ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.233.2016:39
sp. zn. 4 As 233/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců Mgr. Petra Šuránka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Spolek Nízký Jeseník,
se sídlem Těšíkov 9, Šternberk, zast. Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou, se sídlem Horní
náměstí 7, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem
28. října 117, Ostrava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ADI VTE s.r.o., IČ: 24135577,
se sídlem Podbabská 1112/3, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2016, č. j. 22 A 166/2014 – 58,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2016, č. j. 22 A 166/2014 – 58,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 2. 10. 2014,
č. j. MSK 116821/2014, sp. zn. ÚPS/25372/2014/Nov, a rozhodnutí Městského úřadu
Bruntál ze dne 15. 7.2014, č. j. MUBR/51627-14/rho-Výst. 9324/2013/rho,
sp. zn. Výst. 9324/2013/rho, se zrušují a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Za řízení o žalobě a o kasační stížnosti je žalovaný povinen zaplatit žalobci
náhradu nákladů řízení ve výši 21.600 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám advokátky Mgr. Dominiky Kovaříkové.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 10. 2014, č. j. MSK 116821/2014,
sp. zn. ÚPS/25372/2014/Nov, (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání
žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Městského úřadu Bruntál, odboru
výstavby a územního rozhodování (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 7.2014,
č. j. MUBR/51627-14/rho-Výst. 9324/2013/rho, sp. zn. Výst. 9324/2013/rho, a toto
rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutím stavebního úřadu byla zamítnuta žádost stěžovatele o určení
právního vztahu podle §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), zda osobě zúčastněné na řízení vzniklo právo provést změnu stavby
„větrná elektrárna“ na pozemcích p. č. X, 363/10, 363/11, 363/12, 363/13, 395/3, 401/24,
401/26, 401/31, 404, 407/4, 407/6, X, 412/12, 412/13, 892/2 a 923 v k. ú. Rejchartice a obci
Dvorce (dále jen „sporná změna stavby“) na základě certifikátu autorizovaného inspektora Ing. L.
F. ze dne 12. 8. 2012, č. j. 101/2012/ZBV/Fu/Ce.
[2] Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že dříve, než se správní orgán začne
zabývat meritorně žádostí o určení právního vztahu podle §142 správního řádu, musí ověřit
splnění tří podmínek: 1) uvedenou otázku nemůže správní orgán vyřešit vydáním osvědčení
a ani ji nemůže řešit v rámci jiného správního řízení, 2) správní orgán rozhoduje v mezích
své věcné a místní příslušnosti a 3) žadatel prokázal, že vydání rozhodnutí podle §142 správního
řádu je nezbytné pro uplatnění jeho práv, tj. že jej potřebuje pro jiné správní či soudní řízení.
Žalovaný konstatoval, že nijak nezpochybňuje právo stěžovatele na příznivé životní prostředí,
jež mu ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, nepochybně
náleží, ani skutečnost, že stěžovatel měl být v rámci postupu autorizovaného inspektora
při vydávání certifikátu podle §117 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu, ve znění zákona č. 167/2012 Sb. (dále jen „stavební zákon“) osloven a k certifikátu
mělo být doloženo jeho vyjádření. Ani jedna z těchto skutečností však podle žalovaného
neumožňuje dovodit nezbytnost rozhodnutí podle §142 správního řádu pro uplatnění práv
stěžovatele. Žalovaný podotkl, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel shodné
námitky jako v průběhu řízení o jeho žádosti podle §142 správního řádu uplatnil též v řízení
o dodatečném povolení sporné změny stavby zahájeném k žádosti osoby zúčastněné na řízení
ze dne 24. 4. 2013 a že stěžovatel v daném řízení přímo vystupoval jako odvolatel. Žalovaný
proto souhlasil se závěrem stavebního úřadu, že stěžovatel nezbytnost rozhodnutí podle §142
správního řádu pro uplatnění jeho práv neprokázal. Na závěr pak žalovaný zpochybnil možnost
stavebního úřadu přezkoumávat certifikát autorizovaného inspektora v řízení podle §142
správního řádu (vyslovenou v usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 6. 9. 2012,
č. j. Konf 25/2012-9, jen obiter dictum, tedy dle žalovaného mimo autoritativní a závaznou část
rozhodnutí), protože v tomto řízení může správní orgán posuzovat otázky a vztahy veřejnoprávní
povahy, mezi něž však certifikát jako produkt soukromoprávních smluvních vztahů nepatří.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který
ji rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 22 A 166/2014 – 58, (dále jen „napadený rozsudek“)
zamítl. Krajský soud vyšel z toho, že je to žadatel (stěžovatel), na němž leží důkazní břemeno
prokázání nezbytnosti rozhodnutí podle §142 správního řádu pro uplatnění jeho práv.
Z předložených správních spisů zjistil, že řízení o žádosti podle §142 správního řádu probíhalo
paralelně s řízením o odstranění, resp. o dodatečném povolení sporné změny stavby,
v němž již stěžovatel fakticky uplatňoval identická práva jako v řízení dle §142 správního řádu,
tj. právo vyjádřit se ke sporné změně stavby a právo na příznivé životní prostředí. S ohledem
na aktivní účast stěžovatele v řízení o dodatečném povolení změny stavby a následně v řízení
o jejím odstranění považoval krajský soud podání žádosti podle §142 správního řádu za zcela
nadbytečné, neboť svá práva uplatňoval ve stavebním řízení, což platilo i v okamžiku vydání
napadeného rozhodnutí. Teprve měsíc po jeho vydání přistoupila osoba zúčastněná na řízení
ke zpětvzetí žádosti o dodatečné povolení změny stavby a až 26. 3. 2015 došlo rozhodnutím
žalovaného k ukončení řízení o odstranění sporné změny stavby. Vlastní výsledek stavebního
řízení však krajský soud považoval pro řízení o určení právního vztahu za irelevantní, neboť
podle §75 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) soud při přezkumné činnosti vychází ze skutkového a právního stavu,
který zde byl ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni 2. 10. 2014.
[4] Proti napadenému rozsudku brojí stěžovatel včasnou kasační stížností, kterou se domáhá,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení. V kasační stížnosti zmínil, že v době, kdy podával žádost o určení právního vztahu,
s ním správní orgány odmítaly jednat jako s účastníkem řízení. Dále namítal, že v době vydání
napadeného rozhodnutí (2. 10. 2014) se řízení o dodatečném povolení sporné změny stavby
nacházelo ve fázi odvolacího řízení na základě jeho odvolání podaného dne 24. 6. 2014. Kdyby
žalovaný postupoval v souladu se zákonem, bylo by řízení o dodatečném povolení změny stavby
skončeno podstatně dříve, než řízení o určení právního vztahu. Přitom prodlevy správního
orgánu s vydáním rozhodnutí lze podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001,
sp. zn. II. ÚS 225/01, považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva
na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[5] Stěžovatel též poukazoval na to, že certifikát na spornou změnu stavby byl vydán
nezákonně, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, jak podrobně popsal již v žalobě.
Všechna řízení, která byla v souběhu vedena, však skončila bez meritorního rozhodnutí ve věci,
a to jak řízení podle §142 správního řádu, tak řízení o dodatečném povolení změny stavby
(z důvodu zpětvzetí žádosti osobou zúčastněnou na řízení) i řízení o odstranění změny stavby
(s odkazem na existující certifikát autorizovaného inspektora). Stěžovatel tak mohl svá práva
uplatňovat pouze formálně, bez vlivu na výsledek správního řízení. S ohledem na skutečnost,
že správní řízení, v němž měl postavení účastníka řízení, skončilo se závěrem, že takové řízení
vůbec nemělo být vedeno, a on tak svá práva ve skutečnosti uplatnit nemohl, považuje stěžovatel
napadený rozsudek za striktně formalistický.
[6] Žalovaný trvá na věcné i právní správnosti napadeného rozhodnutí a ztotožňuje
se se závěry napadeného rozsudku. Stěžovatel své právo na příznivé životní prostředí a právo
se vyjádřit k projednávanému záměru mohl uplatnit a také uplatnil v řízení o dodatečné povolení
sporné změny stavby, popř. v řízení o jejím odstranění. Skutečnost, že se správní orgány v těchto
řízení nakonec nebudou námitkami stěžovatele věcně zabývat, nemohl žalovaný nijak předvídat
ani ovlivnit. Podstatné je, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí stále probíhalo řízení
o dodatečné povolení sporné změny stavby, v němž stěžovatel fakticky realizoval svá práva.
[7] Osoba zúčastněná na řízení se k věci nijak nevyjádřila.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z nějž napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Nejvyšší správní soud se především zabýval stížním bodem, který namítá formalistický
přístup krajského soudu, který konstatoval ve shodě s žalovaným, že stěžovatel mohl svá práva
uplatňovat v jiném řízení, a proto nebylo nezbytné rozhodovat o jeho žádosti podle §142
správního řádu, a to i v situaci, kdy tato jiná řízení byla uzavřena bez meritorního projednání
argumentace stěžovatele. Otázka prodlev v souběžném odvolacím řízení před žalovaným stejně
jako otázka, zda v době podání žádosti podle §142 správního řádu bylo se stěžovatelem
v souběžných řízeních zacházeno jako s účastníkem, totiž s ohledem na rozřešení této základní
otázky je bezvýznamná.
[11] Podle §142 správního řádu správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti
rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý
právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo (odst. 1). Podle
odstavce 1 správní orgán nepostupuje, jestliže může o vzniku, trvání nebo zániku určitého
právního vztahu vydat osvědčení anebo jestliže může otázku jeho vzniku, trvání nebo zániku řešit
v rámci jiného správního řízení (odst. 2). Pro dokazování v řízení o určení právního vztahu platí
ustanovení §141 odst. 4 obdobně (odst. 3).
[12] Možnost obrany opomenutých účastníků „zkráceného stavebního řízení“ podáním
návrhu na určení, že právo stavět nebylo certifikátem autorizovaného inspektora založeno, byla
poprvé vymezena v usnesení zvláštního senátu ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012 - 9,
publikovaném pod č. 2717/2012 Sb. NSS, v odst. 70-81, jež byly výslovně označeny jako obiter
dictum. Skutečnost, že tento závěr byl vysloven mimo nosné důvody usnesení, však na rozdíl
od přesvědčení žalovaného neznamená, že by se jednalo o právní názor, který lze bez dalšího
přejít a nerespektovat jej. Již v rozsudku ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Afs 67/2008 - 112,
č. 1697/2008 Sb. NSS, zaznělo, že „Nejvyšší správní soud má však za to, že vzájemné odlišování nosných
důvodů rozhodnutí (ratio decidendi) a vyslovení se k některým právním či skutkovým otázkám nad jejich rámec
(obiter dictum) nelze nazírat příliš schématicky a určitě je nelze jakkoliv přeceňovat. Toto odlišení je totiž
výrazem vyjádření názoru rozhodujícího soudu, co považuje za jádro rozhodnutí, a co má význam
jen např. z hlediska jeho lepší srozumitelnosti, dovysvětlení některých otázek, bližšího seznámení s myšlenkovými
pochody soudu apod. V obou případech se však jedná o názor soudu, vyslovený vrchnostenským způsobem: formou
individuálního právního aktu. Tato forma rozhodnutí je závazná jako celek, a nelze proto apriori vyloučit,
že část označená jako obiter dictum tuto povahu mít nemůže.“ Konkrétně nelze přehlédnout, že část
označená jako obiter dictum v analyzovaném usnesení zvláštního senátu je poměrně rozsáhlá
a je pro samotné vyřešení otázky posuzované zvláštním senátem mimořádně významná, neboť
vysvětluje, že nastíněné řešení zachovává přístup osob dotčených certifikátem autorizovaného
inspektora k soudní ochraně. Jakkoliv tedy odkaz na oprávnění dotčených osob postupovat
cestou správního řízení podle §142 správního řádu nepředstavuje vlastní ratio decidendi usnesení
zvláštního senátu, představuje jeho neoddělitelnou součást, která si zasluhuje plný respekt jako
klíčová součást rozhodovacích důvodů.
[13] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud z tohoto závěru ve své judikatuře již ustáleně
vychází. Toto řešení, byť vyslovené jako obiter dictum, je založeno na závěru, že proti certifikátu
autorizovaného inspektora nelze brojit odvoláním ani žalobou proti rozhodnutí dle §65
a násl. s. ř. s. a současně na vědomí nutnosti zajistit reálnou možnost obrany proti vzniku práva
stavby opírajícího se o certifikát vydaný bez splnění zákonných podmínek. Automatické
prokázání nezbytnosti podání žádosti o vydání rozhodnutí podle §142 správního řádu plynoucí
již z toho, že pro dotčené osoby jde o jediný způsob obrany proti zásahům do jejich práv,
konstatoval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 6. 12. 2012, č. j. 9 As 147/2012 - 66.
Tvrdí-li tedy žadatel, že je osobou, jež byla ve zkráceném stavebním řízení podle §117
stavebního zákona opomenuta jako ten, kdo má právo uplatnit námitky proti provádění stavby,
považuje se pro účely vydání deklaratorního rozhodnutí dle §142 správního řádu podmínka
prokázání, že je takové rozhodnutí nezbytné pro uplatnění jejích práv, za splněnou. Žádost osoby
tvrdící, že byla při přípravě certifikátu autorizovaného inspektora opomenuta, musí být meritorně
posouzena. V rámci tohoto řízení pak proběhne prověření naplnění kritérií pro účastenství
ve stavebním řízení, resp. obsahově obdobnou participaci na přípravě certifikátu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2 As 53/2015 - 40).
[14] Deklaratorní rozhodnutí může být následně použito jako podklad pro další řízení,
a to např. řízení o odstranění stavby, tak pro řízení o náhradě majetkové škody či nemajetkové
újmy v civilním soudnictví. „Nejvyšší správní soud shrnuje, že v řízení dle §142 správního řádu zahájeném
k žádosti žalobce je stavební úřad povinen posoudit: 1. zda byl žalobce účastníkem řízení v materiálním smyslu,
a 2. zda s ním jako s účastníkem bylo ve zkráceném řízení jednáno (konkrétně zda jej autorizovaný inspektor
o záměru vyrozuměl, poskytl mu možnost vyjádřit se či uplatnit námitky a naložil s nimi v souladu s §117
stavebního zákona v tehdy účinném znění). Odpověď na tyto dvě otázky jej pak přivede k jednoznačnému
rozhodnutí, jímž vysloví, buď že právo provést stavbu na základě zmíněného certifikátu nevzniklo,
nebo v opačném případě žádost zamítne. (…) Pro případ neúspěchu žadatele se zamítavý výrok jeví
být vhodnějším než poněkud zavádějící deklarace, že stavebníkovi právo provést stavbu vzniklo, neboť nelze
vyloučit teoretickou možnost, že se jiný opomenutý účastník v budoucnu dovolá svých práv.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 As 66/2016 - 104).
[15] Nejvyšší správní soud se však doposud výslovně nezabýval otázkou, zda zde ve smyslu
§142 odst. 2 správního řádu může existovat jiné řízení, které by vylučovalo možnost se domáhat
vydání deklaratorního rozhodnutí o tom, že právo stavby na základě certifikátu autorizovaného
inspektora nevzniklo. Přesto však stávající judikatura již mnohé naznačila. Samotné usnesení
zvláštního senátu bylo zjevně reakcí na déletrvající judikaturní vývoj, v rámci nějž se nedařilo
žádné funkční řešení pro ochranu opomenutých účastníků „zkráceného stavebního řízení“ nalézt,
resp. tato řešení nabourávala stávající koncepci správního řízení a soudního řízení správního.
Jinými slovy: žádné alternativy nebyly nalezeny. Navazující judikatura Nejvyššího správního
soudu tak bez dalšího předpokládá, že vydání rozhodnutí o určení právního vztahu je pro osoby,
které se ve vztahu k certifikátu autorizovaného inspektora považují za opomenuté účastníky,
nezbytné (přímo ve vztahu ke stěžovateli tak bylo konstatováno i v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 As 62/2016 - 57), aniž by zmiňovala potřebu splnění
podmínky dané §142 odst. 2 správního řádu.
[16] K tomu je pak třeba doplnit, že reálnou alternativu nepředstavovalo ani řízení
o odstranění sporné změny stavby, ani v jeho rámci vedené řízení o její dodatečné povolení.
V tomto směru Nejvyšší správní soud uvádí, že řízení, jež má ve smyslu §142 odst. 2 správního
řádu přednost před řízením o určení právního vztahu, musí splňovat určité parametry. Žalovaný
i krajský soud se spokojili ve svých závěrech s tím, že stěžovatel v těchto souběžně probíhajících
řízeních fakticky svá práva uplatňoval. Samotná fakticita však postačovat nemůže – za řízení,
jež má před řízením o určení právního vztahu přednost, nelze považovat jakékoliv řízení
(např. řízení o správním deliktu či řízení o dílčí části komplexní stavby, jež nebylo podle §117
stavebního zákona certifikátem nahrazeno), v němž tvrzený opomenutý účastník vznese námitky,
jež by jinak ve stavebním řízení uplatnil. Relevantní řízení tvořící překážku postupu podle §142
správního řádu musí být řízením, které tvrzenému opomenutému účastníku z hlediska platného
práva garantuje možnost reálně dosáhnout věcného projednání jeho námitek (byť to neznamená,
že takovým námitkám musí být vyhověno), a to nikoliv jen typově, ale právě v daném konkrétním
případě.
[17] Řízení o dodatečném povolení stavby vedené v rámci řízení o odstranění nepovolené
stavby (§129 stavebního zákona) typově představuje řízení, v němž opomenutý účastník řízení
může své námitky odpovídajícím způsobem uplatnit. K tomu, aby však takové řízení mohlo
proběhnout, je nezbytné právě to, aby se jednalo o nepovolenou stavbu – jak přitom zvláštní
senát v usnesení ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012 - 9, nastínil, právě rozhodnutí podle §142
správního řádu deklarující, že certifikát autorizovaného inspektora právo stavět nezaložil
(zde konkrétně veřejné subjektivní právo osoby zúčastněné na řízení provést spornou změnu
stavby), je nezbytným předpokladem pro vlastní zahájení řízení o odstranění stavby. Pokud tedy
stavební úřad bez zákonného podkladu zahájil řízení o odstranění sporné změny stavby v situaci,
kdy si certifikát autorizovaného inspektora stále ještě zachovával svou právní relevanci, toto
řízení nemohlo představovat záruku, že stěžovatel bude reálně moci prosazovat svá práva, neboť
toto řízení mohlo být kdykoliv ukončeno bez meritorního posouzení (stejně jako řízení o žádosti
o dodatečné povolení stavby vedené v jeho rámci). Skutečnost, že k tomu reálně došlo
až po vydání napadeného rozhodnutí, přitom nemůže být jakkoliv významná. Na rozdíl od toho,
co tvrdí žalovaný, mu totiž nezákonnost vedení takového řízení (a tedy povinnost jej ukončit
bez meritorního projednání námitek stěžovatele) měla být zřejmá po celou dobu projednávání
žádosti podle §142 správního řádu – jedná se totiž o právní závěr vyplývající ze skutečností,
jež mu byly od počátku známy.
[18] Relevanci nezákonně vedeného řízení o dodatečném povolení stavby pro účely §142
odst. 2 správního řádu si tak lze představit jen zcela výjimečně, jestliže by takové řízení skutečně
proběhlo, námitky stěžovatele by v něm byly meritorně projednány a konečné rozhodnutí
v tomto řízení by již nebylo napadnutelné řádnými ani mimořádnými opravnými prostředky,
tj. nehrozilo by i přes jeho nezákonnost, že bude zrušeno. Tak tomu však v tomto případě
nebylo – naopak daná řízení byla zastavena a stěžovatel se stále nachází v pozici opomenutého
účastníka, jehož práva byla dle jeho tvrzení pominuta. Důvod pro zamítnutí žádosti stěžovatele
podle §142 odst. 2 správního řádu tedy nebyl nikdy dán.
[19] Jelikož právní závěr krajského soudu, žalovaného i stavebního úřadu je nesprávný
a krajský soud by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic jiného, než napadené rozhodnutí
žalovaného zrušit, Nejvyšší správní soud postupoval podle §110 odst. 2 písm. a) a §78 odst. 1,
3 a 4 s. ř. s. a současně se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro nezákonnost také
rozhodnutí žalovaného s tím, že mu věc vrátil k dalšímu řízení. Z důvodů vhodnosti též zrušil
rozhodnutí stavebního úřadu, neboť i toto rozhodnutí se opíralo o nesprávný právní názor
o tom, že stěžovatel měl možnost uplatnit svá práva v jiném řízení.
[20] V dalším postupu je žalovaný i stavební úřad v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. použitým
přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, z nějž se v konečném důsledku podává, že žádost stěžovatele musí
být projednána meritorně. Vzhledem k tomu, že podle dosavadních výsledků řízení je skutečnost,
že se stěžovatelem ve zkráceném řízení autorizovaný inspektor nejednal jako s účastníkem,
nesporná (připouští to jak stěžovatel, tak i žalovaný), zbývá stavebnímu úřadu posoudit toliko
to, zda stěžovateli v rozhodné době náleželo postavení účastníka stavebního řízení. Přitom
nepřehlédne ani již zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017,
č. j. 6 As 62/2016 - 57, v němž se zdejší soud danou otázkou ve vztahu stěžovatele k sousedním
větrným elektrárnám osoby zúčastněné na řízení taktéž zabýval.
[21] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. „[r]ozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí
návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení, které
předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.“ Jelikož kasační stížnost byla plně úspěšná,
stěžovatel má nárok na náhradu nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti (§60 odst. 1 věta
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[22] Za řízení před krajským soudem stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení v celkové částce
13.200 Kč. Tato částka sestává ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000 Kč
a z náhrady nákladů na právní zastoupení ve výši 10.200 Kč odpovídající mimosmluvní odměně
právní zástupkyně za tři úkony právní služby po 3.100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání
žaloby a účast na jednání před soudem v trvání do dvou hodin dle §9 odst. 4 písm. d) a §11
odst. 1 písm. a), d) a g) ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
přepisů (dále jen „advokátní tarif“)] a třem paušálním částkám jako náhradě hotových výdajů
po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
[23] Za řízení před Nejvyšším správním soudem stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení
v souhrnu za 8.400 Kč. V řízení o kasační stížnosti má procesně úspěšný stěžovatel právo
na náhradu nákladů na právní zastoupení ve výši 3.400 Kč představovaných odměnou právní
zástupkyně za jeden úkon právní služby (sepis kasační stížnosti) ohodnocený podle §11 odst. 1
písm. d) a §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu částkou ve výši
3.100 Kč a jednou paušální částkou jako náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). K tomu je dále třeba připočíst náhradu soudního poplatku za kasační
stížnost ve výši 5.000 Kč.
[24] Celkem tedy přiznaná náhrada nákladů řízení činí za řízení v obou stupních 21.600 Kč
a žalovaný je povinen ji uhradit v přiměřené lhůtě, kterou Nejvyšší správní soud stanovil v trvání
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[25] Osobě zúčastněné na řízení Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal
v souladu s ustanovením §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Osob ě zúčastněné na řízení
krajský soud ani Nejvyšší správní soud totiž v řízení neuložil žádnou povinnost, která by mohla
přiznání náhrady nákladů řízení opodstatnit.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu