016, č. j. 4 As 268/2015 – 27, „jízda
bez řidičského oprávnění v rozporu s §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu
je pokračujícím přestupkem, kdy každou dílčí jízdou se řidič dopouští dalšího protiprávního jednání ve smyslu
§125c odst. 1 písm. e) bod 1 téhož zákona.“ Nelze ani přisvědčit argumentu stěžovatele, že přestupek,
za který byl v projednávané věci potrestán, představuje drobné lidské pochybení
spočívající v tom, že jel krátkou cestu za svým otcem, o kterého měl strach.
Dle úředního záznamu Policie České republiky o prvotním šetření na místě ze dne 5. 12. 2016,
č. j. KRPC-188291-2/PŘ-2016-020315, stěžovatel ke své cestě totiž uvedl, že jel od svého
kamaráda v N. Bystřici, jehož totožnost nechtěl uvést.
[21] K poukazu stěžovatele na jiné rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2014,
č. j. 1358/DS/2014, se Nejvyšší správní soud nemohl vyjádřit, neboť mu není znám obsah
tohoto rozhodnutí. Stěžovatel totiž toto rozhodnutí nepředložil ani v řízení před krajským
soudem ani v řízení o kasační stížnosti, pouze tvrdil jeho existenci a obsah. Žalovaný ve vyjádření
ke kasační stížnosti navíc uvedl, že existence tohoto rozhodnutí mu není známa.
[22] Neobstojí ani stěžovatelem namítaná absence poučení ohledně toho, že po uplynutí doby
pozbytí řidičského oprávnění automaticky nenabývá řidičské oprávnění zpět. Z obsahu správního
spisu je totiž zřejmé, že stěžovatel takto poučen byl. Stěžovatel se dne 5. 9. 2016 dostavil
ke správnímu orgánu prvního stupně a chtěl požádat o výměnu řidičského průkazu z důvodu
změny trvalého bydliště. Bylo mu sděleno, že má řidičské oprávnění blokováno z důvodu
dosažení 12-ti bodů, předložený řidičský průkaz č. X mu byl odebrán a byly mu sděleny
podmínky, kdy a po předložení jakých dokladů může požádat o vrácení řidičského oprávnění.
[23] Námitka stěžovatele, v níž poukazuje na absenci výše uvedeného poučení, by však
neobstála, i kdyby stěžovatel takto poučen nebyl a to s ohledem na zásadu „neznalost zákona
neomlouvá“. Zákon o silničním provozu totiž v §123d odst. 1 jasně stanoví, že řidič, který pozbyl
řidičské oprávnění podle §123c odst. 3 téhož zákona, je oprávněn požádat o vrácení řidičského
oprávnění, nejdříve po uplynutí 1 roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění z tohoto důvodu
(podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu řidič pozbývá řidičské oprávněn uplynutím 5
pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo oznámeno, že dosáhl celkového počtu 12 bodů). Podle
§123d odst. 3 téhož zákona, žádost o vrácení řidičského oprávnění podává žadatel písemně u příslušného
obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Podmínkou vrácení řidičského oprávnění je prokázání, že se žadatel
podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti podle zvláštního právního předpisu a dále prokázání zdravotní
a psychické způsobilosti. Pro vrácení řidičského oprávnění platí přiměřeně §101.
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že byl připraven podrobit se dopravně
psychologickému vyšetření podle §87b zákona o silničním provozu. V rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně pak je uvedeno, že řidičská oprávnění byla stěžovateli navrácena
již 13 dnů po skončení 12 měsíčního vybodování. Z výše uvedeného tak je zřejmé, že stěžovateli
byly podmínky uvedené v §123d odst. 3 zákona o silničním provozu pro vrácení řidičského
oprávnění známy a splnil je v krátké době. Stěžovatel si tedy musel být vědom zákonného
mechanismu, jakým probíhá vrácení řidičského oprávnění. Argumentace stěžovatele absencí
poučení, že po uplynutí zákazu činnosti automaticky nenabývá zpět řidičské oprávnění, proto
neobstojí.
[25] Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Dospěl totiž k závěru, že o ní není třeba rozhodovat, jelikož
při rozhodnutí o samotné kasační stížnosti v běhu lhůty pro rozhodnutí o odkladném účinku
je rozhodování o této žádosti již nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[27] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
[28] Podle §10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soud vrátí
poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen.
[29] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou naplněny zákonné
podmínky pro vrácení zaplaceného soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč. Zástupce stěžovatele uhradil soudní poplatek dne 19. 9. 2017.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nerozhodoval, neboť již rozhodl o věci samé, byly naplněny podmínky pro vrácení
soudního poplatku zaplaceného stěžovatelem, jak jsou vymezeny v §10 odst. 1 větě první zákona
o soudních poplatcích.
[30] Na základě výše uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se stěžovateli
vrací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši
1.000 Kč. Tento mu bude v souladu s §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radka
Bechyně, advokáta, se sídlem Legerova 148, Kolín.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu