ECLI:CZ:NSS:2017:5.ADS.190.2016:43
sp. zn. 5 Ads 190/2016 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: Mgr. D. K.,
zast. JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 6 A
172/2013 - 188,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně JUDr. Monice Novotné, advokátce,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1573 Kč,
která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
1] Žalobkyně se podáním ze dne 16. 9. 2013 a jeho následnými doplněními domáhala
u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ochrany proti nečinnosti žalované,
kterou spatřovala v tom, že tato nerozhodla o nicotnosti rozhodnutí žalované ze dne
26. 4. 2007, sp. zn. 3413/4613/153/Č a ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 3413/4613/250/07/Č,
rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná ze dne 22. 5. 2007,
sp. zn. 33003/120/4513.2/12825/Y2-199/Lip, rozhodnutí Národního výboru města Ostravy
ze dne 16. 5. 1989, čj. Zdrav. 526-67/89-Dr.Šk/SK a rozhodnutí Okresní správy sociálního
zabezpečení Karviná ze dne 19. 9. 1990, sp. zn. X; dále se domáhala určení nicotnosti
vymezených rozhodnutí, resp. určení, že rozhodnutí Národního výboru města Ostravy ze dne
16. 5. 1989 se mění tak, že žalobkyni náležela pracovní neschopnost i po 10. 4. 1989.
[2] Na výzvu soudu dle §37 odst. 5 s. ř. s. k opravě a odstranění vad dosavadních podání
reagovala žalobkyně podáním ze dne 4. 9. 2015, resp. 7. 9. 2015, požádala o přezkum
následujících rozhodnutí, jimiž byla pro jejich nezákonnost krácena na svých právech:
rozhodnutí ČSSZ, pracoviště Ostrava, Regionální referát rozhodovací činnosti, ze dne
26. 4. 2007, sp. zn. 3413/4613/153/07/Č a ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 3413/4613/250/07/Č,
rozhodnutí OSSZ Karviná ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 33003/120/4513.2/1285/Y2-199/07/Lip.
rozhodnutí OSSZ Karviná ze dne 19. 9. 1990 sp. zn. X ve spojení s rozhodnutím odboru
zdravotnictví NV města Ostravy ze dne 16. 5. 1989, č.j. Zdrav. 526-67/89-Dr.Šk/SK.
[3] Žalobkyně uvedla, že si je vědoma uplynutí lhůty pro přezkoumání rozhodnutí ve smyslu
§72 odst. 1 s. ř. s.; poukázala přitom na neústavnost lhůt stanovených pro nápravu nezákonností
ze strany státu. Stanovení lhůt pro podání řádných i mimořádných prostředků označila
za diskriminační, jestliže právní řád až na výjimky nijak účinně neomezuje průtahy v řízení
na straně státních orgánů. Zejména v případech, kdy je právní posouzení případu závislé
na posouzení jiného případu – a v tomto posouzení dochází k průtahům – je v důsledku
stanovení omezujících lhůt prakticky odepřena poškozené osobě spravedlnost. Soud by se proto
dle názoru žalobkyně neměl omezit na prosté formální posouzení dodržení lhůty pro podání
žaloby, ale též se zabývat objektivními i subjektivními důvody pro prodlení, ať jde o zdravotní
stav poškozeného, sociální situaci apod.
[4] Žalobkyně současně trvala na žalobě na ochranu proti nečinnosti spočívající v tom,
že žalovaný správní orgán odmítá žalobkyni správně vypočítat starobní důchod, který jí náležel
od 27. 4. 2007.
[5] Městský soud v záhlaví označeným usnesením žalobu odmítl. Pokud jde o tu část žaloby,
v níž se žalobkyně domáhala ochrany proti nečinnosti žalované, městský soud konstatoval,
že žalobkyně, přestože byla poučena o jednotlivých žalobních typech, se nadále žalobou
proti nečinnosti domáhá výslovně vydání rozhodnutí konkrétního obsahu, a to rozhodnutí
o správné výši starobního důchodu náležejícího jí od 27. 4. 2007; takto konstruovanou žalobu
shledal soud nepřípustnou, a proto ji odmítl.
[6] Pokud jde o rozhodnutí žalované ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 3413/4613/153/Č,
a ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 3413/4613/250/07/Č, a dále rozhodnutí Okresní správy sociálního
zabezpečení Karviná ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 33003/120/4513.2/12825/Y2-199/Lip,
dospěl městský soud k závěru, že tato rozhodnutí měla povahu rozhodnutí podkladových
dle §87 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a jako taková byla dle §89
citovaného zákona vyloučena ze samostatného soudního přezkumu; soud přezkoumá taková
rozhodnutí výhradně v rámci žaloby proti rozhodnutí o dávce důchodového pojištění.
[7] Pokud jde o rozhodnutí Odboru zdravotnictví NV města Ostravy ze dne 16. 5. 1989,
č. j. Zdrav. 526-67/89-Dr.Šk/Sk, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno
rozhodnutí ZÚNZ OKD Ostrava – LPK ze dne 10. 4. 1989, kterým byla žalobkyně dnem
11. 4. 1989 uznána schopnou vykonávat dosavadní práci programátorky, městský soud
s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2004, č. j. 2 As 16/2004 – 44,
dospěl k závěru, že je vyloučeno ze soudního přezkumu dle §70 písm. d) s. ř. s.
[8] Žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala přezkumu rozhodnutí Úřadu důchodového
zabezpečení v Praze ze dne 19. 9. 1989, sp. zn. X, shledal městský soud opožděnou a odmítl ji.
[9] Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. a navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
[10] Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem o nepřípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti.
Namítla, že žalobou proti nečinnosti se nedomáhala, aby soud sám rozhodl o výši jejího
starobního důchodu nebo aby uložil žalovanému vydání rozhodnutí konkrétního obsahu,
ale výslovně navrhla, aby soud uložil žalovanému povinnost přezkoumat zákonnost vydaných
rozhodnutí v návaznosti na nové posudky dokládající zdravotní stav a péči o převážně bezmocné
osoby blízké a vydat rozhodnutí o změně výpočtu starobního důchodu náležejícího stěžovatelce.
Stěžovatelka je přesvědčena, že soud mohl na základě podané žaloby uložit žalovanému,
aby se zabýval podáními stěžovatelky, kterými se domáhala správného výpočtu důchodu,
a aby o těchto podáních rozhodl.
[11] Dále stěžovatelka tvrdila, že se městský soud nezabýval její argumentací, kterou namítala,
že zakotvení časového omezení pro možnost domáhat se nápravy řádnými i mimořádnými
prostředky, je nespravedlivé a diskriminační. Vytýká městskému soudu, že se omezil jen na prosté
formální posouzení dodržení lhůty pro podání žaloby, aniž by se zabýval objektivními
I subjektivními důvody pro prodlení.
[12] Stěžovatelka rovněž namítla, že městský soud nevzal v úvahu důvody, které ji vedly
k podání žaloby, konkrétně tu skutečnost, že jí nebyl přiznán nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím žalovaného správního orgánu v řízení vedeném
pod sp. zn. 27 C 205/2010 u Obvodního soudu v Praze 2 z důvodu, že napadená rozhodnutí
nebyla pro nezákonnost zrušena. Podaná žaloba pro stěžovatelku představovala poslední
prostředek, kterým se mohla domoci spravedlivého posouzení dávek důchodového pojištění.
[13] Pochybení městského soudu spatřuje stěžovatelka i v tom, že soud rozhodl bez jednání,
aniž by se stěžovatelky dotázal, zda s takovým postupem souhlasí.
[14] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 18. 8. 2016. K požadavku
na zaslání správního spisu sdělila, že správní spis nemá k dispozici, neboť byl zapůjčen
Městskému soudu v Praze pro jiné řízení stěžovatelky (vedené pod sp. zn. 6 A 244/2014).
K projednávané věci žalovaná uvedla, že se ztotožňuje s právním názorem městského soudu
vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, které považuje za zákonné a objektivní.
Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[15] Na vyjádření žalované reagovala stěžovatelka podáním ze dne 27. 9. 2016, ve kterém
trvala na tom, aby žalovaná zdejšímu soudu předložila správní spis. Dále uvedla, že není pravdou,
že městskému soudu nedoložila žalobou napadená rozhodnutí, neboť veškerá rozhodnutí
a listiny zaslala městskému soudu dodatečně. K tvrzené nicotnosti rozhodnutí napadených
žalobou stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 8/92. Současně
stěžovatelka namítla, že žalovaná vydává rozhodnutí, která si odporují, poukázala na konkrétní
rozporná rozhodnutí a namítla, že se městský soud těmito rozpory nezabýval.
[16] Stěžovatelka poukázala na to, že se již téměř deset let domáhá opravy výpočtu starobního
důchodu, který jí byl vypočten z vadně stanoveného invalidního důchodu. Po městském soudu
chtěla, aby rozhodl, které rozhodnutí je správné, a které nikoliv. Jak byla stěžovatelka poučena
Nejvyšším soudem, „za formulaci petitu je odpovědný soud“, který má vycházet z obsahu žaloby
a z provedených důkazů. Stěžovatelka znovu poukázala na tvrdost zákona, který stanoví
dvouměsíční lhůtu k podání žaloby a zrekapitulovala žalobní argumentaci a průběh dosavadního
řízení, ve kterém se domáhala nápravy ve věci tvrzeného nesprávně vypočteného starobního
důchodu. Kasační stížnost stěžovatelka doplnila ještě podáním ze dne 5. 10. 2016, ve kterém
navrhla pro případ, že by byla shledána věcná nepříslušnost správního soudu, aby byla věc
předána soudu věcně příslušnému.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadené
usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[18] Stěžovatelka sice v kasační stížnosti tvrdí, že uplatňuje i kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., k tomu však Nejvyšší správní soud uvádí, že v případě, kdy je kasační stížností
napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele z povahy věci v úvahu pouze
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98). Soud se proto zabýval toliko zákonností odmítnutí žaloby stěžovatelky,
a to v rozsahu vznesených stížnostních námitek.
[19] Nejvyšší správní soud neměl k dispozici správní spis žalované, který byl předložen
Městskému soudu v Praze pro potřeby řízení ve věci vedené pod sp. zn. 6 A 244/2014, dospěl
však k závěru, že skutečnosti zjištěné z předloženého soudního spisu, resp. z kasační stížnosti,
představují dostatečný podklad pro rozhodnutí. Z tohoto důvodu soud netrval na předložení
správního spisu žalované.
[20] Námitka, že městský soud pochybil, jestliže o žalobě rozhodl bez jednání,
aniž by se dotázal stěžovatelky, zda s takovým postupem souhlasí, není důvodná. Jednání soudu
je určeno k projednání a rozhodnutí věci samé, tato zásada má konkrétní odraz v §49 odst. 1
a §51 odst. 1 ve vazbě na §53 odst. 1 s. ř. s. V projednávané věci bylo napadeno usnesení
městského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba z procesních důvodů, tedy soud nerozhodoval
ve věci samé, proto nelze v nenařízení jednání soudem spatřovat nezákonnost. Smyslem jednání
před soudem je totiž především dokazování a v jeho rámci má být věc úplně, spravedlivě
a bez průtahů projednána a také rozhodnuta. Tento smysl soudního jednání však zjevně není dán
tam, kde podaný návrh procesně neobstojí, a soud jej odmítne pro chybějící podmínky řízení,
aniž by musel o těchto rozhodných skutečnostech vést dokazování (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 2 Afs 86/2005 – 55).
[21] Stěžovatelka dále namítala nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu na ochranu
proti nečinnosti. Podle stěžovatelky nebyly dány podmínky pro odmítnutí žaloby,
neboť se nedomáhala, aby soud sám rozhodl o výši jejího starobního důchodu, resp. aby uložil
žalovanému vydání rozhodnutí konkrétního obsahu; městský soud mohl na základě návrhu
stěžovatelky uložit žalované, aby se zabývala podáními stěžovatelky, kterými se domáhala
správného výpočtu důchodu, a o těchto podáních rozhodl.
[22] Podle §37 odst. 3 s. ř. s. „z každého podání musí být zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu
směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Ten, kdo činí podání, (dále jen "podatel") v podání uvede
o své osobě osobní údaje jen v nezbytném rozsahu; vždy uvede jméno, příjmení a adresu, na kterou mu lze
doručovat. Jiné osobní údaje uvede jen tehdy, je-li toho třeba s ohledem na povahu věci, která má být soudem
projednána. K podání musí být připojeny listiny, kterých se podatel dovolává. Podání, které je třeba doručit
ostatním účastníkům a osobám na řízení zúčastněným, musí být předloženo v potřebném počtu stejnopisů.“
V případě žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se dále použije §80 odst. 3
s. ř. s., podle něhož „žaloba kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat a) označení věci,
v níž se žalobce ochrany proti nečinnosti domáhá, b) vylíčení rozhodujících skutečností, c) označení důkazů,
jichž se žalobce dovolává, d) návrh výroku rozsudku.“ Podle §81 odst. 2 s. ř. s. „je-li návrh důvodný, soud
uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu,
ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon.“
[23] Z podané žaloby, kterou stěžovatelka po výzvě a poučení městským soudem ve smyslu
§37 odst. 5 s. ř. s. doplnila podáním ze dne 4. 9. 2015, resp. 7. 9. 2015, vyplývá, že stěžovatelka
uplatnila své nároky i žalobou na ochranu proti nečinnosti dle §79 s. ř. s. Tvrdila, že žalovaný
správní orgán odmítá správně vypočítat starobní důchod, který jí náležel od 27. 4. 2007.
Uvedla, že v důsledku nečinnosti žalovaného správního orgánu je jí vyplácen od 27. 4. 2007
starobní důchod v nižší výši, než na jaký by měla nárok. Na straně 6 žaloby dodala, že nečinnost
žalovaného správního orgánu spatřuje v tom, že nezjednal nápravu, a přes opakované žádosti
a předložené důkazy nezrušil nezákonná rozhodnutí, která opakovaně napadala.
Posledním úkonem žalované pak dle stěžovatelky mělo být sdělení ze dne 11. 8. 2013,
č. j. 61 - 1456/14.08.2013 (sdělení je založeno na čl. 146 soudního spisu a správně má být
„ze dne 29. 8. 2013,, pozn. NSS). V petitu pak stěžovatelka navrhla, aby městský soud „žalovanému
správnímu orgánu uložil povinnost přezkoumat zákonnost vydaných rozhodnutí v návaznosti na nové posudky
dokládající zdravotní stav a péči o převážně bezmocné osoby blízké a vydat rozhodnutí o změně výpočtu starobního
důchodu náležejícího žalobkyni. Podklady k revizi ať vydá nepodjatá organizační složka žalovaného správního
orgánu mimo území Severomoravského kraje.“
[24] Návrh výroku rozhodnutí soudu, odhlédne-li Nejvyšší správní soud od toho, že z něj není
zřejmé ani to, v jakém konkrétním probíhajícím řízení měla být žalovaná nečinná, nepředstavuje
návrh, o němž by mohly správní soudy rozhodující podle s. ř. s. rozhodovat. Základní smysl
a účel žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je ochrana práv a oprávněných zájmů
účastníka správního řízení v situaci, kdy dochází ve správním řízení k průtahům způsobeným
nečinností správního orgánu. Soud však při rozhodování o žalobách na ochranu před nečinností
nepředjímá ani jakkoli nepresumuje meritorní rozhodnutí správního orgánu, neboť tato úvaha
náleží pouze správním orgánům vedoucím příslušná správní řízení (k uvedenému srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2010, č. j. 5 Ans 11/2010 – 104).
Městský soud v posuzované věci přiléhavě odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne
21. 4. 2010, sp. zn. 6 Ans 9/2009, podle něhož„Žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
slouží pouze k odstranění procesní nečinnosti správního orgánu, aby ten následně rozhodl o konkrétních právech
a povinnostech stěžovatele. Prostřednictvím žaloby proti nečinnosti se stěžovatel nemůže u soudu domáhat svých
subjektivních práv, která mu zakládají předpisy hmotného práva. Městský soud neměl v souzené věci
pravomoc rozhodnout tak, jak stěžovatelka navrhovala v žalobním petitu, tedy vydat rozhodnutí,
jímž by bylo žalované nařízeno přezkoumat zákonnost předmětných rozhodnutí a v návaznosti
na nové posudky vydat rozhodnutí o změně výpočtu starobního důchodu. Městský soud proto
dospěl podle Nejvyššího správního soudu ke správnému závěru, že z důvodu nesprávného
procesního postupu stěžovatelky i přes poučení učiněné městským soudem, nelze v řízení
o žalobě proti nečinnosti pokračovat a žalobu odmítl. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[25] Další námitka stěžovatelky se vztahovala k té části žaloby, kterou městský soud odmítl
jako opožděnou. Stěžovatelka nerozporovala závěr o opožděnosti žaloby, městskému soudu však
vytýkala, že se v odůvodnění napadeného usnesení nezabýval její argumentací o diskriminační
povaze lhůt pro podání opravných prostředků a nezohlednil objektivní a subjektivní důvody
prodlení stěžovatelky. Námitka je nedůvodná.
[26] Závěr o opožděnosti žaloby učinil městský soud ve vztahu k té části žaloby,
kterou se stěžovatelka domáhala přezkumu rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení v Praze
ze dne 19. 9. 1989, sp. zn. X. Je pravdou, že městský soud se výslovně nevypořádal s argumentací
stěžovatelky, že v případech, kdy je právní posouzení případu závislé na posouzení jiného
případu, a dochází k průtahům, je v důsledku stanovení omezujících lhůt pro podání opravných
prostředků odepřena poškozené osobě spravedlnost. Dle Nejvyššího správního soudu to však
nebylo nutné. Povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí nemůže být pojímána tak široce,
že by bylo třeba vždy vyslovit podrobnou odpověď na každé jednotlivé tvrzení účastníka řízení
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 30. 5. 2006, sp.
zn. I. ÚS 116/05, či ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. ÚS 961/09). Městský soud přezkoumatelným a
dostatečným způsobem posoudil otázku včasnosti podané žaloby a vypořádal se rovněž řádně s
tvrzením stěžovatelky, že napadená rozhodnutí byla vydána před účinností s. ř. s. a jejich
přezkum se proto řídil §250 a násl. o. s. ř. (viz poslední odstavec na str. 5 napadeného usnesení).
Městský soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žaloba je opožděná a skutečnost, že napadená
rozhodnutí byla vydána před účinností s. ř. s., posoudil jako irelevantní; Nejvyšší správní soud
s tímto závěrem souhlasí.
[27] Pokud jde o tvrzení stěžovatelky o diskriminační povaze lhůt pro podání opravného
prostředku a o objektivních i subjektivních důvodech prodlení, stěžovatelka je nijak blíže
nekonkretizovala; městský soud nepostupoval nezákonně, jestliže na ně nereagoval. Nejvyšší
správní soud dodává, že ačkoliv rozumí tíživé situaci stěžovatelky a tomu, že vnímá svou situaci
jako nespravedlivou, musí konstatovat, že městský soud nebyl oprávněn zkoumat, z jakých
důvodů lhůta pro podání žaloby nebyla dodržena, případně kdo její zmeškání zavinil.
Nemohl totiž svým rozhodnutím lhůtu pro podání žaloby prominout a žalobu věcně projednat
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 1 Ads 4/2004 - 57).
[28] Další námitky stěžovatelky se již týkaly věcného posouzení správních rozhodnutí,
které nebylo předmětem řízení před městským soudem, a proto se jimi Nejvyšší správní soud
nezabýval.
[29] Postup i rozhodnutí městského soudu shledal Nejvyšší správní soud v souladu
se zákonem. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. naplněn nebyl, a proto Nejvyšší
správní soud kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
zamítl.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s §1 20 s. ř. s.
Stěžovatelka v kasačním řízení úspěch neměla a úspěšná žalovaná na jejich náhradu nemá právo,
neboť se jedná o věc důchodového pojištění. Stěžovatelce byla v řízení před městským soudem
ustanovena zástupkyně; v takovém případě hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovené advokátce se přiznává odměna za zastupování ve výši 1000 Kč za jeden úkon právní
služby (sepsání kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem částka
1300 Kč [§35 odst. 8 s. ř. s. s přihlé dnutím k §7 bodu 3, §9 odst. 2, §11 odst. 1 písm. d) a §13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)]. Ustanovená zástupkyně je plátcem DPH, proto byla vypočtená
částka zvýšena o 21% DPH podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
tj. o 273 Kč. Odměna ustanovené zástupkyně tak celkem činí 1573 Kč a bude jí proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu