ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.251.2016:29
sp. zn. 4 Azs 251/2016 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petra Šuránka v právní věci žalobce: V. K., zast. Mgr.
Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 1 Az 36/2016 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností rozsudek Městského soudu
v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2016,
č. j. OAM-59/ZA-ZA11-P16-2016, v němž bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli se neuděluje
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu v České republice dne 20. 1. 2016. Svoji
žádost odůvodnil tím, že obdržel několik povolávacích rozkazů k nástupu do ukrajinské armády,
ale k vojenské službě odmítá nastoupit, jelikož během války zabili mnoho jeho přátel a nechce
zabíjet nevinné lidi. Pokud by k výkonu vojenské služby nenastoupil, hrozilo by mu trestní
stíhání. Dále uvedl, že má v případě návratu na Ukrajinu obavy z vážné újmy v důsledku
ozbrojeného konfliktu. Poslední bydliště stěžovatele na Ukrajině se nacházelo v Žytomyrské
oblasti.
[3] Městský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel neuvedl v žádosti
o mezinárodní ochranu azylově relevantní skutečnosti. Branná povinnost je zcela legitimní
občanskou povinností, což uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951,
ale i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod. Podle Ženevské konvence není ani vyhýbání se nástupu vojenské služby
či dezerce, byť by byla trestná, důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Městský soud také
ve shodě s žalovaným nezjistil, že by u stěžovatele v případě návratu na Ukrajinu byla jakkoliv
dána důvodná obava, že by mu mělo hrozit nebezpečí vážné újmy. Ozbrojený konflikt probíhá
výhradně na území Doněcké a Luhanské oblasti, z čehož je jednoznačně patrné, že na celém
území Ukrajiny, resp. na její podstatné části neprobíhá, ale odehrává se toliko na relativně malém
území. Žytomyrské oblasti, ze které pochází stěžovatel, se zmíněná zhoršená bezpečnostní situace
netýká.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu. Předně považuje za nedostatečné posouzení možnosti udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Za absurdní považuje stěžovatel závěr, že v jeho případě
nepřipadá v úvahu důvod podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, tj. vážné ohrožení života
civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu. Na Ukrajině dochází kvůli ozbrojenému konfliktu
k nerozlišujícímu násilí, v jehož důsledku umírají civilisté, přičemž civilistou je i stěžovatel.
Stěžovateli v případě návratu do domovské vlasti hrozí nedobrovolné zapojení do zmíněného
konfliktu a tento bude následně vystaven právě nebezpečí azylově relevantní újmy. Žalovaný
ani městský soud se touto otázkou řádně nezabývali, a jejich rozhodnutí jsou proto
nepřezkoumatelná.
[5] Stěžovatel se dále domnívá, že správní orgán neshromáždil dostatečné a aktuální podklady
nezbytné pro posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž nechává veškerou
důkazní tíhu na účastníku řízení. Ačkoliv stěžovatel namítal nedostatečnost a neaktuálnost
podkladů, které jsou součástí správního spisu a nedostatečnou aktivitu ve vztahu ke zjištění
podstatných okolností, městský soud se těmito námitkami vůbec nezabýval. Stěžovatel poukazuje
na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem
vysokého komisaře pro uprchlíky OSN, podle níž není možné, aby uprchlík dokázal každou část
svého azylového příběhu, a proto je často nutné uznat žadatelovu věc často i v případě
pochybností. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že žalovaný stejně jako následně městský soud
pochybili, pokud odmítli poskytnutí doplňkové ochrany pro nedostatečná tvrzení ze strany
stěžovatele. Bylo povinností těchto orgánů, aby samy ověřily skutečný stav věci.
[6] Pokud by dále uváděné skutečnosti neosvědčovaly důvodnost přiznání azylu podle §12
zákona o azylu, pak podle stěžovatele odůvodňují přiznání humanitárního azylu. Stěžovatel uvedl
zcela konkrétní a pro věc podstatné skutečnosti, které však byly příslušnými orgány vyhodnoceny
zcela v rozporu s jejich významem. Stěžovatel konstatuje, že žalovaný i městský soud zlehčují
komplikovanost situace v místě, do něhož se má stěžovatel vrátit, a zcela ignorují relevantní
skutečnosti.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel nebyl v domovském státě pronásledován
a povolání k výkonu vojenské služby není azylově relevantní skutečností. Zhoršená bezpečnostní
situace panuje pouze na východě země, přičemž stěžovatel pochází ze Žytomyrské oblasti, která
je zcela prokazatelně pod kontrolou současné ukrajinské vlády uplatňující principy demokracie
a práva. Námitky stěžovatele tak podle žalovaného nejsou důvodné.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(„s. ř. s.“) přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[10] Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních
zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[11] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[12] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že městský soud se přezkoumatelně vyjádřil
ke všem námitkám vzneseným stěžovatelem ve správní žalobě. Nesouhlas stěžovatele
se způsobem a rozsahem vypořádání námitek nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku
pro nedostatek důvodů. Pokud se městský soud výslovně nezabýval aktuálností zpráv o zemi
původu, je to dáno tím, že stěžovatel tuto námitku navzdory svému tvrzení ve správní žalobě
nevznesl.
[13] K otázce naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu Nejvyšší správní soud konstatuje, že povahou ozbrojeného konfliktu na Ukrajině
se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval. Tento konflikt „nedosahuje takové intenzity,
že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné
újmy,“ a je izolován ve východní části země (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 1. 2015,
č. j. 7 Azs 265/2014 - 17). Stěžovatel přitom pochází z Žytomyrské oblasti, ve které boje
neprobíhají. Stěžovatel ve správním řízení ani v řízení před městským soudem neoznačil žádné
důkazy, které by tento skutkový závěr podložený zprávami o zemi původu zpochybňovaly.
Hrozba vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu potom dopadá pouze na civilisty
a nikoliv členy ozbrojených sil, a nelze ji tedy vztahovat k případnému nástupu k výkonu
vojenské služby stěžovatelem.
[14] Udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je věcí správního uvážení
a připadá v úvahu ve výjimečných případech, např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Žádné takové skutečnosti však stěžovatel netvrdil ani nebyly jinak
prokázány.
[15] V posuzovaném případě se tedy nejedná o právní otázku, která by nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu vyřešena, nebo by k ní bylo přistupováno rozdílně, a stěžovatel
neuvedl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly judikaturní odklon. Závěry městského soudu
jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a jeho rozsudek neobsahuje vady, které
by měly dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[16] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto
nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
ji odmítl pro nepřijatelnost.
[17] Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu