ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.219.2016:35
sp. zn. 4 As 219/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců Mgr. Petra Šuránka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: R. K., zast. JUDr.
Lubošem Rábem, advokátem, se sídlem Radyňská 479/5, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ž.
K., II) A. K., III) V. K., IV) město Sušice, se sídlem nám. Svobody 138, Sušice, V) R. K., a VI) H.
K., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8.
2016, č. j. 30 A 92/2015 - 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 5. 2015, č. j. RR/1279/15, sp. zn. ZN/133/RR/15,
(dále jen „napadené rozhodnutí“) provedl některé dílčí formulační úpravy výroku I. rozhodnutí
Městského úřadu Sušice, odboru výstavby a územního rozhodování (dále jen „stavební úřad“),
ze dne 13. 1. 2015, č. j. 20053/13-3, zn. 4261/12/VYS/Oud, v podstatě však toto rozhodnutí
potvrdil a odvolání žalobce a osob zúčastněných na řízení I) až III) zamítl. Tímto rozhodnutím
stavební úřad podle §129 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu, ve znění zákona č. 167/2012 Sb. (dále jen „stavební zákon z roku 2006“) nařídil žalobci
a osobám zúčastněným na řízení I) až III) jako vlastníkům stavby odstranění dočasné stavby
„Dočasné stavební úpravy dvou stávajících garáží na autodílnu - autoopravnu“ na pozemcích st. p. X a X
v k. ú. S. a obci S. (dále jen „sporná stavba“) a uložil jim povinnost uhradit náklady řízení
v paušální částce 1.000 Kč.
[2] Žalovaný v obsáhlém odůvodnění napadeného rozhodnutí v reakci na odvolací námitky,
jež se v zásadě neliší od pozdějších žalobních bodů a bodů uplatněných v nynější kasační
stížnosti, vyšel z toho, že v souladu s žádostí žalobce a předloženou projektovou dokumentací
byla sporná stavba rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 18. 5. 1992, č. j. Výst/2942/1992/332,
výslovně povolena jako dočasná na 20 let, přičemž v situaci, kdy podmínky tohoto stavebního
povolení nestanoví počáteční okamžik běhu této doby, je třeba vycházet z toho, že tato doba
běžela od data právní moci stavebního povolení, tj. od 19. 6. 1992, a skončila tak dne 19. 6. 2012.
Nelze vycházet z data podání žádosti o povolení stavby ani z data vydání stavebního povolení,
neboť ty předcházejí samotnému datu, kdy vzniká právo stavbu realizovat. Stanovená lhůta
pro dokončení stavby je pak pouze pořádková a nic neříká o tom, kdy stavba bude reálně
dokončena. Na dočasnosti stavby nemohla podle žalovaného nic změnit ani formulace
rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 5. 1994, č. j. 3361/94/330, povolující trvalé užívání
stavby, neboť nevhodně použitá formulace pouze odpovídá terminologii starší právní úpravy
představované oddílem IV. vyhlášky Státního výboru pro výstavbu č. 243/1957 Ú. l., kterou
se vydávají prováděcí předpisy k vládnímu nařízení o odevzdání a převzetí dokončených staveb
nebo jejich částí a o povolení k jejich uvedení do trvalého provozu (užívání), ve znění účinném
do 30. 9. 1976 (dále jen „prováděcí vyhláška z roku 1957“), aniž by však něco měnila na povaze
samotné kolaudace. Žalovaný porovnal systematicky úpravu stavebního a kolaudačního řízení
(zejm. náležitostí žádosti a rozhodnutí o ní) v zákoně č. 50/1976, o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni vydání stavebního povolení,
resp. ke dni vydání kolaudačního rozhodnutí (dále jen „stavební zákon z roku 1976“),
a ve vyhlášce č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, ve znění
účinném ke dni vydání stavebního povolení, resp. ke dni vydání kolaudačního rozhodnutí
(dále jen „prováděcí vyhláška z roku 1976“), a dovodil z ní, že dočasnost stavby mohlo založit
(a též změnit) jen stavební povolení, nikoliv kolaudační rozhodnutí. Ani žádný z podkladů
kolaudačního řízení neukazuje na to, že by někdo usiloval o to, aby tímto rozhodnutím došlo
ke změně dočasnosti stavby. Trvalost stavby se podle žalovaného vztahuje k její existenci dané
stavebním povolením a užívání stavby logicky skončí s dobou trvání stavby. Za nedůvodnou
považoval i námitku systémové podjatosti pracovníků stavebního úřadu, neboť odvolatelé nijak
neprokázali jejich ovlivnění zaměstnavatelem a navíc stavební úřad v dané věci, kdy uplynula
dočasnost stavby stanovená již rozhodnutím z roku 1992 a nebyl projeven zájem o povolení
jejího dalšího trvání, neměl ani možnost jinak rozhodnout. Otázku, zda by prodloužení doby
trvání sporné stavby bylo v kontrastu s aktuálním územním plánem města a odporem sousedů
vůbec možné, považoval žalovaný v dané situaci za vybočující z předmětu řízení o odstranění
dočasné stavby.
[3] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 30 A 92/2015 - 104, (dále
jen „napadený rozsudek“) žalobu žalobce proti napadenému rozhodnutí zamítl s tím, že nesdílí
názor žalobce, že by bylo možné dobu trvání nějaké stavby založit kolaudačním rozhodnutím.
Poukázal na to, že při chybějící výslovné zmínce o stanovení doby trvání dočasné stavby
demonstrativní povaha výčtu obsahových náležitostí stavebního povolení v §25 prováděcí
vyhlášky z roku 1976 stavebnímu úřadu umožňovala omezit dobu trvání dočasné stavby
ve stavebním povolení, zatímco taxativní výčet náležitostí kolaudačního rozhodnutí v §43 téže
vyhlášky prolomení doby trvání dočasné stavby v kolaudačním řízení znemožňoval. Navíc
připomenul, že se ve stavebním řízení rozhoduje o povolení stavby, zatímco v kolaudačním řízení
se rozhodovalo o jejím užívání. Doba povoleného trvání stavby je podle krajského soudu
primární a její užívání tuto dobu musí respektovat a nemůže ji přesáhnout. Povolení uvést stavbu
do trvalého užívání tak je třeba chápat jako povolení užívat stavbu nejpozději do konce doby
jejího trvání, a to buď na dobu povolených 20 let, nebo na dobu delší, pokud by před jejím
uplynutím došlo k jejímu prodloužení v souladu s podmínkami stavebního povolení.
Ani ze žádostí o vydání stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí nelze dovodit,
že by žalobce měl v době, kdy začal podnikat, zájem o zřízení trvalé provozovny, resp. takový
zájem navenek nevyjádřil. Soud se také shodl se žalovaným v tom, že jelikož se doba trvání
stavby odvíjí od jejího stanovení ve stavebním povolení, je třeba určenou dobu 20 let počítat
od data právní moci rozhodnutí o povolení stavby. Nedokonalá formulace podmínky stavebního
povolení zde je bez významu, neboť žalobce se nejpozději ze sdělení žalovaného
ze dne 4. 4. 2011 dozvěděl, že žalovaný posuzuje stavbu jako dočasnou na dobu do 19. 6. 2012
a byl poučen o tom, jak má postupovat, chce-li dosáhnout „změny této dočasnosti“. K námitce
podjatosti pak krajský soud připomenul usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119, publikované pod č. 2802/2013 Sb. NSS,
z nějž vyplývá, že samotný zaměstnanecký poměr k městu jako účastníku řízení pro závěr
o podjatosti úřední osoby nestačí, nic dalšího však žalobce netvrdil a další důvody ani jinak
nevyšly najevo.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření stran
[4] Ve své kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) s odkazem na ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. namítl, že sporná stavba je stavbou trvalou, a nikoliv dočasnou, takže
neexistuje žádný právní důvod pro její odstranění. Podle stěžovatele je třeba vycházet z právní
úpravy platné v době vydání stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí na spornou stavbu,
která sice v §1 odst. 2 písm. b) prováděcí vyhlášky z roku 1976 dělila stavby na trvalé a dočasné,
avšak výslovně neupravovala, že u dočasné stavby má být doba jejího trvání omezena právě
stavebním povolením. Takovou úpravu neobsahoval ani stavební zákon z roku 1976. Ustanovení
§82 stavebního zákona z roku 1976 a §43 odst. 1 písm. c) prováděcí vyhlášky z roku 1976
však mj. stanovily, že kolaudační rozhodnutí má obsahovat i podmínky pro užívání stavby.
Pod tyto podmínky podle stěžovatele lze podřadit i podmínku časovou vztahující se k době trvání
a užívání kolaudované stavby. Tím by bylo dodrženo rovněž časové omezení dočasné stavby,
neboť stavbu lze užívat až po její kolaudaci. Kolaudační rozhodnutí přitom udělilo stěžovateli
jednoznačnou formulací povolení k uvedení stavby do trvalého (nikoliv dočasného) užívání
a k tomu je třeba v dané věci přihlédnout. Stěžovatel též poukazuje na rozdílné označení stavby
ve stavebním povolení („Dočasné stavební úpravy dvou stávajících garáží na autodílnu - autoopravnu“)
a v kolaudačním rozhodnutí, v němž slovo „dočasné“ absentuje. V kolaudačním rozhodnutí
ani není stanoveno, že se povoluje uvedení stavby do dočasného užívání apod. Toto pravomocné
a nezrušitelné kolaudační rozhodnutí tak tvořilo překážku pro zahájení řízení o odstranění stavby.
[5] Stěžovatel také namítá neurčitost a nesrozumitelnost omezení doby trvání sporné stavby
ve výroku stavebního povolení, které v bodě 6a uvádělo podmínku „Po uplynutí 20 let musíte
požádat MÚ Sušice o prodloužení stavebního povolení nebo objekt uvést do původního stavu…“.
Z této podmínky není jasné, od čeho se má 20letá lhůta odvíjet a kdy uplyne. Tento vadný stav
nelze napravovat výkladem k tíži stěžovatele jako stavebníka. Bylo povinností stavebního úřadu
vydat jasné a srozumitelné rozhodnutí.
[6] Je-li stěžovateli vyčítáno, že požádal o prodloužení doby trvání sporné stavby, ten namítá,
že tak činil v reakci na sdělení stavebního úřadu, že se jedná o stavbu dočasnou a že je třeba,
aby podal žádost o prodloužení doby trvání stavby nebo ji uvedl do původního stavu. Přitom
již v té době stavební úřad musel vědět, že případné žádosti o prodloužení doby trvání sporné
stavby nebude moci vyhovět, proto její umístění v dané lokalitě je v rozporu s později přijatým
územním plánem města. Stěžovatel usiloval podáním žádosti o nekonfliktní vyřešení záležitosti,
v důsledku toho však vynaložil marně nemalé náklady.
[7] Stěžovatel konečně připomíná, že ve svých podáních namítal, že stavební úřad
není schopen předmětnou věc objektivně posoudit a rozhodnout o ní, protože jedním
z účastníků řízení bylo i město Sušice, které trvalo na odstranění stavby. Jeho námitkám však
nebylo vyhověno. Podle stěžovatele si však lze jen těžko představit, že by stavební úřad
v uvedené záležitosti postupoval nestranně a jednal proti zájmům města Sušice, jehož
je organizační součástí. Namísto něj měl věc v zájmu objektivity posoudit jiný nestranný stavební
úřad. S ohledem na uvedené argumenty stěžovatel navrhoval, aby napadený rozsudek byl zrušen
a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný v reakci na kasační stížnost pouze stručně uvedl, že nadále trvá na věcné
správnosti svého rozhodnutí, považuje je za souladné s právními předpisy a ztotožňuje
se s argumentací napadeného rozsudku.
[9] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nijak nevyjádřily.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.); zároveň je stěžovatel zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je podána osobou oprávněnou, neboť ji uplatnil účastník řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou podjatostí pracovníků stavebního
úřadu. Podle §14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu,
o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení
nebo k jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o jejich
nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení
ovlivnit.
[13] K citovanému ustanovení se v usnesení ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 – 119,
č. 2802/2013 Sb. NSS, vyjadřoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru,
že „v případech, kdy rozhoduje úředník územního samosprávného celku ve věci, která se přímo nebo nepřímo týká
tohoto celku, není a priori vyloučen z rozhodování pro svoji ?systémovou podjatost’, avšak je u něho dáno ?systémové
riziko podjatosti’, kvůli němuž je třeba otázku jeho případné podjatosti posuzovat se zvýšenou opatrností
oproti věcem, které se zájmů územního samosprávného celku nijak nedotýkají. (…) [D]ůvodem pochyb
o nepodjatosti úřední osoby je její zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku v případě,
že se rozhoduje ve věci týkající se přímo nebo nepřímo tohoto územního samosprávného celku tehdy, je-li z povahy
věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj
k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky“ (důraz přidán). Rozšířený senát dále konkretizoval,
že důvody k takovému podezření mohou být například jevy v politické či mediální sféře,
jež předcházejí příslušnému správnímu řízení nebo je doprovázejí a naznačují zvýšený zájem
o výsledek řízení ze strany osob schopných ovlivnit jednání územního samosprávného celku
jako zaměstnavatele úřední osoby. Pozornost je třeba věnovat kupříkladu také samotné povaze
a podstatě rozhodované věci, její kontroverznosti či politickému významu. Na druhé straně
však dle rozšířeného senátu zpravidla nebude signálem nadkritické míry „systémového rizika
podjatosti“ samotný fakt, že rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku bude mít dopad
na tento celek. Důvodem k pochybám o nepodjatosti úředníka zpravidla nebude samotná
skutečnost, že např. jím vydané stavební povolení se dotkne majetkových či jiných zájmů obce,
v níž bude stavba uskutečněna, půjde-li o běžné, obecně vzato nekontroverzní a v měřítkách
daného územního celku ve své podstatě nevýznamné dotčení.
[14] Nejvyšší správní soud po zvážení všech skutečností plynoucích z jemu předložených
spisů a z tvrzení stěžovatele naznal, že souzená věc by mohla spadat mezi ty případy, v nichž
je třeba otázku případné podjatosti posuzovat se zvýšenou opatrností. Shodně s krajským soudem
však neshledal přítomnost takových okolností, jež by svědčily o překročení oné kritické míry
systémového rizika podjatosti, na kterou poukazoval rozšířený senát. Argumentace stěžovatele
totiž má jen povahu obecných tvrzení o vztahu závislosti úředních osob stavebního úřadu
na svém zaměstnavateli, který však sám o sobě nepostačuje pro jejich vyloučení z projednávání
a rozhodování dané věci. V průběhu správního řízení pak stěžovatel podjatost úředních osob
dovozoval pouze z jejich postupu v řízení a ze skutečnosti, že město Sušice jakožto účastník
řízení vydalo (ovšem již v roce 1999) územní plán, který v daném místě umožňuje umístění pouze
okolí nerušících provozoven. O námitce podjatosti bylo řádně rozhodnuto.
[15] Z ničeho nevyplývá a ani stěžovatel netvrdí, že by se jednalo o případ s politickým
významem a kontroverzní záměr. Nic takového neplyne ani z negativního stanoviska města
k prodloužení trvání stavby, ani ze skutečnosti, že osoby zúčastněné na řízení V) a VI) ale i další
osoby si dlouhodobě na negativní vlivy sporné stavby stěžují a město muselo jejich stížnosti řešit.
Město ve svých podáních pouze konstatovalo, že nesouhlasí s tím, aby stěžovatel prováděl opravy
automobilů mimo spornou stavbu na veřejných prostranstvích, a posléze s ohledem
na skutečnost, že stísněné prostory stavby některé činnosti neumožňují a provádění oprav
mimo tyto prostory vyvolává četné stížnosti okolních obyvatel, vyjádřilo nesouhlas
s prodloužením trvání stavby, přičemž připomnělo, že stěžovateli nabídlo možnost využití
objektů města mimo bytovou zástavbu, což však stěžovatel odmítl. Tato vyjádření ještě nečiní
z daného řízení zpolitizované řízení, na jehož výsledku by mělo vedení města natolik eminentní
zájem, aby bylo možné předpokládat, že dojde k zneužití pracovněprávních vztahů oprávněných
úředních osob k městu s cílem ovlivnit výsledek řízení. V celém průběhu správního řízení
byly důsledně rozlišovány role stavebního úřadu a města jako účastníka řízení. Zdejšímu soudu
ani není známo, že by političtí činitelé či jiné vlivné osoby projevovali zájem na výsledku
územního řízení, že by se snažili ovlivnit rozhodovací procesy jinak, než svým vyjádřením
z pozice účastníka, apod. Za těchto okolností tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že námitka
podjatosti úředních osob stavebního úřadu není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil i s právním posouzením dočasnosti sporné stavby,
tak jak je podrobně vyargumentoval krajský soud a před ním též žalovaný. K argumentaci
stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že žalovaný i krajský soud
správně vycházeli z právní úpravy stavebního a kolaudačního řízení ve znění účinném
ke dni vydání stavebního povolení a posléze ke dni vydání kolaudačního rozhodnutí. Poukazuje-li
stěžovatel na to, že distinkce staveb na stavby trvalé a stavby dočasné, byla do ustanovení §139b
odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 vložena až jeho novelou provedenou zákonem
č. 83/1998 Sb. s účinností od 1. 7. 1998, krajský soud správně připomenul, že do té doby
tuto distinkci obsahovalo ustanovení §1 odst. 2 prováděcí vyhlášky z roku 1976, takže došlo
jen k doplnění této definiční charakteristiky do právního pramene vyšší právní síly,
aniž by se však obsahově cokoliv na právní úpravě dočasných staveb měnilo.
[17] Ani stěžovatel přitom nepopírá, že sporná stavba byla povolena „stavebním povolením
na dočasnou stavbu na 20 let“ ze dne 18. 5. 1992. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zjistil,
že toto stavební povolení bylo vydáno na předtištěném formuláři, do nějž byla kromě
opakovaného označení stavby za dočasnou vepsána pod bodem 6a podmínka: „Po uplynutí 20 let
musíte zažádat MÚ Sušice o prodloužení stavebního povolení nebo objekt uvést do původního stavu.“ Stavební
povolení ze dne 18. 5. 1992 bylo doručeno posledním z účastníků řízení dne 3. 6. 1992, nikdo
se proti němu neodvolal a právní moci tak nabylo v souladu s vyznačenou doložkou právní moci
dne 19. 6. 1992. Následně na základě žádosti žalobce ze dne 14. 4. 1993 o vydání kolaudačního
rozhodnutí pro stavbu „dočasné stavební úpravy dvou stávajících garáží na autodílnu“, provedeného
ústního jednání a místního šetření ve věci „kolaudace doč. st. úprav dvou stáv. garáží na autodílnu“
a závazného posudku okresního hygienika, který mimo jiné požadoval, aby veškerá opravárenská
činnost byla s ohledem na hrozící narušení životního prostředí „okolobydlících“ soustředěna pouze
do prostoru dílny, vydal stavební úřad dne 4. 5. 1994 s odkazem na §82 odst. 1 stavebního
zákona z roku 1976 „povolení k uvedení stavby do trvalého užívání ‚stavební úpravy 2 stávajících garáží
na autodílnu-autoopravnu‘ od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“
[18] Důvody, proč kolaudačním rozhodnutím bylo povoleno trvalé užívání správně, vysvětlil
žalovaný v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se shoduje s tím, že použitý pojem
trvalé užívání je třeba chápat jako označení užívání odlišného od užívání předčasného ve smyslu
§83 stavebního zákona z roku 1976 a od užívání prozatímního podle §84 téhož zákona,
nelze jej však vykládat jako oprávnění užívat stavby časově neomezeně bez ohledu na dobu jejího
povoleného trvání. Z koncepce právní úpravy popsané žalovaným i krajským soudem je jasně
zřetelné, že předmětem kolaudačního řízení je pouze povolení užívání stavby v souladu
s tím, v jaké podobě byla povolena ve stavebním řízení – proto též stavební úřad byl povinen
v rámci řízení zkoumat soulad provedené stavby s dokumentací ověřenou ve stavebním řízení
a dodržení podmínek stavebního povolení (§81 stavebního zákona z roku 1976). Případné
odchylky od povoleného stavu by bylo nutné řešit dle §81 odst. 4 ve spojeném řízení o změně
stavby podle §68 téhož zákona za účasti všech účastníků řízení, takové řízení však podle obsahu
správního spisu vedeno nebylo. Pokud tedy §82 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976
opravňoval stavební úřad stanovit podmínky pro užívání stavby, jednalo se výhradně o podmínky
vztahující se k jejímu užívání (např. právě o podmínku, že veškeré opravy budou prováděny
v dílně, jejíž stanovení požadoval okresní hygienik a která však pohříchu nebyla v rozporu
se závaznou povahou tohoto stanoviska do kolaudačního rozhodnutí vtělena), jež nemohly měnit
podmínky zakotvené ve vlastním stavebním povolení.
[19] Tím samozřejmě nelze vyloučit, že by kolaudační rozhodnutí v rozporu se zákonem
do podmínek stavebního povolení zasáhlo a v situaci, kdy nebyla na základě opravných
či dozorčích prostředků zjednána náprava, stěžovateli založila práva nad rámec předpokládaný
platnou právní úpravou. Pro takový závěr by však muselo svědčit jednoznačné znění výrokové
části kolaudačního rozhodnutí, stejně jako obsah souvisejícího správního spisu. Tak tomu však
v tomto případě ze shora uvedených důvodů není, neboť použitou terminologii lze bez větších
obtíží vyložit v souladu s tehdejší právní úpravou (časová formulace není tak jednoznačná,
jak si stěžovatel myslí, když pomíjí terminologii stavebních předpisů) a ani z průběhu správního
řízení nelze dovodit, že by cílem stavebního úřadu v návaznosti na požadavek stěžovatele
či jiných osob, resp. dotčených orgánů, bylo změnit samotnou dobu trvání stavby. Samotnou
výpustku slova „dočasné“ v označení stavby nelze přeceňovat, jestliže se jedná o ojedinělý případ,
který není v souladu s předchozími procesními úkony stavebního úřadu (protokol z místního
šetření) i stěžovatele (žádost o kolaudaci).
[20] Nedůvodné jsou i námitky zpochybňující srozumitelnost podmínky stanovující
povolenou dobu trvání stavby. Je samozřejmě pravdou, že výrok kolaudačního rozhodnutí mohl
v podmínce 6a obsahovat kromě délky doby trvání stavby i výslovné označení okamžiku,
od nějž tato doba běží. Absence tohoto údaje však ještě nezpůsobuje nesrozumitelnost uložené
podmínky, neboť tuto podmínku je třeba vykládat v souladu s tehdy platnou právní úpravou,
v daném případě v souladu s ustanovením §52 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), v původním znění (dále jen „správní řád z roku 1967“), podle nějž rozhodnutí
je vykonatelné, jestliže se proti němu nelze odvolat (podat rozklad) nebo jestliže odvolání
(rozklad) nemá odkladný účinek.
[21] V ustanovení §52 správní řád z roku 1967 jako obecný právní předpis jednoznačně
vymezil okamžik, od nějž správní rozhodnutí vyvolává účinky vůči svým adresátům. Pokud
tedy správní rozhodnutí zakládá ve prospěch adresátů určité právo, adresáti jsou oprávněni
toto právo vykonávat (stejně jako jsou povinni plnit ukládané povinnosti) od okamžiku
vykonatelnosti správního rozhodnutí, nestanoví-li správní rozhodnutí výslovně jinak. Stavební
povolení stěžovateli založilo v rovině práva veřejného právo realizovat stavbu a toto právo
omezilo dobou 20 let. Jestliže přitom nestanovilo počátek běhu této doby (např. datem právní
moci kolaudačního rozhodnutí, dnem předpokládané realizace stavby uvedeným v žádosti
o stavební povolení apod.), omezila tím oprávnění žadatele, popř. jeho právních nástupců,
realizovat stavbu právě na dobu 20 let od okamžiku, kdy toto oprávnění bylo stavebním
povolením konstituováno, tj. od data vykonatelnosti stavebního povolení. Toto datum se přitom
s ohledem na právní úpravu stavebního řízení, která nevylučovala odkladný účinek odvolání,
shodovalo s datem právní moci stavebního povolení. Stěžovateli tudíž za dané situaci vzniklo
právo realizovat stavbu dne 19. 6. 1992, a s ohledem na časovou limitaci tohoto práva
jak v záhlaví stavebního povolení, tak v podmínce 6a proto zaniklo uplynutím doby 20 let,
tj. uplynutím dne 18. 6. 2012.
[22] Samotná argumentace žalovaného, že se stěžovatel v reakci na sdělení žalovaného
o tom, že stavbu považuje za dočasnou, neúspěšně snažil dosáhnout změny stavby nejprve
na stavbu trvalou a posléze alespoň o prodloužení doby jejího trvání o dalších 15 let, na shora
učiněné závěry nemá zásadní vliv, jen poukazovala na to, že stěžovatel o tom, že jeho stavba
je správními orgány posuzována jako dočasná, věděl s dostatečným předstihem. Ostatně z obsahu
předložených správních spisů, které zachycují i řadu případů prošetřování stížností obyvatel
z okolí sporné stavby, je zřejmé, že na dočasnost stavby již před vypršením doby jejího trvání
opakovaně poukazovali i ostatní účastníci stavebního řízení, resp. jejich právní nástupci
a stěžovatel v této souvislosti dočasnost stavby nikdy nezpochybnil. S tvrzením o povolení
sporné stavby jako trvalé přišel teprve v průběhu řízení o odstranění dočasné stavby.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Nejvyšší správní soud tedy shledal nedůvodnými všechny body uplatněné v kasační
stížnosti, a proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[24] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
[25] Osobám zúčastněným na řízení Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal
v souladu s ustanovením §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Osobám zúčastněným
na řízení jednak žádné náklady nevznikly, jednak jim soud v řízení ani neuložil žádnou povinnost,
která by mohla přiznání náhrady nákladů řízení opodstatnit.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu