ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.104.2013:61
sp. zn. 5 As 104/2013 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: P. V., zast.
JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 12, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013,
č. j. 6 Ca 109/2009 - 47,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013, č. j. 6 Ca 109/2009 - 47,
se ruší .
II. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 13. 3. 2009, č. j. 155/2007-190/TAXI/26,
a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2. 3. 2007, č. j. MHMP
393566/2006/DOP-T/Ho, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 200 Kč
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto ro zsudku k rukám JUDr. Kláry Long Slámové,
advokátky.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2009, č. j. 155/2007-190/TAXI/26, žalovaný dle §90 odst. 1
písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správn í řád“), k odvolání žalobce změnil
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy, ze dne 2. 3. 2007, č. j. MHMP
393566/2006/DOP-T/Ho, tak, že řízení ve věci porušení §21 odst. 4 zákona č. 111/1994 Sb.,
o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), a §11
odst. 1 písm. b) a §14 odst. 3 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční
dopravě (dále jen „vyhláška č. 478/2000 Sb.“), spočívajícího v neoznačení vozidla taxislužby
v horní polovině obou předních dveří platným evidenčním číslem, bylo zastaveno a zároveň bylo
rozhodnuto tak, že žalobce porušil dne 4. 9. 2006 §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě
v návaznosti na §15 odst. 1 vyhlášky č. 478/2000 Sb. tím, že po ukončení přepravní služ by
nevydal cestujícím doklad o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny taxametru, za což mu byla
uložena pokuta v částce 50 000 Kč. Zároveň bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit
náklady správního řízení ve výši 1000 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, č. j. 6 Ca 109/2009 - 47, zamítl.
Městský soud konstatoval, že rozhodnutím žalovaného byla žalobci uložena pokuta za to,
že po ukončení jízdy, v rozporu s §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě, nevydal cestujícím
doklad o zaplacení jízdného jako výstup z taxametru. Proto dle městského soudu neobstojí
námitky žalobce o tom, že taxametr užíval a tuto skutečnost doložil dokladem z taxametru
a že vyúčtovaná cena byla odpovídající. Žalobci totiž nebylo kladeno za vinu neužívání taxametru,
ale nevydání výstupu z taxametru cestujícím.
K obdobnému závěru dospěl městský soud ve vztahu k argumentaci žalobce o tom,
že audiovizuální záznam není způsobilý důkazní prostředek ke stan ovení a měření délky jízdy.
I v tomto případě totiž tyto námitky směřovaly k tomu, že doklad o jízdě, který byl do správního
spisu založen, pochází ze zaplombovaného taxametru; námitky se dále vztahují k délce
uskutečněné jízdy či k platnosti či neplatnost i uvedeného dokladu a k tomu, že se správní orgány
s předložením dokladu žalobcem nevypořádaly. Pro naplnění vytýkané skutkové podstaty
však bylo dle městského soudu rozhodné to, zda žalobce po uskutečnění jízdy vydal či nevydal
doklad o jízdě cestujícím. Tento základní skutkový předpoklad bylo třeba ve věci prokazovat a to,
že následně byl doklad žalobcem v průběhu správního řízení předložen, nemá na naplnění
skutkové podstaty správního deliktu bezprostřední vliv. Co se týká argumentace o nepřípustnosti
užití audiovizuálního záznamu coby důkazního prostředku s tím, že se jednalo o nezákonně
získaný důkaz, bylo dle městského soudu pro závěr o důvodnosti žaloby třeba posoudit
důvodnost uplatněné námitky tak, jak byla žalobcem koncipována. I kdyby městský soud shledal
nepřípustnost vyhotovení a užití daného důkazního prostředku, nemohl by shledat žalobní
námitky, které tuto okolnost zmiňují, důvodnými, neboť žalobce tuto okolnost uvádí
v souvislostech, které nejsou pro naplnění předmětné skutkové podstaty rozhodné; nepřípustnost
užití takového důkazního prostředku namítá žalobce ve vztahu k tomu, že jím nebyly vyvráceny
namítané skutečnosti (délka jízdy, zapnutý taxametr), které však městský soud za rozhodné
ve věci neshledal. Žalovaný se přitom otázce přípustnosti využití tohoto typu důkazního
prostředku ve svém rozhodnutí věnoval.
Pakliže žalobce vznesl námitky ohledně rozporů ve výpovědích svědků, městský
soud se s nimi neztotožnil. Z protokolů o výpovědích obou ve správním řízení slyšených
svědků vyplývá, že jednoznačně a shodně uvedli, že řidič doklad z taxametru nevydal, a tato
tvrzení korespondují s tím, co předtím tito svědci uvedli v „ oznámení o provedené přepravě“.
Jako nepodložené a v rozporu s provedenými důkazy se pak jeví tvrzení žalobce, že předání
dokladu o zaplacení jízdného mu cestující znemožnili tím, že nevyčkali jeho vytištění a opustili
vozidlo.
Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu s §3 správního řádu,
dle něhož postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že si dostatečným způsobem obstaral podklady
pro své rozhodnutí a uvedl, jakými úvahami se řídil při utváření závěru o skutkovém stavu.
Žalobce též považoval uloženou pokutu za neodůvodněnou a nepřiměřeně vysokou.
K tomu městský soud uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrná úvaha
žalovaného, z níž při stanovení výše pokuty vycházel. K námitce týkající se nepřiměřenosti výše
pokuty městský soud konstatoval, že byla výsledkem správního uvážení, jehož meze byly dány
§35 odst. 3 zákona o silniční dopravě, dle kterého byl správní orgán oprávněn uložit pokutu
až do výše 750 000 Kč. V tomto ohledu nelze konstatovat překročení zákonem stanovených mezí
správního uvážení ani jeho zneužití, když se žalovaný řídil zákonem stanovenými kritérii, podle
nichž se přihlíží k závažnosti, významu a době trvání protiprávního jednání a k rozsahu
způsobené škody (viz §36 odst. 2 zákona o silniční dopravě). Žalovaný při stanovení výše pokuty
v souladu se zákonem hodnotil jednotlivá kritéria a zabýval se jimi. Vzhledem k tomu, že délka
správního řízení není zákonným kritériem, ke kterému je žalovaný povinen při ukládání pokuty
přihlédnout a které by mohlo ovlivnit výši ukládané pokuty, nelze považovat za pochybení
žalovaného, pokud při stanovení výše pokuty délku správního řízení nezohlednil.
Městský soud žalobci částečně přisvědčil, že žalovaný při odůvodnění výše uložené
pokuty, resp. jejího snížení blíže nerozvedl (nerozebral) poměr závažnost i jednání, pro které bylo
řízení zastaveno, a jednání, pro které bylo řízení nadále vedeno. Jestliže se však žalovaný
při odůvodnění výše pokuty podrobně zabýval kritériem „závažnosti“ u jednání – nevydání
dokladu o zaplacení jízdného jako výstupu z taxame tru, za které byl žalobce sankcionován,
dostatečně tak dle názoru městského soudu odůvodnil, proč (z jakých důvodů) ukládá pokutu
ve výši 50 000 Kč, resp. proč snížil původně uloženou pokutu o 5000 Kč. Napadené rozhodnutí
tak dle názoru městského soudu nelze v dané části považovat za nepřezkoumatelné.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dle městského soudu vyplývá, že žalovaný
při stanovení výše pokuty (potažmo jejího snížení) zohlednil i její výchovný (nápravný) účinek.
Uvedl totiž, že aby pokuta tento úč inek naplnila, musí se jednat o citelný zásah do majetkové
sféry žalobce. S poukazem na to, v jaké části zákonného rozmezí (sazby) byla pokuta uložena
(v první patnáctině), uzavřel, že k výraznějšímu snížení nepřistoupil. Uvedeným poukazem
žalovaný dle názoru městského soudu konkretizoval citelnost zásahu do majetkové sféry žalobce.
Ani v tomto ohledu nelze proto rozhodnutí žalovaného považovat za nepřezkoumatelné.
Městský soud tak uvedl, že uloženou pokutu považuje za přiměřenou a odpovídající
kritériím dle §36 odst. 2 zákona o silniční dopravě. Z tohoto důvodu nevyhověl návrhu žalobce
na moderaci uloženého trestu, neboť o upuštění od trestu nebo o jeho snížení v mezích zákonem
dovolených může soud v souladu s §78 odst. 2 s. ř. s. rozhodnout pouze tehdy, byl-li trest uložen
ve zjevně nepřiměřené výši, k čemuž v daném případě nedošlo. Navíc žalobce v řízení před
soudem neuváděl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by zjevná nepřiměřenost jemu uložené
sankce vyplývala, a nelze ani dovodit, že uložená pokuta by pro žalobce měla mít likvidační
charakter; nelze tedy žalovanému vytýkat, že se žalovaný tímto hodnocením nezabýval. Pokud
se jedná o odkaz žalobce na praxi správních orgánů v oblasti taxislužby v jiných obcích, jednalo
se dle městského soudu o obecné tvrzení žalobce, které nebylo podloženo odkazem na žádné
konkrétní řízení. Z tohoto důvodu dané tvrzení nemůže být bráno městským soudem ve vztahu
k uvedené námitce v potaz.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel předně namítl, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný
v tom smyslu, že městský soud vůbec nerozhodl o eventuálním petitu obsaženém v žalobě,
aby soud postupem dle §65 odst. 3 s. ř. s., resp. §78 odst. 2 s. ř. s. rozhodl o upuštění od trestu
uloženého rozhodnutím žalovaného nebo o snížení uloženého trestu v mezích stanovených
zákonem. V tomto ohledu stěžovatel v podrobnostech odkázal na rozsudky zdejšího soudu
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 6 As 39/2006 – 45, a ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 8/2013 – 31
(zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Stěžovatel dále uvedl, že v době podání kasační stížnosti od spáchání údajného deliktu
uběhlo již více než sedm let. V této souvislosti stěžovatel poukázal na změnu příslušné právní
úpravy obsažené v §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě, která již není ve vztahu k povinnosti
vydat doklad o zaplacení jízdného tak striktní. I ve správním trestání by se měla uplatnit zásada
odvoditelná z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a na jednání
stěžovatele by se mělo užít pozdějšího, pro něj příznivějšího zákona. V souvislosti s tím poukázal
stěžovatel také na to, že vždy řádně používal taxametr, což doložil ve správním řízení i dokladem
o zaplacení jízdného ze dne 4. 9. 2006. Tento doklad vypovídá o tom, že zákazníky nepoškodil
a částka za jízdu byla přiměřená okolnostem. Správní orgány se však tímto dokladem řádně
nezabývaly, své závěry neodůvodnily; nadto stěžovatel zpochybňuje, že jízdu s kontrolními
pracovníky provedl za okolností, které tyto osoby uváděly, resp. že jízdu s nimi vůbec uskutečnil
on sám.
Dále stěžovatel považoval uloženou pokutu za příliš vysokou a její výši za nedostatečně
odůvodněnou. Poukázal na to, že dosud u něj nebylo shledáno porušení právních předpisů
upravujících výkon taxislužby a že samo projednání věci je pro něj dostatečným trestem,
neboť od doby spáchání údajného deliktu neporušil žádný právní předpis. Stěžovatel v této
souvislosti opět upozornil na dobu, která proběhla od spáchání údajného deliktu, a na změnu
právní úpravy, která s účinností od 1. 5. 2013 jednak „změkčila“ přísnost povinností provozovatele
taxislužby ohledně vydání dokladu o jízdě, jednak stanovila nižší horní hranici pokuty pro případ
porušení příslušné povinnosti. Výše pokuty nebyla ve smyslu zákona o silniční dopravě řádně
odůvodněna s ohledem na zákonná kritéria; mechanismus určení její výše není transparentní
ani objektivní. Navíc, když stěžovatel dodal zmíněnou kopii dokladu vytištěnou ze svého
taxametru, nelze v jeho jednání spatřovat porušení zákona o silniční dopravě a ani se zabývat
otázkou vyměření pokuty. Zároveň by na výši pokuty měla mít vliv i délka správního řízení,
která byla v daném případě nepřiměřená, a mělo by být zohledněno, že v jiných obcích České
republiky se tak vysoké pokuty ukládají pouze ve výjimečných případech.
Konečně stěžovatel zastával názor, že ve správním řízení využitý audiovizuální záznam
nemůže sloužit jako důkaz. Odkazoval přitom na §12 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník a na právo na ochranu osobnosti, které je na ústavní úrovni zaručeno v Listině, potažmo
je chráněno i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Dle stěžovatele zákon, který umožňuje prolomení uvedeného práva a pořizování audiovizuálních
záznamů pro účely příslušných řízení, musí být dostatečně jasný a podrobný a jeho výkla d by měl
být restriktivní. S ohledem na závěry judikatury a právní nauky tyto požadavky nesplňuje
§51 správního řádu, na který se v této otázce odvolávaly správní orgány (jako příklad úpravy,
která věc normuje dostatečně, stěžovatel uvedl úpravu obsaženou v trestním řádu).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí a kromě jiného uvedl,
že není dán prostor pro aplikaci čl. 40 odst. 6 Listiny. Tak je tomu s ohledem na změnu relevantní
právní úpravy jen u řízení, která dosud nebyla p ravomocně skončena, a v těchto řízeních
také žalovaný příslušným způsobem postupuje (i po změně právní úpravy delikt spočívající
v nesprávném používání taxametru řadí k těm nejzávažnějším). O správním deliktu bylo řádně
rozhodnuto dle právní úpravy účinné v době spáchání deliktu; žalovaný ve vztahu k následnému
soudnímu přezkumu poukazuje na §75 odst. 1 s. ř. s., dle něhož při přezkoumání rozhodnutí
vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Žalovaný též upozornil na to, že předložení výstupu z taxametru není způsobilé
zpochybnit správními orgány zjištěný skutkový stav, přičemž žalovaný navíc věrohodnost tohoto
výstupu zpochybňoval.
Ve vztahu k argumentaci stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění výše pokuty
a její nepřiměřenosti, žalovaný uváděl, že při rozhodování vycházel z kritérií dle §36 odst. 2
zákona o silniční dopravě, a to z těch, která v dané věci pojmově přicházela v úvahu. Poukazoval
na to, že předmětný delikt je svou povahou ohrožovací a znakem jeho skutkové podstaty není
vznik škody. Žalovaný taktéž uvedl, v čem spatřuje závažnost jednání spočívajícího v tom,
že cestujícímu není vydán doklad o zaplacení jízdného, a v tomto směru žalovaný odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 156. Vzhledem
k horní hranici pro stanovení výše pokuty u dané skutkové podstaty (750 000 Kč) nepovažoval
žalovaný pokutu ve výši 50 000 Kč za nepřiměřenou společenské nebezpečnosti protiprávního
jednání stěžovatele. V podobných případech jsou nezřídka ukládány pokuty i ve výši 100 000 Kč.
Likvidační charakter pokuty přitom stěžovatel nenamítá.
Žalovaný závěrem dodal, že jednání stěžovatele považoval za prokázané ji ž na základě
oznámení o poskytnuté přepravě sepsaných cestujícími bezprostředně po dané přepravě
i na základě následně provedených výslechů těchto cestujících. K pořízenému audiovizuálnímu
záznamu bylo přihlédnuto pouze pro ilustraci zjištěných skutečností a nebylo třeba
z něj při dokazování vycházet. Absence tohoto záznamu by neměla žádný vliv na výsledek
provedeného dokazování ani na rozhodnutí žalovaného o uložení sankce.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti poukázal mj. na změnu právní úpravy a v souvislosti
s tím zmínil potřebu postupu dle čl. 40 odst. 6 Listiny, dle něhož „[t] restnost činu se posuzuje a trest
se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže
je to pro pachatele příznivější“. Pátý senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení
věci zjistil, že se uplatněním uvedené zásady v rámci správního trestání zabýval již druhý senát
zdejšího soudu, který v rozsudku ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 – 77, publikovaném
pod č. 1684/2008 Sb. NSS, uvedl, že „ pokud určité jednání budoucí zákonná úprava ‚dekriminalizuje‘ ,
tzn. již nadále ho nepovažuje za společensky škodlivé či nebezpečné, není dán žádný rozumný důvod,
aby v dobíhajících řízeních ještě trestáno bylo“.
S tímto názorem druhého senátu Nejvyššího správ ního soudu, který zakládal dle názoru
pátého senátu neopodstatněnou výjimku ze zásady vyjádřené v §75 odst. 1 s. ř. s., pátý senát
zdejšího soudu nesouhlasil, a věc proto usnesením ze dne 8. 9. 2015, č. j. 5 As 104/2013 – 32,
předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 5 As 104/2013 – 46, rozhodl
takto:„Rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delik t v situaci, že zákon,
kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout
k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu
posoudí a trest uk ládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán,
je-li to pro pachatele příznivější.“
V odůvodnění citovaného usnesení rozšířený senát mj. uvedl, že „ [t]am, kde správní
soud posuzuje právní stránku věci, proto musí mít podle rozšířeného senátu stejný právní prostor či rámec,
jaký (by) měl správní orgán. Nelze přece připustit, aby existoval významný rozdíl mezi kognicí správního orgánu
v běžícím řízení, soudu přezkoumávajícího jeho výsledek (meritorní rozhodnutí o vině a trestu) a posléze
zase správního orgánu, který pokračuje v řízení poté, co mu soud jeho rozhodnutí (z jiných důvodů) zrušil.
Je-li soud nadán úplnou kasační pravomocí nejen z hlediska nezákonnosti správního rozhodnutí, vadného řízení,
ale i nedostatečnosti skutkových zjištění, je zřejmé, že i hmotněprávní posouzení věci musí odpovídat
aktuálnímu právnímu stavu v době jeho rozhodování. Plná jurisdikce se tedy uplatní jak co do jejího
obsahu, tak co do času. Na tom nic nemění fakt, že by soud nenahrazoval svým výrokem správní rozhodnutí
(s výjimkou moderace), ale na příznivější změnu zákona by reagoval prostým kasačním výrokem bez stopy výtky
vůči správnímu orgánu I. a II. stupně, ovšem se závazným právním názorem k aplikaci a interpretaci hmotného
práva na správním orgánem správně zjištěný (či soudem doplněný) skutkový stav. Důležité ovšem je, aby soud
měl povinnost zkoumat, zda nedošlo ke změně zákona, bez ohledu, jestli to žalobce učiní předmětem svých
žalobních námitek“.
Uvedené závěry rozšířený senát učinil právě v posuzované věci a je tudíž třeba
je na tuto věc uplatnit, neboť zákonem č. 102/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb.,
o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon
č. 102/2013 Sb.“), účinným od 1. 5. 2013, došlo k novelizaci zákona o silniční dopravě
v ustanoveních, která se týkají posuzované věci, a to
takto:
• Podle znění §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě, účinného do 30. 4. 2013, tedy v době
spáchání správního deliktu dne 4. 9. 2006 i v době rozhodování žalovaného dne
13. 3. 2009, „[p]rovozovatel taxislužby je povinen zajistit, aby řidič při výkonu taxislužby používal
taxametr uvedený v odstavci 2 a po ukončení jízdy bez vyzvání vydal cestujícímu nepoškozený a čitelný
doklad o výši jízdného pořízený jako výstup z tiskárny taxametru“ (zvýraznění doplněno).
• Podle znění §21 odst. 3 zákona o silniční úpravě, účinného od 1. 5. 2013, „[d]opravce,
který provozuje taxislužbu vozidlem taxislužby, je povinen zajistit, aby při nabízení nebo p oskytování
přepravy, včetně činností s tím souvisejících: (…); d) vozidlo taxislužby bylo vybaveno 1. měřicí sestavou
taxametru splňující požadavky zvláštního právního předpisu, jejíž součástí je taxametr, měřicí převodník
ujeté vzdálenosti, paměťová jednotka a tiskárna (dále jen „taxametr“), 2. knihou taxametru
a 3. záznamy o přepravě podle písmene h) z právě probíhajícího dne nebo záznamem o přepravě
z poslední poskytnuté přepravy, pokud v právě probíhajícím dni nebyla vozidlem taxislužby žádná
přeprava uskutečněna; e) v taxametru byly nastaveny údaje a hodnoty odpovídající skutečnosti; g) řidič
taxislužby řádně obsluhoval taxametr a zajistil zaznamenání skutečného průběhu přepravy; h) řidič
taxislužby ihned po ukončení přepravy pořídil jako výstup z tis kárny taxametru záznam o přepravě;
a i) řidič taxislužby cestujícímu vydal doklad o zaplacení jízdného pořízený jako výstup z tiskárny
taxametru, pokud o něj cestující požádá“ (zvýraznění doplněno). Podle §21d odst. 4 téhož
zákona, ve znění účinném od 1. 5. 2013, „[p]ři výkonu práce řidiče taxislužby je řidič vozidla
taxislužby, které je vybaveno taxametrem, povinen a) řádně obsluhovat taxametr a zajistit zaznamenání
skutečného průběhu přepravy, b) ihned po ukončení přepravy pořídit jako výstup z tiskárny taxametru
záznam o přepravě obsahující předepsané náležitosti a c) vydat cestujícímu doklad o zaplacení jízdného
pořízený jako výstup z tiskárny taxametru obsahující předepsané náležitosti, pokud o doklad cestující
požádá“ (zvýraznění doplněno).
• Podle §35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném v době spáchání
správního deliktu a až do 31. 5. 2012, „[d]opravní úřad nebo Ministerstvo dopravy při porušení
tohoto zákona uloží pokutu až do výše 750 000 Kč dopravci, který poruší ustanovení §21“.
• Podle §35 odst. 3 písm. f) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném od 1. 6. 2012
do 30. 4. 2013, „[d]opravní úřad nebo Ministerstvo dopravy při porušení tohoto zákona uloží pokutu
až do výše 750 000 Kč dopravci, který poruší ustanovení §21“ .
• Podle §35 odst. 2 písm. t) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném od 1. 5. 2013,
„[d]opravní úřad nebo Ministerstvo dopravy při porušení tohoto zákona uloží pokutu až do výše
500 000 Kč dopravci, který v rozporu s §21 odst. 3 písm. i) nezajistí, aby při provozování taxislužby
vozidlem taxislužby řidič taxislužby cestujícímu vydal doklad o zaplacení jízdného pořízený jako výstup
z tiskárny taxametru“.
Z citované právní úpravy tedy vyplývá, že přijetím zákona č. 102/2013 Sb. jednak došlo
ke zúžení skutkové podstaty správního deliktu, z jejíhož naplnění byl stěžovatel uznán vinným
a která nyní předepisuje povinnost vydat doklad o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny
taxametru pouze tehdy, pokud o to cestující požádá, a jednak byla horní hranice pokuty
pro případ porušení této povinnosti snížena ze 750 000 Kč na 500 000 Kč.
S ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 5 As 104/2013 – 46, kterými je ve věci rozhodující pátý senát vázán (byť s nimi nesouhlasí
a naopak se ztotožňuje s odlišným stanoviskem uplatněným v dané věci třemi členy
rozšířeného senátu), tedy nelze považovat rozsudek městského soudu za správný,
neboť s ohledem na skutečnost, že po právní moci rozhodnutí žalovaného o správním
deliktu, ale před rozhodnutím městského soudu o žalobě, nabyla účinnosti změna zákona
o silniční dopravě, která je pro stěžovatele z hlediska vymezení vytýkané skutkové podstaty
příznivější, měl městský soud k této změně při přezkumu napadeného rozhodnutí přihlédnout
a žalobou napadené rozhodnutí zrušit, a to i přesto, že neshledal jakékoli pochybení žalovaného
v předmětné věci.
Zákonem č. 102/2013 Sb. totiž došlo k „ dekriminalizaci“ jednání stěžovatele v rozsahu,
z něhož vycházeli městský soud i žalovaný, tj. že stěžovatel, jakož to řidič a provozovatel
taxislužby nevydal cestujícím po ukončení jízdy bez vyzvání doklad o výši jízdného pořízený
jako výstup z tiskárny taxametru. Vzhledem k tomu, že byla ve výše uvedeném smyslu zúžena
skutková podstata vytýkaného správního deliktu, nenaplňuje stěžovatelovo jednání v rozsahu,
z něhož vycházeli městský soud i žalovaný, nadále znaky této skutkové podstaty.
Za této situace je proto namístě v souladu s citovaným usnesením rozšířeného senátu ze
dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46, rozsudek městského soudu zrušit. Z uvedených
důvodů se tedy Nejvyšší správní soud již dále nezabýval zbylými kasačními námitkami
stěžovatele, neboť jejich posouzení je s ohledem na učiněné závěry nyní bezpředmětné.
IV.
Závěr a náklady řízení
Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
Vzhledem k tomu, že v dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním
názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí žalovaného a případně
i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i přesto, že shledal rozhodnutí žalovaného, podle
skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu, zákonným, rozhodl Nejvyšší
správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak, že sám
rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. V něm budou správní orgány postupovat podle právního názoru
vysloveného v tomto rozsudku s odkazem na citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu v této věci.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Přestože v daném případě nebylo shledáno
pochybení žalovaného, měl stěžovatel ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší
vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl v řízení před městským
soudem zastoupen advokátem JUDr. Koljou Kubíčkem, jehož nástupcem byla v průběhu řízení
o kasační stížnosti rozhodnutím České advokátní komory ze dne 15. 12. 2014, č. j. 02-2330/14,
určena advokátka JUDr. Klára Long Slámová, náleží mu tedy náhrada nákladů spojených
se zastoupením. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta za zastupování ve výši 2 x 2100 Kč
za dva úkony právní služby, tj. p řevzetí a příprava zastoupení a podání žaloby ze dne 15. 4. 2009
[§7 bod 5, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném do 31. 12. 2012], a v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 2 x 300 Kč
za dva úkony právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 4800 Kč. Za zastoupení
v řízení o kasační stížnosti stěžovateli dále náleží odměna a náhrada h otových výdajů ve výši
1 x 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti ze dne 13. 11. 2013
[§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ve znění účinném
od 1. 1. 2013] a v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 1 x 300 Kč za jeden úkon právní
služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 3400 Kč. Nejvyšší správní soud tak přiznal
stěžovateli náhradu nákladů připadajících na jeho zastoupení ve výši 8200 Kč. Dále stěžovateli
náleží náhrada za zaplacené soudní poplatky za podání žaloby ve výši 2000 Kč a za kasační
stížnost ve výši 5000 Kč. Celkem tedy přiznal Nejvyšší správní soud stěžovateli na náhradě
nákladů řízení částku 15 200 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. ledna 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu