ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.38.2017:28
sp. zn. 4 Azs 38/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců Mgr. Pavlíny Vrkočové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. L. D., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem
nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 12. 1. 2017, č. j. 6 A 1/2014 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 6 A 1/2014 – 40,
zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2013, č. j. MV-49662-12/SO/sen-2013, kterým
bylo jako opožděné zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 2. 2013, č. j. OAM-
48485-16/DP-2011, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem podnikání.
[2] Městský soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval otázkou, ke komu musí
být podáno včasné odvolání, pokud směřuje proti rozhodnutí vydanému správním orgánem
I. stupně. Žalobce podal odvolání prostřednictvím provozovatele poštovních služeb
dne 19. 3. 2013. Na obálku uvedl: „Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, Ministerstvo vnitra,
Náměstí hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, 140 21.“
[3] Městský soud konstatoval, že postavení Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců tak, jak je uvedeno v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
není zcela jednoznačné, a proto dle názoru městského soudu v případě nejasností při výkladu
musí být rozhodnuto ve prospěch žalobce.
[4] Určité pochybnosti, k jakému orgánu lze podat odvolání, mohlo, dle názoru městského
soudu, vyvolat i poučení obsažené v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kde je uvedeno
v první větě, že „odvolání lze podat ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců“; ve druhé naopak,
že „se podává u odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky“. Podle městského
soudu nelze odhlédnout od prostého gramatického výkladu, kdy předložka „ke“ naznačuje,
na jaké místo, tedy k jakému orgánu se má odvolání podat. Uvedené nejasnosti vedly městský
soud k závěru, že odvolání je třeba považovat za včasné, když bylo dne 19. 3. 2013 předáno
k poštovní přepravě. Žalobce podání adresoval přímo nejen Komisi, ale uvedl na obálce
i „Ministerstvo vnitra“, v domnění, že Komise je pouhou organizační složkou Ministerstva vnitra.
Skutečnost, že Komise sídlí na jiné adrese, než je adresa přímo Ministerstva vnitra, není v dané
věci podle městského soudu rozhodná, když navenek Ministerstvo vnitra působí jako jeden
správní orgán bez ohledu na to, v kolika budovách má své sídlo.
[5] Městský soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce bylo podáno včas, když bylo odesláno
na adresu sídla Ministerstva vnitra a jeho podatelnou také převzato od držitele poštovní licence
a nejedná se o samostatný správní orgán. Žalovaný rozhodl nezákonně, když odvolání žalobce
zamítl jako opožděné.
[6] Rozsudek městského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Podle stěžovatele městský soud nedostatečně posoudil charakter jeho postavení
podle §170a a §170b zákona o pobytu cizinců, když uvedl, že stěžovatel není samostatným
správním orgánem, a proto není namístě rozlišovat mezi stěžovatelem a Ministerstvem vnitra.
Nezávislost členů stěžovatele na Ministerstvu vnitra je totiž zakotvena v ustanovení §170a
odst. 9 zákona o pobytu cizinců. Také podle ustanovení §170b odst. 3 zákona o pobytu cizinců
„jednotlivými úkony v řízení, s výjimkou vydání rozhodnutí, mohou být pověřeny úřední osoby zaměstnané
v ministerstvu, které nejsou členy komise“. Pod uvedené lze podřadit i přijímání písemností.
[8] Ustanovení §170a odst. 1 zákona o pobytu cizinců upravuje funkční příslušnost
stěžovatele k přezkumu rozhodnutí, které vydal správní orgán I. stupně, tedy Ministerstvo vnitra,
odbor azylové a migrační politiky. Pokud bylo odvolání podáno u nadřízeného správního orgánu
a žalobce neuvedl vážné důvody, které by mu bránily podat odvolání u správního orgánu, který
rozhodnutí vydal, nemůže být ani ve smyslu §40 odst. 1 písm. d) správního řádu zachována lhůta
k podání odvolání, a proto nezbývá, než takové odvolání zamítnout jako opožděné dle §92
odst. 1 správního řádu.
[9] Stěžovatel podotkl, že odvolání se dle §86 odst. 1 správního řádu podává u správního
orgánu, který rozhodnutí vydal a ze znění poučení je patrné, že se odvolání podává
„u odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky“. Uvedenému poučení
tedy nelze nic vytknout, neboť je jednoznačné, u kterého správního orgánu mělo být podáno.
Stěžovatel poukázal na to, že správní řád ukládá správnímu orgánu, aby v poučení uvedl „u kterého
správního orgánu“ se má odvolání podat. Poučení splňovalo veškeré náležitosti a nebyl namístě
postup dle ustanovení §83 odst. 2 správního řádu o tom, že by žalobce mohl podat odvolání
ve lhůtě 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí.
[10] Stěžovatel upozornil také na to, že se v uvedeném poučení neuvádí adresa jeho sídla,
žalobce proto musel vynaložit určitou aktivitu k jejímu zjištění. S ohledem na odlišné adresy sídla
stěžovatele i správního orgánu I. stupně mohlo být žalobci zřejmé, že se nejedná o tentýž správní
orgán. Žalobce neuvedl žádné vážné důvody, proč nemohl podat odvolání u věcně a místně
příslušného správního orgánu a ve svém vyjádření ze dne 23. 4. 2013 navíc uvedl, že si je svého
pochybení vědom. Výklad ustanovení §40 odst. 1 písm. d) správního řádu městským soudem
je tak nesprávný. Navrhl proto rozsudek městského soudu zrušit.
[11] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou, přičemž
zaměstnanec stěžovatele má vysokoškolské právnické vzdělání (§105 s. ř. s.). Kasační stížnost
je přípustná (§102 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 28. 6. 2011 podal
žalobce žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání – osoba samostatně výdělečně činná. Žádost byla rozhodnutím správního orgánu
I. stupně ze dne 21. 2. 2013, č. j. OAM-48485-16/DP-2011, zamítnuta a platnost povolení
k dlouhodobému pobytu nebyla prodloužena, neboť po vyhodnocení předložených dokladů
se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Toto rozhodnutí bylo zmocněnkyni žalobce
doručeno dne 5. 3. 2013.
[16] Dne 19. 3. 2013 podal žalobce odvolání. Odvolání bylo podáno na poště dne 19. 3. 2013
a doručeno dne 21. 3. 2013. Na obálce, na které je adresát označen „Komise pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců, Ministerstvo vnitra“, je otisk razítka podatelny Ministerstva vnitra ze dne 21. 3. 2013
u přijaté obálky. Dne 11. 4. 2013 správní orgán I. stupně postoupil odvolání stěžovateli
jako odvolacímu správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření k podanému odvolání
ze dne 23. 4. 2013 žalobce sděluje, že jeho pochybením bylo odvolání nesprávně adresováno
přímo stěžovateli, jakožto odvolacímu orgánu.
[17] Dne 17. 6. 2013 požádal žalobce prostřednictvím právního zástupce o prominutí
zmeškání lhůty k podání odvolání a stěžovatel usnesením ze dne 31. 10. 2013, č. j. MV-49662-
7/SO/sen-2013, žádosti žalobce nevyhověl, jelikož žádost o prominutí zmeškání úkonu nebyla
podána do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která bránila úkon učinit. Proti tomuto
usnesení podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím ministra vnitra ze dne 29. 11. 2013, č. j.
MV-49662-11/SO-2013, zamítnuto. Rozhodnutím stěžovatele ze dne 3. 12. 2013, č. j. MV-
49663-12/SO/sen-2013, bylo odvolání žalobce jako opožděné zamítnuto.
[18] Nejvyšší správní soud odkazuje na ustanovení §170a odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
z něhož je patrné, že stěžovatel je organizační součástí Ministerstva vnitra, které zajišťuje jeho
činnost a také je jeho nadřízeným správním orgánem ve věcech, v nichž ministerstvo rozhoduje
jako správní orgán I. stupně a v dalších případech stanovených zákonem. Správní orgán
představuje svazek kompetencí určitého typu, jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu zdejšího
soudu ze dne 5. 5. 2015, č. j. Nad 288/2014-58, č. 3257/2015 Sb. NSS, bod 34: „Klíčovým znakem
bude zákonné vymezení, komu jsou určité kompetence takříkajíc „přiděleny“, tedy kdo je má vykonávat,
aniž by jimi mohl dále disponovat, zejména je svěřit v rámci určité institucionální struktury menším organizačním
jednotkám, osobám, složkám apod. anebo je naopak převést na vyšší úroveň této struktury. Jestliže tedy zákon
předepisuje, že existuje, a musí existovat (tj. nemůže být beze změny zákona zrušena či organizačně
modifikována), entita nadaná určitými kompetencemi, je třeba tuto entitu považovat za správní orgán
v kompetenčním („materiálním“) smyslu“. Závěr městského soudu o tom, že v případě stěžovatele
a správního orgánu I. stupně se nejedná o samostatné správní orgány, nýbrž o jeden správní
orgán „Ministerstvo vnitra“, je tedy nesprávný.
[19] V daném případě je však nutno vycházet ze skutečnosti, že na obálce obsahující odvolání
žalobce je podací razítko Ministerstva vnitra. Z tohoto vyplývá, že ačkoli žalobce
dvojznačně označil adresáta zásilky, ve skutečnosti byla zásilka doručena Ministerstvu vnitra,
které rozhodovalo jako správní orgán I. stupně. Z uvedeného razítka je tedy zřejmé,
že se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatele, že odvolání žalobce bylo podáno u správního
orgánu vyššího stupně (tedy přímo u stěžovatele). Lhůta dle §40 odst. 1 písm. d) správního řádu
tak zůstala zachována.
[20] Z pohledu posouzení včasnosti odvolání žalobce tedy nehraje roli to, zda zásilka
byla doručena jinému odboru Ministerstva vnitra (odbor správních činností), než který
jako správní orgán I. stupně rozhodoval (odbor azylové a migrační politiky). Pokud Ministerstvo
vnitra sídlí na více adresách, nelze toto klást k tíži žalobce. Z obálky, ve které bylo postoupeno
odvolání žalobce správnímu orgánu I. stupně, je pak evidentní, že písemnost byla doručována
kurýrem v rámci jednotlivých odborů Ministerstva vnitra.
[21] Žalobce předal odvolání k poštovní přepravě včas (19. 3. 2013) a podatelna Ministerstva
vnitra potvrdila převzetí zásilky. Městský soud proto správně vyhodnotil odvolání žalobce
jako včasné a nebyl shledán kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z uplatněných kasačních námitek, když rozsudek
městského soudu neshledal nepřezkoumatelným, ani v něm neshledal žádné pochybení, k němuž
by musel přihlížet z úřední povinnosti. Kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl dle §110
odst. 1, in fine s. ř. s.
[23] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle §60 odst. 1 věta 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl
tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu