ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.245.2016:40
sp. zn. 4 As 245/2016 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petra Šuránka a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: A. M., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2016, č. j. 30 A 177/2015 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 10. 2015, č. j. DSH/7188/15, sp. zn. ZN/1397/DSH/15
(dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Přeštice ze dne 11. 5. 2015, č. j. PR -SD-SLL/12457/2015,
sp. zn. PR-OSD-3698/2014-SD-SLL-PŘ-558, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši
5.000 Kč za správní delikt podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona
č. 249/2014 Sb. (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se dopustil tím, že jako
provozovatel vozidla v rozporu s §10 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem. Porušení předpisů spočívalo konkrétně v tom, že neztotožněný řidič
vozu Ford Focus, RZ: X, vlastněného žalobcem dne 19. 7. 2014 v 00:49 na dálnici D5 v tunelu
Valík na 77,6 km ve směru na Rozvadov dle automatizovaného úsekového měření jel rychlostí
143 km/h (po odečtu 3 % tolerance chyby 138 km/h), ačkoliv v měřeném úseku byla maximální
rychlost omezena proměnným dopravním značením B20a na 80 km/h.
[2] Odvolací námitky žalobce brojily proti tomu, že ve věci neb ylo nařízeno ústní jednání
a že věc měla být řešena jako přestupek s konkrétní osobou přestupce, která byla správnímu
orgánu známa. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně popsal průběh
správního řízení a uvedl, že správní řízení nebylo zatíženo žádnou procesní vadou, jak namítal
žalobce. Ve věci podle jeho názoru správní orgán prvního stupně nenařídil ústní jednání
v souladu se zákonem, neboť to nebylo nutné, zvláště když žalobce byl tímto orgánem o svých
procesních právech náležitě poučen. Žalobce měl možnost účastnit se dokazování, avšak tu podle
žalovaného nevyužil. Žalovaný měl též za to, že řízení bylo vedeno plně v souladu se zákonem
vůči žalobci, neboť nebylo zjištěno, kdo vůz žalobce v inkriminované době řídil, ačkoli správní
orgán prvního stupně vyvinul v tomto směru adekvátní úsilí (zemřelá osoba označená žalobcem
jako řidič v době spáchání přestupku dle zjištění policejního orgánu vozidlo řídit nemohla) .
Žalovaný konstatoval, že skutečnost, že v uvedeném místě je rychlost omezena proměnným
dopravním značením B20a, které má nastavenu maximální povolenou rychlost na 80 km/h, zjistil
zejména z pořízených fotografií a z odevzdání věci zaslaného příslušným dálničním oddělením
Policie ČR.
[3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou, v níž namítal, že správní orgán
neprovedl dostatečné šetření za účelem zjištění tot ožnosti řidiče vozidla. Závěr správního orgánu,
že jím uvedený řidič (pachatel přestupku) pan J . M. nemohl z důvodu nemoci řídit motorová
vozidla, není ničím podložený, je tudíž nepřezkoumatelný. Pokud správní orgány považovaly
sdělení žalobce za nevěrohodné, měly jej za tím účelem předvolat k podání vysvětlení, což však
neučinily. Žalobce rovněž setrval na stanovisku, že správní orgány porušily jeho procesní práva,
když ve věci rozhodly, aniž by nařídily ústní jednání, na kterém by se mohl řádně hájit. Nam ítal,
že na daném úseku dálnice ve skutečnosti nesvítilo dopravní omezení regulující rychlost
jedoucích vozidel, což znamená, že správní orgán neprokázal porušení zákona, spočívající v
překročení nejvyšší povolené rychlosti (80 km/hod.) nejméně o 58 km/hod. V neposlední řadě
vyslovil přesvědčení, že správní delikt provozovatele vozidla je již promlčen, protože delikt musí
vykazovat znaky přestupku, které však již po uplynutí jednoleté lhůty mít nemůže. V tomto
směru zdůraznil, že správní orgán zahájil řízení později než po roce od jeho spáchání. Žalobce
proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud v Plzni řízení o žalobě nejprve zastavil pro neuhrazení soudního
poplatku usnesením ze dne 6. 1. 2016, č. j. 30 A 177/2015 - 18, toto usnesení však
bylo Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti žalobce r ozsudkem ze dne 24. 3. 2016,
č. j. 4 As 15/2016 - 25, zrušeno, neboť žalobce v den doručení usnesení požádal o osvobození
od soudních poplatků.
[5] V návaznosti na to v dalším řízení krajský soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2016,
č. j. 30 A 177/2015 – 56, (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu zamítl. Žalobní body
jednotlivě vypořádal jako nedůvodné, přičemž k namítanému neprokázání porušení povinnosti
stanovené proměnnou dopravní značkou B20a konstatoval: „Ze správního spisu vyplývá, že dne
19. 7. 2014 v 00:49 hodin bylo zaznamenáno automatizovaným technickým prostředkem - rychloměrem typu
MUR-07 & RedCon, výrobce AŽD Praha v prostoru tunelu Valík, dálnice D5, 77,6 km ve směru jízdy
na Rozvadov, překročení maximální dovolené rychlosti motorového vozidla tovární značky Ford Focus DA3,
RZ X, barva modrá metal., VIN X. V měřeném úseku je rychlost omezena proměnným dopravním značením
B20a) s nastavenou max. dovolenou rychlostí 80km/h. Vozidlu byla v tomto úseku naměřena rychlost
143km/h, po odečtení povolené tolerance chy by měřidla 138km/h. Vozidlo tak překročilo dovolenou rychlost
o 58 km/h. V dokumentaci přestupku ze dne 19. 7. 2014, kde je na fotografii zachyce no motorové vozidlo Ford
Focus, včetně registrační značky X, a neztotožnitelná osoba řidiče, je dále uvedeno, že dovolená rychlost v měřeném
úseku byla 80 km/h, naměřená rychlost byla 143 km/h, kdy po odečtu chyby měření byla zjištěna rychlost
vozidla 138 km/h. Ze shora uvedeného má soud za prokázané, že vozidlo, jehož je žalobce provozovatelem bylo
dne 19. 7. 2014 v 00:49 hod v prostoru tunelu Valík, dálnice D 5, 77,6 km ve směru jízdy na Rozvadov, kde
neztotožněný řidič s tímto vozidlem překročil nejvyšší povolenou rychlost, a to o 58 km/h. Soud má za to, že
skutkový stav v nyní projednávaném případě byl správními orgány zjištěn řádně. “
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření stran
[6] V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku žalobce (dále jen „stěžovatel“) uplatnil
jediný bod, v němž poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016,
č. j. 2 As 217/2015 - 47, a namítá, že správní orgány neprovedly dostatečně úplné dokazování
rozhodných skutečností. Skutečnost, že na fotografii výstupu z rychloměru je napsáno, že limit
rychlosti byl 80 km/h, nijak neprokazuje, že tomu tak bylo. V řízení nebyl proveden žádný
důkaz – a nebylo ani náznakem zjištěno – že by snad rychloměr byl nějak propojen s proměnným
dopravním značením, a už vůbec ne, že by tato jeho funkcionalita byla ověřena. Podle stěžovatele
jde pouze o údaj, který „někdo“ (ať již úředník, nebo osoba, která rychloměr nainstalovala,
kdo přesně, není ze spisu zřejmé) nastavil, aby se na fotografii zobrazoval. Právní váha
tohoto údaje je však taková, jakoby stěžovatel vyfotil jedoucí vozidlo a sám pod něj napsal
188 km/h, a následně tvrdil, že jde o důkaz, že vozidlo jelo rychlostí 188 km/h. Pokud z ničeho
ve správním řízení nevyplynulo, že by údaj o nejvyšší povol ené rychlosti na fotografii
byl automaticky doplňován rychloměrem, který komunikuje s proměn ným dopravním značením
(což tak v žádném případě není, ani se obdobná funkcionalita rychloměru neověřuje, neboť
neexistuje), pak nemohl takový údaj sloužit jako důkaz. Není totiž jasný jeho pů vod, není zřejmé,
jak se na fotografii „objevil“. Protože správní orgán neprovedl dostatečné dokazování
rozhodných skutečností, postačuje stěžovateli poukázat na jiné možnosti skutkového průběhu,
což stěžovatel též učinil. Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný konstatoval, že nesouhlasí s argumenty uplatněnými v kasační stížnosti, zcela
setrvává na svém vyjádření podaném k žalobě a ztotožňuje se se závěry napadeného rozsudku.
Z vyjádření k žalobě uplatněného v řízení před krajským soudem se podává, že žalovaný neměl
na podkladě předložené spisové dokumentace žádnou pochybnost, že by v inkriminované době
bylo proměnné dopravní značení mimo provoz, a naopak poukazoval na to, že touto námit kou
neměl důvodu se blíže zabývat, protože ji stěžovatel v průběhu celého správního řízení
neuplatnil. Analogicky též odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 62, poukazující na možnou účelovost takto dodatečně
uplatňovaných skutkových tvrzení. V řízení o správním deliktu by se podle žalovaného stěžovatel
mohl bránit pouze tím, že mu bylo odcizeno vozidlo či jeho registrační značka . Otázka,
zda přestupek byl spáchán, se zde již ale neposuzuje, neboť přestupkové řízení již bylo skončeno.
V řízení o správním deliktu se nelze „vyvinit“, neboť je založeno na objektivní odpovědnosti,
jíž se lze zprostit jen na základě zákonem stanovených liberačních důvodů . Stěžovateli též vytýká,
že v podstatě obviňuje policisty, že uvádějí ve svých podkladech nepravdu, aniž by k tomu uvedl
nějaké relevantní důkazy. Žalovaný tudíž navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.); zároveň je stěžovatel zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je podána osobou oprávněnou, neboť ji uplatnil účastník řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.) .
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí
správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem.
[11] Podle §125f odst. 2 zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba za správní
delikt odpovídá, pokud
a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku
používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo
se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání,
b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky
přestupku podle tohoto zákona a
c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.
[12] Smyslem uzákonění správního deliktu provozovatele vozidla bylo postihnout taková
deliktní jednání, u nichž bylo z pova hy věci obtížné až nemožné bez spolupráce provozovatele
vozidla identifikovat konkrétního pachatele přestupku (například překročení nejvyšší povolené
rychlosti zjištěné automatickým radarem, nesprávné parkování). V těchto případech totiž správní
orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly
odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel
odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blí zkou (§60 odst. 1 věta
za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní
orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných
dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46).
Nejvyšší správní soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena
novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., rovněž v rozsudku ze dne 11. 12. 2014,
č. j. 3 As 7/2014 - 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v práv ní úpravě správního deliktu
dle ustanovení §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně
zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních
komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní
formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jak o vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti
– z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Proporcionalita přijatého
řešení je zajištěna v §125f odst. 4 zákona o silničním provozu, podle kterého objektivní
odpovědnost provozovatele vozidla nastupuje až subsidiárně, pokud nelze jako viníka přestupku
určit konkrétní fyzickou osobu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 - 45).
[13] Z ustanovení §125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu se přitom jednoznačně
podává, že správní delikt provozovatele vozidla může být založen jen tehdy, jestliže porušení
povinností (nezjištěného) řidiče vykazuje znaky přestupku podle t éhož zákona. Nemá tedy
pravdu žalovaný, když tvrdí, že již není důvodu posuzovat, zda byl přestupek spáchán.
I provozovatel vozidla tedy v řízení o správním deliktu může relevantně zpochybňovat,
že zaznamenané jednání se nestalo, nepředstavovalo porušení právních předpisů nebo dokonce
nebylo zaviněné, a pokud v tomto bude úspěšný, nemůže dojít k jeho potrestání za správní delikt
podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu.
[14] Proto obhajoba stěžovatele tím, že v době průjezdu daným úsekem nesvítilo proměnné
dopravní značení, je obecně vzato relevantní a je tře ba se jí v rámci posouzení věci zabývat,
což ostatně i krajský soud učinil, když v dané otázce v napadeném rozsudku zhodnotil dostupné
podklady a uzavřel, že dokumentace přestupku jeho spáchání dostatečně prokazuje.
[15] Úkolem správních soudů však není suplovat řízení před správním orgánem. Pokud
správní orgány ve správním řízení opatří takové důkazy, které s ohledem na povahu věci vedou
s dostatečnou přesvědčivostí k závěru, že se obviněný dopustil příslušného přestupku nebo
správního deliktu, a stěžovatel jako obviněný ze správního deliktu nerozporuje určitou skutečnost
zjištěnou z dosud provedeného dokazování a nevyvolá tak o ní pochybnosti, není povinností
správního orgánu tuto skutečnost „preventivně“ prokazovat i dalšími důkazními prostředky
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č . j. 1 As 83/2013 - 60, ze dne
23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43, a ze dne 14. 5. 2015, č . j. 7 As 83/2015 - 56).
[16] Ze stejných východisek vychází i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016,
č. j. 2 As 217/2015 - 47, jejž se dovolává stěžovatel, který za dostatečně přesvědčivé výslovně
označil např. právě měření rychlosti provedené patřičným úředně schváleným přístrojem, které
je dostatečně zdokumentováno (typicky videozáznamem spřaženým s měřícím zařízením,
jenž poskytne dostatečně zřetelnou a komplexní informaci o průběhu měření, o konkrétním
pohybu vozidla při měření a o dalších významných podmínkách, za nichž bylo prováděno).
Pokud takové měření bylo provedeno za okolností nevzbuzujících po chybnosti o jeho správnosti,
zejména pokud není rozumného a přiměřeně pravděpodobného důvodu pro obavu
z nějaké chyby měření, lze takový důkaz považovat zásadně za dos tatečný pro prokázání,
že řidič měřeného vozidla se dopustil přestupku spočívajícího v překročení rychlostního
limitu. Pokud takový řidič jako obviněný z přestupku zůstane v řízení o přestupku pasivní, musel
by v navazujícím soudním řízení věrohodně zpochybnit správnost popsaných důkazů, tedy
prokázat, že je přiměřeně pravděpodobné, že na takovéto důkazy se nelze pro zvláštní okolnosti
či důvody spolehnout.
[17] Taková situace přitom nastala i v nyní projednávané věci. Stěžovatel zůstal v řízení
před správními orgány pasivní a až v řízení před krajským soudem poprvé napadl skutkové
zjištění, že v místě spáchání dopravního přestupku byla nejvyšší povolená rychlost omezena
na 80 km/h, tvrzením o tom, že nesvítilo. Provedené důkazy (dokumentaci přestupku včetně
fotografie s údajem o rychlostním limitu) pak zpochybňoval tvrzením, že nebylo možné použít
jako důkaz výstup z rychloměru.
[18] Podle §137 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“) však nelze jako důkazní prostředek užít pouze záznam o podání
vysvětlení; obdobně podle judikatury nelze čtením úředních záznamů prokazovat skutečnosti,
které lze objasnit pouze bezprostřední svědeckou výpovědí (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2009, č . j. 1 As 96/2008 - 115, č. 1856/2009 Sb. NSS, či ze dne 9. 9. 2010,
č. j. 1 As 34/2010 - 73, č. 2208/2011 Sb. NSS).
[19] K ničemu takovému ovšem v posuzované věci nedošlo. Údaj o nejvyšší povolené
rychlosti vzal krajský soud (stejně jako správní orgány) za prokázaný na základě záznamu
z automatického rychloměru, z něhož vyplynulo, že v místě přestupku b yla nejvyšší povolená
rychlost omezena na 80 km/h. Místo přestupku se nacházelo uvnitř dálničního tunelu,
tj. v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost s ohledem na bezpečnost provozu pravidelně
omezována; správnímu orgánu tudíž nevznikly pochybnosti, že řidič vozidla skutečně
překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku. Na okraj lze poznamenat,
že to, že je v daném místě rychlost omezena trvale na 80 km/h, je též okolností všeobecně
známou, neboť proběhla i celostátními médii (z poslední doby lze poukázat
např. na článek dostupný na https://www.novinky.cz/domaci/424709-mestecku-spadl-do-klina-
tunel-na-d5-ma-z-nej-miliony.html, ze starších zpráv např. na článek dostupný
na http://plzen.idnes.cz/provizornich-80km-h-zustane-v-dalnicnim-tunelu-valik-uz-naporad-
pvw-/plzen-zpravy.aspx?c=A110910_1649681_plzen-zpravy_toi), resp. známou každému,
kdo daným úsekem dálnice D5 několikrát projížděl.
[20] Stěžovatel namítl v reakci na argumentaci krajského soudu, že údaj o nejvyšší povolené
rychlosti se do záznamu z rychloměru doplňuje manuálně, a proto nemá záznam z rychloměru
žádnou vypovídací hodnotu. Ani této dílčí námitce však kasační soud nemohl přisvědčit
pro její spekulativní charakter. Tuto námitku, již soud považuje za velmi nepravděpodobnou,
totiž stěžovatel nepodložil ani žádnými důkazy k jejímu prokázání. Ostatně shodným způsobem
již velmi obdobnou situaci (důkazně v podstatě totožnou) Nejvyšší správní soud vyhodnotil
i v rozsudku ze dne 29. 9. 2016, č. j. 7 As 129/2016 - 35. Od těchto závěrů nemá Nejvyšší s právní
soud důvod se odklánět ani v nynějším případě.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] Nejvyšší správní soud tedy shledal nedůvodnými všechny body uplatněné v kasační
stížnosti, a proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[22] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu