ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.45.2017:23
sp. zn. 4 Azs 45/2017 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Pavlíny Vrkočové v právní věci žalobce: H. N., zast. Mgr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 27, Ústí
nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 78 A 41/2016 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Ing. Jakubu Backovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti v částce 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce
nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 12. 2016, č. j. KRPU-242901-45/ČJ-2016-040022-SV-CV,
žalovaná prodloužila o 30 dnů dobu zajištění žalobce za účelem jeho předání podle právního
předpisu Evropské unie, která byla stanovena předchozím rozhodnutím ze dne 25. 11. 2016,
č. j. KRPU-242901-16/ČJ-2016-040022-SV-CV, rovněž na 30 dnů od okamžiku omezení osobní
svobody žalobce, k čemuž došlo dne 24. 11. 2016.
Žalovaná v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí shrnula, že žalobce zajistila podle §27
odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
poté, co jej v rámci bezpečnostní akce objevila v nákladovém prostoru kamionu jedoucího
ze Srbska, a to bez cestovního dokladu, víza nebo oprávnění k pobytu. Lustrací v evidenci policie
a Eurodac žalovaná zjistila, že žalobce je evidován jako nežádoucí osoba, popřípadě osoba
představující bezpečnostní riziko, a že v minulosti žádal o mezinárodní ochranu v Norsku
a v Maďarsku. Žalovaná popsala žalobcovu cestu do Evropy, přičemž zmínila, že žalobce
nastoupil do srbského kamionu s úmyslem dostat se do cílové země, tj. do Německa,
a to navzdory skutečnosti, že v Norsku údajně žije jeho manželka a děti. Žalovaná vysvětlila,
že žalobce pobýval na území České republiky, respektive v Schengenském prostoru v rozporu
se zákonem o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), s nařízením Rady (ES) ze dne
15. 3. 2001, č. 539/2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí
mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci
jsou od této povinnosti osvobozeni, a s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne
9. 3. 2016, č. 2016/399, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční
pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), přičemž se dopustil přestupku podle §156 odst. 1
písm. h) zákona o pobytu cizinců.
Žalovaná konstatovala, že žalobce naplnil důvody pro zajištění podle §129 odst. 1 a 3
zákona o pobytu cizinců, neboť minimálně dne 24. 11. 2016 se zdržoval na území České
republiky neoprávněně, je žadatelem o mezinárodní ochranu v Maďarsku a Norsko již dříve
rozhodlo, že je nežádoucí osobou. V souladu s nařízením Evropského parlamentu a rady (EU)
ze dne 26. 6. 2013, č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu
příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“),
tak podle žalované Ministerstvo vnitra (dále jen „Dublinské středisko“) zahájí řízení o předání
žalobce do Norska. Žalovaná shrnula, že dne 30. 11. 2016 Dublinské středisko zaslalo Norsku
žádost o zpětné přijetí žalobce. Dne 6. 12. 2016 Norsko tuto žádost odmítlo, přičemž potvrdilo,
že žalobce má na jeho území partnerku a dítě. Žalobce dne 13. 12. 2016 požádal o sloučení
s rodinou v Norsku. Dublinské středisko proto dne 14. 12. 2016 zaslalo Norsku oznámení
o zahájení řízení podle Dublinského nařízení a ponechalo mu lhůtu k vyjádření do 28. 12. 2016.
Žalovaná prodloužila lhůtu k zajištění žalobce o 30 dnů, aby Dublinské středisko stihlo připravit
jeho předání do Norska. Žalovaná neshledala, že by rozhodnutí za účelem předání žalobce
nepřiměřeně zasáhlo do jeho práva na soukromý a rodinný život podle §174a zákona o pobytu
cizinců. Žalovaná vyloučila, že by v posuzovaném případě mohla nahradit zajištění mírnějšími
opatřeními podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti,
že žalobce za pomoci převaděčů pokračoval na cestě do Německa i poté, co jej Maďarsko
předalo do Srbska.
Rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 78 A 41/2016 - 32, Krajský soud v Ústí nad Labem
zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované o prodloužení zajištění žalobce. V odůvodnění rozsudku
soud konstatoval, že žalobu neshledal důvodnou zejména proto, že žalobce požádal dne
13. 12. 2016 o sloučení se svou rodinou v Norsku a Dublinské středisko proto zaslalo Norsku
žádost o opětovné posouzení přijetí žalobce na jeho území. Norsko odpovědělo dne 22. 12. 2016,
že svou odpovědnost opětovně zváží, pokud jí bude doručeno písemné prohlášení družky
žalobce. Dublinské středisko proto požádalo žalovanou o prodloužení zajištění žalobce v souladu
s §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců z důvodu probíhajícího dublinského řízení.
Krajský soud nepřisvědčil námitce, že žalovaná neposoudila přijatelnost předání žalobce
do Norska a nezabývala se aktuální situací v Norsku, zejména případnými systémovými
nedostatky v norském azylovém řízení. K odkazu žalobce na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27, krajský soud uvedl, že „[…] jej nelze bez dalšího
aplikovat na případ žalobce, neboť se týká zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“),
nikoli zákona o pobytu cizinců, podle něhož byl žalobce zajištěn a následně bylo rozhodnuto o prodloužení
jeho zajištění. K odkazovanému rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 164, (pozn. soudu - žalobcem mylně označeno jako rozsudek ze dne 25. 4. 2012,
č. j. 7 As 79/2010 - 166), kterým Nejvyšší správní soud vyslovil odlišné stanovisko, než je uvedeno v rozsudku
ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2 As 22/2006 - 135, soud uvádí, že Nejvyšším správním soudem posuzovaný případ
se nevztahuje na případ žalobce […]“. V této souvislosti krajský soud poukázal na obsah rozsudku
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 164,
a dovodil, že „[…] správní orgán by se měl otázkou přijatelnosti předání žadatele do jiného členského státu
výslovně zabývat, avšak pouze v případě, že otázka vyplyne ze samotného správního řízení nebo je žalované
z úřední činnosti známo, že v členském státě může dojít k systematickým nedostatkům, ač by se tak stát nemělo.
Vzhledem k tomu, že žádné pochybnosti o možnosti předání žalobce do Norska žalované ve správním řízení
nevyvstaly, a žalované není z její úřední činnosti známo, že by v Norsku k jakýmkoliv systematickým
nedostatkům docházelo, nezatížila žalovaná své rozhodnutí nepřípustnou nepřezkoumatelností, pokud se blíže
nezabývala aktuální situací v Norsku z hlediska úrovně azylového řízení a potencionální překážky bránící
v realizaci předání žalobce do této země.“
Podle krajského soudu žalobce v soudním řízení ani nenamítal, že žalobou napadené
rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje do jeho soukromého a rodinného života. Nadto, v České
republice nechtěl a nadále ani nechce zůstat, a přestože cílem jeho cesty je Německo, konstatoval,
že jeho žena a děti žijí na území Norska. Nadto, žalobce v České republice nepožádal o udělení
mezinárodní ochrany a zákon o azylu se na jeho případ nevztahuje. Uvedené skutečnosti podle
krajského soudu odlišují nyní posuzovanou věc od věci, kterou posuzoval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 79/2010. Vzhledem k uvedeným skutečnostem
krajský soud dovodil, že argumentace žalobce je účelová. Žalobce hodlá i nadále porušovat právní
předpisy Evropské unie a České republiky a dokončit svou cestu do Německa, přestože nemá
povolení k pobytu ani cestovní doklad, který podle svého tvrzení ztratil cestou. To vše za situace,
kdy je v Schengenském informačním systému II veden jako nežádoucí cizinec se zákazem vstupu
do Schengenského prostoru a Norsko mu uložilo správní vyhoštění až do dne 17. 8. 2017.
Kromě toho, žalobce uvedl, že v Norsku žije jeho družka a děti a sám požádal o sloučení se svou
rodinou v Norsku.
Podle krajského soudu se žalovaná dozvěděla, že Norsko odmítlo přijmout žalobce
na své území dne 14. 12. 2016, a proto nemohla rozhodnout o jeho propuštění ze zajištění
před tímto datem. Žalovaná tak ovšem v souladu se zákonem neučinila ani později, neboť
žalobce dne 13. 12. 2016 požádal o sloučení s rodinou v Norsku, a proto Dublinské středisko
požádalo Norsko o opětovné posouzení přijetí žalobce na jeho území. Norsko odpovědělo dne
22. 12. 2016, že svou odpovědnost opětovně zváží, pokud obdrží písemné prohlášení žalobcovy
partnerky. Dublinské středisko proto požádalo žalovanou o prodloužení zajištění žalobce
v souladu s §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců z důvodu probíhajícího dublinského řízení.
S ohledem na uvedené skutečnosti krajský soud dovodil, že v posuzované věci bylo
rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce zcela namístě a že se jednalo o přiměřené opatření
s ohledem na převažující zájem na dodržování veřejného pořádku a právních předpisů České
republiky a Evropské unie nad osobní svobodou žalobce. Krajský soud připomněl, že Norsko
již v minulosti uložilo žalobci správní vyhoštění a zákaz pobytu na území Schengenského
prostoru a deportovalo jej do země jeho původu. Žalobce přesto neupustil od protiprávního
jednání, nerespektoval právní řád členských států Evropské unie ani České republiky, vědomě
porušil udělený zákaz vstupu na území Schengenského prostoru, přičemž si pro svoji nelegální
cestu ani nezajistil cestovní doklad. Žalobce svým jednáním po celá léta opakovaně vědomě
porušoval zákonné normy členských států Evropské unie a České republiky. Krajský soud
uzavřel, že právo pobývat na území České republiky a členských států Evropské unie nepatří
do kategorie základních lidských práv, přičemž projevem suverenity každého státu včetně České
republiky je rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizinců na své území.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítl, že krajský soud nesprávně posoudil
povinnost správních orgánů zkoumat předání cizince podle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení
při rozhodování o zajištění podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27, a dovodil,
že i v rozhodnutí o zajištění za účelem předání podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců musí
správní orgán provést alespoň stručnou úvahu o existenci systémových nedostatků azylového
řízení ve státě, do kterého má být cizinec předán. Stěžovatel rovněž poukázal na rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 7 As 79/2010 - 166,
a uvedl, že správní orgán není povinen vypořádat se s absencí systémových nedostatků
jen v případě, že v řízení byly doloženy určité překážky. Naopak, musí tak učinit vždy, neboť
zákonným důvodem pro zajištění může být toliko předání do státu, v němž neexistují systémové
nedostatky podle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Jakékoliv jiné předání by podle stěžovatele
bylo nezákonné. V opačném případě by mohlo dojít k takovým excesům, jako je zajištění
za účelem předání do Řecka, což je principiálně nepřijatelné. Stěžovatel vysvětlil, že v souvislosti
s tzv. migrační krizí dochází k poměrně rychlým změnám, a bez dalšího proto nelze
předpokládat, že všechny evropské státy, kromě Řecka, jsou bezpečné. Uzavřel, že žalobou
napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaná neposoudila předání žalobce
do Norska či Německa podle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Stejný závěr podle stěžovatele
vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2017, č. j. 2 Azs 6/2017 - 19.
Stěžovatel v této souvislosti poukázal i na čl. 28 bod 4 Dublinského nařízení a čl. 15 směrnice
Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. 6. 2013, č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy
pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, podle kterého by „zajištěný žadatel“
měl mít účinný přístup k příslušným procesním zárukám, jako jsou opravné prostředky
k vnitrostátnímu soudnímu orgánu. Takovou zárukou je podle stěžovatele právě povinnost
správního orgánu vyjádřit se k možnosti předání cizince ve vztahu k čl. 3 odst. 2 Dublinského
nařízení.
Stěžovatel se neztotožnil s argumentací krajského soudu k námitce, že jej Norsko již dříve
odmítlo převzít, a uvedl, že mu nelze klást k tíži, že Dublinské středisko informovalo žalovanou
o odmítnutí převzetí žalobce až dne 14. 12. 2016. Konstatoval, že „[…] dublinské středisko
je organizační složkou ministerstva vnitra, které je velmi dobře informováno o nutnosti okamžitě ukončit zajištění
v případě, že odpadnou jeho důvody, k čemuž bezesporu došlo v případě stěžovatele. Pokud tak neučiní a vyčkává
až do doby, kdy může ospravedlnit pokračování zajištění cizince jinou skutečností, jedná se o zřetelné zneužití
práva, které musí jít k tíži žalovaného, jenž je podobně jako dublinské středisko orgánem výkonu státní správy
na úseku migrace. Porušení povinnosti propustit zajištěného cizince je totiž pochopitelně porušením objektivní
povinnosti, z nějž se žalovaný nemůže nijak vyvinit, tím spíše „přenesením“ odpovědnosti za pozdní informaci
o odpadnutí důvodu zajištění na jiný subjekt.“ Vzhledem k uvedeným úvahám a závěrům stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, jakož i žalobou napadené
rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na vyjádření k žalobě. Nadto
připustila, že správní orgán má povinnost zabývat se systémovými nedostatky ve smyslu čl. 3
odst. 2 Dublinského nařízení. Tímto správním orgánem však nebyla žalovaná, ale Dublinské
středisko. Žalovaná se ztotožnila s interpretací rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, tak jak ji předestřel Krajský soud v Ústí
nad Labem a naopak odmítla aplikaci závěrů uvedených v rozsudku ze dne 26. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 6/2017 - 19, jak ji nastínil stěžovatel. V této souvislosti žalovaná podotkla, že z čl. 3
odst. 2 Dublinského nařízení nevyplývá povinnost zkoumat možné nedostatky vždy, nýbrž pouze
za existence závažných důvodů. Žalovaná se rovněž neztotožnila s tvrzením, že stěžovatele měla
propustit ze zajištění již 6. 12. 2016, neboť potřebné informace obdržela až 14. 12. 2016.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Předně, Nejvyšší správní soud nezpochybňuje vázanost správních orgánů povinnostmi
stanovenými v čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Podle tohoto ustanovení „[n]ení-li možné přemístit
žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat,
že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny
základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje
v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský
stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií
stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede
řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.“
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2017, č. j. 2 Azs 6/2017 - 19, konstatoval,
že „[p]řípadnou existencí systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní
ochranu v zemi, do níž má být cizinec předán, se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti, […]
Stěžovateli je tak třeba dát za pravdu v tom, že žalovaná musí do rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho
předání do příslušného členského státu explicitně zahrnout úvahu ohledně absence systémových nedostatků
ve smyslu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s hodnocením městského soudu,
který takový požadavek označil v napadeném rozsudku za přepjatý formalismus. Zejména v případech,
kdy žalovaná rozhoduje o předání do státu, o němž se obecně míní, že má efektivně fungující azylový systém
a vysokou úroveň dodržování práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a podmínek jejich přijetí, se začlenění
takové úvahy (založené na aktuálních zjištěních) může jevit jako nadbytečné, ale není tomu tak. Z povahy věci
totiž nikdy nelze bez dalšího spoléhat u informací tohoto typu na stálost v čase, a kromě toho existuje řada zemí,
kde je situace méně jasná.“
Stěžovateli lze přisvědčit, že se žalovaná v napadeném rozhodnutí z vlastní úřední
povinnosti nezabývala otázkou, zda norský systém mezinárodní ochrany není zasažen nedostatky,
které by bránily předání stěžovatele. Uvedené pochybení však v kontextu konkrétních skutkových
okolností v nyní projednávané věci nemohlo negativně zasáhnout právní sféru stěžovatele,
a krajský soud tedy nepochybil, když jeho žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že žalovaná rozhodla o prodloužení zajištění stěžovatele z důvodu předání do Norska na základě
jeho vlastní žádosti o sloučení s rodinou. Tato skutečnost je rozhodující pro posouzení věci
a skutkově ji odlišuje od výše citované i stěžovatelem zmíněné judikatury. Nejvyšší správní soud
si je vědom, že rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2 Azs 66/2017 - 27, zrušil rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 78 A 35/2016 - 44, a současně také rozhodnutí
ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242901-16/ČJ-2016-040022-SV-CS, kterým žalovaná rozhodla
o zajištění téhož stěžovatele na dobu třiceti dnů za účelem jeho předání do Maďarska.
V uvedeném případě však k předání stěžovatele nemělo dojít na základě jeho vlastní žádosti
ve smyslu čl. 9 Dublinského nařízení, nýbrž na základě zjištění, že měl v Maďarsku požádat
o azyl. Ve věci sp. zn. 2 Azs 66/2017 se tedy Nejvyšší správní soud zabýval zákonností zajištění
za odlišných okolností.
Podle čl. 9 Dublinského nařízení je k vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný
členský stát, ve kterém je rodinný příslušník žadatele oprávněn pobývat jako osoba požívající
mezinárodní ochrany, bez ohledu na to, zda tato rodina vznikla již dříve v zemi původu; to však
jen za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily svá přání písemně. Stěžovatel by tedy nemohl
být předán do Norska z důvodu podle čl. 9 Dublinského nařízení ve spojení s čl. 18 odst. 1
písm. a) téhož nařízení, kdyby s tím nesouhlasil, respektive, kdyby o to nepožádal. Nadto,
ze spisové dokumentace ani z kasační stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel měl jakékoliv
pochybnosti o systému mezinárodní ochrany v Norsku. Ostatně, Nejvyššímu správnímu soudu
pochybnosti nejsou známé ani z vlastní činnosti, popřípadě z veřejně dostupných zdrojů.
Námitka stěžovatele, že žalovaná neposoudila, zda norský systém mezinárodní ochrany není
stižen nedostatky, které by bránily jeho předání, tedy v kontextu jeho vlastní žádosti o předání
do Norska, za situace, kdy nevyjádřil žádné pochybnosti o norském azylovém systému
a kdy takové pochybnosti ani nejsou známé, působí zcela účelově. Stěžovatel tak vlastně tvrdí,
že jej správní orgány nechránily před důsledky jeho vlastního rozhodnutí, které za jiných
okolností mohly být negativní. Z čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení vyplývá, že účelem povinnosti
posuzovat systémy mezinárodní ochrany členských zemí Evropské unie je především ochrana
předávaného cizince před mučením a nelidským či ponižujícím zacházením a trestáním ve smyslu
čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Kdyby Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce
stěžovatele, stalo by se uvedené posuzování účelem samo o sobě, bez jakékoliv přidané hodnoty.
Nejvyšší správní soud usoudil, že stěžovatel nevznesl předmětnou námitku proto, aby chránil
alespoň potenciálně ohrožená práva podle čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, nýbrž
proto, aby mohl pokračovat v cestě, ke které ovšem neměl potřebná oprávnění. Nejvyšší správní
soud zdůrazňuje, že v projednávané věci vycházel z kumulace výše popsaných specifických
skutkových okolností a uvedené závěry proto nelze interpretovat jako snížení požadavků
na rozhodnutí o zajištění za účelem předání, které vyplývají z citovaného rozsudku ze dne
26. 1. 2017, č. j. 2 Azs 6/2017 - 19.
K námitce, že žalovaná nebyla oprávněna rozhodnout o prodloužení zajištění stěžovatele
poté, co jej Norsko odmítlo dne 6. 12. 2016 převzít, Nejvyšší správní soud uvádí,
že žalovaná rozhodla o prodloužení zajištění dne 23. 12. 2016 tedy den poté, co Norsko
připustilo převzetí stěžovatele. V posuzované věci je podstatné, že žalovaná rozhodla za situace,
která odůvodňovala prodloužení zajištění. Otázka, zda podmínky pro zajištění trvaly po celou
dobu, co byl stěžovatel zajištěn na základě předcházejícího rozhodnutí žalované ze dne
25. 11. 2016, č. j. KRPU-242901-16/ČJ-2016-040022-SV-CS, nemá význam pro posouzení
rozhodnutí o prodloužení zajištění ze dne 23. 12. 2016, č. j. KRPU-242901-45/
ČJ-2016-040022-SV-CV, ani napadeného rozsudku.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v tomto řízení úspěšný
a žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Proto Nejvyšší správní
soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci stěžovatele, který
mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Nejvyšší správní soud proto přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů, která se skládá z částky 3.100 Kč za jeden úkon
právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti ze dne 6. 3. 2017 podle §7 bodu 5, ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění pozdějších předpisů, a z částky 300 Kč za s tím související režijní paušál (§13 odst. 1 a 3
advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele prokázal, že je plátcem DPH, proto součást nákladů
tvoří rovněž tato daň ve výši 714 Kč, tj. 21 % z částky 3.400 Kč. Ustanovenému zástupci
stěžovatele tedy Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových
výdajů v řízení o kasační stížnosti v částce 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu