ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.41.2017:18
sp. zn. 4 Azs 41/2017 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petra Šuránka v právní věci žalobce: P. S., zast. Mgr. Ing. Janem
Procházkou, LL.M. eur, advokátem, se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2017, č. j. 2 A
89/2016 - 17,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 1. 2017, č. j. 2 A 89/2016 - 17, zamítl
žalobu proti rozhodnutí ze dne 18. 10. 2016, č. j. CPR-8413-5/ČJ-2016-930310-V234,
kterým žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města
Prahy ze dne 24. 2. 2016, č. j. KRPA-510663-33/ČJ-2015-000022, o správním vyhoštění žalobce
podle §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republice a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 1. 2017, č. j. 2 A 89/2016 - 17, žalobu
proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížnost a navrhl, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek. V odůvodnění
návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatel uvedl, že v důsledku výkonu rozhodnutí
o správním vyhoštění by se musel vrátit na Ukrajinu, kde již více než 17 let nepobývá
a nemá žádné vazby ani zázemí. Veškeré vazby má naopak v České republice, kde je plně
integrovaný, a v důsledku výkonu napadeného rozhodnutí by tak došlo k zásahu do jeho
rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“). Přiznáním odkladného účinku podle stěžovatele nemůže vzniknout
újma třetím osobám a nemůže dojít k narušení veřejného pořádku. Stěžovatel uvedl, že plně
spolupracuje s orgány policie, pravidelně si nechává prodlužovat výjezdní příkaz a zdržuje
se na hlášeném místě pobytu.
Žalovaná konstatovala, že stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nepodložil žádnými relevantními důvody, a proto navrhla, aby mu Nejvyšší správní soud
nevyhověl.
Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Přitom přiměřeně použije §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle §73 odst. 2
s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem. Podle §73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují
do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud připomíná, že odkladný účinek má charakter mimořádného
institutu vyhrazeného pro ojedinělé případy. Je koncipován jako dočasná procesní ochrana
stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního
rozhodnutí. Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, přitom má povinnost tvrzení
a povinnost důkazní, a je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (osvědčil), jakou konkrétní
újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci jsou naplněny
zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Uložené správní vyhoštění a povinnost cizince vycestovat z České republiky představují
zásah do práva na respektování rodinného, respektive soukromého života ve smyslu čl. 8
Úmluvy. Z tohoto ustanovení kromě substantivních negativních a pozitivních závazků vyplývají
i závazky procedurální. Zásahy do zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy musí vyplývat
ze spravedlivého rozhodovacího procesu poskytujícího dostatečný respekt zájmům vyplývajícím
z práva na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 ve věci T. P. a K. M. proti Spojenému
království, č. 28945/95, odst. 72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 25. 9. 1996 ve věci Buckley proti Spojenému království, č. 20348/92, odst. 76). Osobám,
do jejichž práv je zasaženo, musí být dostatečným způsobem umožněno v řízení chránit
své zájmy. V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy a zárukami, která
garantuje právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J.,
Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 887).
Je-li tedy přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním vyhoštění,
je újma hrozící stěžovateli z jeho výkonu zřejmá ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. To platí
přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces a práva na respektování
soukromého života. K těmto závěrům Nejvyšší správní soud dospěl opakovaně, např. v usnesení
ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100 (dostupné na: www.nssoud.cz), kde uvádí, že „Nejvyšší
správní soud má za to, že může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces nezbytné,
aby stěžovatel mohl zůstat na území ČR do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel
v tomto řízení, jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze přehlédnout, že k právu
na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým
zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.“ V této věci bylo sice
přezkoumáváno rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu, tím spíše ale uvedené závěry dopadají
na následky rozhodnutí o správním vyhoštění. K otázce přiznání odkladného účinku ve vztahu
ke kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu ve věcech správního vyhoštění
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, uvedl,
že zákonodárce nepřiznal ex lege odkladný účinek kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu ve věcech správního vyhoštění (na rozdíl například od věcí mezinárodní ochrany), nicméně
„[…] i zde je to nezbytné pro ochranu práv žalobce, a to nejen pro možnost účasti žalobce na samotném řízení
o kasační stížnosti, ale zejména v případě, že by věc byla zrušena a vrácena krajskému soudu, případně žalované
nebo správnímu orgánu prvostupňovému. Kasační soud při rozhodování o žádosti o odkladném účinku nemůže
předjímat, že k takové situaci na základě věcného přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu nemůže
dojít, a musí proto žalobci zajistit možnost plnohodnotné účasti na případném dalším řízení.“
Tyto skutečnosti musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při vyvažování újmy,
která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku, a újmou, která by mohla
vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah
do stěžovatelových procesních práv podle čl. 8 Úmluvy by byl v případě nepřiznání odkladného
účinku podstatný. Naproti tomu nelze bez dalšího dovozovat, že by přiznání odkladného účinku
mělo způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. V tomto vyvažování proto lze dojít k závěru,
že by újma hrozící stěžovateli v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší,
než možná újma hrozící jiným osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání
odkladného účinku je proto splněno.
Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné
straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku a na straně druhé důležité
zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího
veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s.
Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu
proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci
s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, publ. pod č. 1698/2008 Sb. NSS). S ohledem
na důvody správního vyhoštění leží v daném případě proti podstatné újmě hrozící stěžovateli
riziko narušení veřejného zájmu, které je s ohledem na okolnosti nyní posuzované věci nízké
nebo maximálně mírné intenzity. Nepřiznání odkladného účinku by proto nebylo v rozporu
s důležitým veřejným zájmem. Tím je splněna druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatelem namítaný nežádoucí stav,
který v daném případě reálně hrozí, představuje nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout žalované či jiným osobám. Zároveň Nejvyšší správní soud
neshledal, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti bylo v rozporu s důležitým
veřejným zájmem. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se odkladný účinek kasační stížnosti
přiznává. Současně však Nejvyšší správní soud upozorňuje, že přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat
rozhodnutí o věci samé (srov. například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu