ECLI:CZ:NSS:2017:5.AFS.127.2016:28
sp. zn. 5 Afs 127/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: LEVIOR s.r.o.,
se sídlem Tovačovská 3488/28, Přerov, zastoupený JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem
se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 4. 2016, č. j. 22 Af 29/2014 - 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Celní úřad Přerov vydal dne 6. 4. 2011 dodatečné platební výměry, kterými žalobci
(dále jen „stěžovatel“) doměřil antidumpingové clo. Celní úřad při následné kontrole zjistil,
že částka cla vyměřená stěžovateli v celních řízeních byla nižší, než částka cla dlužná ze zákona,
neboť zboží, které stěžovatel dovážel, bylo v celních prohlášeních nesprávně zařazeno
podle celního sazebníku. Z toho důvodu nebylo původně vyměřeno a uhrazeno clo, ačkoliv zboží
je zatíženo antidumpingovým clem ve výši 60,4 %.
Proti dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel dne 8. 4. 2011 odvolání, o kterých
rozhodlo Celní ředitelství Olomouc (jehož působnost přešla s účinností od 1. 1. 2013
podle zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, na žalovaného), rozhodnutími
ze dne 10. 10. 2011, kterými byla změněna vždy část výroku dodatečných platebních výměrů,
přičemž ve zbytku byly potvrzeny.
Proti rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc ze dne 10. 10. 2011 podal stěžovatel
žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který napadená rozhodnutí
rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 22 Af 179/2011 - 193, zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla skutečnost, že o odvoláních stěžovatele rozhodoval
ředitel celního ředitelství, který však dříve podepsal dva rozkazy, jimiž rozšířil předmět následné
kontroly, na jejímž základě byly vydány dodatečné platební výměry napadené předmětnými
odvoláními. Ředitel celního ředitelství byl s ohledem na uvedené skutečnosti vyloučen
z rozhodování o opravných prostředcích ve smyslu §26 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, v relevantním znění, resp. ve smyslu §77 odst. 1 písm. b) zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění. Proto krajský soud napadená rozhodnutí
v souladu s §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Žalovaný dne 10. 2. 2014 vydal rozhodnutí, jimiž byly změněny dodatečné platební
výměry Celního úřadu Přerov ze dne 6. 4. 2011.
Proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 2. 2014 podal stěžovatel dne 26. 3. 2014 žalobu
u krajského soudu, který ji rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 22 Af 29/2014 - 108, v souladu
s §78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
Stěžovatel napadl posledně zmíněný rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které výslovně nepodřadil pod žádný z důvodů vymezených v §103 odst. 1 s. ř. s.;
lze je však podřadit pod písm. a) a d) citovaného ustanovení.
Namítl, že krajský soud se právně nesprávně a nedostatečně vypořádal s námitkami
označenými v napadeném rozsudku oddílem 6) a 7). Stěžovatel při dovozu zboží jednal v dobré
víře. Jak již bylo dříve uvedeno, stěžovatel se písemně dotázal Celního ředitelství Olomouc
na správné sazební zařazení jím dováženého zboží, přičemž předložil fotografie vzorků zboží
a jeho specifikaci, což bylo dostatečné pro správné sazební zařazení zboží. Fotodokumentace
byla v obdobné kvalitě, jakou použila Celně technická laboratoř v protokolech o zkouškách
vzorků. Celní ředitelství Olomouc žalobce neupozornilo, že by jeho žádost o sazební zařazení
zboží byla nedostatečná, ani si nevyžádalo doplňující informace. Stěžovatel rovněž nebyl
upozorněn, že podaná informace nemá závazný charakter a že by bylo na místě, aby si požádal
o závaznou informaci o sazebním zařazení zboží podle čl. 12 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92,
kterým se vydává celní kodex Společenství, v relevantním znění (dále jen „celní kodex“).
Na žádost stěžovatele Celní ředitelství Olomouc odpovědělo poskytnutím informací dle čl. 11
celního kodexu, kde zařadilo zboží do konkrétních podpoložek celní nomenklatury s tím,
že na dotazované zboží se nevztahuje antidumpingové clo ve výši 60,4 %. Informace o tom,
ve kterých případech se u ocelových lan při dovozu z Číny uplatňuje antidumpingové clo,
nemohla Celní ředitelství Olomouc zbavit odpovědnosti za správnost jím vysloveného sazebního
zařazení zboží; uvedené nemůže jít k tíži stěžovatele.
Dne 12. 3. 2007 proběhla při prvním dovozu zboží jeho fyzická kontrola
před propuštěním do celního režimu volného oběhu, a to ze strany Celního úřadu Přerov.
Kontrole byli přítomni pracovníci stěžovatele Z. K. a V. B., za Celní úřad Přerov byl přítomen
P. N., který odebral vzorky z dováženého zboží pro potřeby celního řízení. Zboží bylo bez
jakýchkoliv námitek co do sazebního zařazení propuštěno do režimu volného oběhu. O odebrání
vzorků pan N. informoval pracovníky Celního ředitelství Olomouc Ing. L. Š. a a Ing. F. Ť.
Ti však uvedenou skutečnost nijak nezaznamenali do kontrolního protokolu o provedené
následné kontrole, ač o odběru vzorků věděli a verbálně o tom v průběhu následné kontroly
informovali paní K. Podle stěžovatele byly kumulativně splněny všechny podmínky pro aplikaci
čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Sdělení pana N., že vzorky zboží nebyly odebrány,
jelikož k celnímu prohlášení nebyl přiložen kontrolní protokol ani protokol o odebraném vzorku,
jsou účelová.
Za účelem prokázání svých tvrzení stěžovatel navrhoval důkaz výslechem výše uvedených
osob. Krajský soud se dopustil pochybení tím, že uvedený důkaz neprovedl.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud a žalovaný se zabývali
dobrou vírou stěžovatele při interpretaci čl. 220 celního kodexu; přitom vycházeli zejména
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008 - 96,
publ. pod č. 1701/2008 Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Stěžovatel je osobou provádějící pravidelně dovozní operace a je držitelem
povolení zjednodušených postupů; proto musel vědět, že není běžným postupem dotazovat
se na sazební zařazení formou e-mailového dotazu. Poskytnutí informace stěžovateli
Celním ředitelstvím Olomouc dle čl. 11 celního kodexu není možné považovat za chybu celních
orgánů ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, protože informace a podklady
(fotodokumentace) poskytnuté stěžovatelem nebyly dostatečně přesné k tomu, aby z nich mohlo
být jednoznačně určeno konkrétní sazební zařazení zboží. Celní ředitelství Olomouc nemělo
povinnost upozorňovat stěžovatele na skutečnosti uváděné v kasační stížnosti.
Jedná se o informace vyplývající z právních předpisů, popř. si jich měl být stěžovatel jako zkušený
hospodářský subjekt provádějící dovozy zboží vědom. Navíc v této souvislosti nebylo vedeno
žádné správní či daňové řízení. Nepatřičné je srovnání fotodokumentace stěžovatele
s fotodokumentací pořízenou Celně technickou laboratoří, která měla k dispozici vzorky zboží
a fotografie pořídila za účelem dokumentace skutečného stavu těchto vzorků. Při prvním dovozu
zboží stěžovatelem dne 12. 3. 2007 proběhla pouze kontrola dokladů (tzv. malé celní řízení),
jak je vyznačeno v kolonce J dílu 6 jednotného správního dokladu (dále jen „JSD“).
Nebyl proveden odběr vzorků. Tato skutečnost není uvedena v rozhodnutí o propuštění, nebyl
vyhotoven kontrolní protokol ani protokol o odběru vzorků a k tomu pracovník celního úřadu
pan N. v úředním záznamu ze dne 1. 3. 2012 tvrdí, že k odběru vzorků nedošlo. Stěžovatel
v podaném odvolání nenamítal chyby týkající se postupu odběru vzorků, nic takového neuvedl
ve výhradách ke kontrolnímu protokolu v rámci následné kontroly, a ani nepodal stížnost
podle §261 daňového řádu. Stěžovatel neobdržel protokol o zkoušce provedené Celně
technickou laboratoří ani jinou písemnost, ze které by plynulo, že celní orgány prověřily
a potvrdily správnost stěžovatelem navrhovaného sazebního zařazení zboží. Stěžovatel je zkušený
hospodářský subjekt v předmětné oblasti, a proto musel vědět, jak mají celní orgány postupovat;
uvedené skutečnosti u něj nemohly vyvolat dobrou víru. Nadto stěžovatel nedodržel ani třetí
podmínku ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu - povinnost dodržet všechna
ustanovení předpisů týkající se celního prohlášení. Ani v jednom z celních prohlášení totiž
neuvedl přesnou charakteristiku zboží (ocelových lan). Uvedl jen vlastnosti odpovídající jím
navrhovanému sazebnímu zařazení zboží. Stěžovatel věděl, že označení ocelových lan 6x7+FC
znamená, že se jedná o lano z šesti pramenů a že každý z těchto pramenů je tvořen sedmi
jednotlivými drátky, což má pro sazební zařazení zásadní význam. Tuto informaci však ve své
žádosti o informaci dle čl. 11 celního kodexu, ani následně v popisu zboží u příslušných položek
JSD či v přiložených dokladech neuvedl. Je tedy zřejmé, že zboží nemohlo být zařazeno
dostatečně přesně pouze na základě jeho označení a celní orgány nemohly pouhou kontrolou
celního prohlášení zjistit uvedenou nesrovnalost; naopak stěžovatel porušil svou povinnost.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že krajský soud se nesprávně a nedostatečně
vypořádal s námitkami označenými v napadeném rozsudku oddílem 6) a 7), aniž by obsah těchto
námitek blíže rozvedl.
Nejvyšší správní soud z odůvodnění napadeného rozsudku zjistil, že námitka označená
oddílem 7) se týkala porušení zásady dvojinstačnosti řízení, neboť podle stěžovatele daňové
řízení a dokazování neprovedl orgán prvního stupně - Celní úřad Přerov, ale Celní ředitelství
Olomouc. Stěžovatel v kasační stížnosti ani ve stručnosti nezrekapituloval obsah této námitky
a neuvedl ani to, v čem spatřuje nesprávnost či nedostatečnost jejího posouzení ze strany
krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto pouze konstatuje, že krajský soud se uvedenou
námitkou zabýval, a to na str. 11 a 12 napadeného rozsudku, kde logicky, přesvědčivě
a dostatečně vyložil svůj názor, z jakého důvodu žalobní námitka není důvodná,
přičemž přiléhavě odkázal na vypořádání shodné námitky v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 9 Afs 128/2015 - 60 (viz zejm. rekapitulaci námitky v bodě [12]
a její posouzení v bodě [33]).
V případě námitky označené v napadeném rozsudku oddílem 6) se jedná o námitku
nesprávné aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Stěžovatel v převážné části kasační
stížnosti pouze zopakoval svá tvrzení uplatněná v rámci této námitky v žalobě. Nejvyšší správní
soud připomíná, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.). Soudní ochrana veřejných
subjektivních práv stěžovatele mu byla poskytnuta již individuálním projednáním jeho věci
krajským soudem. Důvody kasační stížnosti se proto musí odvíjet zejména od tvrzeného
pochybení krajského soudu, který se měl vadným, resp. nezákonným způsobem vypořádat
s žalobními námitkami směřujícími proti rozhodnutí správních orgánů. Uvedení konkrétních
důvodů kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. není možné bez dalšího nahradit
zopakováním odvolacích nebo žalobních námitek a argumentace předestřené v řízení u krajského
soudu (jakkoliv spojené s obecným tvrzením, že právní názor krajského soudu je nesprávný
či nedostatečný). Tvrzeními stěžovatele se již podrobně zabýval krajský soud v napadeném
rozsudku. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje, což dále blíže zdůvodňuje.
Z obsahu správního spisu plynou následující podstatné skutečnosti. Dne 2. 6. 2006 podal
stěžovatel u Celního ředitelství Olomouc žádost o konzultaci k sazebnímu zařazení zboží v rámci
celní nomenklatury, na kterou bylo reagováno přípisem „Poskytnutí informace dle čl. 11 Nařízení
Rady (EHS) č. 2913/92“ ze dne 14. 11. 2006, č. j. 9930/6-1301-22. Z žádosti a z přípisu vyplývá,
že stěžovatel se dotazoval na zboží „ocelová splétaná lanka galvanizovaná o průměru 3 mm, o průměru
3 mm potažené plasty, o průměru nad 3 mm, o průměru nad 3 mm potažené plasty a nerezová splétaná lanka
o průměru do a nad 3 mm“. Celní ředitelství Olomouc uvedlo, do jakých podpoložek nomenklatury
se předmětné zboží zařazuje, s tím, že uvedené zařazení platí při konkrétně uvedeném výkladu
výrazu „galvanizovaný“, přičemž plast použitý na potažení splétaných ocelových lan nemá
na sazební zařazení dle interpretačního pravidla 3b) Všeobecných interpretačních pravidel
pro interpretaci harmonizovaného systému a dle vysvětlivek k harmonizovanému systému žádný
vliv. V informaci je dále konstatováno, že „antidumpingové clo ve výši 60,4 % se uplatňuje při dovozu
z Číny u ocelových lan celní nomenklatury 7312 10 81 19, 7312 10 83 19, 7312 10 85 19, 7312 10 89 19
a 7312 10 98 19“. Z celního prohlášení ze dne 12. 3. 2007 plyne, že stěžovatel dovážené zboží
popsal jako „splétaná lanka, lana ze železa nebo oceli - pozinkovaná ocelová lanka nebo pozinkovaná
v PVC obalu o průměru průřezu od 1 mm do 3 mm v návinu 500 m či 200 m navinuté na plastových cívkách
používané v různých oborech“. Kontrolu celního prohlášení provedl Celní úřad Přerov - referent
celního řízení P. N. Shodným nebo obdobným způsobem bylo zboží popsáno rovněž v dalších
celních prohlášeních stěžovatele založených ve spise. Obsahem správního spisu jsou také faktury
zboží propouštěného na základě celních prohlášení, ve kterých je zboží popsáno mj. jako „elec.
galv. steel wire rope, 6x7+FC“, „PVC coated steel wire rope 6x7+FC“, „stainless steel wire rope 6x7+FC“
„steel wire rope, galvanized wire rope (6x7+FC)“ apod. Z protokolu Celního ředitelství Olomouc ze
dne 14. 2. 2011, č. j. 1085-05/2011-130100-24, plyne, že zplnomocněný zástupce stěžovatele
Ing. J. Š. se vyjádřil k dodavatelům zboží, které bylo v celních prohlášeních popisováno jako
„splétaná lanka, lana ze železa nebo oceli - pozinkovaná ocelová lanka nebo pozinkovaná v PVC obalu
o průměru od 3 mm do 12 mm“. Rovněž odpověděl na otázku, zda může vysvětlit, co vyjadřuje
označení 6x7+FC na fakturách za zboží od čínských dodavatelů. Uvedl, že „označení 6x7 FC
vyjadřuje, že se jedná o strukturu výroby lanka ze šesti copů (pramenů) a každý pramen se skládá ze sedmi
jednotlivých drátků“. Z protokolu Celního ředitelství Olomouc ze dne 14. 2. 2011,
č. j. 1085-06/2011-130100-24, plyne, že žalovaný seznámil stěžovatele se stanovisky k sazebnímu
zařazení zboží založeném na Všeobecných pravidlech pro interpretaci harmonizovaného systému
a vysvětlivkách k harmonizovanému systému a popisu a číselnému označování zboží
[č. 7312 - splétaná lanka, lana, kabely, splétané pásy, smyčky a podobné výrobky ze železa
nebo oceli, elektricky neizolované, jež stanoví, že do tohoto čísla patří splétaná lanka
(nebo prameny drátů) získaná tím, že se dva nebo více jednotlivých drátů těsně zakroutí
dohromady a kabely a lana všech rozměrů, které jsou z takovýchto lanek zkrouceny dohromady].
Jedno ze stanovisek (č. j. 469/2011-130100-22) a v něm uvedené celní zařazení zboží bylo
později (pro posouzení nyní projednávané věci nijak významně) korigováno. Ze stanovisek
celních orgánů vyplynulo, že předmětné zboží je zatíženo celní sazbou 3. země ve výši 0 %
a antidumpingovým clem ve výši 60,4 %, a to na základě Nařízení Rady (ES) č. 1858/2005 ze dne
8. 11. 2005, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo z dovozu ocelových lan a kabelů
pocházejících z Čínské lidové republiky, Indie, Jihoafrické republiky a Ukrajiny. Zjištění celních
orgánů jsou shrnuta v kontrolním protokolu ze dne 29. 3. 2011, č. j. 1085-20/2011-130100-24.
Ve správním spise je dále založen úřední záznam ze dne 1. 3. 2012 sepsaný P. N., podle kterého
dne 12. 3. 2007 Celní úřad Přerov propustil do volného oběhu splétaná lanka ze železa a oceli, u
kterých byla provedena pouze kontrola dokladů, jak je vyznačeno na zadní straně dílu 6 JSD
v kolonce J. Vzorky zboží nebyly odebrány, jelikož u JSD není přiložen protokol, ve kterém by
byl odběr vzorků vyznačen, ani protokol o odebraném vzorku.
Po prostudování správního spisu dospěl Nejvyšší správní soud ke shodnému závěru jako
žalovaný a krajský soud, a sice že nebyly splněny kumulativní podmínky čl. 220 odst. 2 písm. b)
celního kodexu, za kterých se neprovede dodatečné doměření (zaúčtování) cla.
Tvrzení stěžovatele uváděná v žalobě a kasační stížnosti nemají oporu ve správním spise.
V souladu s čl. 62 celního kodexu je stěžovatel povinen podat písemné celní prohlášení,
uvést v něm veškeré náležitosti a připojit všechny doklady nezbytné pro použití předpisů
upravujících celní režim, do kterého je zboží navrženo v celním prohlášení. Je především
odpovědností stěžovatele jako deklaranta, aby podal bezvadné a úplné celní prohlášení,
dbal platných právních předpisů a získal si dostatek informací o zboží, s nímž hodlá obchodovat.
V rozsudku ze dne 17. 9. 2015, č. j. 9 Afs 128/2015 - 60, Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „[c]elní orgány nemohou v případě každého jednotlivého dovozu důkladně přezkoumávat, zda všechny údaje,
které dovozce tvrdí ve svém celním prohlášení a v připojených listinách, odpovídají skutečnosti, a nemohou být proto
činěny odpovědnými za to, že tomu tak někdy není. K přezkoumání tohoto postupu slouží právě následná
kontrola[.]“ Jak uvedl Nejvyšší správní soud s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské
unie v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, č. j. 2 Afs 124/2016 - 29, „[o]soba povinná zaplatit clo je povinna
poskytnout příslušným celním orgánům všechny nezbytné informace stanovené předpisy Evropské unie
a vnitrostátními předpisy, které je popřípadě doplňují nebo provádějí s ohledem na sazební zacházení požadované
pro dotčené zboží [rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 10. 2007 ve věci C-173/06, Agrover Srl].
Tato povinnost přitom nesmí jít nad rámec takových informací, o kterých lze rozumně předpokládat, že je osoba
povinná zaplatit clo může mít k dispozici; rozhodující je, aby takové informace, jakkoliv budou podle okolností
třeba i nesprávné, byly poskytnuty v dobré víře [rozsudky Soudního dvora ze dne 27. 6. 1991 ve věci
C-348/89, Mecanarte a ze dne 1. 4. 1993 ve věci C-250/91, Hewlett Packard France]. Na druhou
stranu, jak upozornil Soudní dvůr, „[p]okud nemůže být zboží zařazeno dostatečně přesně, pouze na základě
svého označení nebo vzhledu do určité položky společného celního sazebníku, je povinností deklaranta poskytnout
jakýkoliv jiný užitečný údaj týkající se především vlastností a použití zboží, aby pomohl zboží správně zařadit“
(bod 26 rozsudku Soudního dvora ze dne 23. 5. 1989 ve věci 378/87, Top Hit Holzvertrieb GmbH).“
Celní orgány jsou ve smyslu čl. 68 celního kodexu oprávněny (nikoliv povinny)
kontrolovat celní prohlášení a doklady k němu přiložené, případně kontrolovat zboží a za účelem
hloubkové kontroly nebo analýzy odebírat vzorky. Podle čl. 69 odst. 2 celního kodexu
je deklarant oprávněn být přítomen při kontrole zboží a případném odebírání vzorků. Podle čl. 73
odst. 1 celního kodexu jsou-li splněny podmínky stanovené pro dotyčný režim a na zboží
se nevztahují žádné zákazy a omezení, propustí celní orgány zboží ihned poté, co byly údaje
uvedené v celním prohlášení ověřeny nebo přijaty bez ověření.
Podle čl. 76 odst. 1 celního kodexu mohou celní orgány při propuštění zboží
za stanovených podmínek využít zjednodušených postupů. Z povahy věci a z relevantních
ustanovení celního kodexu vyplývá, že při propouštění zboží v rámci zjednodušeného postupu
se nemusí kontrolovat zboží a odebírat jeho vzorky. Zjednodušené celní prohlášení, obchodní
nebo úřední doklad nebo zápis do protokolu, které propouštění zboží doprovází, musí obsahovat
alespoň údaje nutné ke ztotožnění zboží. Také v případě zjednodušeného postupu odpovídá
za správnost a dostatečnost údajů v celním prohlášení a přiložených dokladů deklarant
(zde stěžovatel). V nyní projednávané věci není sporu o tom, že zboží, u něhož bylo doměřeno
antidumpingové clo, bylo propuštěno v rámci zjednodušeného postupu, jehož uplatnění plyne
z jednotlivých celních prohlášení založených ve správním spise.
Podle čl. 78 odst. 1 ve spojení s čl. 13 celního kodexu mohou celní orgány z úřední
povinnosti nebo na žádost deklaranta celní prohlášení přezkoumat (srov. také §127 zákona
č. 13/1993 Sb., celní zákon, v relevantním znění). Pravidla vzniku celního dluhu, který může být
zjištěn mj. na základě následné kontroly prováděné podle citovaných ustanovení, jsou upravena
v čl. 201 a násl. celního kodexu.
Podle čl. 11 odst. 1 celního kodexu může každá osoba od celních orgánů požadovat
informaci o používání celních předpisů. Nevztahuje-li se žádost na skutečně zamýšlený dovoz
nebo vývoz, mohou ji celní orgány zamítnout.
Stěžovatel v kasační stížnosti nerozporuje, že celní dluh vznikl, avšak toliko nesouhlasí
s provedením jeho dodatečného zaúčtování (výměru), neboť podle něj byly splněny podmínky
pro uplatnění výjimky ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
Jak již přiléhavě konstatovali krajský soud a žalovaný, podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008 - 96, publ. pod č. 1701/2008 Sb. NSS,
platí: „K aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství,
je nutné splnit tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany
samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou
zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna
ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení. Pouze tehdy, jestliže jsou tyto tři podmínky
splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno.“
S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku zdůraznil, že v rámci splnění první z uvedených podmínek „právo na to, aby dovozní
clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání
příslušných orgánů“. Z citovaného rozsudku rovněž plyne, že předmětem řízení o propuštění zboží
do volného oběhu je a priori posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro propuštění zboží,
nikoli otázka, zda deklarant správně zařadil dovážené zboží v rámci příslušné nomenklatury.
V případě pouhé akceptace celního prohlášení nedochází k aktivnímu jednání celního
orgánu v uvedeném smyslu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014,
č. j. 5 Afs 3/2014 - 40).
S ohledem na výše uvedené lze podle Nejvyššího správního soudu učinit závěr,
že za chybu celního orgánu se nepovažuje, pokud v souladu s čl. 11 celního kodexu poskytne
subjektu dovážejícímu zboží informaci o používání celních předpisů, a to v míře obecnosti
odpovídající žádosti takového subjektu. Taková informace bez dalšího nezakládá dobrou víru
subjektu dovážejícího zboží a nezbavuje jej povinnosti znát relevantní předpisy a povinnosti
zařadit konkrétní dovážené zboží v rámci příslušné nomenklatury s ohledem na jeho specifické
vlastnosti. Ad absurdum by opačný výklad vedl k závěru, že podá-li si subjekt žádost o informaci
o používání celních předpisů podle čl. 11 celního kodexu, ve které obecně uvede druh
dováženého zboží, jež ale ve skutečnosti může mít mnohé konkrétní podoby a specifické
vlastnosti určující jeho sazební zařazení, mohl by zboží zařadit vždy do „nejvýhodnější“ položky
(podpoložky) nomenklatury pro takový druh zboží, neboť celní orgán na ni (mimo jiné) v obecné
rovině v poskytnuté informaci odkázal. Takový závěr je třeba odmítnout, a to tím spíše,
pokud z poskytnuté informace zjevně plyne „nevýlučnost“ sazebního zařazení, o němž je subjekt
informován (tedy že dotazované zboží lze zařadit pod různé položky (resp. podpoložky)
nomenklatury podle jeho konkrétnějších vlastností). Na uvedeném nic nemění ani skutečnost,
že čl. 11 věta druhá celního kodexu umožňuje celním orgánům zamítnout žádost, nevztahuje-li
se na skutečně zamýšlený dovoz nebo vývoz. Z citované věty nelze bez dalšího dovodit,
že celní orgán vždy poskytuje toliko přesné informace ke zcela konkrétnímu zboží.
Stěžovatel ve své žádosti ze dne 2. 6. 2006 zboží popsal pouze obecně jako „splétaná lanka
ze železa a oceli“ o určitém průměru (viz výše). Celní orgán poskytl stěžovateli informaci
podle čl. 11 celního kodexu ze dne 14. 11. 2006 v míře obecnosti odpovídající žádosti,
přičemž přímo z textu informace plyne, že konkrétní zařazení zboží je závislé na dalších jeho
vlastnostech a okolnostech dovozu (zejm. způsob galvanizace; stát, odkud je zboží dováženo).
Je třeba poznamenat, že ve smyslu čl. 11 celního kodexu je povinností celního orgánu odpovědět
na žádost každé osoby o informaci o používání celních předpisů, vztahuje-li se na skutečně
zamýšlený dovoz. To však neznamená, že celní orgán musí zjišťovat a vyhledávat doplňující
informace, pátrat po tom, zda a jaké konkrétní zboží tázající se subjekt bude skutečně dovážet,
atp. Žádnou takovou povinnost dotčené právní předpisy nepředpokládají.
Jak uvedl již krajský soud, informace nebyla zcela jednoznačně poskytnuta
ke konkrétnímu nezpochybnitelně identifikovanému zboží. Povinností stěžovatele bylo
konečným způsobem správně zařadit dovážené zboží, což celní orgán toliko na základě obecně
formulované žádosti a přiložených fotografií nemohl učinit, neboť z nich nebylo možné
zjistit způsob galvanizace, průměr lanek ani jak jsou konkrétně spletena. Argument, že fotografie
byly ve stejné kvalitě, jako ty užité Celně technickou laboratoří, nemůže obstát. Fotografie
toliko dokumentovaly vzorky, které jí byly fyzicky k dispozici a jež byly podrobeny
kontrole; samy o sobě tedy nebyly podkladem pro sazební zařazení zboží. Stěžovatel
je hospodářským subjektem, který v rámci své podnikatelské činnosti dováží zboží ze zahraničí.
K tomu je držitelem povolení zjednodušeného celního prohlášení (srov. čl. 253 a násl. nařízení
Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí celní kodex). Je proto zcela legitimní požadovat,
aby znal příslušné právní předpisy týkající se dovozu. Ze všech uvedených důvodů nelze
poskytnutou informaci ze dne 14. 11. 2006 považovat za chybu celních orgánů přičitatelnou jejich
aktivnímu jednání ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Celní orgány se v uvedeném
ohledu nedopustily žádného pochybení; naopak to byl stěžovatel, kdo nedostál svým
povinnostem spojeným se správným zařazením zboží, a tedy s řádným podáním celního
prohlášení. Vlastnosti zboží podstatné pro jeho sazební zařazení v rámci příslušné nomenklatury
mu přitom byly známy, jak plyne z faktur na propouštěné zboží a vyjádření zástupce stěžovatele
Ing. Š. zaznamenaného v protokolu Celního ředitelství Olomouc ze dne 14. 2. 2011, č. j. 1085-
05/2011-130100-24 (viz výše).
Stěžovatel v žalobě a kasační stížnosti tvrdil, že při prvním dovozu zboží v roce 2007
proběhla jeho fyzická kontrola včetně odběru vzorků, z čehož dovozoval chybu celních orgánů,
jež zboží na základě celního prohlášení stěžovatele propustily. Uvedená tvrzení však nemají
oporu ve správním spise. Obsahem správního spisu není žádný protokol o odběru zboží
či kontrole jeho vzorků, a ani z celních prohlášení (JSD) neplyne, že by k odběru došlo.
Odběr ani kontrola vzorků nebyly povinnou náležitostí, bez které zboží nemohlo být propuštěno.
Ze správního spisu (zejm. z úředního záznamu ze dne 1. 3. 2012 sepsaného panem N.) naopak
vyplývá, že vzorky zboží odebrány nebyly a k jejich kontrole nedošlo. Nejvyšší správní soud tak
ve shodě s krajským soudem neshledal důvodnou argumentaci stěžovatele týkající se odběru
vzorků, kterou navíc poprvé uplatnil až v žalobě (podrobněji viz dále).
S ohledem na výše uvedené nemůže obstát názor stěžovatele, že dovážené zboží zařadil
do konkrétní podpoložky nomenklatury v dobré víře na základě aktivního jednání celních orgánů.
Ve shodě s krajským soudem považuje Nejvyšší správní soud za nadbytečné zabývat se dalšími
dvěma podmínkami pro aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, neboť již nesplnění
prvních z nich (tj. nevybrání cla následkem chyby celního orgánu) vylučuje uplatnění výjimky
z doměření cla podle citovaného ustanovení. Kasační námitku týkající se nesprávné aplikace
citovaného ustanovení Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že krajský soud pochybil, pokud neprovedl
navrhované důkazy, a sice výslechy svědků - zaměstnanců stěžovatele a celního orgánu,
kteří byli přítomni propuštění zboží do volného oběhu při jeho prvním dovozu v roce 2007.
Krajský soud dovodil, že stěžovatel uvedenou námitku vznesl a předmětné důkazy
na její podporu navrhl poprvé až v řízení před krajským soudem. Nic mu ovšem nebránilo učinit
tak již v řízení před celními orgány, neboť o tvrzených skutečnostech věděl v okamžiku průběhu
následného kontroly a správního řízení a již v té době mohly navrhované důkazy zjevně sloužit
k jejich prokázání. Stěžovatel tak nemohl podle krajského soudu napravit svou liknavost
až v řízení před krajským soudem, neboť soudní řízení nemůže v tomto ohledu nahradit řízení
před celními orgány.
Uvedené závěry krajského soudu musí Nejvyšší správní soud korigovat,
a to s ohledem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 – 71. V tomto usnesení rozšířený senát dospěl k následujícím závěrům:
„I. Skutečnost, že obviněný z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní (§73 odst. 2
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), automaticky neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující zjištěný
skutkový a právní stav a jim odpovídající důkazní návrhy, které jako žalobce poprvé uplatnil až v řízení před
krajským soudem dle §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jsou bez dalšího nepřípustné. II. Žalobní tvrzení či důkazní
návrhy krajský soud nemůže odmítnout jako opožděné nebo účelové jen proto, že je obviněný z přestupku
neuplatnil, ač tak dle §73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, učinit mohl, v řízení před správními
orgány. Krajský soud však na základě skutkového a právního stavu věci, který je dle §75 odst. 2 s. ř. s. povinen
v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato žalobní tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými,
a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné (§52 odst. 1 s. ř. s.). Tyto své závěry musí
krajský soud náležitě odůvodnit. III. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí ve smyslu §75 s. ř. s.,
je krajský soud povinen zkoumat, zda správní orgány bez ohledu na způsob obhajoby obviněného v řízení
o přestupku dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném
pro rozhodnutí o přestupku (§3 správního řádu). Pokud krajský soud zjistí, že správní orgány takto
nepostupovaly, bude na něm, aby na základě žalobních tvrzení a navrhovaných důkazů pochybnosti o skutkovém
stavu sám odstranil (§77 odst. 2 s. ř. s.). To může učinit porovnáním s důkazy již provedenými v řízení před
správními orgány, zopakováním důkazů již provedených nebo provedením důkazů nových. Jsou-li nedostatky
ve zjištění skutkového stavu takového rozsahu, že jejich odstraňování by znamenalo nahrazovat činnost správních
orgánů soudem, uloží krajský soud tuto povinnost správnímu orgánu.“ Přestože se citované usnesení
rozšířeného senátu týká přestupkové věci, mají jeho závěry do značné míry obecnou platnost
a jsou aplikovatelné rovněž v nyní projednávané věci.
Na základě výše uvedeného tedy nelze souhlasit s krajským soudem v závěru,
že stěžovatelem až v žalobě navržené důkazy nebylo zapotřebí provádět již z toho důvodu,
že je mohl navrhnout v řízení před celními orgány, což ovšem neučinil. Soud při svém
rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co nalezl správní orgán,
a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení. Soud hodnotí
správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem samostatně a nezávisle
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 – 99).
Na stranu druhou, pokud správní orgány opatří takovou sadu důkazů, z níž po jejich řádném
zhodnocení lze učinit věrohodný skutkový závěr, pak změna pasivního postoje žalobce
(stěžovatele) v aktivitu v soudním řízení zřejmě nepovede k jeho úspěchu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 – 47, na který rozšířený senát
ve výše citovaném usnesení rovněž odkazuje).
Ke sporné otázce, zda došlo k odebrání vzorku zboží při jeho prvním dovozu,
v projednávané věci přitom správní orgány učinily dostatečná skutková zjištění, která mají oporu
ve spise. Jak již bylo uvedeno, obsahem správního spisu není žádný protokol o odběru zboží
či kontrole jeho vzorků, a ani z celních prohlášení (JSD) neplyne, že by k odběru došlo.
Odběr ani kontrola vzorků nebyly povinnou náležitostí, bez které zboží nemohlo být propuštěno.
Ze správního spisu, a to především z úředního záznamu pana N. ze dne 1. 3. 2012, je naopak
zřejmé, že vzorky zboží odebrány nebyly a k jejich kontrole nedošlo. Obsahem správního spisu
tedy bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že k stěžovatelem tvrzenému odebrání vzorku
zboží při jeho prvním dovozu nedošlo a za tohoto stavu je i dle názoru Nejvyššího správního
soudu nadbytečné provádět důkazy navržené stěžovatelem, tj. výslechy svědků - zaměstnanců
stěžovatele a celního orgánu.
Nejvyšší správní soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že krajský soud,
přes korekci jeho závěrů shora, v konečném důsledku nepochybil, pokud důkazním návrhům
stěžovatele nevyhověl. Ani kasační námitku nedostatečného dokazování před krajským soudem
neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel úspěch neměl a žalovanému, který měl ve věci úspěch, žádné náklady s tímto řízením
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu