ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.180.2015:51
sp. zn. 5 As 180/2015 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, zastoupený
Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2015, č. j. 31 A 42/2013 – 120,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 29. 8. 2012,
č. j. JMK 13282/2012, sp. zn. S-JMK 13282/2012 OŽP/Kuč, byly povoleny dle §56 odst. 1 a 2
písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v relevantním znění
(dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), výjimky ze zákazů u 25 zvláště chráněných druhů
rostlin a živočichů pro účely stavby „Rychlostní silnice R55, stavba 5510 Bzenec – Bzenec Přívoz“
(pozn. NSS: nyní dálnice D55; vzhledem k datu vydání žalobou napadených rozhodnutí
i rozsudku krajského soudu je i v tomto rozsudku nadále používáno původní označení
„rychlostní silnice R55“).
Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
17. 4. 2013, č. j. 2370/560/12 98440/ENV/12, sp. zn. OP 53/2012, zamítl a napadené
rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Žalobce napadl zmiňované rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který ji rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, č. j. 31 A 42/2013 - 120, zamítl. V odůvodnění
rozsudku krajský soud žalobci přiznal aktivní legitimaci k uplatňování nejen procesních,
ale i hmotněprávních žalobních námitek, a to na základě závěrů vyslovených v nálezu Ústavního
soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, a na něj navazujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015 - 295 (zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Krajský soud následně shledal nedůvodnými námitky žalobce mířící proti stanovisku
žalovaného k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí ze dne 30. 6. 2016,
č. j. 48189/ENV/06, které bylo vydáno pro 3 dílčí stavby 5509 – 5511 rychlostní silnice
R55 v úseku Moravský Písek - Rohatec (dále jen „stanovisko EIA 2006“), neboť dospěl k závěru,
že toto stanovisko může být přezkoumáváno až v rámci konečného správního rozhodnutí,
jehož je podkladem. Tímto rozhodnutím je v projednávané věci až územní rozhodnutí,
nikoliv rozhodnutí o výjimce podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Krajský soud se zabýval též námitkou žalobce směřující proti nedostatečnému
zdůvodnění, proč některé podmínky stanoviska EIA 2006 nebyly převzaty do rozhodnutí
o výjimce dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Krajský soud v této souvislosti poukázal
na obecnost daného žalobního bodu a stejně tak i příslušné odvolací námitky, která dle krajského
soudu bez bližšího zdůvodnění odkazovala téměř na veškeré podmínky stanoviska EIA 2006.
Krajský soud dále srovnal obsah daného stanoviska a podmínek, které správní orgány převzaly
do rozhodnutí o výjimce ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, a dospěl
k závěru, že došlo k převzetí všech relevantních podmínek uvedených v předmětném stanovisku,
neboť zahrnuty nebyly pouze podmínky týkající se archeologie, architektury, odpadového
hospodářství apod. Správní orgány tedy dle krajského soudu neměly povinnost tyto podmínky
stanoviska EIA 2006 do svých rozhodnutí jakkoliv přejímat, či uvádět, proč je do svého
rozhodnutí nezahrnuly.
Krajský soud rovněž shledal nedůvodným žalobní bod, dle něhož žalobce spatřoval
nezákonnost rozhodnutí o výjimce dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny v tom,
že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o výjimce ze zákazů ve zvláště chráněných územích
dle §43 téhož zákona. Krajský soud podotkl, že ačkoliv musí obě tato rozhodnutí předcházet
vydání územního rozhodnutí, nelze z právní úpravy dovodit, že by jejich vydání bylo na sobě
vzájemně závislé, přičemž obě řízení vedoucí k jejich vydání mají odlišný předmět.
K námitce nesplnění kumulativních podmínek pro udělení výjimky dle §56 zákona
o ochraně přírody a krajiny u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou předmětem
ochrany podle práva Evropských společenství (nyní Evropské unie – pozn. NSS), krajský soud
konstatoval, že ve fázi poměřování dvou veřejných zájmů podle citovaného ustanovení
se již nezvažuje, jaká z variant dálnice (rychlostní silnice) by byla – v souhrnu nejrůznějších
hledisek – nejvhodnější, neboť toto srovnávání již proběhlo během procesu vydávání stanoviska
EIA 2006. Proto nelze vzít do úvahy ani žalobcův odkaz na variantu rychlostní silnice R55
dle Ing. K., neboť tato varianta nenavazuje na úseky 5509 a 5511 a mohla by snad přijít do úvahy
právě jen při zkoumání vhodnosti jiných variant (před vydáním zmíněného stanoviska), nikoliv
však již při soudním přezkoumání konkrétního řešení výjimek pro předmětnou stavbu 5510.
V této souvislosti krajský soud odkazoval zejména na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 5. 2009, č. j. 1 As 111/2008 - 363, a ze dne 23. 6. 2011, č. j. 6 As 8/2010 - 323.
Krajský soud následně shledal, že ze souhrnného hodnocení dokumentů,
na něž poukázaly správní orgány, lze dovodit existenci veřejného zájmu na výstavbě R55
a správní orgány nepochybily ani při poměřování tohoto zájmu se zájmem na ochraně přírody
a krajiny. Závěr správních orgánů, že výstavba bude mít na dotčené zvláště chráněné druhy pouze
nevýznamný vliv, je dle krajského soudu přezkoumatelný. Správní orgány se jednotlivě zabývaly
dotčenými druhy a vždy vážily jejich rozšíření v rámci ČR i to, jaký biotop v dotčeném území
vyhledávají, zda mohou ke svým aktivitám využívat i jinou blízkou lokalitu či zda se výstavba
vůbec dotkne jejich životního cyklu.
K žalobní námitce ohledně podmínky č. 17 správního rozhodnutí prvního stupně krajský
soud poukázal na to, že již byla dostatečně vypořádána žalovaným na str. 11 žalobou napadeného
rozhodnutí. K požadavku žalobce na prodloužení tubusu, v němž má být rychlostní silnice
vedena, z důvodu lepší ochrany ptáků, krajský soud dále zdůraznil, že tento požadavek není
podložen závěry ornitologického posudku, ani žádným jiným odborným podkladem. Jak vyplývá
ze správního spisu, záměr v posuzované podobě, která je předmětem řízení o výjimce,
byl z ornitologického hlediska zcela dostatečně posouzen odbornou osobou K. P., který vyjádřil
souhlas s navrženou podobou, a nebylo důvodu se od jeho závěrů odchýlit. Stejně tak krajský
soud neshledal důvod k provedení důkazu výslechem svědka K. P., neboť předmětný
ornitologický posudek, jenž je součástí správního spisu, považoval krajský soud za jednoznačný.
II. Obsah kasační stížnosti
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž předně
namítal, že žalovaný přezkoumatelným způsobem nezdůvodnil, proč nepřevzal do svého
rozhodnutí některé podmínky stanoviska EIA 2006, čímž porušil §10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), v relevantním znění (dále jen „zákon
o posuzování vlivů na životní prostředí“). Správní orgán je dle stěžovatele vždy povinen
odůvodnit, které konkrétní podmínky ze stanoviska EIA nepřevzal a proč, přičemž
tato povinnost není vázána na procesní aktivitu účastníků řízení. V této souvislosti
stěžovatel odkazoval zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010,
č. j. 1 As 91/2009 - 83, a dále rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010,
č. j. 5 A 48/2010 - 108, a ze dne 13. 11. 2012, č. j. 8 Ca 90/2009 - 111. Stěžovatel dále podotkl,
že ve svém odvolání zmiňoval 31 konkrétních podmínek stanoviska EIA 2006, které dle jeho
názoru měly být do rozhodnutí o výjimce zahrnuty, jimiž se však žalovaný zabýval pouze obecně,
a nedostatečné bylo vypořádání této námitky i ze strany krajského soudu.
Stěžovatel dále namítal, že rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných
druhů rostlin a živočichů dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny mělo v dané věci
předcházet udělení výjimky dle §43 téhož zákona k zásahu do přírodní památky
Vojenské cvičiště Bzenec, neboť důvody rozhodnutí o této výjimce mohou významně ovlivnit
rozhodování správního orgánu I. stupně a žalovaného. Povolení výjimky dle §56 zákona
o ochraně přírody a krajiny proto považuje stěžovatel za předčasné a nezákonné, obzvláště
za situace, kdy Agentura ochrany přírody a krajiny ČR vyslovila ve svém stanovisku ze dne
16. 3. 2009, č. j. 01778/SOPK/2009, zásadní nesouhlas s povolením výjimky dle §43 citovaného
zákona, neboť chybí přesvědčivé doložení, že neexistuje jiné uspokojivé řešení, např. trasovat
silnici R55 mimo ptačí oblast a přírodní památku (podle studie Ing. K. z roku 2007),
a na nevhodné vedení trasy v blízkosti přírodní památky Vojenské cvičiště Bzenec rovněž
poukazovala odborná studie T. K. s názvem „Entomologický průzkum s důrazem na řád motýli
(Lepidoptera) k záměru: Výstavba rychlostní komunikace R55 v prostoru Bzenec – Uherské Hradiště“.
Stěžovatel má dále za to, že v řízení o výjimce dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny
nebyla prokázána převaha veřejného zájmu na realizaci předloženého technického řešení silnice
R55 v úseku 5510 nad zájmem ochrany 25 zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a u těch
z nich, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, nebyla prokázána
ani neexistence jiného uspokojivého řešení, které by škodlivý zásah zmírnilo či vyloučilo.
Dle stěžovatele je přitom prokazatelné, že varianta silnice R55 podle studie Ing. K. je nejen
technicky, stavebně, finančně, ekologicky a dopravně reálná, ale svým trasováním po okraji ptačí
oblasti v délce 2,2 km žádným významným způsobem nezasahuje do biotopů ptačích druhů,
k jejichž ochraně byla ptačí oblast vyhlášena (včetně lelka lesního a skřivana lesního, jichž se týká
rovněž předmětné řízení o výjimce). Pro tuto variantu by rovněž nebyla nezbytná výjimka podle
§43 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Stěžovatel dále zdůraznil, že ve stanovisku EIA 2006 ani ve stanovisku žalovaného
k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí ze dne 31. 8. 2010, č. j. 76208/ENV/10,
které bylo vydáno k navazující stavbě 5511 (dále jen stanovisko „EIA 2010“), nebyla posuzována
varianta rychlostní silnice vedoucí mimo ptačí oblast, a dodal, že nelze vycházet ani z posouzení
koridoru silnice R55 v procesu posuzování vlivů koncepce na životní prostředí (SEA) pro Zásady
územního rozvoje Jihomoravského kraje, neboť ty byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011 - 526, publ. pod č. 2698/2012 Sb. NSS, právě
pro zásadní nedostatky ve vyhodnocení SEA. Podklady rozhodnutí proto dle stěžovatele
neprokazují naplnění podmínek pro povolení výjimky podle §56 zákona o ochraně přírody
a krajiny, resp. zejména studie Ing. K., výzva Evropské komise ze dne 23. 10. 2007 či studie T. K.
vedou naopak k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou. Z výzvy Evropské komise ze dne
23. 10. 2007 přitom dle stěžovatele vyplývá, že v procesu vedoucího k vydání stanoviska EIA
2006 nebyla posuzována jiná alternativa trasy silnice R55 než ta, která vede přes ptačí oblast
Bzenecká doubrava – Strážnické Pomoraví (resp. v úseku R5511 též přes evropsky významnou
lokalitu Váté písky), přičemž ČR schválením této trasy porušila právo EU, neboť dotčené
veřejnosti nezajistila možnost přímého soudního přezkumu stanoviska EIA 2006. Výzvu
Evropské komise ze dne 23. 10. 2007 stěžovatel přiložil, stejně jako zmiňované stanovisko
Agentury ochrany přírody a krajiny ČR ze dne 16. 3. 2009, č. j. 01778/SOPK/2009, ke kasační
stížnosti a navrhl provedení důkazu těmito listinami.
K podmínce č. 17 správního rozhodnutí prvního stupně stěžovatel ve svém odvolání
ze dne 24. 9. 2012 uvedl, že správní orgán I. stupně měl požadovat prodloužení tubusu
o cca 200 metrů do 30,3 km směrem k nivě potoka Syrovínka ke zvýšení ochrany dotčeného
biotopu. Tento návrh ovšem dle stěžovatele nebyl ze strany správních orgánů věcně vypořádán
a byl odmítnut pouze na základě toho, že jej účastník řízení nedoložil odbornou studií.
Správní orgány a případně i krajský soud si přitom k tomuto návrhu mohly vyžádat potřebná
odborná stanoviska. Stěžovatel měl tedy za to, že žalovaný postupoval v rozporu s účelem
správního řízení a požadavky §2 odst. 4, §3, §4 odst. 4, §50 odst. 3 a §68 odst. 3 správního
řádu ve spojení s §70 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Z uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a spolu s ním i žalobou napadená rozhodnutí správních orgánů.
III. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že jak žaloba, tak kasační stížnost byly podány
opožděně, a to s ohledem na §2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní,
vodní a energetické infrastruktury, v relevantním znění (dále jen „zákon č. 416/2009 Sb.“),
dle něhož se podle názoru žalovaného lhůty k jejich podání zkracují na polovinu.
K obsahu kasační stížnosti žalovaný dále uvedl, že stěžovatel opětovně vznáší námitky,
které již byly žalovaným i krajským soudem vypořádány. Žalovaný zejména označil za neaktuální
poukaz stěžovatele na výzvu Evropské komise ze dne 23. 10. 2007, neboť řízení s Českou
republikou pro údajné porušení tehdejší Smlouvy o založení ES č. 2007/2219 bylo dne
24. 11. 2010 zastaveno, a dále podotkl, že vydáním nového souhlasného stanoviska EIA 2010
ke stavbě úseku 5511 byla reálnost nového řešení průchodu koridoru R55 ptačí oblastí potvrzena.
K námitce nedostatečného zdůvodnění, proč nebyly některé podmínky ze stanoviska
EIA 2006 převzaty do rozhodnutí o výjimce, žalovaný uvedl, že mimo zcela evidentně
nepřípadné podmínky jsou všechny podmínky obsažené v předmětném stanovisku v rozhodnutí
o výjimce zahrnuty. Nedostatek odůvodnění, proč nebyly převzaty podmínky, které nejsou
pro dané řízení relevantní, přitom dle žalovaného nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
Za nedůvodnou žalovaný považuje rovněž námitku, dle níž měl žalovaný přerušit
odvolací řízení v rámci řízení o výjimce dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny a vyčkat
rozhodnutí o výjimce dle §43 téhož zákona. Žalovaný podotkl, že takovou pravomocí
v odvolacím řízení nedisponuje, přičemž zdůraznil, že jde o dvě nezávislá správní řízení
zahajovaná na základě různých žádostí a vedená paralelně různými správními orgány. Žalovaný
dále označil za nepravdivé tvrzení stěžovatele, že vedení koridoru rychlostní silnice přes ptačí
oblast a přírodní památku je velmi sporné a může dojít k zásadní změně trasy. Žalovaný má za to,
že nejméně od 31. 8. 2010, kdy bylo vydáno nové souhlasné stanovisko EIA 2010 ke stavbě 5511,
v němž byl vyloučen negativní vliv na dotčenou ptačí oblast, je třeba považovat fázi hledání trasy
za uzavřenou. Tato trasa byla nadále součástí návrhu Zásad územního rozvoje Jihomoravského
kraje, jehož projednávání v době vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti probíhalo. Vzhledem
k tomu, že negativní vliv byl vyloučen, jsou bezpředmětné úvahy o variantách koncepce
či záměru (viz §45i odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny).
Žalovaný má za to, že převaha veřejného zájmu na vybudování komunikace byla obsahem
spisu doložena. Vzhledem k tomu, že negativní vliv byl u stavby 5511 vyloučen, tj. v úseku
procházejícím přes nejvíce chráněné území, nelze jej racionálně očekávat u navazujícího úseku
5510. Námitky vztahující se k úseku vedoucímu přes přírodní památku Vojenské cvičiště Bzenec
považuje žalovaný za neaktuální, neboť došlo k úpravě trasy, kdy oproti původním zhruba 15 %
výměry předmětné přírodní památky se jí nynější záměr dotýká jen v rozsahu 0,132 % její výměry.
Závěrem žalovaný poukázal na nesprávnou interpretaci žalobou napadeného rozhodnutí
ze strany stěžovatele, neboť návrh na prodloužení tubusu o 200 m byl odmítnut proto, že nebyl
podložen závěry ornitologického posudku K. P., jenž žalovaný považoval za dostatečný podklad
pro rozhodnutí. Není tedy pravda, že byl tento návrh odmítnut na základě tvrzení, že ho
stěžovatel nepodložil žádnou odbornou studií.
Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
pro opožděnost, popř. ji jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel ve své replice k vyjádření žalovaného uvedl, že tvrzení žalovaného o použití
zákona č. 416/2009 Sb. je účelové a zavádějící. Stěžovatel následně shrnul dosavadní průběh
řízení a zdůraznil, že správní orgány účastníkům řízení neoznámily, že by předmětné řízení mělo
probíhat dle uvedeného zákona. Tento názor je přitom dle stěžovatele jak v rozporu s účelem
tohoto zákona, tak ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky zdejšího
soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015 - 295, ze dne 30. 6. 2015, č. j. 7 As 81/2015 - 45,
a ze dne 27. 8. 2015, č. j. 7 As 82/2015 - 31).
Stěžovatel dále poznamenal, že ačkoliv bylo řízení u Evropské komise zastaveno, odborné
a věcné nedostatky, které Evropská komise ve své výzvě shledala, nebyly nijak zpochybněny.
Poukaz žalovaného na existenci souhlasného stanoviska EIA 2010 pro úsek 5511 stěžovatel
označil za irelevantní, neboť nyní posuzovaná věc se týká úseku 5510.
Stěžovatel rovněž odmítl argumentaci žalovaného, že studie T. K. z roku 2008 již není
z důvodu změny trasy aktuální, neboť část stavby přírodní památkou Vojenské cvičiště Bzenec
nadále prochází, takže na toto zvláště chráněné území budou působit významné negativní vlivy.
Tomu nasvědčuje též skutečnost, že pro dané území nebyla dosud udělena pravomocná výjimka
dle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Závěrem stěžovatel zopakoval, že žalovaný měl seznámit ornitologa K. P. s jeho návrhem
na prodloužení tubusu a požádat jej o odborné stanovisko, neboť v opačném případě by
předkládání jakýchkoli návrhů ze strany účastníků bylo zbytečné, jelikož by správní orgán mohl
pouze odkázat na několik let staré podklady.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Zdejší soud se přesto dále zabýval otázkou včasnosti kasační stížnosti, potažmo žaloby,
a to s ohledem na argumentaci žalovaného, dle níž by se v posuzované věci měly uplatnit
zkrácené lhůty k jejich podání, které žalovaný dovozuje z §2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb.,
jenž má po novele provedené zákonem č. 209/2011 Sb. následující znění: „Lhůty pro podání žalob
k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle §1 se zkracují
na polovinu. O žalobách rozhodne soud ve lhůtě 90 dnů. Ustanovení předchozí věty obdobně platí i pro řízení
o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu o žalobě.“
V prvé řadě je tedy třeba vyjádřit pochybnost o tom, zda se na základě citovaného
ustanovení skutečně zkracuje rovněž lhůta pro podání kasační stížnosti na polovinu,
neboť při jeho doslovném výkladu by bylo možné, vzhledem k formulaci „ustanovení předchozí
věty“, na řízení o kasační stížnosti obdobně uplatnit pouze větu druhou, a nikoliv větu první
daného ustanovení. I kdyby ovšem soud považoval citovanou formulaci pouze za legislativní
neobratnost, která nic nemění na úmyslu zákonodárce zkrátit na polovinu rovněž lhůtu
pro podání kasační stížnosti, musí odkázat na svou předchozí judikaturu k této otázce,
např. na rozsudek ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015 - 295, v němž dovodil, že s ohledem
na širokou a tedy značně vágní formulaci §1 zákona č. 416/2009 Sb., který určuje rozsah
působnosti zákona, je třeba, aby bylo účastníkům správními orgány sděleno, že se řízení vede
rovněž podle citovaného zákona. Není přípustné, aby jeho případná působnost na dané řízení
vyšla najevo až v okamžiku soudního přezkumu. Pokud nebylo z předchozího řízení zřejmé,
že by bylo vedeno podle uvedeného zákona a ani účastníci o aplikaci citovaného zákona nebyli
informováni, není možné dovozovat aplikaci tohoto zákona v řízení soudním a tedy na daný
případ použít mj. ustanovení o zkrácení lhůty pro podání žaloby (příp. kasační stížnosti) dle §2
odst. 5 citovaného zákona. Závěry tohoto rozhodnutí dopadají i na posuzovanou věc, neboť
ani v tomto případě nebylo patrné, že by řízení mělo být vedeno i podle zákona č. 416/2009 Sb.,
není tedy možné dovozovat, že žaloba či kasační stížnost měly být podány ve zkrácené lhůtě,
přičemž k podání kasační stížnosti došlo rovněž v souladu s poučením krajského soudu, který
odkazoval na možnost podání kasační stížnosti v obecné lhůtě dvou týdnů od doručení
předmětného rozsudku. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že kasační stížnost i žaloba byly
v posuzovaném případě podány včas (srov. též např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2015, č. j. 7 As 82/2015 - 31, či ze dne 22. 6. 2016, č. j. 3 As 212/2015 - 80).
Nejvyšší správní soud se z uvedených důvodů v dané věci necítil vázán ani 90 denní lhůtou
pro své rozhodnutí, která je vymezena rovněž zmiňovaným ustanovením zákona č. 416/2009 Sb.
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel předně namítal nedostatečné zdůvodnění, proč některé z podmínek stanoviska
EIA 2006 nebyly převzaty do rozhodnutí o výjimce dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Ve vztahu k této námitce je třeba v prvé řadě podotknout, že stěžovatel ve svém odvolání
ani v následné žalobě blíže nerozvedl, které z relevantních podmínek stanoviska EIA 2006 nebyly
dle jeho názoru převzaty. Stěžovatel pouze ve svém odvolání paušálně zmínil téměř všechny
podmínky stanoviska EIA 2006, aniž by upřesnil, které z uvedených podmínek nebyly
dostatečným způsobem zohledněny. Krajský soud i přes značnou obecnost uvedené žalobní
námitky srovnal obsah stanoviska EIA 2006 a podmínek, které správní orgány převzaly do svých
rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že došlo k převzetí všech relevantních podmínek
uvedených ve stanovisku EIA 2006 do předmětného rozhodnutí o výjimce, přičemž zahrnuty
nebyly pouze podmínky týkající se archeologie, architektury, odpadového hospodářství apod.
Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením ztotožňuje. Byť jsou jednotlivé podmínky
stanoviska EIA 2006 v rozhodnutích správních orgánů odlišně strukturovány a v některých
případech jsou užity jiné formulace, nelze a priori dospět k závěru, že by stěžovatelem uváděný
výčet podmínek nebyl do rozhodnutí správních orgánů zahrnut. Stěžovatel ostatně ani v kasační
stížnosti neupřesnil, které konkrétní podmínky nebyly dle jeho názoru dostatečně zohledněny,
pouze namítal, že bylo povinností správního orgánu přezkoumatelným způsobem zdůvodnit,
které konkrétní podmínky stanoviska EIA a z jakého důvodu do svého rozhodnutí nezahrnul.
Nejvyšší správní soud ovšem pochybení správních orgánů v tomto smyslu neshledal.
Správní orgán I. stupně v rozhodnutí o povolení výjimky jednotlivé podmínky podrobně
odůvodnil, přičemž zdůraznil, že vychází zejména z podmínek stanoviska EIA 2006,
a to v rozsahu souvisejícím s ochranou předmětných druhů. Současně vyložil, že ostatní
podmínky mají obecnější charakter, a přesahují proto v mnoha aspektech rozsah zmírňujících
a kompenzačních opatření, jež je možno uložit v řízení o výjimce dle §56 zákona o ochraně
přírody a krajiny (viz str. 17 správního rozhodnutí prvního stupně). Nejvyšší správní soud
se s tímto postupem ztotožňuje. Přestože řízení o povolení výjimky dle §56 zákona o ochraně
přírody a krajiny bylo možné ve vztahu ke stanovisku EIA považovat za řízení ve smyslu §10
odst. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, je současně třeba podotknout, že jeho
výsledkem je toliko jedno z řetězce navazujících správních rozhodnutí nezbytných pro realizaci
zamýšleného záměru. Uvedené je důsledkem především toho, že v rámci posuzování vlivů
na životní prostředí se posuzují vlivy nejen na živočichy a rostliny (a to nejen na druhy zvláště
chráněné), ale též na ekosystémy, půdu, horninové prostředí, vodu, ovzduší, klima a krajinu,
přírodní zdroje, hmotný majetek a kulturní památky, a tedy celá řada podmínek se logicky
vztahuje ke zcela jiným složkám životního prostředí v tom nejširším slova smyslu, než jsou
zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 2. 2015, č. j. 5 As 54/2013 - 78).
Ačkoliv by teoreticky bylo možno vyhovět požadavku stěžovatele a v rozhodnutí
o povolení výjimky výslovně uvést, které podmínky stanoviska EIA nejsou z hlediska předmětu
řízení v dané věci relevantní, lze dát za pravdu žalovanému, že toto konstatování by bylo ryze
formální povahy. Naopak je zcela logické, že správní orgán do svého rozhodnutí nepřevzal
podmínky, které s předmětem řízení neměly přímou souvislost. V opačném případě by totiž
překročil meze své působnosti.
Tento postup zjevně nebyl ani v rozporu s §10 odst. 4 zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí, v rozhodném znění. Účelem zmíněného ustanovení totiž bylo,
aby stanovisko EIA, jakožto odborný podklad pro vydání rozhodnutí, popřípadě opatření podle
zvláštních právních předpisů, bylo správními orgány v těchto navazujících řízeních náležitým
způsobem vzato v úvahu. Z logiky věci ovšem plyne, že k tomuto zohlednění může dojít pouze
v rozsahu odpovídajícímu předmětu příslušného navazujícího správního řízení (v tomto smyslu
viz i stěžovatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010,
č. j. 1 As 91/2009 - 83).
Jako nedůvodnou Nejvyšší správní soud posoudil rovněž námitku stěžovatele,
dle níž mělo rozhodnutí o povolení výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny v daném
případě předcházet udělení výjimky dle §43 téhož zákona k zásahu do přírodní památky
Vojenské cvičiště Bzenec.
Nejvyšší správní soud se v této souvislosti plně ztotožňuje se závěry jak krajského soudu,
tak žalovaného, dle nichž jsou předmětná řízení o udělení výjimek dle §43 a §56 zákona
o ochraně přírody a krajiny na sobě vzájemně nezávislá. Obě řízení jsou zahajována na žádost,
přičemž v prvním stupni o nich mohou rozhodovat odlišné správní orgány, a stejně tak se liší
i předmět jejich řízení.
O vzájemné nezávislosti obou řízení svědčí i systematika zákona o ochraně přírody
a krajiny, neboť řízení o výjimce dle §43 tohoto zákona je zařazeno do části třetí nazvané
Zvláště chráněná území, zatímco řízení o výjimce dle §56 téhož zákona je obsaženo v části páté
nazvané Památné stromy, zvláště chráněné druhy rostlin, živočichů a nerostů. Z dikce jednotlivých
ustanovení dále vyplývá, že část třetí zákona o ochraně přírody a krajiny vymezuje plošnou
ochranu zvláště chráněných území a sama o sobě naopak neupravuje podmínky ochrany zvláště
chráněných druhů rostlin a živočichů, kterým je věnována část pátá citovaného zákona.
Vedení řízení o výjimce podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny vedle řízení o udělení
výjimky podle §43 téhož zákona proto není vyloučeno ani tehdy, je-li v rámci druhého
jmenovaného řízení hodnocen dopad činnosti nebo zásahu na konkrétní zvláště chráněné druhy
rostlin a živočichů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2015,
č. j. 2 As 49/2013 - 109).
Při posuzování, zda je možné udělit výjimku ve vztahu ke konkrétnímu zvláště
chráněnému druhu rostliny či živočicha dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny tedy není
správní orgán povinen přerušit řízení a vyčkat, zda bude udělena výjimka dle §43 téhož zákona
vážící se ke konkrétní přírodní památce (či jinému zvláště chráněnému území). Ačkoliv lze
souhlasit se stěžovatelem, že může nastat situace, kdy v důsledku neudělení výjimky ze zákazů
ve zvláště chráněných územích bude nyní posuzovaná výjimka ze zákazů u zvláště chráněných
druhů rostlin či živočichů pro další realizaci záměru bezpředmětná, neboť obě výjimky v daném
případě představují nezbytná rozhodnutí pro řízení o umístění stavby, nelze z dané skutečnosti
dovozovat závěr, že tato řízení není možné vést paralelně. Neexistence pravomocného
rozhodnutí o výjimce dle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny tedy sama o sobě nepředstavuje
překážku vydání rozhodnutí o výjimce dle §56 téhož zákona a dané rozhodnutí tak nelze
z tohoto důvodu považovat za nezákonné.
V další skupině námitek stěžovatel namítal, že v řízení o výjimce dle §56 zákona
o ochraně přírody a krajiny nebylo doloženo splnění kumulativních podmínek pro udělení
výjimky u těch zvláště chráněných druhů živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva
Evropské unie, neboť nebyla prokázána neexistence jiného uspokojivého řešení, ani převaha
veřejného zájmu na realizaci předmětné stavby.
Podle §56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je u zvláště chráněných druhů
rostlin a živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, možno
výjimku povolit za kumulativního splnění čtyř podmínek: 1. existence naléhavých důvodů
veřejného zájmu, 2. převaha tohoto veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody, 3. neexistence
jiného uspokojivého řešení a 4. dosažení či udržení příznivého stavu jednotlivých druhů
z hlediska jejich ochrany.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené pochybení spočívající v tom, že nebyla doložena
existence jiného uspokojivého řešení ve formě varianty trasy vedoucí mimo území dotčené
přírodní památky a ptačí oblasti, je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního
soudu, z níž v napadeném rozsudku vycházel rovněž krajský soud. Z citované judikatury předně
vyplývá, že v řízení dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny není prostor pro zkoumání
jiných variant trasy, neboť námitky ve vztahu k výsledkům procesu SEA lze uplatňovat
v průběhu územního plánování, případně v návrhu na zrušení příslušné územně
plánovací dokumentace, a námitky ve vztahu k výsledkům procesu EIA pak mají své místo
v územním řízení, resp. v žalobě proti vydanému územnímu rozhodnutí (viz zejména rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 6 As 8/2010 - 323, ze dne 1. 8. 2012,
č. j. 1 As 47/2012 - 38, a ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 As 10/2013 - 38).
V rozsudku ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 As 54/2013 - 78, Nejvyšší správní soud
v této souvislosti dále shrnul, že „poté, co bylo příslušnými orgány rozhodnuto o výběru varianty dálnice D8,
nelze po orgánu ochrany přírody v řízení podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny požadovat, aby se znovu
vracel o krok zpět a vedle varianty trasy, s níž přichází žadatel o výjimku, zkoumal i to, jaký dopad na zvláště
chráněné druhy by měly i varianty jiné, v předchozích procesech již ‚vyloučené‘. Tím by se popírala logická
návaznost jednotlivých kroků a procesy SEA a EIA by ztrácely smysl, pokud by jejich výsledek neměl být
závazný pro další postupy. Tyto úvahy by se též odehrávaly zcela mimo předmět příslušného správního řízení,
který je vymezován žadatelem, odvíjí se od plánovaného umístění konkrétní stavby. V daném řízení chybí
jakýkoli prostor pro zvažování jiných variant stavby (v daném případě jiné trasy dálnice). Na tom nic nemění
ani podmínka uvedená v §56 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny spočívající v neexistenci jiného
uspokojivého řešení. Tím měl zákonodárce na mysli řešení (včetně konkrétních opatření k minimalizaci zásahů
dotčení zvláště chráněných druhů), které je v době rozhodování správních orgánů skutečně reálné, nikoliv
hypotetické, tedy takové, které již bylo v předcházejících zmiňovaných procesech jakožto možná alternativa
posuzovaného záměru vyloučeno.“
Citované závěry jsou plně použitelné i v nyní posuzované věci a Nejvyšší správní soud
neshledal žádný důvod, proč by se od nich měl jakkoli odchýlit. Po správním orgánu tedy není
možno požadovat, aby se nad rámec podané žádosti o povolení výjimky dle §56 zákona
o ochraně přírody a krajiny pro určitý úsek rychlostní silnice u jednotlivých zvláště chráněných
druhů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropské unie, zabýval alternativními
variantami dotýkajícími se vedení celé stavby této silnice. Komplexní posouzení vlivů stavby
a zajištění ochrany mj. přírody a krajiny se děje prostřednictvím stanoviska EIA, které se zabývá
vlivem navrhované varianty stavby jako celku na životní prostředí a stanoví podmínky,
které je následně nutno přenést do navazujících rozhodnutí v těch částech, které jsou pro tato
rozhodnutí relevantní (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 1. 2010, č. j. 1 As 91/2009 - 83). Stanovisko EIA je pak zásadním podkladem pro územní
řízení, v němž se též rozhoduje o umístění stavby. Komplexní ochranu životního prostředí tedy
musí zajišťovat především územní rozhodnutí. Pokud má stěžovatel za to, že ve vztahu
k danému záměru nebyla komplexní ochrana veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny
zohledněna v dostatečné míře, může tyto námitky vznést v územním řízení, případně
v navazujícím řízení o správní žalobě proti územnímu rozhodnutí, v jehož rámci může správní
soud posuzovat i zákonnost stanoviska EIA a tedy zákonnost posouzení požadavků na ochranu
životního prostředí k danému záměru jako celku (srov. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 8. 2012, č. j. 1 As 47/2012 - 38).
Je pravdou, že stěžovatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015 - 40, publ. pod č. 3343/2016 Sb. NSS, podle něhož z požadavku
na prověření existence jiného uspokojivého řešení v případech zamýšleného zásahu do biotopů
zvláště chráněných druhů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropské unie, skutečně
vyplývá, že ačkoliv orgán ochrany přírody posuzuje pouze variantu záměru předloženou
žadatelem, je zároveň nezbytné, aby posoudil, zda neexistuje jiné uspokojivé řešení.
Uvedený závěr je ovšem třeba vykládat v mezích zákonné pravomoci a působnosti
rozhodujícího správního orgánu, neboť pouze v tomto rámci může předmětný správní orgán
existenci jiného uspokojivého řešení reálně posuzovat. Jak rovněž ve zmíněném rozsudku uvedl
šestý senát Nejvyššího správního soudu, nezbytnou podmínkou toho, aby mohla být v řízení dle
§56 zákona o ochraně přírody a krajiny zvažována nová varianta, je její reálnost
a uskutečnitelnost a zároveň musí být věrohodně doloženo, že daná varianta může představovat
menší zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů (viz bod 42
citovaného rozsudku).
Nejsou-li dané podmínky splněny, nemůže správní orgán v řízení o udělení výjimky
„svévolně“ posuzovat reálnost jiných potenciálních variant, k jejichž posouzení jsou určena jiná
řízení a jež spadají do působnosti jiných orgánů. V tomto smyslu je v dané věci třeba přezkoumat
i postup správních orgánů při zvažování existence jiného uspokojivého řešení ve smyslu §56
zákona o ochraně přírody a krajiny.
Správní orgány v napadených rozhodnutích daly jasně najevo, proč nemohou v řízení
o udělení výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny zvažovat další varianty dopravního
řešení v jiných trasách a komplexně posoudit jejich reálnost, a poukázaly na to, že charakter
takového komplexního posouzení nemají ani stěžovatelem označované studie, jež se zabývají
pouze dílčí problematikou, a žádná z nich neposuzuje navrženou tunelovou variantu, která byla
z hlediska střetu navazující stavby 5511 se zájmy ochrany přírody shledána jako nejvhodnější.
Správní orgán prvního stupně podotkl, že posuzovaná varianta rovněž získala plnou podporu
i u skupiny odborníků ustavené usnesením vlády č. 1064 ze dne 19. 9. 2007, jejichž úkolem bylo
vyhodnotit variantní řešení výstavby rychlostní silnice R55 v úseku Otrokovice – Rohatec.
Nalezením technického řešení daného úseku rychlostní silnice, které bylo následně pro stavbu
5511 kladně posouzeno stanoviskem EIA 2010, považovaly správní orgány fázi koncepčního
hledání trasy za uzavřenou, a to rovněž ve vztahu k nyní posuzovanému úseku 5510,
kde je nadále preferováno vedení rychlostní silnice v nezbytném rozsahu v betonovém tubusu.
Stěžovatelem navrhovaná „levobřežní“ varianta dle studie Ing. K. nemohla být dle správních
orgánů považována za reálnou alternativu rovněž proto, že nenavazuje na ostatní úseky 5509
a 5511 a neshoduje se ani se Zásadami územního rozvoje Zlínského kraje.
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že správní orgány nepochybily, pokud v řízení
o výjimce dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny neposoudily stěžovatelem navrhovanou
variantu jako reálnou. Po orgánu ochrany přírody rozhodujícím o výjimce dle §56 zákona
o ochraně přírody a krajiny nemůže být požadováno, aby fakticky zpracovával alternativní
stanoviska k již existujícímu stanovisku EIA za účelem vyloučení existence jiné vhodné varianty
a aby rovněž objektivním způsobem zohlednil existenci kumulativních a synergických vlivů
přesahujících území příslušného kraje za situace, kdy se posuzovaný úsek nachází v blízkosti
hranice Jihomoravského a Zlínského kraje. Takový požadavek zjevně neodpovídá povaze
a smyslu řízení o výjimce ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou
předmětem ochrany podle práva Evropské unie. V tomto řízení požadavek neexistence jiného
uspokojivého řešení po ukončení fáze koncepčního hledání trasy směřuje především ke zvažování
konkrétních opatření k minimalizaci dotčení zvláště chráněných druhů (srov. výše zmíněný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 As 10/2013 - 38).
V opačném případě by správní orgán překročil meze své působnosti, pokud by posuzoval
možnosti udělení výjimky zcela bez ohledu na obsah žádosti a závěry předchozích fází. Kritériem
pro posouzení reálnosti konkrétní varianty nejsou toliko hlediska ochrany zvláště chráněných
druhů rostlin a živočichů, nýbrž musí být zvažovány i jiné okolnosti a jejich vzájemné vlivy,
k jejichž posouzení není správní orgán v řízení o výjimce dle §56 zákona o ochraně přírody
a krajiny oprávněn. Nemá-li tedy správní orgán doloženo, že pro daný úsek prokazatelně existuje
jiná reálná varianta trasy, není v rámci posuzování „existence jiného uspokojivého řešení“ povinen
ani oprávněn komplexně posoudit reálnost alternativních dopravních tras, které nebyly
v předchozích fázích posouzeny, či naopak již byly odmítnuty.
Předmětná kasační námitka tedy není důvodná a vzhledem k uvedeným
závěrům Nejvyšší správní soud neprováděl dokazování výzvou Evropské komise ze dne
23. 10. 2007 ani stanoviskem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR ze dne 16. 3. 2009,
č. j. 01778/SOPK/2009, a k obsahu těchto listin tudíž ani nepřihlížel, neboť i pokud
by Nejvyšší správní soud pominul, že tyto důkazy stěžovatel navrhl a s nimi spojená skutková
tvrzení uplatnil v rozporu s §109 odst. 5 s. ř. s. až v řízení o kasační stížnosti, musel by i přesto
konstatovat, že tyto dokumenty nemají pro nyní posuzovanou věc přímou relevanci.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, dle níž nebyla doložena
převaha jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody. Správní orgány ve zmíněných
rozhodnutích převahu veřejného zájmu zdůvodňovaly zejména tím, že uvedený koridor
je v souladu s usnesením vlády č. 929 ze dne 20. 7. 2009 stanovícím Politiku územního rozvoje
ČR, platnou Dopravní politikou ČR, je rovněž obsažen v územně plánovací dokumentaci
dotčených měst a obcí a navazuje na řešení schválené Zásadami územního rozvoje Zlínského
kraje ze dne 10. 9. 2008.
Dle správních orgánů uvedený záměr taktéž odpovídá potřebám hospodářského rozvoje
a podporuje soudržnost společenství obyvatel v přilehlé oblasti, což dokládá dlouhodobá
jednoznačná podpora dotčených obcí. Správní orgán I. stupně dále konstatoval, že intenzita
současné dopravy na silnici I/55 významně snižuje bezpečnost provozu v obcích, jimiž silnice
prochází, a je příčinou zhoršení kvality ovzduší a zvýšené hlučnosti. V této souvislosti orgán
ochrany přírody poukázal na žádost Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne
11. 6. 2008 upozorňující na nadlimitní hlukovou zátěž obyvatelstva. Uvedený záměr byl proto
posuzován z hlediska důvodů uvedených v §56 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody
a krajiny, jenž umožňuje udělit výjimku v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti nebo
z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního
a ekonomického charakteru a důvodů s příznivými důsledky nesporného významu pro životní
prostředí.
Správní orgány dále posuzovaly míru zásahu do základních ochranných podmínek
ohrožených druhů při zohlednění zmírňujících a kompenzačních opatření, přičemž dospěly
k závěru, že škodlivý vliv na jednotlivé druhy byl snížen na úroveň, která je z pohledu ochrany
přírody ve srovnání s významem posuzované stavby přijatelná a místní populace zvláště
chráněných druhů nebude poškozena do té míry, která by znamenala zhoršení jejich stavu
z hlediska ochrany. Uvedené závěry byly následně aprobovány rovněž krajským soudem.
Ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by správní orgány v tomto smyslu pochybily.
Ve vztahu k rozsahu soudního přezkumu je třeba poukázat na to, že orgán ochrany přírody
rozhodující o výjimce má podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny poměrně značný prostor
pro svoji úvahu, neboť předmětné ustanovení obsahuje kombinaci neurčitého právního
pojmu a správního uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2012,
č. j. 9 As 30/2012 - 88). Nejvyšší správní soud má přitom za to, že závěr správních orgánů
o převaze veřejného zájmu je plně přezkoumatelný a v tomto smyslu ani neshledal, že by správní
orgány překročily meze správního uvážení.
Pokud jde o argumentaci stěžovatele, dle níž v dané věci nebylo možné učinit závěr
o převaze jiného veřejného zájmu z důvodu zrušení Zásad územního rozvoje Jihomoravského
kraje, Nejvyšší správní soud podotýká, že správní orgány z uvedených zásad v rámci svých úvah
o převaze veřejného zájmu nevycházely. Jejich zrušení tedy na relevanci učiněných závěrů nemá
přímý vliv, přičemž existence zásad územního rozvoje nepředstavuje ani zákonnou podmínku
pro vydání rozhodnutí o udělení výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Uvedené
závěry nejsou rovněž nikterak zpochybněny ani zmíněným rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011 - 526, neboť důvody zrušení Zásad územního rozvoje
Jihomoravského kraje se netýkaly koridoru R55 v trase „Olomouc – Přerov – Hulín – Břeclav“.
Z citovaného rozsudku proto nelze dovozovat neexistenci převahy veřejného zájmu na realizaci
předmětné stavby. Stejně tak nelze souhlasit ani s přesvědčením stěžovatele, že do schválení
nových zásad územního rozvoje nebylo možné z dané varianty trasy nadále vycházet.
Jak podotýkaly správní orgány, uvedená varianta v daném území odpovídala platným územním
plánům a navazovala na řešení schválené Zásadami územního rozvoje Zlínského kraje a byla
proto v této podobě dále projednávána. Nad rámec uvedených závěrů lze ostatně jen pro úplnost
poznamenat, že tato varianta byla rovněž opětovně přijata Zásadami územního rozvoje
Jihomoravského kraje schválenými zastupitelstvem kraje dne 5. 10. 2016, které nabyly účinnosti
dne 3. 11. 2016.
Ani uvedená kasační námitka tedy není důvodná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, dle níž správní orgány
a následně i krajský soud pochybily tím, že nedostatečně vypořádaly návrh stěžovatele
na prodloužení tubusu rychlostní silnice o cca 200 metrů.
I zde ovšem Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uvedená námitka již byla
dostatečným způsobem vypořádána. Žalovaný v napadeném rozhodnutí v této souvislosti
poukázal na to, že potřeba takového řešení není podložena závěry ornitologického posudku
ani žádnou jinou studií. Správní orgány přitom považovaly za dostatečný podklad ornitologický
posudek K. P. z roku 2008, jenž obsahoval návrh kompenzačních opatření a dílčí úpravu trasy
rychlostní silnice omezující dotčenou plochu přírodní památky Vojenské cvičiště Bzenec, kterou
investor akceptoval. Stejně tak bylo na základě doplňujícího vyjádření K. P. ze dne 22. 6. 2008
přijato technické řešení tubusu využívající krytinu nepropouštějící světlo. Vzhledem k obsahu
posudku ovšem správní orgány neshledaly důvod k prodloužení tubusu dle návrhu stěžovatele ani
k doplnění dokazování, přičemž důvody k doplnění dokazování v tomto směru neshledal ani
krajský soud.
Nejvyšší správní soud se s tímto postupem ztotožňuje a neshledává v něm vadu,
jež by mohla mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.
V. Závěr a náklady řízení
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu