ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.260.2015:32
sp. zn. 4 Azs 260/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petra Šuránka v právní věci žalobce: E. A., zast. Mgr. Ing.
Janem Procházkou, LL. M. eur, advokátem, se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, se sídlem 30.
dubna 24, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 6. 11. 2015, č. j. 20 A 6/2015 – 16,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2015, č. j. 20 A 6/2015 – 16,
se zrušuje .
III. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského
kraje ze dne 28. 9. 2015, č. j. KRPT-208697-19/ČJ-2015-070022, se zrušuje .
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení
o žalobě celkem 8.228 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení
o kasační stížnosti celkem 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 9. 2015, č. j. KRPT-208697-19/ČJ-2015-070022,
zajistila žalobce podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 a 5 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem jeho předání podle právního předpisu
Evropské unie - nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále též „nařízení
Dublin III“), a to na dobu 30 dnů, tj. do 27. 10. 2015.
[2] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná uvedla, že dne 26. 9. 2015 byl žalobce
kontrolován hlídkou Policie České republiky, oddělení pobytových agend, v mezinárodním
rychlíku R 406, jedoucím z Rakouska do Německa přes Českou republiku na trase Vídeň –
Berlín, přičemž žalobce nepředložil cestovní doklad ani platné vízum či povolení k pobytu, které
by jej opravňovalo ke vstupu a pobytu na území České republiky. Proto byl zajištěn policií a
eskortován k provedení dalších úkonů. V centrální evidenci daktyloskopických karet
prostřednictvím systému EURODAC bylo zjištěno, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu
v Bulharsku. Vzhledem k tomu, že žalobce vstoupil na území ČR neoprávněně a současně jde o
žadatele o mezinárodní ochranu v Bulharsku, bylo mu dne 28. 9. 2015 vydáno rozhodnutí o
povinnosti opustit území podle §50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a následně bylo
rozhodnuto, že je dán důvod pro jeho zajištění dle ustanovení §129 odst. 1 a 3 téhož zákona
s odkazem na postup dle nařízení Dublin III.
[3] Na základě předchozího jednání žalobce dospěla žalovaná k závěru, že z jeho strany hrozí
nebezpečí skrývání. Žalobce totiž do protokolu uvedl, že cílem jeho cesty je Německo. Za účelem
dosažení svého cíle opakovaně nelegálně překročil vnější hranice EU. Z trasy, kterou absolvoval,
je zřejmé, že jeho cesta skutečně po celou dobu směřovala do Německa. Svým jednáním
prokázal, že ve snaze o dosažení svého cíle nemá zábrany porušovat právní předpisy. Jednání
žalobce tak nedává záruku, že bude dobrovolně vyčkávat na území České republiky do doby,
než bude předán do Bulharska. Žalobce navíc do protokolu uvedl, že nechce zůstat v České
republice, ale chce do Německa. Podle žalované se tak lze domnívat, že by žalobce v případě jeho
nezajištění dokončil svůj úmysl – opustit Českou republiku směrem do Německa, a existuje tudíž
u něj hrozba nebezpečí skrývání se. Žalovaná rovněž konstatovala, že jí v době rozhodování
o zajištění nebyly známy žádné překážky, které by bránily v předání žalobce do Bulharska, tedy
do země příslušné k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaná nezjistila,
že by zajištění představovalo nepřiměřený dopad do rodinného a soukromého života žalobce,
neboť žalobce žádné vazby na území České republiky zjevně nemá. Žalovaná se v neposlední
řadě zabývala otázkou, zda není možné využít mírnějšího opatření, přičemž dospěla k závěru,
že mírnější opatření než zajištění nepřichází v úvahu. Doba zajištění byla stanovena zejména
s ohledem na lhůty stanovené nařízením Dublin III.
[4] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítal, že žalovaná
porušila čl. 28 odst. 2 a 3 nařízení Dublin III tím, že žalobce zajistila na základě předpisu, jehož
aplikace na případ žalobce není možná, a nesprávně posoudila, zda existuje reálný předpoklad,
že dojde k předání žalobce do jiného členského státu. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že nemohlo
dojít k zajištění na základě čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III, a tím ani na základě §129 odst. 1
zákona o pobytu cizinců, neboť chybí zákonem stanovená objektivní kritéria pro posouzení
existence nebezpečí útěku cizince. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2015, č. j. 42 A 12/2015 – 78, rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 9. 7. 2015, č. j. 1 A 47/2015 – 21, a upozornil, že obdobný závěr byl v minulosti
vysloven i německým Spolkovým správním soudem a rakouským Správním soudním dvorem.
[5] Žalobce dále uvedl, že přemístění cizince do jiného členského státu EU představuje jediný
účel, pro který může být nařízeno zajištění podle čl. 28 nařízení Dublin III, a proto je nutno
přemístitelnost cizince považovat za podmínku, jejíž nesplnění činí zbavení osobní svobody
nezákonné. S odkazem na rozhodnutí soudů členských zemí EU zdůraznil, že není-li předpoklad
vyhoštění či přemístění cizince reálný, stává se zajištění nezákonným a musí být ukončeno,
resp. nesmí být nařízeno. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 As 80/2009 – 66, a uvedl, že k zajištění cizince dle §129 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců může dojít pouze tehdy, je-li perspektiva jeho navrácení či přemístění reálná.
Přemístění žalobce do Bulharska však nelze s ohledem na statistiku Ministerstva vnitra, dle které
k němu dochází přibližně v 11,5 % případů, považovat za pravděpodobné, a neexistuje tudíž
reálný předpoklad, že by k přemístění ve lhůtách stanovených nařízením Dublin III došlo.
[6] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 20 A 6/2015 – 16, žalobu
zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Krajský soud konstatoval,
že pojem „vážné nebezpečí útěku“ je již dlouhodobě opakovaně konstantně vykládán
Nejvyšším správním soudem, např. viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 153, rozsudek ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 39/2015 - 56, rozsudek
ze dne 9. 10. 2014, č. j. 2 Azs 57/2014 - 30, a dospěl k závěru, že správní orgán přesvědčivě
a dostatečně vyhodnotil podmínky pro zajištění žalobce, podrobně odůvodnil i svou úvahu
ohledně neuplatnění zvláštních opatření dle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Krajský
soud se ztotožnil se závěry žalované a uvedl, že nemá důvod nerespektovat dosavadní právní
názor Nejvyššího správního soudu v otázce výkladu čl. 28 nařízení Dublin III a pojmu
“nebezpečí útěku“, a to ani při zohlednění žalobcem uváděných rozhodnutí cizozemských soudů.
[7] Námitce žalobce, v níž zpochybnil reálnost svého přemístění do Bulharska, krajský soud
nepřisvědčil. Poukázal v této souvislosti na skutečnost, že součástí správního spisu je oznámení
o zahájení řízení podle nařízení Dublin III ze dne 29. 10. 2015, dle kterého bylo dne 26. 10. 2015
k žádosti o přijetí žalobce zpět do Bulharska sděleno souhlasné stanovisko bulharské strany
s převzetím cizince zpět na jejich území. Z úspěšnosti přemístění ve výši 11,5 % nelze
dojít k závěru, že předávání do Bulharska vůbec nefunguje v intencích pravidel nařízení
Dublin III. Jestliže je alespoň potenciálně možné, že dojde k předání cizince, správní orgán
je oprávněn zajistit cizince (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009,
č. j. 1 As 12/2009 - 61).
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s), v níž namítal, že ze strany krajského soudu došlo v důsledku nesprávného
posouzení právní otázky k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Evropská úmluva“) a čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III, neboť v jeho případě
neexistoval reálný předpoklad, že k předání do Bulharska dojde. Do Bulharska byl totiž za období
leden - září 2015 přemístěn pouze každý 9. cizinec a v době zajištění stěžovatele se tak jevilo jako
spíše nepravděpodobné. K tomuto závěru ostatně dospěl také Krajský soud v Brně v rozsudku
ze dne 12. 11. 2015, č. j. 33 A 65/2015 – 35. Stěžovatel dále upozornil na skutečnost,
že již v žalobě namítal, že ať už nebezpečí útěku v jeho případě hrozí či nikoliv, k jeho zajištění
tak jako tak nemůže dojít, neboť absence definice pojmu „nebezpečí útěku“ činí čl. 28 odst. 2
nařízení Dublin III neaplikovatelným, a k zajištění stěžovatele na základě §129 zákona o pobytu
cizinců tak vůbec nemělo dojít.
[9] Stěžovatel rovněž namítal, že každý soud spojuje s absencí zákonné definice pojmu
„nebezpečí útěku“ jiné účinky. Podle stěžovatele je nutné považovat napadený rozsudek
krajského soudu za nezákonný, neboť vytváří právní nejistotu, neboť posouzení zákonnosti
zajištění cizince je nepředvídatelné. S ohledem na nejednotnou judikaturu správních soudů
tak podle stěžovatele nelze považovat §129 zákona o pobytu cizinců za zákon dostatečné kvality
ve smyslu čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy, tj. dostatečně přesné ustanovení, aby se zabránilo riziku
svévole. V této souvislosti stěžovatel poukázal na bod 69 rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 27. 11. 2008, Rashed vs. ČR, stížnost č. 298/07.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřila přesvědčení, že postupovala v souladu
se zákonem, argumentovala stejně jako ve svém rozhodnutí a upozornila na skutečnost, že dne
25. 11. 2015 byla Ministerstvem vnitra, Odborem azylové a migrační politiky, podána žádost
o provedení transferu stěžovatele s policejní eskortou na Letiště Václava Havla Praha
na 7. 12. 2015 za účelem jeho leteckého transferu do Bulharska.
II. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 Azs 260/2015 – 28, řízení
o kasační stížnosti přerušil podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Shledal totiž, že klíčovou otázkou
pro posouzení věci samé je rovněž to, zda samotná skutečnost, že zákon o pobytu cizinců
nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince dle čl. 2 písm. n)
nařízení Dublin III, má za následek neaplikovatelnost institutu zajištění cizince. Tato otázka
však byla v typově obdobném případě předložena Soudnímu dvoru Evropské unie
(dále též „SDEU“) jako předběžná otázka usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 9. 2015, č. j. 10 Azs 122/2015 – 88. Zodpovězení této otázky tak mělo pro posouzení tohoto
případu rovněž zásadní význam.
[12] Na tom nic nemění ani argumentace stěžovatele v kasační stížnosti, dle které je podstata
jeho kasační námitky zčásti odlišná od otázky předložené SDEU (tj. že právní názor krajského
soudu vytváří právní nejistotu v tom smyslu, že činí posouzení zákonnosti jeho zajištění
absolutně nepředvídatelné, a v důsledku toho nelze na §129 zákona o pobytu cizinců, na jehož
základě k zajištění stěžovatele došlo, hledět jako na zákon dostatečné kvality ve smyslu čl. 5
odst. 1 Evropské úmluvy). Jak již totiž zdejší soud konstatoval v bodě 15 usnesení ze dne
16. 12. 2015, č. j. 4 Azs 260/2015 – 28, „ve skutečnosti jde o shodnou otázku spočívající v tom, zda česká
právní úprava zajištění cizinců za účelem jejich předání dle nařízení č. 604/2013, včetně dosavadní judikatury
správních soudů, je souladná s unijním právem, které rovněž zahrnuje garance vyplývající z čl. 5 odst. 1 Evropské
úmluvy (srov. čl. 6 odst. 3 Smlouvy o EU, preambuli a čl. 53 Listiny základních práv EU, bod 14 preambule
nařízení č. 604/2013).“
[13] Vzhledem k tomu, že SDEU dne 15. 3. 2017 vydal rozsudek ve věci C-528/15, Al Chodor,
o výše uvedené předběžné otázce, rozhodl Nejvyšší správní soud podle §48 odst. 6 s. ř. s.
tak, že se v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky pokračuje.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] SDEU ve výše uvedeném rozsudku v bodech 38 - 46 konstatoval, že „podle Evropského
soudu pro lidská práva přitom musí být veškeré zbavení svobody zákonné nejen v tom smyslu, že musí mít právní
základ ve vnitrostátním právu, ale tato zákonnost se týká také kvalitativní stránky zákona a znamená,
že vnitrostátní zákon dovolující zbavení svobody musí být při svém uplatňování dostatečně dostupný,
přesný a předvídatelný, aby se zabránilo veškerému riziku svévole (v tomto smyslu viz ESLP, 21. října 2013,
Del Río Prada v. Španělsko, CE:ECHR:2013:1021JUD004275009, bod 125).
Podle související judikatury Soudního dvora je dále třeba zdůraznit, že cílem záruk ve vztahu ke svobodě
zakotvených jak v článku 6 Listiny, tak v článku 5 EÚLP je zejména ochrana jednotlivce před svévolí.
Aby bylo opatření spočívající ve zbavení svobody provedeno v souladu s tímto cílem, je tedy zejména zapotřebí,
aby při něm nebyly orgány vedeny zlým úmyslem nebo snahou klamat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne
15. února 2016, N., C-601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 81).
Z výše uvedeného vyplývá, že zajištění žadatelů, což je závažný zásah do jejich práva na svobodu, je podmíněno
dodržováním striktních záruk, jimiž jsou existence právního základu, srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost
a ochrana před svévolí.
Pokud jde o první z těchto záruk, je třeba poukázat na to, že omezení výkonu práva na svobodu je v daném
případě založeno na čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III ve spojení s čl. 2 písm. n) tohoto nařízení,
které je legislativním aktem Unie. Posledně uvedené ustanovení pak odkazuje na vnitrostátní právo, v němž mají
být vymezena objektivní kritéria svědčící o existenci nebezpečí útěku. V této souvislosti vyvstává otázka, jaký
druh ustanovení splňuje zbývající záruky, tj. srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost a ochranu před svévolí.
V tomto ohledu je třeba – jak uvedl generální advokát v bodě 63 svého stanoviska – aby pravomoc dotyčných
orgánů podle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III ve spojení s jeho čl. 2 písm. n) provádět individuální posouzení
v souvislosti s existencí nebezpečí útěku byla vykonávána v určitých předem stanovených mezích. Proto je zásadní,
aby kritéria definující existenci takového nebezpečí, které je důvodem pro zajištění, byla jasně vymezena závazným
aktem, jehož uplatňování bude předvídatelné.
S ohledem na účel dotyčných ustanovení a na vysokou úroveň ochrany, jež vyplývá z jejich kontextu, může
požadavky na srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost, a zejména na ochranu před svévolí splňovat jedině
obecně závazný právní předpis.
Přijímání obecně závazných právních předpisů totiž poskytuje nezbytné záruky, neboť takový předpis upravuje
závazným a předem známým způsobem rozhodovací prostor těchto orgánů při posuzování okolností každého
konkrétního případu. Jak dále uvedl generální advokát v bodech 81 a 82 svého stanoviska, kritéria stanovená
závazným právním předpisem jsou nejvhodnější pro účely externí kontroly posuzovací pravomoci těchto orgánů
v zájmu ochrany žadatelů před svévolným zbavením svobody.
Z toho plyne, že čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III ve spojení s jeho čl. 28 odst. 2 musí být vykládány
v tom smyslu, že ukládají povinnost, aby objektivní kritéria, na nichž se zakládají důvody, pro které je možné
se domnívat, že žadatel může uprchnout, byla stanovena obecně závazným právním předpisem. Taková ustálená
judikatura, jako je judikatura, o niž jde ve věci v původním řízení, která potvrzuje ustálenou praxi cizinecké
policie, každopádně nemůže být dostačující.
Nejsou-li uvedená kritéria vymezena takovým právním předpisem, jako je tomu ve věci v původním řízení, musí
být zajištění prohlášeno za protiprávní, což má za následek neaplikovatelnost čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III.“
[17] SDEU proto závěrem rozhodl
takto:„Článek 2 písm. n) nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s jeho čl. 28 odst. 2, musí
být vykládány v tom smyslu, že členským státům ukládají povinnost stanovit obecně závazným právním předpisem
objektivní kritéria, na nichž se zakládají důvody, pro které je možné se domnívat, že žadatel o mezinárodní
ochranu, s nímž je vedeno řízení o přemístění, může uprchnout. Absence takového právního předpisu
má za následek neaplikovatelnost čl. 28 odst. 2 tohoto nařízení.“
[18] V posuzované věci žalovaná zajistila stěžovatele za účelem jeho předání do Bulharska
podle nařízení Dublin III na základě §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném
ke dni jejího rozhodnutí, podle něhož policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně
vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským
státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských
společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze
z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.
[19] Přímo použitelným předpisem dle tohoto ustanovení zákona o pobytu cizinců je nařízení
Dublin III, jehož čl. 28 odst. 2 stanoví, že členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího
přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého
případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.
Jednou z důležitých podmínek pro zajištění dle citovaného ustanovení tohoto nařízení tedy
je, že u zajišťované osoby existuje vážné nebezpečí útěku.
[20] Nebezpečím útěku se podle čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III pro účely tohoto nařízení
rozumí existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy,
pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba
bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout.
[21] Zákon o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalované ani jiný zákonný
předpis České republiky použitelný na posuzovaný případ však nevymezoval objektivní kritéria
pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince dle čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III,
což má s ohledem na výše uvedené závěry SDEU za následek nezákonnost zajištění cizince
(stěžovatele).
[22] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že námitka stěžovatele, že absence definice pojmu
„nebezpečí útěku“ činí čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III neaplikovatelným a k jeho zajištění
na základě ustanovení §129 zákona o pobytu cizinců tak vůbec nemělo dojít, je důvodná. Závěr
krajského soudu, že byly dány podmínky pro zajištění stěžovatele, proto není správný
a z uvedeného důvodu zároveň neobstojí ani rozhodnutí žalované. Opačný závěr by ostatně
znamenal popření čl. 28 odst. 1 nařízení Dublin III, podle něhož členské státy nezajistí osobu pouze
proto, že se na ni vztahuje řízení podle tohoto nařízení.
[23] V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedený deficit zákona o pobytu
cizinců byl s účinností od 18. 12. 2015 odstraněn novelizací tohoto zákona provedenou zákonem
č. 314/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Touto novelou byl v §129 zákona o pobytu
cizinců za odstavec 3 vložen nový odst. 4, který zní: „Policie rozhodne o zajištění cizince za účelem
jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné
nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně,
vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk
anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným
předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále
považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo
nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu
místa pobytu na území. Tuto změnu zákona o pobytu cizinců však není možné v posuzované věci
zohlednit, neboť podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené
rozhodnutí žalované bylo vydáno dne 28. 9. 2015, tj. ještě před účinností výše uvedené změny
zákona o pobytu cizinců.
[24] Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí žalované mělo být krajským soudem zrušeno.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele
v kasační stížnosti, neboť by to bylo nadbytečné. Tyto námitky totiž za situace, kdy je zjevné,
že rozhodnutí krajského soudu i žalované je třeba zrušit a v řízení nebude možné pokračovat,
již nemohou mít vliv na posouzení věci.
[25] Zajištění stěžovatele již netrvá, neboť jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v bodě 18
usnesení ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 Azs 260/2015 – 28, dne 7. 12. 2015 proběhl letecký transfer
žalobce do Bulharska.
III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] S ohledem na shora popsané důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek krajského soudu i přezkoumávané rozhodnutí žalované jsou nezákonné. Podle
ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. proto spolu s napadeným rozsudkem zrušil rovněž
přezkoumávané rozhodnutí žalované s tím, že pro tento postup byly dány důvody již v řízení
před krajským soudem.
[27] Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že žalované se vrací věc k dalšímu
řízení. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012,
č. j. 9 As 111/2012 – 34, č. 2757/2013 Sb. NSS, v němž vyslovil, že „po zrušení rozhodnutí
žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno.
Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle §124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
je vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy tento
úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení,
jak je ve správním soudnictví obvyklé (§78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická
a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli
zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí. Ukončení řízení tímto
způsobem koresponduje s požadavkem na okamžité propuštění cizince poté, co bylo rozhodnutí o jeho zajištění
za účelem správního vyhoštění zrušeno.“
[28] Z výše uvedených závěrů je třeba vycházet i v posuzované věci, neboť rozhodnutí
žalované bylo vydáno podle §129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a představovalo tak první
úkon v řízení. Tyto závěry tak lze zcela nepochybně přiměřeně použít také v posuzovaném
případě, kdy je zjevné, že stěžovatel nemohl být zajištěn za účelem jeho předání podle nařízení
Dublin III. Po zrušení přezkoumávaného rozhodnutí žalované tudíž neexistuje řízení,
v němž by mělo a mohlo být pokračováno.
[29] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, musel rozhodnout
o nákladech řízení před krajským soudem i o nákladech řízení o kasační stížnosti. Výrok
o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel měl
v řízení úspěch, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů v obou soudních řízeních.
[30] V řízení před krajským soudem má stěžovatel právo na náhradu nákladů sestávají
se z odměny právního zástupce, jež se stanoví dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.
Stěžovatel má právo na náhradu odměny právního zástupce za tyto úkony: převzetí a příprava
zastoupení a podání žaloby [§11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Celkem se tedy jedná
o dva úkony právní služby po 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu],
celkem 6.200 Kč. Vedle toho má stěžovatel též právo na náhradu hotových výdajů svého
zástupce ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 600 Kč.
Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem DPH, proto se náklady ve výši 6.800 Kč zvyšují o tuto
daň v sazbě 21 % na celkem 8.228 Kč. Celkem tak má stěžovatel právo na náhradu nákladů
za řízení o žalobě ve výši 8.228 Kč.
[31] V řízení před Nejvyšším správním soudem má stěžovatel právo na náhradu nákladů
spočívajících v odměně zástupce ve výši 3.100 Kč za 1 úkon spočívající v podání kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a náhradě hotových výdajů za tento úkon ve výši
300 Kč. Tyto náklady ve výši 3.400 Kč se zvyšují o 21 % DPH na celkem 4.114 Kč. Celkem
za řízení o kasační stížnosti tak má stěžovatel právo na náhradu nákladů ve výši 4.114 Kč.
K plnění soud určil přiměřenou lhůtu.
[32] K podání zástupce stěžovatele ze dne 3. 12. 2015, v němž se domáhal přiznání odměny
v řízení o kasační stížnosti též za převzetí a přípravu zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu, Nejvyšší správní soud uvádí, že odměnu za tento úkon nepřiznal, neboť
zástupce zastupoval stěžovatele již v řízení před krajským soudem a v době podání kasační
stížnosti tudíž byl s projednávanou věcí dostatečně obeznámen.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu