ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.246.2016:32
sp. zn. 4 As 246/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petra Šuránka v právní věci žalobců: a) Ing. J. Ž., b) Ing. R.
Ž., oba zast. Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, se sídlem 28. října 3117/61, Ostrava, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, za
účasti osoby zúčastněné na řízení: obec Horní Suchá, se sídlem Sportovní 2/3, Horní Suchá, v
řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2016,
č. j. 22 A 58/2014 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 3. 2014, č. j. MSK 177257/2013,
sp. zn. ÚPS/167/2014/Far 328.1 A5, zamítl podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb ., správní
řád, odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Obecního úřadu Horní Suchá (dále též „správní
orgán prvního stupně“) ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. OÚHS/2317/2013/Mi, kterým umístil s tavbu
„Dobudování skládky odpadů Solecká“ na pozemcích parc. č. 3100/1, 3101/2, 3118/8 a 3118/9 ,
vše v k. ú. Horní Suchá. Opravným rozhodnutím ze dne 1. 4. 2014, č. j. MSK 44695 /2014,
sp. zn. ÚPS/167/2014/Far 328.1 A5, žalovaný ve výroku i v odůvodnění text ve znění
„parc. č. 3100/1“ nahradil textem „parc. č. 3100/10“.
[2] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu, v níž vyjádřili nesouhlas
se závěrem žalovaného, že účinky skládky na její okolí budou na úrovni současného provozu
skládky a námitky žalobce ohledně zhoršení těchto vlivů jsou proto nedůvo dné. Tento přístup
podle žalobců nelze akceptovat s ohledem na stále nové technologie směřující k co nejvyšší
ochraně životního prostředí dle systému „BAT“ (best available techniques). Žalobci vytknuli
správním orgánům, že nerespektovaly zájmy veřejnosti i jednotlivce na ochraně životního
prostředí a ochraně zdraví osob, které jsou provozem skládky dotčeny.
[3] Rozšíření skládky směřuje k nemovitostem žalobců, proto se zvýší jejich zátěž,
a nesprávné je tedy tvrzení žalovaného, že zátěž zůstane stejná. Bylo proto na místě, aby správní
orgán prvního stupně při posouzení námitek žalobců zohlednil jejich požadavek provedení
reálných hlukových studií (nikoli jen simulací), k čemuž však nedošlo. S žalovaným, který svůj
postup odůvodnil poukazem na hlukovou studii Krajské hygienické stanice Moravskoslezského
kraje (dále též „KHS“), kterou vyhodnotil jako dostačující, žalobci nesouhlasí, neboť krajská
hygienická stanice se konkrétně nezabývala námitkami žalobců.
[4] Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobci označili za vnitřně rozporné, neboť
správní orgán na jednu stranu nevyhověl jejich námitce, v níž poukázali na nezbytnou potřebu
vybudování ochranného pásma zeleně ve formě hliněného valu osázeného porostem na hranici
rozšířeného tělesa skládky směrem k nemovitostem žalobců, avšak na druhé straně uvedl,
že již v rámci I. etapy stavby skládky bylo vybudováno ochranné pásmo zeleně pro celou stavbu
skládky a pro další etapy tudíž není počítáno s rozšířením ochranného pásma zeleně. Přestože
žalobci žalovanému v rámci odvolání doložili rozsáhlou fotodokumentaci o neexistenci
ochranného pásma zeleně, žalovaný se jí nezabýval s poukazem na koncentraci řízení
s tím, že žalobci v řízení před správním orgánem prvního stupně nenamítali neexistenci
ochranného pásma.
[5] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 , č. j. 22 A 58/2014 – 57.
Žalobní námitku, v níž žalobci s poukazem na možnost využití nových technologií na ochranu
životního prostředí zpochybnili závěr žalovaného, že účinky skládky na její okolí budou na úrovni
současného provozu, krajský soud označil za proklamaci, s níž lze souhlasit, avšak nesouvisí
s rozhodnutím žalovaného. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobců, že nebyl zohledněn
jejich požadavek na provedení reálných hlukových studií, neboť shledal, že krajská hygienická
stanice označila hlukovou studii za dosta čující a vypořádala se konkrétně s námitkami žalobců.
K odvolání žalobců navíc požádal žalovaný Ministerstvo zdravotnictví o potvrzení nebo změnu
závazného stanoviska KHS a stanovisko bylo tímto nadřízeným orgánem potvrzeno.
[6] Při vypořádání námitky vnitřní rozpornosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
se krajský soud ztotožnil s argumentací žalovaného, který zdánlivý rozpor vysvětlil tím, že žalobci
směšují dvě různé věci, a to nový terénní val osázený zelení a ochranné pásmo zeleně. Krajský
soud podotknul, že val osázený zelení je terénní úpravou ve smyslu §3 odst. 1 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), na rozdíl od plošného
útvaru v podobě pásu či pásma zeleně, a každý z nich má odlišný režim. Poukaz žalobců
na stanovisko Ministerstva životního prostředí učiněný u jednání nepodporuje argumentaci
žalobců, neboť řeší pás zeleně, nikoli vybudování terénního valu, kterého se žalobci domáhají.
Krajský soud se ztotožnil se žalovaným také v tom, že žalobci v rámci odvolacího řízení předložili
důkazy (fotografie) k námitce, kterou v rámci řízení před správním orgánem prvního stupně
nevznesli.
II.
Kasační stížnost
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále též „stěžovatelé”) včas
kasační stížnost, v níž v prvé řadě namítali, že krajský soud měl jejich námitku ohledně
nedodržení BAT v případě rozšíření stávající skládky odpadů posuzovat nikoli odděleně
od ostatního obsahu žaloby, ale ve vztahu k ostatním žalobním tvrzením. Stěžovatelé termín
„BAT“ považují za zásadní termín z hlediska ochrany životního prostředí, neboť použitím
tzv. nejlepších dostupných technik představuje výrobní postupy nejvíce šetrné k životnímu
prostředí, které jsou aplikovatelné za standardních technických a ekonomických podmínek.
Evropské předpisy zakotvující integrovaný přístup k ochraně životního prostředí (směrnice
Evropského parlamentu a Ra dy 2010/78/EU) jsou do českého právního řádu transponovány
zákonem č. 76/2002 Sb. Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí
(dále též „zákon o EIA“) neukládá oznamovateli povinnost navrhnout v záměru použití
nejlepších dostupných technik, nicméně nepřímo lze tento požadavek vyčíst z ustanovení §5
odst. 4 tohoto zákona. Příslušný správní orgán vydávající stanovisko k posouzení vlivů provedení
záměrů na životní prostředí ve smyslu §10 zákona o EIA by měl podle stěžovatelů navrhovat
několik variant provedení záměru s ohledem na použití či nepoužití nejlepších dostupných
technik, nebo by měl v rámci konkrétních požadavků týkajících se ochrany životního prostředí
vyžadovat použití nejlepších dostupných technik, a tyto konkrétní požadavky by pak musely jiné
správní orgány zahrnout do svých rozhodnutí. Systémy BAT se tak podle stěžovatelů mají zvážit
i v rámci posouzení vlivů na životní prostředí dle zákona o EIA, tedy ještě před zahájením
provozu, a jejich použití nebo soulad s nimi tedy mělo konstatovat Ministerstvo životního
prostředí ve stanovisku č. j. 4560/ENV/13 (dále též stanovisko EIA), což se však nestalo.
[8] Podle stěžovatelů měla být před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
zopakována pachová studie ke srovnání měřených výsledků proti poslednímu měření (pachové
studii) provedenému v roce 2009.
[9] Stěžovatelé dále namítali, že se doposud nikdo nezabýval jejich námitkou, že žádný
ochranný pás zeleně nikdy v rámci první etapy vybudován nebyl. Správní orgány se měly touto
námitkou a s tím souvisejícím požadavkem stěžovatelů na instalaci protihlukové stěny a opatření
proti úletům lehkých frakcí odpadů zabývat. Skutečnost, zda v místě samém na stávající skládce
vůbec existuje nějaká ochrana před hlukem, prachem, pachem a úletem lehkých frakcí, nikdo
nezjišťoval. Nic na tom nemění ani hluková studie a její aktualizace a rozptylová stu die
provedená v rámci procesu EIA odbornou firmou, protože tyto modelovaly pouze hodnoty
hluku, resp. rozptyl částic, nikoli stav ochrany před t ímto znečištěním. Samotné měření hluku
nikdy na místě samém provedeno nebylo, jedná se pouze o studii s modelací šíření hluku
v počítačovém programu, která není schopna stanovit reálnou hlukovou zátěž v okolí z provozu
skládky. Požadavku stěžovatelů na provedení reálné hlukové studie, nikoli pouze simulací, nebylo
ze strany správních orgánů vyhověno. Pracovníci správních orgánů byli na místě samém pouze
při ústním jednání dne 27. 8. 2013 a neznají tak každodenní situaci s prachem, zápachem, hlukem
a úletem pevných frakcí odpadu.
[10] Podle stěžovatelů tak není podstatné, zda směšují termín terénní val a ochranné pásmo
zeleně, případně jeho rozšíření, a jak se s tím vypořádává krajský soud, podstatné je, že jakýkoliv
ochranný prostředek v daném místě nikdy nebyl a doposud není. Správní orgán měl podle
stěžovatele provést před vydáním svého rozhodnutí kontrolu, zda skutečný stav zeleně
v jím vytyčeném ochranném pásmu při první etapě stavby skládky existuje u stávajícího tělesa
skládky před jejím rozšířením.
[11] Stěžovatelé dále uvedli, že k jejich námitce, že hlukem i pachem je bezprostředně
zasaženo i ubytovací zařízení bezprostředně sousedící s nemovitostí stěžovatelů, KHS uvedla,
že nemá předložen ubytovací řád, a nejedná se tak pro ni o ubytovací zařízení, a teprve
po kolaudaci ubytovny jako stavby pro bydlení je m ožno uvažovat o nové hlukové studii. Správní
orgány obou stupňů se měly s touto námitkou stěžovatelů vypořádat a nařídit provedení
autorizovaného měření hluku (nikoli pouze simulací) ještě před realizac í záměru (v procesu EIA)
a pro následná řízení případně stanovit podmínky a opatření pro omezování hlukové zátěže,
což se však nestalo.
[12] Žalovaný se podle stěžovatelů dále mýlí v tom, že současně s rozšířením tělesa skládky
dojde k uzavření dosud užívané části tělesa skládky, neboť dojde k rozšíření stávající skládky
o dalších pět etap, z čehož nevyplývá, že by současně s rozšířením skládky docházelo ve stejném
rozsahu k uzavření stávající skládky.
[13] Závěrem stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že rozsudek krajského soudu trpí značným
deficitem, pokud se týká jeho odůvodnění, neboť krajský soud pouze velice stručně odcitoval
odůvodnění žalovaného a žádný vlastní názor krajského soudu opřený o zákonná ustanovení
či judikaturu z něj nelze seznat.
[14] Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelé jsou v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupeni advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Pokud by totiž rozsudek krajského soudu trpěl vadou nepřezkoumatelnosti,
mohlo by to mít za následek nemožnost přezkoumat další námitky stěžovatelů; sama o sobě
by pak tato vada odůvodnila zrušení napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu stěžovatelé spatřují v tom, že z rozsudku krajského soudu nelze seznat žádný
vlastní názor krajského soudu.
[17] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud
na svou ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo
ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) k této otázce. V projednávaném případě Nejvyšší
správní soud neshledal takové vady napadeného rozsudku kraj ského soudu, které
by odůvodňovaly jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Krajský soud
totiž svůj rozsudek dostatečně odůvodnil, vypořádal se s žalobními námitkami vznesenými
v žalobě a jeho právní názory jsou logické a srozumitelné. Odůvodnění rozsudku krajského
soudu je sice velice stručné a podrobnější vypořádání žalobních námitek by prospělo jeho
přesvědčivosti, to však nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu nezpůsobuje ani to, že krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, neboť
se nejednalo o situaci, kdy by nebylo zřejmé, z jakých důvodů tak učinil.
[18] K námitce stěžovatelů, že krajský soud měl jejich poukaz na BAT v případě rozšíření
stávající skládky odpadů posuzovat nikoli odděleně od ostatního obsahu žaloby, ale ve vztahu
k ostatním žalobním tvrzením, Nejvyšší správní soud uvádí, že z žaloby takováto argumentace
stěžovatelů nevyplývá a krajský soud se jí proto způsobem, který stěžovatelé požadují v kasační
stížnosti, ani nemohl zabývat, neboť stěžovatelé v žalobě BAT zmínili pouze v části žaloby,
v níž vyjádřili nesouhlas se závěrem žalovaného, že rozšíření skládky nebude mít za následek
zvýšení imisní zátěže okolí oproti současnému provozu.
[19] Stěžovatelé v kasační stížnosti dále namítali, že stanovisko EIA ve smyslu §10 zákona
o EIA mělo navrhovat několik variant realizace záměru s ohledem na systémy BAT. Soulad
s těmito systémy tak podle stěžovatelů mělo konstatovat Ministerstvo životního prostředí
ve stanovisku č. j. 4560/ENV/13, což se však nestalo . Nejvyšší správní soud zde musí
konstatovat, že v žalobě stěžovatelé žádné námitky, kterými by zpochybňovali správnost
či zákonnost stanoviska Ministerstva životního prostředí k posouzení vlivů na životní prostředí
neuplatnili, ač tak nepochybně učinit mohli. Pokud tedy s touto zcela novou argumentací
přicházejí až v kasační stížnosti, jedná se o námitku nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49,
č. 419/2004 Sb. NSS: „Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti
uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné“. Pouze na okraj k této námitce soud poznamenává,
že pojem BAT je obsažen v právních předpisech upravujících integrované povolování, především
v zákoně č. 76/2002, o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru
znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), tyto námitky proto
stěžovatelé mohou uplatnit v řízení o vydání či změně integrovaného povolení k předmětnému
záměru.
[20] Obdobně je třeba naložit s námitkou stěžovatelů, dle které měla být před vydáním
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zopakována pachová studie ke srovnání měřených
výsledků proti poslednímu měření (pachové studii) provedenému v roce 2009, a s námitkou,
v níž zpochybnili závěr žalovaného, že současně s rozšířením tělesa skládky dojde k uzavření
stávajícího tělesa skládky. Ani těmito námitkami se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, byly
totiž uplatněny až v kasační stížnosti, stěžovatelé je nevznesli v řízení před krajským soudem,
ačkoliv jim v tom nic nebránilo, a jedná se proto o námitky nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4
s. ř. s.
[21] Stěžejní výtka stěžovatelů se týká ochranné zeleně, kdy stěžovatelé namítali,
že se doposud nikdo nezabýval jejich námitkou, že žádný ochranný pás zeleně nikdy v rámci
první etapy skládky vybudován nebyl. Žalovaný se s touto námitkou stěžovatelů vypořádal
poukazem na skutečnost, že požadavek stěžovatelů na vybudování zemního valu s ochrannou
zelení je logicky neproveditelný, neboť by vyžadoval terénní úpravy, což by znamenalo likvidaci
stávající ochranné zeleně, a ztotožnil se se závěrem správního orgánu prvního stupně,
že ochranné pásmo zeleně bylo stanoveno již v rámci povolení I. etapy skládky pro celou
její stavbu, a tudíž není pro další e tapy počítáno s jeho rozšířením. Krajský soud se se závěrem
žalovaného ztotožnil. Stěžovatelům tudíž nelze přisvědčit v tom, že se touto jejich námitkou
nikdo nezabýval.
[22] Závěr správních orgánů o existenci ochranného pásma zeleně je správný, neboť
ze stavebního povolení vydaného Obecním úřadem obce Horní Suchá ze dne 1. 6. 1994,
č. j. 323/94/Ha, na stavbu „Skládka TKO Horní Suchá“ je zřejmé, že stavba obsahuje objekt
„SO 024 Doprovodná zeleň“ a tento objekt je uveden rovněž v kolaudačním rozhodnutí téhož úřadu
ze dne 4. 9. 1995, č. j. 538/95/Ha. V přiloženém výkresu je tato doprovodná zeleň zakreslena
od tělesa skládky směrem ke křižovatce ulice Solecká a Osvobozen í, podél ulice Osvobození,
poté pokračuje před nemovitostmi, mezi nimiž se nachází i nem ovitosti stěžovatelů, a dále podél
ulice Černá cesta. Existence tohoto ochranného pásma zeleně v předmětné lokalitě je patrná
např. z barevné letecké fotografie obsažené v Posouzení vlivu na zdraví pro záměr „ Dobudování
skládky odpadu Solecká“ č. 10/2002 z června 2012 zpracované MUDr. I. T., které je součástí
dokumentace posuzování vlivů na životní prostředí založené ve spisu správního orgánu. Stromy
nacházející se bezprostředně u nemovitosti žalobců směrem ke skládce, které jsou na této
fotografii patrné, tak jsou součástí tohoto ochranného pásma zeleně. Z podání stěžovatelů je
patrné, že stěžovatelé tento pás stromů za ochrannou zeleň nepovažují, neboť mají za to, že
ochranné pásmo zeleně musí být umístěno bezprostředně u tělesa skládky. Z toho pramení jejich
přesvědčení o neexistenci ochranného pásma zeleně. Tak tomu však není, neboť jak vyplývá
z výše uvedeného, ochranné pásmo zeleně v dané lokalitě již skutečně existuje, a nemá tak již
význam se zabývat tím, zda stěžovatelé ve svém požadavku na jeho vytvoření směšují termín
terénní val a ochranné pásmo zeleně, případně jeho rozšíření. Nebylo tak ani nutné před vydáním
rozhodnutí žalovaného provést kontrolu jeho existence, jak to stěžovatelé požadují v kasační
stížnosti.
[23] Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, že se zabývaly argumentací
stěžovatelů týkající se potřeby ochrany před hlukem, prachem, pachem a úletem lehkých frakcí
odpadů vznikajících v důsledku existence a provozu skládky. Již správní orgán prvního stupně
totiž konstatoval, že doložená hluková studie je dostačující a její závěry akceptovatelné.
Vyhověl požadavku stěžovatelů na provedení aktualizované hlukové studie k objektu č. p. X
na pozemku par. č. X v k. ú. H. S. Požadavku stěžovatelů na instalaci protihlukových stěn
nevyhověl s odůvodněním, že z hlukové studie ani stanoviska EIA nevyvstaly požadavky
na realizaci takovýchto opatření. S poukazem na již provedené měření pachových látek nevyhověl
požadavku stěžovatelů na provedení reálné pachové studie. Nevyhověl ani požadavku
instalovat sítě proti úniku drobných polétavých předmětů, neboť tento požadavek nemá vliv
na umístění stavby a je relevantní až pro vydání stavebního povolení. Poukázal
na podmínku průběžně činit opatření k omezení úletů odpadků ze zařízení stanovenou
v integrovaném povolení ze dne 2. 12. 2008. Žalovaný se ztotožnil se závěry správního orgánu
prvního stupně, přičemž poukázal na skutečnost, že KHS ve svém sdělení ze dne 14. 10. 2013,
č. j. KHSMS 31821/2013/KA/HOK, doloženou hlukovou studii při posuzování záměru
vyhodnotila jako dostačující. Žalovaný dále konstatoval, že Ministerstvem zdravotnictví bylo
potvrzeno závazné stanovisko KHS ze dne 7. 3. 2013, č. j. KHSMS5441/2013/ KA/HP, jehož
podkladem byla tato hluková studie, a uvedl, že ve stavebním povolení stavební úřad uloží řešit
stavbu dle projektové dokumentace obsahující i řešení instalace sítí pro omezení úletů odpadů.
[24] Hluková studie z května 2012 hodnotila relevantní zdroje hluku související s provozem
záměru (stacionární zdroje a automobilovou dopravu) na základě jejich charakteristiky
a způsobem šetrným k životnímu prostředí, neboť hodnoty hluku byly vypočteny pro situaci,
kdy by byl záměr rozšíření skládky realizová n v jedné etapě, což ve skutečnosti nenastane,
a ani hodnota hluku tak nebude navýšena skokově. Pro výpočet byly zvoleny 4 referenční body
u nejbližší obytné zástavby. Dle studie nebude záměr způsobovat překročení hygienického limitu
v denní ani noční době.
[25] Rozptylová studie ze dne 10. 5. 2012 posuzovala relevantní zdroje znečištění (stacionární
zdroje a doprava), přičemž výpočet emisí byl proveden na základě měřených emisí znečišťujících
látek ze dne 28. 12. 2011 na stávající kogenerační jednotce. Pro varianty V0 a V1 došla k závěru,
že již jsou součástí stávajícího imisního pozadí a realizací záměru rozšíření skládky nedojde
k celkovému nárůstu imisní zátěže. V případě realizace varianty V2 se sice celkové imisní
příspěvky mírně zvýší, nadále však zůstanou vzhledem k imisním limitům a imisnímu pozadí
velmi nízké bez reálného vlivu na celkovou imisní situaci.
[26] Obě studie se tak věnují posuzovanému záměru, přičemž zohledňují faktický současný
stav znečišťování životního prostředí. Studie počítají s nárůstem znečištění v souvislosti
s provozem záměru, v návaznosti na to uvádějí celkovou míru zatížení životního prostředí
se zahrnutím provozu záměru. Závěr činí na základě jasně vymezených kritérií, kter á řádně
posuzují, a také z celkového dlouhodobého monitoringu území a maximálního možného nárůstu
znečištění v důsledku realizace umísťovaného záměru. Tyto studie tak dostály svému účelu,
neboť jejich úkolem a cílem je v rámci procesu EIA zhodnotit vlivy záměru na životní prostředí.
Námitce stěžovatelů, v níž zpochybňují závěr studií tím, že nehodnotí stav ochrany
před znečištěním, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť zhodnocení těchto opatření není
účelem a předmětem těchto studií, tím je primárně zhodnotit vlivy záměru na životní prostředí.
Studie nicméně v důsledku toho, že vycházejí z faktického stavu v dané lokalitě, navíc
zprostředkovaně zohledňují taktéž stávající ochranu proti znečištění.
[27] Skutečnost, že uvedené studie modelují hodnoty hluku, resp. rozptyl částic, není jejich
vadou, ale logický důsledek toho, že hodnotí doposud pouze zamýšlený záměr. Není tak důvodná
ani námitka stěžovatelů, že nedošlo k měření na místě, nebyla provedena reálná hluková studie
a zaměstnanci správních orgánů neznají každodenní situaci, neboť u dosud nezrealizovaného
záměru nelze vlivy, jakými bude působit na životní prostředí, přímo na místě změřit a lze pouze
na základě stávajícího stavu a technických údajů o záměru předvídat, jakým způsobem bude
působit na životní prostředí, k čemuž v posuzované věci posloužily mimo jiné uvedené studie.
Vypracování hlukové a rozptylové studie v rámci procesu EIA proto považuje Nejvyšší správní
soud za postup plně dostačující, souladný se zákonem o EIA a naplňující jeho smysl a účel. Stejně
tak ani dotčené orgány (KHS, Ministerstvo zdravo tnictví), ani stavební úřad a žalovaný
nepochybili, pokud z těchto studií vycházeli při vydání závazných stanovisek, resp. územního
rozhodnutí.
[28] K poukazu stěžovatelů na skutečnost, že hlukem i prachem je bezprostředně zasaženo
i ubytovací zařízení na pozemku parc. č. X v k. ú. H. S., Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí,
že stěžovatelé nemohou zpochybňovat správnost územního rozhodnutí tvrzením o zásahu do
subjektivních veřejných práv jiného subjektu, neboť jak již judikoval např. Městský soud v Praze
v rozsudku ze dne 13. 12. 2011, č . j. 8 Ca 364/2008 - 60, obsahem a účelem subjektivního práva
účastníka řízení podle §85 odst. 2 písm. b) s tavebního zákona z roku 2006 je ochrana zájmů vlastníka
pozemku. V územním řízení a posléze i v řízení o žalobě prot i rozhodnutí stavebního úřadu je žalobce z titulu
tohoto svého postavení oprávněn brojit proti všemu, co se podle jeho názoru dotýká jeho subjektivních veřejných
práv a co je poškozuje. Naopak není oprávněn domáhat se ochrany práv a zájmů jiných osob, a to ani fyzických,
ani právnických (…). Nejvyšší správní soud dále poukazuje na rozsudek ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1
As 139/2012 – 40, v němž zdejší soud v bodě 18 vyslovil, že „účastenství v územním řízení je
vybudováno na principu, že každý účastník v něm smí uplatňovat toliko ty námitky, jimiž mají být ochráněna
jeho vlastní práva. Je tak vyloučeno, aby se účastník řízení domáhat ochrany práv osob jiných, jejichž zcela
samostatná práva přísluší hájit pouze jim a je jejich věcí, zda tak učiní do důsledků či nikoliv (viz rozsudek NSS
ze dne 11. 7. 2007, čj. 2 As 10/2007 – 83). Totéž platí i pro aktivní žalobní legitimaci a námitky uplatněné
v soudním řízení správním. Žalobce není oprávněn osobovat si vý tky, které se dotýkají práv jiných osob. I kdyby
tedy byla výtka uplatněná žalobcem důvodná, nicméně neznamenala by porušení jeho hmotného práva (právní
sféry), nejednalo by se o důvod pro zrušení napadeného správního rozhodnutí. Ve vztahu k takové námitce totiž
není žalobce aktivně věcně legitimován, což má vžd y za následek zamítnutí žaloby (srov. rozsudek NSS ze dne
16. 12. 2010, čj. 1 As 61/2010 – 98).“ Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí sice
posuzoval věc podle stavebního zákona z roku 1976, s ohledem na totožné vymezení účastenství
v územním řízení v §34 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 a v §85 odst. 2 písm. b) platného
a účinného stavebního zákona, lze z těchto závěrů plně vycházet také v posuzované věci. (Ani
tato námitka nebyla nadto uplatněna v žalobě). Důvodná tedy není ani tato námitka s těžovatelů.
[29] Nejvyšší správní soud na okraj poukazuje na skutečnost, že správní orgán prvního stupně
přesto tuto námitku stěžovatelů zohlednil a pro umístění stavby stanovil podmínku předložit
aktualizovanou hlukovou studii vztahující se k objektu bydlení č. p. X na pozemku parc. č. X v k.
ú. H. S. Požadavku stěžovatelů na provedení aktualizované hlukové studie k tomuto objektu tedy
bylo vyhověno.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny, a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[31] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelé v něm neměli úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Osoba
zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které
jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však osobě
zúčastněné žádná povinnost uložena nebyla, a proto ani ona nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu