ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.218.2017:44
sp. zn. 4 As 218/2017 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. G., zast. Mgr. Bc. Jiřím
Daňkem, advokátem, se sídlem Rašínova 103/2, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje
Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2016,
č. j. KUJI 30704/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 4. 10. 2017, č. j. 41 A 23/2016 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 4. 2016, č. j. KUJI 30704/2016, zamítl odvolání
a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu v Náměšti nad Oslavou ze dne 10. 11. 2015, č. j. MNnO-
1788/15/Dop./Vít., kterým byl žalobce uznán vinným „z přestupku dle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod
7 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil nedbalostním jednáním tím, že dne 18. 4. 2015 v 10,40 hod.,
na sil. I/23, na 111 km, u čerpací stanice UNICORN, v k. ú. obce Studenec, ve směru jízdy na Brno, při
řízení motorového vozidla tov. zn. VW Passat, RZ X nerespektoval svislou dopravní značku č. B21a (zákaz
předjíždění) a vodorovnou dopravní značku č. V1a (podélná čára souvislá). Tímto jednáním porušil ust. §4
písm. c) zákona o silničním provozu.“ Za spáchání výše uvedeného přestupku prvoinstanční orgán
uložil žalobci podle §11 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, §125c odst.
4 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a §125c odst. 5 téhož zákona, pokutu ve
výši 5.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců
ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Prvoinstanční orgán žalobci rovněž uložil
povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Určil, že pokuta i náhrada nákladů řízení jsou
splatné do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Žalovaný uvedl, že prvoinstanční orgán provedl řádné a komplexní dokazování a průkazně
zjistil skutečný stav včetně okolností svědčících v prospěch i neprospěch žalobce. Konstatoval,
že výslech zasahujících policistů prokázal, že žalobce porušil zákaz předjíždění vyplývající
ze svislé dopravní značky č. B 21a v místě popsaném ve skutkově větě napadeného rozhodnutí.
Prvoinstanční orgán prokázal, že k předjíždění došlo ještě před úrovní benzínové čerpací stanice
UNICORN, tj. v místě zákazu předjíždění. Otázky, kde byl žalobce hlídkou Policie ČR zastaven,
popřípadě zda před vozidlem zasahujících policistů jelo třetí vozidlo, nejsou pro projednávanou
věc významné, a proto se jimi žalovaný nezabýval. Odmítl rovněž, že by prvoinstanční orgán
přistoupil k oznámení o spáchání přestupku jako k důkazu a doplnil, že byl v řízení využit toliko
k porovnání jeho obsahu s výslechem svědků, což je přístup zákonný. Konstatoval,
že prvoinstanční orgán nepřikládal a priori vyšší váhu výslechu zasahujících policistů, ale naopak
je vyhodnotil řádně ve vazbě na další důkazní prostředky. Považoval rovněž za dostačující,
že na ústní jednání konané dne 4. 11. 2015 pozval prvoinstanční orgán jen zástupce žalobce,
neboť žalobce na uvedeném jednání neměl nic osobně vykonávat a nadto již vypovídal
během ústního jednání konaného dne 18. 6. 2015. Podle žalovaného je takový postup
zákonný, a to i s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014,
č. j. 4 As 120/2014 - 21, který uvedený názor potvrzuje. Žalovaný se ztotožnil i s hodnocením
omluvy žalobce a jeho zástupce z ústního jednání konaného dne 4. 11. 2015. Zdůraznil,
že samotná nemožnost osobní účasti žalobce nemohla řádně omluvit nepřítomnost jeho
zástupce. Z tohoto důvodu prvoinstanční orgán provedl ústní jednání dne 4. 11. 2015
bez přítomnosti žalobce i jeho zástupce v souladu se zákonem. Žalovaný odmítl provést
nové výslechy zasahujících policistů, neboť ty již byly řádně provedeny na jednání konaném dne
4. 11. 2015. Navrhovaná rekonstrukce v místě přestupku by podle žalovaného vzhledem
k tomu, že skutkové okolnosti byly řádně zjištěny, byla nadbytečná.
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 41 A 23/2016 - 42, žalobu proti
rozhodnutí žalovaného zamítl. Plně se ztotožnil se závěry žalovaného, že v průběhu správního
řízení bylo prokázáno, že žalobce předjížděl vozidlo policistů v místě zákazu předjíždění. Doplnil,
že o pravdivosti výpovědi zasahujících policistů nebyly pochybnosti, neboť na výsledku řízení
na rozdíl od žalobce neměli žádný zájem. Podotkl, že správní orgány mohly postoupený policejní
spis využít v souladu s §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jako podklad řízení.
Zhodnotil, že provedení důkazů fotografiemi předloženými žalobcem, popřípadě rekonstrukce
na místě přestupku, by k prokázání skutkového děje nemohly přinést nové informace, a nebyly
proto nezbytné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
Namítl, že ve správním řízení nebyla respektována zásada materiální pravdy, neboť zejména
výpovědi zasahujících policistů jsou rozporuplné a správní orgány i přes tuto skutečnost
neprovedly rekonstrukci na místě ani se nezabývaly předloženými fotografiemi. Doplněné
dokazování mělo objektivně potvrdit verzi jedné či druhé strany, což správní orgány
neučinily. Tím byla porušena zásada rovnosti zbraní i právo stěžovatele na spravedlivý
proces, přičemž stěžovatel v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne
19. 1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 As 22/2013 - 27. Správním orgánům vytkl, že jako důkazy využily i úřední záznamy ze dne
18. 4. 2015, což je v přestupkovém řízení nepřípustné a zároveň v rozporu se závěry uvedenými
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115. Nastíněnou
otázku posoudil nesprávně i krajský soud, který pochybil v tom ohledu, že se nekriticky ztotožnil
s nesprávnými skutkovými závěry správních orgánů. Jelikož správní orgány nedostatečně zjistily
skutkový stav věci, nenaplnily ani požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí a vypořádání
námitek. Stěžovatel připomněl, že je na správních orgánech, aby prokázaly rozhodné skutečnosti,
což však v projednávané věci nesplnily. Procesní pochybení správních orgánů měl krajský soud
napravit, avšak nesprávně tak neučinil. Napadený rozsudek nadto trpí vadou
nepřezkoumatelnosti, neboť se krajský soud nijak nevypořádal s námitkou neúplnosti výpovědí
svědků. Vadný je i závěr, že by případné další dokazování nemohlo v projednávané věci přinést
nové informace, neboť tento závěr krajský soud nijak blíže nerozvedl. Stěžovatel proto
Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožnil se závěry krajského soudu,
které považuje za zákonné a správné. Naplnění skutkové podstaty bylo ve správním řízení
jednoznačně prokázáno a námitky stěžovatele se do značné míry míjejí s předmětem řízení
a nejsou způsobilé prokázat nezákonný postup správních orgánů. Z tohoto důvodu žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgány, ani krajský soud při posuzování deliktního
jednání stěžovatele nepochybily. Obsah správních spisů i jednotlivá napadená rozhodnutí
obsahují jednoznačný závěr o tom, že stěžovatel porušil povinnost podle §4 písm. c) zákona
o silničním provozu, neboť nerespektoval svislou dopravní značku č. B21a (zákaz předjíždění)
a vodorovnou dopravní značku č. V1a (podélná čára souvislá), když dne 18. 4. 2015 v 10,40 hod.,
na sil. I/23, na 111 km, před čerpací stanicí UNICORN, v k. ú. obce Studenec, ve směru jízdy
na Brno, při řízení motorového vozidla tov. zn. VW Passat, RZ X, předjížděl vozidlo Policie ČR
v místě, kde to místní úprava provozu na pozemních komunikacích neumožňovala.
[9] Závěry o vině stěžovatele plynou zejména z výslechu zasahujících policistů, kteří jednání
stěžovatele popsali v takovém rozsahu, že správní orgány mohly na jejich základě učinit
spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Oba správní orgány dostatečně vysvětlily, proč dospěly
k závěru o vině stěžovatele a Nejvyšší správní soud se s jejich hodnocením ztotožnil. Zároveň
správní orgány přesvědčivě vysvětlily, proč shledaly výslechy obou svědků dostatečně
důvěryhodnými. Proto je lichá námitka stěžovatele, že bylo namístě provádět další dokazování
prostřednictvím rekonstrukce celého jednání, popřípadě se zaměřit na předložené fotografie.
Lze konstatovat, že takový postup by byl nadbytečný, neboť vinu stěžovatele prokazují
bez důvodných pochybností i důkazy, které již správní orgány provedly.
[10] Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani v postupu správních orgánů, které v rámci
řízení použily jako podklad pro vydání rozhodnutí ve smyslu §50 odst. 3 správního řádu i úřední
záznamy či oznámení přestupku poskytnuté Policií ČR. Je zřejmé, že tyto podklady jsou
pravidelnou součástí správních spisů, neboť správním orgánům zpravidla zprostředkovávají
prvotní informace o skutkovém ději deliktního jednání a správní orgány k nim přihlíží. Tato
skutečnost nicméně sama o sobě ještě neosvědčuje závěr, že k těmto podkladům prvoinstanční
orgán přistoupil jako k důkazům, jak namítal stěžovatel. Podle Nejvyššího správního soudu
stěžovatel toto tvrzení nijak neprokázal. Naopak, z napadených rozhodnutí plyne, že správní
orgány vzaly primárně v potaz výslechy svědků i stěžovatele samého a detailně a konkrétně
vysvětlily, proč vzaly deliktní jednání za prokázané, ze kterých důkazů vyšly i proč nepřijaly
návrhy na provedení dalších důkazů. Uvedené hodnocení shledal Nejvyšší správní soud
zákonným, a proto na něj v podrobnostech odkazuje.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani v postupu krajského soudu, který postupy
správních orgánů aproboval. Podle Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že správní orgány
nepoužily podklady poskytnuté Policií ČR jako důkazy, a proto za takové situace aprobováním
postupu správních orgánů nemohl krajský soud nijak pochybit. Dále lze konstatovat,
že za situace, kdy žalobní námitky kopírují odvolací námitky vypořádané žalovaným, krajský soud
nijak nepochybil, jestliže odkázal na napadená rozhodnutí správních orgánů. Takový postup
je nejen zákonný, ale rovněž souladný s principem procesní ekonomie, neboť smyslem správního
soudnictví není opakovat již jednou správně vyřčeně, což potvrzují i závěry plynoucí z rozsudku
ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 - 86.
[12] Jelikož správní orgány splnily svou povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných
pochybností a řádně odůvodnily rozhodnutí, neshledal zdejší soud v jejich postupu ani porušení
zásady řádného odůvodnění rozhodnutí správních orgánů.
[13] Dále Nejvyšší správní soud doplňuje, že výpověď stěžovatele, který tvrdil, že vozidlo
Policie ČR předjížděl až v místech za benzínovou čerpací stanicí, považuje za účelovou.
Stěžovatelovu verzi popisu jednání vyvrací výslechy zasahujících policistů, z nichž plyne,
že k předjíždění došlo ještě před křižovatkou samotnou. Navíc i stěžovatelem tvrzená verze
popisu deliktního jednání by nutně musela vést správní orgány k závěru o spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním provozu. V rámci svého popisu stěžovatel
totiž uvedl, že započal předjíždění ještě v místě, kde to vodorovné značení neumožňovalo,
tedy tzv. přes plnou čáru. Za takové situace by bylo nepodstatné, že k dokončení předjíždění
došlo až v místě, kde to místní úprava umožňovala, neboť tato skutečnost by nebyla schopná
zhojit porušení zákazu předjíždění. Rovněž stejně nesprávná je i argumentace stěžovatele v rámci
jeho tvrzení, že při předjíždění přes plnou čáru neporušil zákaz předjíždění, ale že se dopustil
přestupku přejetí plné čáry. Nejvyšší správní soud uvádí, že provoz na pozemních komunikacích
je regulován nejen za pomocí dopravních značek svislých, ale rovněž i vodorovných, mezi které
patří i vodorovná dopravní značka č. V1a (podélná čára souvislá). I při předjíždění v místě,
kde oba jízdní pruhy odděluje toliko vodorovná dopravní značka č. V1a (podélná čára souvislá)
bez přítomnosti dopravní značky č. B21a (zákaz předjíždění), by se proto jednalo o přestupek
§125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním provozu.
IV. Závěr
[14] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnosti není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. ji zamítl.
[15] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť
ta neúspěšnému stěžovateli nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu