ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.177.2017:20
sp. zn. 4 Azs 177/2017 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Y. B., zast. Mgr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalovanému:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 5. 2017, č. j. KRPA-165162-
16/ČJ-2017-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 30. 6. 2017, č. j. 1 A 56/2017 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, se sídlem
Sevastopolská 378/16, Praha 10, se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 4.114 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci
rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou žalobce brojil
proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 5. 2017, č. j. KRPA-165162-16/ČJ-2017-000022, kterým
byl žalobce zajištěn na dobu stanovenou na 90 dnů podle §124 odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, jelikož nevycestoval z území České republiky v době
stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
[2] Žalobce v žalobě namítal, že žalovaná nevyhodnotila dostatečně a přezkoumatelně
možnost uložení zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Městský
soud tuto námitku neshledal důvodnou. Konstatoval, že žalovaná se dostatečně a srozumitelně
vypořádala s nutností zajištění žalobce, přičemž odkázal na příslušné části odůvodnění
rozhodnutí žalované. Dále uvedl, že žalovaná správně přihlédla k osobě žalobce, který pobýval
na území České republiky neoprávněně, nerespektoval rozhodnutí správního orgánu ve věci
vyhoštění a tím vzbudil pochybnost, že se podvolí dalším povinnostem stanoveným správním
orgánem. Ze skutečností uváděných žalovanou je zjevné, že žalobce svým dosavadním jednáním
neposkytoval dostatečnou záruku umožňující uplatnění zvláštního opatření za účelem
vycestování.
II. Obsah kasační stížnost
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu dne 4. 8. 2017 kasační
stížností. Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil možnost uložení zvláštních
opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců.
[4] Žalovaná i městský soud podle stěžovatele nesprávně vycházely z jakési fikce
stěžovatelovy nespolehlivosti pramenící z té skutečnosti, že se stěžovatel nacházel na území
České republiky i po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, což bez zohlednění
toho, že stěžovatel s žalovanou v průběhu správního řízení spolupracoval a na území České
republiky pobýval pouze „ze setrvačnosti“ bez přímého úmyslu nerespektovat správní vyhoštění,
nemůže obstát.
[5] Stěžovatel upozorňuje na to, že Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, po předložení věci rozšířenému senátu výslovně odmítl
dosud rozšířenou praxi správních orgánů, podle níž v případě, že cizinec již z území České
republiky po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval, je fakticky vyloučena možnost
uložení zvláštních opatření, a to právě pro rozpor tohoto názoru a praxe s návratovou směrnicí.
V žádném případě tedy nelze připustit jakkoliv paušalizované rozhodování ve věcech jednotlivých
skupin zajišťovaných cizinců, což je právě případ stěžovatele, který byl zajištěn právě z toho
důvodu, že pobýval na území České republiky i poté, co nabylo vykonatelnosti rozhodnutí o jeho
správním vyhoštění.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem.
[9] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost splňuje formální náležitosti,
řešil, zda se v tomto řízení projeví změna, kterou přinesla novelizace zákona o pobytu cizinců
provedená s účinností od 15. 8. 2017 zákonem č. 222/2017 Sb. Podle nového, nyní účinného
znění §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců by fakt, že stěžovatel již není v průběhu řízení
o kasační stížnosti nadále zajištěn, měl vést k zastavení řízení. Přechodná ustanovení k novele
jsou však formulována z legislativně-technického pohledu neobvykle a na první pohled
neposkytují jednoznačnou odpověď na otázku, zda se nové pravidlo prosadí i v situaci,
kdy byla kasační stížnost podána ještě za účinnosti předchozí právní úpravy.
[10] V procesním právu se uplatňuje obecné pravidlo, podle něhož soud postupuje
podle procesního předpisu ve znění účinném v době rozhodování. V tomto případě soud vážil,
zda je namístě aplikovat článek II bod 1 přechodných ustanovení k novele zákona o pobytu
cizinců, a dokončit řízení o kasační stížnosti podle původní právní úpravy, která nepočítá
s vyloučením meritorního rozhodnutí v případě, že cizinec již není nadále zajištěn. Dospěl
k závěru, že pro tento postup existují důvody, které převáží výše zmíněné obecné pravidlo
postupu podle procesní úpravy účinné v době rozhodování soudu.
[11] Těmito důvody jsou samotné principy právního státu, konkrétně princip dělby moci,
a dále právo na spravedlivý proces zahrnující předvídatelnost soudního rozhodování ve spojení
s očekáváním jistého postupu soudu vzniklým účastníku v okamžiku, kdy řízení svým úkonem
zahájil. Tyto principy vylučují jakýkoli zásah zákonodárce do výkonu spravedlnosti mající za cíl
ovlivnit soudní rozhodnutí v určitém (zahájeném) sporu, pokud k takovému zásahu neexistují
závažné důvody v obecném zájmu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 28. 10. 1999, stížnosti č. 24846/94, 34165/96 a 34173/96, ve věci Zielinski, Pradal
a Gonzalez a ostatní proti Francii, nebo ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 13427/87, ve věci Stran Greek
Rafineries a Stratis Andreadis proti Řecku).
[12] Stěžovatel podal kasační stížnost v době, kdy zákon o pobytu cizinců nevylučoval
jeho věc z meritorního přezkumu Nejvyšším správním soudem z důvodu ukončení zajištění,
a mohl tak legitimně očekávat, že jeho kasační stížnost bude projednána. Nejvyšší správní soud
neshledal existenci žádných závažných důvodů, proč by měl v obecném zájmu rezignovat
na přezkum zákonnosti rozsudku krajského soudu ve věci zajištění stěžovatele, proto následoval
článek II bod 1 zákona č. 222/2017 Sb. a kasační stížnost stěžovatele posoudil v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Předmětem kasační stížnosti je otázka, zda v případě stěžovatele připadalo v úvahu
uložení zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců namísto zajištění
podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
[15] Podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění
anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným
členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie
a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval
z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
[16] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je zvláštním opatřením za účelem
vycestování cizince z území: „a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat
se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu
zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši
předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému
je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České
republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c)
povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.“
[17] Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 - 38: „Důvody zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, paušálně nevylučují možnost použití zvláštního opatření (§123b
téhož zákona). Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince,
charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování
veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení
těchto povinností ze strany cizince).“
[18] Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud považuje za vhodné odkázat na str. 4 a 5
rozhodnutí žalované, kde se žalovaná zabývala možností uložení zvláštních opatření, přičemž
k jejich uložení nepřistoupila, jelikož stěžovatel opakovaně a vědomě porušoval právní předpisy
České republiky a mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. S těmito závěry se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje.
[19] Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovateli bylo rozhodnutím žalované ze dne
6. 1. 2015, č. j. KRPA-376629-18/ČJ-2014-000022, uloženo správní vyhoštění a stanovena doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 let.
Důvodem uložení správního vyhoštění byl neoprávněný pobyt na území České republiky v době
od 17. 6. 2014 do 29. 9. 2014. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství
Jihomoravského kraje ze dne 9. 7. 2015, č. j. KRPB-163644-17/ČJ-2015-060027-SV,
bylo stěžovateli opět uloženo správní vyhoštění, a to v délce 3 let, jelikož opakovaně pobýval
neoprávněně na území České republiky, po dobu 8 měsíců pobýval neoprávněně na území
členského států Evropské unie (Italské republiky), a nerespektoval rozhodnutí o správním
vyhoštěn ze dne 6. 1. 2015.
[20] Dne 9. 7. 2015 učinil stěžovatel prohlášení o mezinárodní ochraně. Rozhodnutím
Ministerstva vnitra ze dne 11. 9. 2015, č. j. OAM-113/LE-BE02-P15-2015, nebyla stěžovateli
mezinárodní ochrana udělena. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský
soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 10. 2016, č. j. 29 Az 51/2015 - 58, zamítl. Kasační
stížnost proti tomuto rozsudku byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta usnesením ze dne
19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 252/2016 - 35. Stěžovatel však ani následně území České republiky
neopustil a dne 5. 5. 2017 byl zadržen strážníky Městské policie hl. m. Prahy při protiprávním
jednání (konzumace alkoholu v Centrálním parku Praha 13), přičemž při zákroku strážníkům
opakovaně kladl aktivní odpor. Následně byl předmětným rozhodnutím žalované ze dne
6. 5. 2017 zajištěn.
[21] S ohledem na výše uvedené skutečnosti je nesporné, že stěžovatel opakovaně
a dlouhodobě pobýval na území České republiky neoprávněně a opakovaně mařil výkon úředního
rozhodnutí, jelikož pobýval na území České republiky v rozporu s rozhodnutími o správním
vyhoštění ze dne 6. 1. 2015 a ze dne 9. 7. 2015. Právě na základě těchto skutečností žalovaná
vyloučila možnost uložení zvláštních opatření a nelze proto hovořit o „paušalizovaném
rozhodování“, které by možnost jejich uložení automaticky vylučovalo. Žalovaná rovněž
nevycházela z „fikce stěžovatelovy nespolehlivosti“, nýbrž z objektivních okolností
posuzovaného případu, které důvodně nasvědčovaly závěru, že stěžovatel by mírnější opatření
nerespektoval. Nejvyšší správní soud považuje úvahy žalované v tomto směru za zcela oprávněné
a v souladu s usnesením rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38.
[22] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud poukazuje také na protokol o podání
vysvětlení ze dne 6. 5. 2017, č. j. KRPA-165162/ČJ-2017-00022, v němž stěžovatel uvedl,
že si byl vědom skutečnosti, že na území České republiky pobývá neoprávněně, nepodnikl žádné
kroky k legalizaci svého pobytu, a je si vědom následků, které mu hrozí. Nelze tak přičítat
jakýkoliv význam námitce, že stěžovatel měl na území České republiky pobývat pouze
„ze setrvačnosti“, jak je uvedeno v kasační stížnosti. Stěžovatel měl po ukončení řízení o udělení
mezinárodní ochrany usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017 povinnost
opustit území České republiky ve lhůtě stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění ze dne
9. 7. 2015, č. j. KRPB-163644-17/ČJ-2015-060027-SV [srov. §2 písm. a) zákona o pobytu cizinců
a §54 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu]. Přestože si byl této povinnosti vědom, neučinil
tak a na území České republiky setrval, ačkoliv jeho vycestování nic nebránilo.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[24] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující
rámec nákladů její běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se jí proto nepřiznává.
[25] Odměna zástupce stěžovatele Mgr. Jakuba Backy, advokáta, který byl stěžovateli
k jeho žádosti ustanoven usnesením krajského soudu ze dne 19. 5. 2017, č. j. 1 A 56/2017 - 17,
byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti ze dne 4. 8. 2017 podle
§11 odst. 1 písm. a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif).
Zástupci stěžovatele tak náleží odměna 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu], a náhrada hotových výdajů zástupce ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň. Zástupci stěžovatele
tak bude vyplacena částka ve výši 4.114 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu