ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.171.2017:9
sp. zn. 5 As 171/2017 - 9
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2017, č. j. 31 A 97/2017 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se v kasační stížnosti domáhal zrušení usnesení
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 25. 4. 2017, č. j. 31 A 97/2017 - 37,
kterým byla odmítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení krajského
soudu (v pozici žalovaného) ze dne 5. 1. 2017, č. j. 29 A 257/2016 - 36. Krajský soud uvedl,
že v posuzované věci nebyla dána pravomoc krajského soudu o žalobě rozhodnout,
neboť stěžovatel napadl správní žalobou rozhodnutí krajského soudu jako orgánu soudní moci,
a nikoli rozhodnutí či postup orgánu v oblasti veřejné správy ve smyslu §4 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), proti kterému se lze bránit
žalobou ve správním soudnictví ve smyslu §65 a násl. s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že v řízení před krajským soudem nebyly splněny podmínky řízení
pro vydání napadeného usnesení. Uvedl, že v kasační stížnosti vznesl námitku podjatosti soudců
senátu 31 A krajského soudu, přičemž tvrdil, že se k jejich podjatosti dle §8 s. ř. s. nemohl
vyjádřit v řízení před krajským soudem. Dále namítl, že usnesení vydal k tomu nepříslušný krajský
soud a že byl nesprávně poučen o opravném prostředku. Také namítal, že v napadeném usnesení
došlo k záměně účastníka řízení, což nekorespondovalo s označením v podané žalobě.
Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu
svá podání, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11; rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje
převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu,
nýbrž pro samotné vedení sporu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v jiné věci stěžovatele
v usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 - 7, stěžovatel je „ (…) opět veden snahou vést
„spor pro spor“ (…) - stěžovatel užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost,
tedy aby napadl u jednoho krajského soudu rozhodnutí jiného krajského soudu, případně rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, přičemž tyto své úkony dále řetězí - a kasační stížnost (…) je tak zcela zjevně bez naděj e
na úspěch. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních
procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti
a k předložení plné moci udělené jím a dvokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 7 As 176/2012
či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené výzvy vůči stěžovateli obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné
procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem,
který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto
žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho
zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz např. usnesení ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 223/2015 - 43
či ze dne 8. 10. 2015, č. j. 3 As 185/2015 - 40, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto
znám)“.
V evidenci zdejšího soudu jsou vedeny ke dni podání této kasační stížnosti řádově stovky
spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího
soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje.
Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud ani v nyní
posuzované věci nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ani k předložení plné moci
udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, neboť nepochyboval,
že výše uvedený bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v posuzované věci.
V již citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 - 7, Nejvyšší správní
soud v daném ohledu dále konstatoval:
„Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní soud. Ve vztahu
k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli
zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích.
Pokud lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku vždy
nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012
sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne
17. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14, či z e dne 10. 10. 2012 sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní
soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem
a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto
povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Obdobný postup již opakovaně zvolil - byť vůči jinému stěžovateli - i Nejvyšší správní soud,
např. v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013
ze dne 4. 6. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013
ze dne 22. 10. 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady
i Ústavní soud, aniž by daného stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo
(srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13
ze dne 20. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13
ze dne 22. 10. 2013).
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména p rávo
na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem.
Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku
ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo ve vztahu
k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. 10 As 226/2014 - 16.“
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud i nyní posuzovanou kasační stížnost
stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 větou první ve spojení s §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu