ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.275.2016:31
sp. zn. 5 As 275/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
CET 21 spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Kříženeckého náměstí 1078/5, zastoupeného
JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 6, Zavadilova 1925/15, proti
žalovanému: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 2, Škrétova 44/6,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016,
č. j. 11 A 19/2015 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši
5000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 11. 2014, č. j. DRD/4020/2014, sp. zn. 2014/536/DRD/CET, kterým byla
stěžovateli uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon o vysílání“).
[2] Odvysíláním pořadu „Televizní noviny“, respektive reportáže s názvem „Na vaší straně“,
dne 15. 12. 2013 od 19:30 na programu NOVA, se stěžovatel dle žalovaného dopustil porušení
povinnosti zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad
objektivity a vyváženosti. V reportáži byl divákům předkládán závěr, že umisťováním dopravního
značení vybízejí kompetentní orgány k porušování zákona, které je v jiných případech trestáno.
Divákovi bylo přitom zatajeno, že je -li umístěno dopravní značení, má toto povahu pravidla
chování, které je nadřazeno obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích. Umístěná
dopravní značka tak nevybízí k porušování zákona, neboť sama je variantou, s níž zákon
výslovně počítá. Na základě absence a ignorace takovéto informace byl divák neúplně,
nepravdivě a zavádějícím způsobem informován a nemohl si utvořit vlastní informovaný náhled
na danou problematiku, neboť mu byl předložen pouze jediný závěr, který měl poukázat
na absurdní situaci.
[3] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl na p orušení
předmětného ustanovení upozorněn již v rámci odvysílání pořadu „Televizní noviny“, respektive
reportáže o tom, že od července se bude nově platit za některé léky, které byly dříve
bez doplatku, ke kterému došlo dne 21. 6. 2012 od 19:30 na programu NOVA.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou městský soud zamítl,
neboť dospěl k závěru, že provedenými zjištěními v rámci správního řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel posuzovanou reportáží ze dne 15. 12. 2013 porušil povinnost provozovatele
televizního vysílání. Rozsudek městského soudu byl ke kasační stížnosti stěžovatele zrušen
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 5 As 124/2015- 28, a věc byla
městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud městskému soudu vytkl,
že se nevypořádal se všemi žalobními námitkami, nevyslovil k nim srozumitelné závěry, nevyložil,
proč považuje argumentaci stěžovatele za nesprávnou, a také nezdůvodnil neprovedení
podporujícího důkazu ve formě obrazového a zvukového záznamu; městský soud pouze obecně
odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se povinnosti předchozího
upozornění, a dále konstatoval, že ze spisu je zřejmé, že stěžovateli bylo předchozí upozornění
uděleno a podmínka stanovená v §59 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání
tak byla splněna. Nejvyšší správní soud podotkl, že stěžovatel však netvrdil, že by mu nebylo
upozornění uděleno, ale namítal, že mu bylo uděleno za jednání, které nebylo správním deliktem.
Z odůvodnění rozsudku městského soudu však není zjevné, že by soud předchozí upozornění
vůbec podrobil posouzení ve smyslu §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), resp. soud neuvedl, proč tak neučinil.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že měl městský soud na základě výslovně
formulované námitky nezákonnosti upozornění na porušení zákona ze dne 5. 3. 2013,
sp. zn. 2012/657/RUD/CET, č. j. RUD/1200/2013 jakožto závazného podkladu
přezkoumávaného rozhodnutí, zákonnost tohoto správního aktu žalovaného přezkoumat.
Je toho názoru, že pokud byla v žalobě uplatněna námitka nezákonnosti upozornění na porušení
zákona jakožto závazného podkladu přezkoumávaného rozhodnutí a uvedena výslovná žádost
o přezkoumání zákonnosti tohoto úkonu žalovaného, soud má přezkoumat zákonnost
namítaného správního aktu z hlediska správního řízení předcházejícího jeho vydání;
dále argumentuje tím, že jeho postup v případě reportáže týkající se léků byl zcela v souladu
se zákonem a vycházel z informací zveřejněných na internetových stránkách Státního ústavu
pro kontrolu léčiv, tedy z relevantního zdroje informací, věnoval tudíž ověřování informací
dostatečnou pozornost a nemohl spáchat správní delikt. Závěrem stěžovatel namítá, že městský
soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení předcházejícího řízení o kasační stížnosti,
přestože mu to v odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud přikázal. Stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí, kterým zruší rozsudek městského soudu a věc
mu vrátí zpět k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že samotným upozorněním na porušení
zákona, ať již po jeho stránce formální či materiální, se soud v odůvodnění napadeného rozsudku
vypořádal velmi obsáhle a naprosto dostatečně. Žalovaný taktéž plně souhlasí se závěrem
městského soudu, že stěžovatel neuvedl v žalobě žádné konkrétní skutečnosti, ve kterých spatřuje
nezákonnost předmětného upozornění. Stěžovatel pouze v žalobě odkázal na své vyjádření
k oznámení správního řízení ze dne 23. 11. 2012, které se však týkalo jiného pořadu, než jaký byl
předmětem řízení v této věcí, respektive se týkalo právě onoho správního řízení, které dle
stěžovatele mělo předcházet vydání projednávaného upozornění na porušení zákona.
S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu a z důvodů stěžovatelem uplatněných v intencích §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je zčásti důvodná. Nedůvodnost kasační stížnosti shledal Nejvyšší
správní soud, co se týče výroku I. napadeného rozsudku.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti nečiní již spornou kvalifikaci skutku, za který byl postižen
pokutou v nyní projednávané věci, ale namítá, že městský soud měl posoudit zákonnost
upozornění na porušení zákona ze dne 5. 3. 2013, č. j. RUD/1200/2013, tedy zákonnost
upozornění na první porušení zákona dle §59 odst. 1 zákona o vysílání, neboť tento správní akt
je podmínkou sine qua non pro rozhodnutí v nyní projednávané věci, a to nejen v rozsahu
uváděném v žalobě, ale z hlediska řízení, které mu předcházelo. Jinými slovy tvrdí, že městský
soud nepostupoval tak, jak mu Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku uložil.
Tuto námitku Nejvyšší správní soud musel odmítnout.
[10] Ve věci není sporu o tom, že předchozí upozornění podle §59 odst. 1 zákona o vysílání,
je s výjimkou případů podle §59 odst. 4 tohoto zákona, nutnou podmínkou postihu za další
obdobné jednání. Teprve dostane-li se provozovateli takového upozornění, lze jej z a opakované
jednání vykazující v podstatných rysech znaky jako to, na jehož protiprávnost byl upozorněn,
postihnout. Znamená to tedy, že aby §59 odst. 1 až 3 zákona o vysílání plnil svůj účel,
musí provozovatel dostat reálnou možnost ke zjednání nápravy (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 26/2010 - 101).
[11] Ze spisu je zřejmé, že stěžovatel byl upozorněn na porušení §31 odst. 3 zákona o vysílání
odvysíláním pořadu „Televizní noviny“, respektive reportáže o tom, že od č ervence se bude nově
platit za některé léky, které dříve byly bez doplatku, a to dne 21. 6. 2012 od 19:30 hodin
na programu Nova. Tento příspěvek divákům poskytl dle žalovaného pouze neúplnou
a zavádějící informaci, jelikož zcela ignoroval fakt, že nově za vedený doplatek se týká pouze
určitých balení léků, zpravidla menších, přičemž větší balení totožných léků budou ve valné
většině případů i nadále hrazena ze zdravotního pojištění. V reportáži bylo uvedeno, že nově
již nebudou hrazeny léky Zodac a Zyrtec, což byla informace nepravdivá. Větší balení jmenovaných
léků, která jsou obvykle předepisována pacientům s chronickým onemocněním alergií,
tzn. pravidelným uživatelům, budou nadále zdravotními pojišťovnami proplácena.
Tím, že reportáž opomenula podstatnou a úzce související informaci o totožných lécích pouze
na předpis, došlo k hrubému informačnímu zkreslení, čímž byly porušeny zásady objektivity
a vyváženosti.
[12] Lze konstatovat, že případ předchozího upozornění a nyní projednávaný případ
se shodují v tom, že stěžovatel bez dalšího vycházel z jednoho zdroje, problematiku nijak blíže
nezkoumal a přitom o ní zpravil diváky, aniž by se zajímal o to, nakolik přesně a nezavádějícím
způsobem postupuje a zda divákům tímto nepředává neobjektivní informace.
[13] K odůvodnění námitky nezákonnosti předchozího upozornění odkazuje stěžovatel
na důvody uvedené ve vyjádření ve správním řízení, které přiložil jako přílohu; v žalobě samotné
však žádné konkrétní námitky stran nezákonnosti předchozího upozornění neuvedl. Ze spisu
vyplývá, že žalovaný v předchozím upozornění uvedl, že reportáž podala neúplné a zkreslené
informace s cílem vzbudit senzaci a paniku. Chroničtí pacienti i široká veřejnost tak mohla nabýt
dojmu, že opatření pojišťoven se týká prakticky všech běžných léků, které byly doposud
propláceny, a které již nebude pojišťovna hradit, a to bez výjimky. Přestože reportáž měla
krátkou stopáž, měla zde zaznít informace, že opatření se netýká velkých balení léků, které jsou
pouze na předpis. Tato informace mohla být zásadní pro chronické pacienty, u kterých by tím
pádem reportáž nevzbudila paniku a nezpůsobila útoky na lékaře a lékárny, s cílem zásobit
se na mnoho měsíců dopředu. Podle názoru žalované došlo odvysíláním této reportáže k podání
zkreslených a neúplných informací, a tudíž k porušení zásad objektivity a vyváženosti,
čímž se stěžovatel dopustil porušení ustanovení §31 odst. 3 zákona o vysílání. Z obsahu
upozornění je zřejmé, že důvodem pro jeho vydání byl závěr žalovaného o neúplnosti odvysílané
reportáže ze dne 21. 6. 2012 „Za léky si připlatíme“.
[14] Stěžovatel důvody, proč má za to, že odvysílaná reportáž ze dne 21. 6. 2012 nebyla
v rozporu se zákonem, blíže neodůvodnil, neuvedl žádné konkrétní námitky. Nelze proto vyčítat
městskému soudu, že se námitkou nezákonnosti vypořádal pouze v obecné rovině, tedy zabýval
se tím, zda byly splněny zákonné předpoklady pro udělení sankce stěžovateli za nyní
projednávaný delikt. Městský soud se v intencích usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010 – 101, především zabýval tím,
zda se jednalo o typově shodné jednání ve srovnání s jednáním, které žalovaný shledal
protiprávním v nyní posuzované věci, za něž byl stěžovatel sankcionován, jinými slovy, zda byla
naplněna zákonná podmínka pro uložení sankce. Dospěl přitom k závěru, že v obou případech
se jednalo o odvysílání televizní reportáže, ve které byly prezentovány neobjektivní a částečné
informace, v obou případech došlo odvysíláním reportáže k zatajení podstatné informace,
která byla schopna odvysílané sdělení korigovat. Městský soud se s obsahem upozornění
seznámil, konstatoval, že z obsahu upozornění vyplývají důvody, proč bylo vydáno a v čem bylo
spatřováno porušení zákona – v neúplnosti informací, které v této reportáži zazněly. Soud dospěl
k závěru, že obsah upozornění je konkrétní, jasný, zřejmý je závěr o porušení zásady objektivity
a vyváženosti; navíc jednání provozovatele je porušením totožné povinnosti zakotvené v §31
odst. 3 zákona o vysílání. Zcela obecné tvrzení stěžovatele, že reportáž ze dne 21. 6. 2012,
která byla důvodem pro vydání upozornění ze dne 5. 3. 2013, nebyla v rozporu se zákonem,
neshledal soud důvodným. Městský soud rovněž správně uvedl, že jednání, které bylo předmětem
upozornění na porušení zákona ze dne 5. 3. 2013, nebylo posouzeno správním orgánem jako
správní delikt – při prvním porušení zákona to ani není možné, protože zákon stanoví, že nejprve
musí být provozovatel na porušení zákona upozorněn. Teprve v případě, kdy se stejný subjekt
dopustí typově shodného protiprávního jednání, přichází v úvahu možný postih za správní delikt.
Uvedené znamená, že první porušení zákona není postižitelné v tom smyslu, že by došlo
k uložení sankce za správní delikt. Je pojmově vyloučeno – stanoví-li zákon, že nejprve musí být
provozovatel vysílání na protiprávní jednání upozorněn – aby toto první protiprávní jednání bylo
možno sankcionovat. Právě proto zákon o vysílání hovoří o „předchozím upozornění
na porušení zákona“, a nikoli o „upozornění na to, že byl spáchán správní delikt“.
[15] Nejvyšší správní soud se s právními závěry městského soudu ztotožnil. Především zcela
přisvědčil městskému soudu v tom, že stěžovatel v žalobě neuvedl žádné konkrétní skutečnosti,
ve kterých spatřuje nezákonnost upozornění ze dne 5. 3. 2013. Stěžovatel v žalobě v případě
uplatnění námitky nezákonnosti upozornění pouze odkázal na „vyjádření k oznámení o zahájení
správního řízení“ ze dne 23. 11. 2012, které se však týkalo zahájení ří zení k jinému pořadu,
než jaký byl předmětem řízení v této věci. Tomu odpovídají námitky v tomto vyjádření uvedené,
neboť obsahují polemiku o možnosti použít na jeden pořad (odlišný od pořadu v této věci)
upozornění ze dne 22. 3. 2012 (odlišné od upozornění v této věci). Tím, že námitky nezákonnosti
upozornění ze dne 5. 3. 2013 stěžovatel nespecifikoval v žalobě, neumožnil soudu jiný rozsah
přezkumu než ten, který byl proveden. Z ustálené soudní judikatury vyplývá, že obsahem příloh
žaloby, nejsou-li námitky uvedeny přímo v žalobě, se soud nezabývá. Nejvyšší správní soud
např. v usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, mimo jiné
uvedl: „Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či s oudním spise,
nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje
či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností
obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené
nezákonnosti.“
[16] Pokud tedy stěžovatel v žalobě pouze odkázal na „důvody uvedené ve vyjádření účastníka řízení
v předmětném správním řízení“, kterými se žalovaný zabýval a s nimiž se v upozornění na porušení
zákona vypořádal, lze přisvědčit městskému soudu, že stěžovatel ohledně tvrzené nezákonnosti
předchozího upozornění neuvedl, v jakých konkrétních skutkových dějích či okolnostech spatřuje
nezákonnost předchozího upozornění. Odkaz stěžovatele na dříve v jiném podání uvedené
námitky nemůže nahradit žalobní body ve smyslu §71 písm. d) s. ř. s.
[17] Řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů musí v důsledku přísné dispoziční
zásady obsahovat žalobní body, kterými je vymezen přezkum rozhodnutí správního orgánu
krajským (zde městským) soudem. Z žalobních bodů v souladu s §71 písm. d) s. ř. s. musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné. Nemohou být pouhým zopakováním dříve uvedených námitek
v průběhu správního řízení již jen proto, že směřují proti jinému rozhodnutí. Žalobní body mají
vlastně dvojí význam: z pohledu žalobce pozitivně určují, co konkrétně bude soud přezkoumávat,
z pohledu soudu pak negativně vymezují, čím se soud zabývat nemůže a nebude. Odchýlí- li
se soud od rozsahu a obsahu přezkumu vymezeného žalobními body v jakémkoli směru,
porušuje tím dispoziční zásadu (nejde-li o výjimku z pravidla, podle níž soud musí k n ěkterým
vadám přihlížet z úřední povinnosti), ať už tak činí ve prospěch žalobce nebo v jeho neprospěch.
Je tedy vadou, pokud soud přehlédne některou ze žalobních námitek a zamítne žalobu,
aniž se s takovou námitkou vypořádá. Stejně tak je ale vadný postup , při němž soud bez ohledu
na žalobní námitky přezkoumá napadené rozhodnutí v rozsahu širším, který si sám vymezil.
Pokud soud zruší rozhodnutí správního orgánu z důvodu, který nebyl v žalobě řádně uplatněn,
dopustí se podle setrvalé judikatury vady řízení, která má vliv na zákonnost soudního rozhodnutí
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2006, č. j. 6 Ads 61/2004 - 67, nebo rozsudek ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63].
[18] Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitku stěžovatele stran absence přezkumu
zákonnosti „podkladového“ rozhodnutí, resp. předchozího upozornění, důvodnou. Městský soud
předchozí upozornění jako podklad pro napadené rozhodnutí přezkoumával, sice v obecné
rovině, což však bylo zapříčiněno nekonkrétními žalobními námitkami stěžovatele. Nejvyšší
správní soud se s jeho závěrem ztotožnil.
[19] Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost
není, co se týče posouzení věci samé ( výrok I. napadeného rozsudku), důvodná. Městský soud
se v intencích zrušujícího rozsudku řádně zabýval všemi vznesenými námitkami v rozsahu,
v jakém je stěžovatel uplatnil. Co se týče neprovedení důkazu před soudem, na výslovný dotaz
soudu při jednání dne 4. 10. 2016, stěžovatel uvedl, že na provedení důkazu zvukově obrazovým
záznamem netrvá.
[20] Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 21. 4. 2016,
č. j. 5 As 124/2015 - 28 zavázal mimo jiné městský soud, aby v novém rozhodnutí rozhodl
rovněž o náhradě nákladů včetně náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelově
námitce, že tak městský soud neučinil, nelze přisvědčit. Městský soud rozhoduje vždy
o celkových nákladech, a to dle výsledku celého řízení. Byla -li proto žaloba stěžovatele městským
soudem zamítnuta, postupoval městský soud při rozhodování o nákladech řízení v souladu s §60
odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel v konečném důsledku nebyl v soudním řízení před městským soudem
úspěšný, jeho dílčí úspěch v řízení před Nejvyšším správním soudem je proto bez významu.
Skutečnost, že městský soud výslovně neuvedl, že rozhoduje rovněž o nákladech za řízení před
kasačním soudem, není vadou, která by způsobovala nesprávnost nebo nezákonnost napadeného
výroku.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.; stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost nevznikly,
proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[22] Nejvyšší správní soud rozhodl soud o vrácení zaplaceného soudního poplatku stěžovateli.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v rozhodnutí ze dne 16. 2. 2016,
č. j. 10 Afs 186/2014 – 60, k závěru, že „účastník řízení podávající ve své věci opakovaně kasační stížnost
proti rozhodnutí krajského soudu vydanému poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí ke kasační stížnosti téhož
účastníka Nejvyšším správním soudem zrušeno, již není povinen soudní poplatek za tuto další kasační stížnost
platit, pokud ve věci již jednou tento poplatek zaplatil (§6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích).“
[23] Stěžovatel zaplatil soudní poplatek ve výši 5 000 Kč v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku městského soudu ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 5 As 124/2015. Stěžovatel nyní projednávanou kasační stížností brojil proti
rozsudku městského soudu opakovaně; zaplatil přitom znovu soudní poplatek ve výši 5000 Kč.
Vzhledem k závěrům rozšířeného senátu však k jeho platbě povinen nebyl. Má proto právo
na jeho vrácení dle ustanovení §10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (53 odst. 3, ustanovení
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. srpna 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu