ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.100.2017:26
sp. zn. 4 Azs 100/2017 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: T. D., zast. Mgr.
Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 16. 1. 2017, č. j. CPR-11769-23/ČJ-2016-930310-V238, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2017, č. j 2 A
6/2017 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále též „správní
orgán prvního stupně“) ze dne 14. 4. 2016, č. j. KRPA-34003-16/ČJ-2016-000022-ZAM, kterým
bylo žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. b ) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“)
uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, v délce 1 roku. Počátek doby, po kterou nelze žalobkyni umožnit
vstup na území členských států Evropské unie byl v souladu s §118 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců stanoven od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území České
republiky. Současně byla žalobkyni podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba
k vycestování z území České republiky do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčila odvolacím námitkám žalobkyně.
V řízení před správním orgánem prvního stupně bylo prokázáno, že se žalobkyně dopustila
protiprávního jednání, za které jí bylo uloženo správní vyhoštění. Toto protiprávní jednání
spočívá v tom, že žalobkyně byla na území České republiky dne 27. 1. 2016 zaměstnána
bez povolení k zaměstnání. Žalobkyní předloženému čestné prohlášení zástupce vedoucího
restaurace pana Z. R. ze dne 20. 9. 2016 žalovaná neshledala dostatečným důkazem pro
zpochybnění zjištěného skutkového stavu. Žalovaná nepřistoupila ani k výslechu svědka
navrženého žalobkyní, jelikož by podle jejího názoru nepřinesl nové skutečnosti, a je tudíž
nadbytečný. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně měla dostatek prostoru se k věci vyjádřit
(dne 27. 1. 2016 do protokolu) a byla jí v souladu s §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, dána možnost seznámit se s obsahem spisu. S ohledem na zjištěné okolnosti
případu nepovažuje žalovaná správní vyhoštění za nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života žalobkyně a dospěla k závěru, že správní vyhoštění je přiměřené. Důvodnou
žalovaná neshledala ani námitku, dle které nelze protokoly o podaném vysvětlení použít
jako důkaz, neboť správní orgán prvního stupně protokol za důkazní prostředek nepovažoval,
poskytnul mu pouze předběžnou informaci, která byla následně potvrzena výpovědí účastnice
řízení do protokolu dne 27. 1. 2016. Lhůtu k vycestování žalovaná na rozdíl od žalobkyně
neshledala nepřiměřené krátkou, neboť žalobkyně neuvedla žádné zásadní důvody, které
by jí bránily ve lhůtě 15 dnů opustit území České republiky. Doba, po kterou nelze žalobkyni
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se žalované jeví po zhodnocení důkazů
jako přiměřené opatření.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž zdůraznila, že správní orgán
zjistil všechny okolnosti svědčící v její neprospěch, ale opomněl zjišťovat i skutečnosti
v její prospěch. Žalovaná zcela ignorovala její důkazní návrhy učiněné v průběhu odvolacího
řízení, které svědčí v její prospěch, čímž porušila ustanovení správního řádu o provádění
dokazování. Jednalo se o prohlášení paní S., přítelkyně žalobkyně, která potvrdila, že žalobkyně jí
pouze pomáhala s úklidem po oslavě. To samé se týká prohlášení pana Z. R.
[4] Správní orgány provedly dokazování toliko na základě protokolu o vyjádření žalobkyně
a protokolu o podání vysvětlení paní A. S. Pro dokazování v rámci řízení jsou tyto protokoly
zcela nepoužitelné. Protokol o podání vysvětlení má pouze předběžnou povahu a slouží
správnímu orgánu toliko ke zjištění, zda zjištěné skutečnosti odůvodňují zahájení správního
řízení. V rámci řízení je ale následně nezbytné provést řádné dokazování ke zjištění skutečného
stavu věci. V této souvislosti žalobkyně poukázala na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011 – 120. Provedení dokazování za
pomoci protokolu o podání vysvětlení je podle žalobkyně v rozporu s §137 odst. 4 správního
řádu a žalobkyně tento postup považuje za zásadní pochybení správních orgánů.
[5] Forma uloženého opatření (správní vyhoštění) i jeho délka byla podle žalobkyně
vyměřena zcela nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem případu. Žalobkyně totiž má legální
pobyt na území Polska, plně spolupracovala se správním orgánem, vypověděla pravdu o svém
pobytu na území i okolnostech jejího zajištění. Správní vyhoštění žalobkyni brání i v pobytu
na území Polska, což neodpovídá okolnostem případu. Správní orgán proto měl přistoupit
k variantě, která by umožňovala smírné řešení celé záležitosti a umožnila žalobkyni dobrovolné
opuštění území České republiky. Závěrem žalobkyně poukázala na kritéria přiměřenosti
rozhodnutí o správním vyhoštění uvedená v §174 zákona o pobytu cizinců, opětovně zdůraznila
nedostatečné posouzení zásahu do jejího soukromého života a připomněla, že vyhoštění
je ukládáno z území EU, a je tedy třeba zkoumat rovněž vazby žalobkyně na území Polska.
[6] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2017, č. j. 2 A 6/2017 – 28, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud
shledal, že správní orgány při zjišťování skutkového stavu nepochybily. Návrh na provedení
důkazů výslechy svědka A. S. a zástupce vedoucího restaurace žalobkyně uplatnila až po vydání
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a proto k nim nemohlo být s ohledem na §82
odst. 4 správního řádu přihlédnuto. Prohlášení zástupce vedoucího restaurace navíc zcela
odporuje důkazům provedeným během správního řízení, zejména pak docházkovému listu
do restaurace ze dne 27. 1. 2016 podepsanému žalobkyní.
[7] Poukaz žalobkyně na závěry uvedené v rozsudku sp. zn. 4 Ads 177/2011 označil městský
soud za nepatřičný, neboť v posuzované věci měl správní orgán k dispozici docházkový list
do restaurace a po oznámení zahájení správního řízení sepsal s žalobkyní protokol o vyjádření
účastníka správního řízení, ve kterém před odpověďmi na položené otázky byla žalobkyně
seznámena s důkazy, které si k tomuto dni správní orgán prvního stupně opatřil, a žalobkyni byla
dána možnost se k těmto podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřit. Stejně tak byla dána
žalobkyni možnost vyjádřit se k závaznému stanovisku o možnosti jejího vycestování do vlasti
vydanému Ministerstvem vnitra.
[8] Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně o nepřiměřenosti správního vyhoštění
a délky doby, po kterou jí není umožněn vstup na území členských států EU. Skutečnost,
zda žalobkyně měla oprávnění k pobytu v schengenském prostoru, totiž není podstatná, neboť
správní vyhoštění žalobkyně se vztahuje k výkonu práce bez pracovního povolení, nikoli k jejímu
nelegálnímu pobytu na území České republiky, jelikož žalobkyni svědčila fikce oprávněného
pobytu na území schengenského prostoru. Spolupráci žalobkyně se správními orgány zhodnotily
správní orgány v její prospěch a správní vyhoštění a i dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit
vstup na území členských států EU, jí uložily na dolní hranici. Po zhodnocení relevantních
skutečností podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve smyslu jednotlivých aspektů
dle §174a téhož zákona neshledal městský soud důvodnou ani námitku žalobkyně
na nepřiměřený zásah správního vyhoštění do jejího soukromého a rodinného života.
[9] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
kasační stížnost. Uvedla, že správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Správní orgány nedbaly požadavků §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
dle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem
by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, neboť možné zásahy
do soukromého a rodinného života ve svých rozhodnutích prakticky nijak nezkoumaly,
čímž zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Městský soud tato pochybení nenapravil
a přenesl je do svého rozhodnutí. Mělo být vzato v potaz, že stěžovatelka měla platné povolení
k pobytu na území Polska, kde pobývala velká část její rodiny. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem
městského soudu, že správní orgán nemohl přistoupit ke smírnému řešení celé záležitosti
a umožnit stěžovatelce dobrovolné opuštění republiky. Uložení správního vyhoštění není
obligatorní. Správní vyhoštění se neuloží, pokud by takovým postupem bylo nepřiměřeno
zasaženo do soukromého a rodinného života cizince.
[10] Stěžovatelka dále městskému soudu vytkla, že nevyložil, proč shledal, že správní
vyhoštění bylo uloženo v přiměřené výměře. Městský soud totiž podle stěžovatelky odkázal
pouze na zákonné rozpětí, aniž by se zabýval konkrétními okolnostmi případu. Další pochybení
městského soudu spatřuje stěžovatelka ve způsobu, jakým se vypořádal s její námitkou, že nebylo
řádně reagováno na návrhy na doplnění dokazování. S ohledem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48, má totiž stěžovatelka za to, že v řízení,
v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán s ohledem na §50 odst. 3 věty
druhé správního řádu povinen i bez návrhu zjistit všechny okolnosti svědčící ve prospěch
i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena, a není na místě uplatnit zásadu koncentrace
upravenou v §82 odst. 4 téhož zákona.
[11] Stejně jako již v žalobě stěžovatelka namítala, že správní orgán provedl dokazování toliko
na základě protokolu o vyjádření účastníka řízení a protokolu o podání vysvětlení paní A. S.
Podle stěžovatelky však jsou pro dokazování v rámci řízení tyto protokoly zcela nepoužitelné.
V toto souvislosti stěžovatelka poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads
177/2011, v němž dospěl k závěru, že podle §137 odst. 4 správního řádu nelze jako důkazní
prostředek použít záznam o podání vysvětlení. Podle stěžovatelky tak je zřejmé, že došlo
k zásadnímu pochybení v průběhu dokazování.
[12] Závěrem stěžovatelka uvedla, že městský soud nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí,
nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě a nezabýval se náležitě ani skutečným stavem
věci. Uplatněné námitky městský soud pouze zrekapituloval, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné
stanovisko. Stěžovatelka je proto s ohledem na výše uvedené přesvědčena o nezákonnosti
a nepřezkoumatelnosti kasační stížností napadeného rozsudku městského soudu.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti sdělila, že řízení bylo vedeno v souladu
se zákonem a setrvala na závěrech uvedených ve svém rozhodnutí, přičemž se plně ztotožnila
se závěry městského soudu.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena
advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] V posuzované věci se jedná o to, zda byly dány podmínky pro uložení správního
vyhoštění stěžovatelce podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění
účinném ke dni vydání rozhodnutí žalované, podle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění
cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území
zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu
zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního
předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.
[17] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze
vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
[18] Podle §174a odst. 1 téhož zákona, při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto
zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince
na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské
a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[19] Podle §82 odst. 4 věty první správního řádu, k novým skutečnostem a k návrhům na provedení
nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové
skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve.
[20] Nejvyšší správní soud se nicméně nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu. Pokud by totiž rozsudek městského soudu trpěl vadou
nepřezkoumatelnosti, mohlo by to mít za následek nemožnost přezkoumat další námitky
stěžovatelky; sama o sobě by pak tato vada odůvodnila zrušení napadeného rozsudku.
[21] Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu stěžovatelka spatřuje v jeho
nedostatečném zdůvodnění a nedostatečném vypořádání námitek stěžovatelky uplatněných
v žalobě. Podle stěžovatelky se městský soud nezabýval náležitě ani skutečným stavem věci
a uplatněné námitky městský soud pouze zrekapituloval, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné
stanovisko.
[22] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud
na svou ustálenou judikaturu k této otázce (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245). V projednávaném
případě Nejvyšší správní soud neshledal takové vady napadeného rozsudku městského soudu,
které by odůvodňovaly jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Městský
soud totiž svůj rozsudek dostatečně odůvodnil a jeho právní názory jsou logické a srozumitelné.
Argumentaci stěžovatelky, že se městský soud věcí dostatečně nezabýval, Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Z kasační stížností napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že městský soud podrobně
zrekapituloval veškeré relevantní informace o pobytu stěžovatelky na území ČR, z nichž posléze
při posouzení věci vycházel. Stěžovatelce proto nelze přisvědčit ani v tom, že se městský soud
nezabýval skutečným stavem věci. Důvodná není ani námitka, že městský soud se nedostatečně
vypořádal s žalobními námitkami, pouze je zrekapituloval a nezaujal k nim stanovisko, neboť
městský soud se vypořádal se všemi žalobními námitkami a nepochybil tak ani v tomto ohledu.
[23] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka jako účastník
řízení v řízení o jejím správním vyhoštění dne 27. 1. 2016 do protokolu uvedla, že tohoto dne
v restauračním zařízení na ulici Mikulášská 6, Praha 1, poprvé (na zkoušku) pracovala jako
pomocná síla. Domluvila se s paní S., že si ji vyzkouší, jak umí pracovat, a případně požádá pana
vedoucího, zda by ji zaměstnal. Pracovní smlouvu ani živnostenský list nemá. Stěžovatelka začala
pracovat v 9:50 hod. a po půl hodině práce přišli do restaurace pracovníci Státního úřadu
inspekce práce. Pracovní dobu měla domluvenou na 1 hodinu. Do práce chodí dříve, aby měla
čas se převléknout. Pracovní oblečení měla zapůjčené od paní S. Stěžovatelka dále uvedla, že před
3 dny přicestovala z Polska, její náklady na pobyt v České republice platí paní S. Na území České
republiky má sestřenici, kterou ještě nestihla kontaktovat. Dále uvedla, že neexistují důvody, které
by jí bránily ve vycestování do domovského státu. Na Ukrajině žije s matkou a babičkou. Otec
momentálně pracuje v Rusku. Na území České republiky nemá závazky. Vyjádřila obavu, že
v případě vyhoštění by tuto informaci zjistil její zaměstnavatel a že by následkem toho mohla
přijít o zaměstnání na Ukrajině, kam se v květnu vrací z mateřské dovolené.
[24] Obsah výše uvedeného protokolu dokládá skutkový stav, z něhož správní orgány
vycházely při posouzení věci. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že správní orgány
nepochybily a neporušily stěžovatelkou uváděná ustanovení správního řádu, když vycházely
z výše uvedeného skutkového stavu. Zároveň je třeba uvést, že uvedené jednání stěžovatelky
naplňuje skutkovou podstatu uvedenou v §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců.
[25] V případě námitky stěžovatelky, že správní orgány možný zásah do soukromého
a rodinného života stěžovatelky v důsledku správního vyhoštění prakticky nijak nezkoumaly,
Nejvyšší správní soud předesílá, že již v rozsudku ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 – 34,
vyslovil, že „§174a zákona o pobytu cizinců obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování
o možnosti správního vyhoštění cizince. Správní orgán musí vedle jednotlivých aspektů obsažených v §174a
zákona o pobytu cizinců zohlednit i další obdobná kritéria, budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán
nemusí všech jedenáct kritérií v rozhodnutí výslovně vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku,
aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu k nim činil skutková zjištění a posuzoval je. To na druhou stranu
neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí. Cizinec může
být např. ve věku, který sám o sobě nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí právě proto
za specifické.“ V posuzované věci správní orgány obou stupňů poukázaly na stěžovatelkou uvedené
skutečnosti týkající se jejího rodinného a soukromého života. Následně tyto skutečnosti v souladu
s §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyhodnotily z hledisek uvedených §174a odst. 1 téhož
zákona a vypořádaly se s nimi. Správní orgány obou stupňů tak ve svých rozhodnutích popsaly
okolnosti, pro něž nepovažují vyhoštění stěžovatelky za nepřiměřený zásah do jejího soukromého
a rodinného života. Správní orgány se tedy přiměřeností rozhodnutí o správním vyhoštění
stěžovatelky zabývaly, a námitka stěžovatelky, v níž tvrdí opak, proto není důvodná.
[26] Důvodná není ani námitka, že m ěstský soud stěžovatelkou tvrzená pochybení správních
orgánů při hodnocení přiměřenosti jejího správního vyhoštění nenapravil a přenesl je do svého
rozhodnutí. Městský soud se totiž otázkou přiměřenosti správního vyhoštění stěžovatelky zabýval
a vycházel z relevantní judikatury zdejšího soudu (rozsudek ve věci sp. zn. 1 As 17/2013),
dle které v případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného
či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, je nutno vycházet především
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, zohlednil situaci stěžovatelky, kterou řádně popsal.
Při posouzení věci vycházel z jejích osobních a majetkových poměrů ve vazbě na jednotlivá
kritéria, která jsou relevantní pro posouzení přiměřenosti správního vyhoštění. Důvodná proto
není ani námitka stěžovatelky, že městský soud nevyložil, proč má za to, že správní vyhoštění
bylo uloženo v přiměřené míře. O tom, že městský soud při hodnocení situace stěžovatelky
a přiměřenosti správního vyhoštění nepochybil, ostatně svědčí také to, že stěžovatelka nenamítá
žádnou konkrétní okolnost, či nezjištěnou skutečnost, ke které by městský soud nepřihlédl.
[27] S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku
stěžovatelky, že městský soud při hodnocení přiměřenosti odkázal pouze na zákonné rozpětí,
aniž by se zabýval konkrétními okolnostmi případu. Městský soud navíc ve prospěch stěžovatelky
zohlednil, že stěžovatelka se správními orgány spolupracovala. Závěr městského soudu
o přiměřené době správního vyhoštění uloženého stěžovatelce pak Nejvyšší správní soud
považuje s ohledem na výše uvedené skutečnosti za správný.
[28] Stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila přesvědčení, že jí mělo být umožněno
dobrovolné opuštění republiky a nebylo nezbytně nutné sahat k uložení správního vyhoštění.
K poukazu stěžovatelky na §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců Nejvyšší správní soud
odkazuje na výše učiněné závěry týkající se přiměřenosti jejího správního vyhoštění. Jednání
stěžovatelky naplnilo skutkovou podstatu uvedenou v §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona
o pobytu cizinců a správní orgány postupovaly správně, pokud podle citovaného ustanovení
rozhodly o správním vyhoštění stěžovatelky. Nebylo proto na místě postupovat podle §50a
odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců (které má pravděpodobně stěžovatelka na mysli, pokud
poukazuje na možnost dobrovolného opuštění republiky), dle kterého rozhodnutí o povinnosti opustit
území policie vydá dále cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění,
není-li cizinec oprávněn pobývat na území.
[29] K poukazu stěžovatelky na skutečnost, že mělo být vzato v potaz její platné povolení
k pobytu na území Polska, kde pobývala velká část její rodiny, Nejvyšší správní soud uvádí,
že v případě této námitky se plně ztotožňuje s argumentací a závěrem městského soudu,
že existence povolení stěžovatelky k pobytu v schengenském prostoru není pro rozhodnutí
ve věci podstatné, neboť správní vyhoštění stěžovatelky se vztahuje k výkonu práce
bez pracovního povolení, tj. důvod vyhoštění stěžovatelky nespočívá v nelegálnosti jejího pobytu
ale ve výkonu práce na území České republiky bez pracovního povolení. Stěžovatelka
pak ani v průběhu řízení před správními orgány netvrdila, že by dlouhodobě žila na území Polska,
naopak uváděla, že žije na Ukrajině se svou babičkou.
[30] V další námitce stěžovatelka namítala pochybení městského soudu spočívající
ve způsobu, jakým se vypořádal s její námitkou, že nebylo řádně reagováno na její návrhy
na doplnění dokazování. Jednalo se návrh na výslech svědkyně A. S. a návrh na výslech zástupce
vedoucího předmětné restaurace. Městský soud dospěl k závěru, že k těmto návrhům
stěžovatelky nebylo třeba přihlížet v souladu se zásadou koncentrace uvedenou v §82 odst. 4
správního řádu. Nejvyšší správní soud však již v rozsudku ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 –
48, na který stěžovatelka přiléhavě poukazuje, vyslovil, že „ustanovení §82 odst. 4 prakticky nelze
automaticky použít v řízeních vedených z moci úřední, v nichž má být účastníkovi řízení uložena nějaká
povinnost. To se podává zejména z ustanovení §50 odst. 3 věta druhá, podle níž v řízení, v němž má být z moci
úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve
prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena; toto ustanovení je tak ve vztahu k §82 odst. 4 lex
specialis. Má-li správní orgán povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho,
komu má být povinnost uložena i bez návrhu (z logiky věci bez návrhu toho, komu má být povinnost uložena),
nemůže se správní orgán ohledně návrhů takové osoby na provedení dalších důkazů současně dovolávat ustanovení
§82 odst. 4 správního řádu. Ustanovení §82 odst. 4 správního řádu tedy na řízení, v němž má být z moci
úřední uložena povinnost, nedopadá; uplatní se však typicky u řízení zahajovaných na návrh, tedy řízení o
žádosti. V nich je koncentrace řízení plně na místě: je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu
předložil všechny potřebné doklady. Rozhodnutí o správním vyhoštění je nepochybně rozhodnutím o uložení
povinnosti podle ustanovení 50 odst. 3 správního řádu. Cizinec je povinen opustit území České republiky a je mu
zakázáno po vymezenou dobu se na její území navrátit. Proto nelze koncentraci řízení dle ustanovení §82 odst. 4
použít.“ Nejvyšší správní soud proto přisvědčil argumentaci stěžovatelky, že městský soud
pochybil, když ve vztahu k uvedeným důkazům argumentoval ustanovením §82 odst. 4
správního řádu.
[31] Zároveň je však třeba uvést, že toto pochybení městského soudu nemá vliv na výsledné
posouzení věci. Ve vztahu k návrhům stěžovatelky na doplnění dokazování totiž obstojí další část
argumentace městského soudu, že prohlášení zástupce vedoucího restaurace odporuje důkazům
provedeným během správního řízení. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále konstatuje,
že skutkový stav vyplývá především z obsahu výše uvedeného protokolu o výslechu stěžovatelky.
Nepochybila proto ani žalovaná, která ve vztahu ke stěžovatelkou navrženému výslechu svědka
uvedla, že by byl nadbytečný s ohledem na skutečnost, že již byl dostatečným způsobem zjištěn
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
[32] Ve vztahu k dokazování ve správním řízení stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala,
že došlo k zásadnímu pochybení, neboť správní orgán provedl dokazování toliko na základě
záznamu o podání vysvětlení stěžovatelky a záznamu o podání vysvětlení paní A. S. Nejvyšší
správní soud neshledal důvodnou ani tuto námitku stěžovatelky. Z obsahu správních rozhodnutí
je zřejmé, že správní orgány vycházely především ze skutečností, které sama stěžovatelka uvedla
do protokolu v průběhu správního řízení, neboť korespondují s obsahem dalších listin
obstaraných správním orgánem prvního stupně, které zachycující skutkový stav v předmětné
restauraci (úřední záznam žalované ze dne 27. 1. 2016, záznam Státního úřadu inspekce práce,
docházkový list) v době, kdy se v ní stěžovatelka zdržovala. Předtím, než se stěžovatelka k věci
do protokolu vyjádřila, jí bylo sděleno, jaké řízení probíhá, z jakého důvodu bylo zahájeno a jaké
podklady má správní orgán pro své rozhodnutí. Stěžovatelce bylo umožněno v souladu s §36
odst. 3 správního řádu se s podklady seznámit a byla řádně poučena o svých právech. Správní
orgány proto při dokazování nepochybily.
[33] Argumentace stěžovatelky rozsudkem sp. zn. 4 Ads 177/2011, v němž Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že podle §137 odst. 4 správního řádu nelze jako důkazní prostředek použít
záznam o podání vysvětlení, proto není v posuzované věci přiléhavá, neboť správní orgány
vysvětlení paní S. jako důkaz nepoužily, jak ostatně výslovně konstatovala žalovaná ve svém
rozhodnutí, kde uvedla, že záznam o podaném vysvětlení nepovažoval správní orgán prvního
stupně za důkazní prostředek dle §51 odst. 1 správního řádu, nýbrž poskytl správnímu orgánu
prvního stupně pouze předběžnou informaci, která byla následně potvrzena výpovědí účastnice
řízení (stěžovatelky) do protokolu.
[34] Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Dospěl totiž k závěru, že o ní není třeba rozhodovat, jelikož
při rozhodnutí o samotné kasační stížnosti v běhu lhůty pro rozhodnutí o odkladném účinku
je o této žádosti již nadbytečné již rozhodovat samostatně, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[35] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny, a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[36] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 v ětou první s. ř. s. nepřiznal žádnému
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka
v něm neměla úspěch a žalované v něm žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu