ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.15.2017:25
sp. zn. 4 Azs 15/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petra Šuránka v právní věci žalobce: A. N., zast. JUDr. Veronikou
Mašlonkovou, advokátkou, se sídlem U Soudu 327/5, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2017, č. j. 29 Az 43/2016 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Veronice Mašlonkové
se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
3.400 Kč. Tato částka jí bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
ode dne právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 9. 2016, č. j. OAM-546/ZA-ZA11-ZA15-2016, zastavil
řízení o udělení mezinárodní ochrany a určil, že státem příslušným k posouzení žádosti
o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013
(dále jen „nařízení“) Litevská republika. Žalovaný uvedl, že žalobce byl při podání žádosti
o mezinárodní ochranu dne 12. 6. 2016 držitelem schengenského víza vydaného Litevskou
republikou. Žalovaný neshledal, že žalobci v Litevské republice hrozilo nebezpečí nelidského
či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie a připomněl
v této souvislosti povinnost Litevské republiky posuzovat žádosti o mezinárodní ochranu
objektivně a nestranně. Dále poukázal na to, že ani na úrovni Evropské unie či Rady Evropy
nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí deklarující systémové nedostatky v řízeních o udělení
mezinárodní ochrany v Litevské republice. Rovněž ani Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky
OSN žádné takové stanovisko nevydal. Žalovaný uzavřel, že Litevská republika dodržuje lidská
práva, je považována za bezpečnou zemi, azylový systém je zde propracovaný a umožňuje získání
mezinárodní ochrany v případě důvodné žádosti i občanům Kyrgyzské republiky.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 1. 2017, č. j. 29 Az 43/2016 - 51,
žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Konstatoval, že žalobce byl dne 12. 6. 2016,
kdy požádal o mezinárodní ochranu, držitelem schengenského víza vydaného Litevskou
republikou. Podle krajského soudu žalovaný postupoval v souladu se příslušnými právními
předpisy, neboť podle čl. 12 nařízení je k projednání žádosti o mezinárodní ochranu příslušná
Litevská republika, která dne 14. 9. 2016 uznala svou příslušnost k projednání žádosti. Krajský
soud doplnil, že nemá žádné informace o tom, že by v Litevské republice nebyly dodržovány
azylové zákony či že by zde docházelo k systémovým nedostatkům v azylovém systému. Ostatně
ani žalobce žádné takové informace nedoložil. Krajský soud uvedl, že Litevská republika dodržuje
své mezinárodní závazky, je bezpečnou zemí původu a v případě důvodně podané žádosti uděluje
mezinárodní ochranu i občanům Kyrgyzské republiky.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že v řízení před krajským soudem prokázal, že v Litevské republice jsou porušována
práva menšin. Azylanti jsou nuceni žít v chudobě, nejsou oprávnění pracovat a stát je dostatečně
nepodporuje. Stěžovatel je navíc vystaven riziku díky svému muslimskému vyznání, které není
v Litevské republice populární. Dále upozornil, že „(…) kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť na jedné straně stojí postup správního orgánu, jenž formálně aplikoval čl. 3
nařízení Dublin III, a na straně druhé právo stěžovatele na mezinárodní ochranu, resp. na konkrétní azylové
řízení, jehož se stěžovateli v Litevské republice nedostane. Rozhodnutí žalovaného a napadený rozsudek proto
nedovoleně zasahují do práv stěžovatele, zejména práva na spravedlivý proces.“ Podle stěžovatele krajský soud
i žalovaný nedostatečně posoudili otázku systémových nedostatků azylového procesu v Litevské
republice. Stěžovatel poukázal na to, že doporučení Výboru OSN pro lidská práva upozornilo
na určité nedostatky spočívající v nedostatečném zajištění životních podmínek azylantů, kteří
jsou nadto zadržováni na neúměrně dlouhou dobu. Stěžovatel zdůraznil, že by podle zprávy
Vysokého komisaře OSN pro lidská práva mohl být v Litevské republice vystaven nelidským
podmínkám, pokud by musel setrvat ve stavu nedostatečného materiálního zajištění. Podle
stěžovatele navíc hrozí, že bude vystaven diskriminaci a zastrašování pro svou víru. Žalovaný
proto měl postupovat podle čl. 17 nařízení. Stěžovatel z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí s uplatněnými kasačními
námitkami a setrval na názoru, že jeho rozhodnutí i napadený rozsudek jsou v souladu s právními
předpisy. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel vycestoval z vlasti přes Ruskou federaci
do Evropské unie s tím, že byl držitelem schengenského víza od 8. 6. 2016 do 7. 7. 2016
vydaného orgány Litevské republiky. Stěžovatel byl v okamžiku podání žádosti o mezinárodní
ochranu držitelem víza vydaného Litevskou republikou, a proto je Litevská republika příslušná
k vyřízení této žádosti. Ta uznala svou příslušnost dne 14. 9. 2016. Stěžovatel podle žalovaného
v žalobním řízení nepředložil podklady, které by svědčily o systémových nedostatcích v litevském
azylovém systému. Upozornil, že zpráva UNHCR obsahuje pouze doporučení určené Litevské
republice, avšak neuvádí, že by tento systém vykazoval závažné nedostatky, aby to odůvodnilo
postup podle čl. 3 odst. 2 nařízení. Žalovaný konstatoval, že dostatečně hodnotil azylový systém
v Litevské republice a neshledal žádné systémové nedostatky. V závěru upozornil, že napadené
rozhodnutí není rozhodnutí věcné, ale že otázku mezinárodní ochrany bude ještě posuzovat
příslušný orgán Litevské republiky. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně ji zamítl.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Podle
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
v následujících typových případech:
• Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně;
• Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• Kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přijatelnou, neboť se ve své judikatuře
dosud nezabýval otázkou předání žadatele o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení
do Litevské republiky.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že by litevský azylový systém
trpěl systémovými nedostatky, v důsledku čehož by nemohl být předán k dalšímu řízení
o mezinárodní ochraně do Litevské republiky. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel
nezpochybnil závěr žalovaného, že je Litevská republika jako člen EU bezpečným
demokratickým státem s propracovaným azylovým systémem dodržujícím mezinárodní závazky.
Jakkoliv Rada pro lidská práva OSN upozorňuje na stanoviska UNHCR a Výboru proti mučení
OSN, která doporučují Litevské republice zlepšit určité aspekty fungování azylového systému,
nelze z obsahu těchto doporučení usuzovat, že by nedostatky v azylovém systému Litevské
republiky byly takové intenzity, aby odůvodnily aplikaci pravidla obsaženého v čl. 3 odst. 2
nařízení. Zmíněné instituce sice doporučují Litevské republice zkrácení doby zajištění žadatelů
o mezinárodní ochranu v detenčních zařízeních či zvýšení finanční podpory pro žadatele
i zajištění většího množství finančních prostředků pro detenční zařízení, nicméně namítané
nedostatky nevedou k závěru o tom, že by žadatelům o mezinárodní ochranu v případě podání
důvodné žádosti nebyla poskytnuta mezinárodní ochrana, či že by žadatelé byli vystaveni
nelidskému či ponižujícímu zacházení. Podle Nejvyššího správního soudu nelze v případě
stěžovatele učinit ani závěr, že by azylový systém Litevské republiky byl strukturálně nedostatečný
a že by tak stěžovatelova žádost o mezinárodní ochranu nebyla s vysokou pravděpodobností
odpovídajícím způsobem věcně posouzena.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, podle které může stěžovateli
hrozit při vydání do Litevské republiky nebezpečí v souvislosti s jeho islámským vyznáním. Podle
Nejvyššího správního soudu dokumenty, které stěžovatel předložil v řízení před krajským
soudem, nejsou způsobilé vyvrátit závěr, že v souvislosti s jeho předáním do Litevské republiky
nejsou spojena rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Stěžovatelem tvrzená neoblíbenost
islámu v Litvě přitom sama o sobě o takovém riziku svědčit nemůže.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel nezpochybnil závěr žalovaného i krajského
soudu, že azylový systém v Litevské republice nevykazuje systémové nedostatky, ani závěr,
že nebude v Litevské republice vystaven riziku nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu
článku 4 Listiny základních práv Evropské unie.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. zástupkyni stěžovatele, která mu byla
soudem ustanovena k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovená zástupkyně stěžovatele, advokátka JUDr. Veronika Mašlonková, provedla ve věci
v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu
ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“), kterým bylo podání kasační stížnosti. Za jeden úkon právní
služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
bodem 5 advokátního tarifu, která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu. Odměna za zastupování tak činí 3.400 Kč a bude ustanovené
zástupkyni stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu