ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.291.2016:34
sp. zn. 5 As 291/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. P., zastoupený
Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem Dlážděná 1586/4, Praha 1, proti žalovanému:
Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2016,
č. j. 17 A 63/2015 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím Městského úřadu Sokolov, odbor právní (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 4. 5. 2015, č. j. 98975/2014/OP/EVKA-15, byl žalobce (dále jen „stěžovatel“)
uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), pro porušení §3 odst. 3
písm. a) citovaného zákona, dále přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 pro porušení §18
odst. 3 citovaného zákona a přestupků podle §125c odst. 1 písm. k) pro porušení §6 odst. 8
písm. a) a §6 odst. 12 citovaného zákona. Za to byla stěžovateli uložena pokuta ve výši
27 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 15 měsíců
ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 27. 10. 2014 řídil motorové vozidlo a nebyl
držitelem příslušného řidičského oprávnění, při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou
rychlost mimo obec o méně než 30 km/h a jiným jednáním - nesplněním povinnosti stanovené
v hlavě II. zákona o silničním provozu, neboť neměl při řízení vozidla u sebe a na výzvu policisty
nepředložil ke kontrole řidičský průkaz.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1919/DS/15-7, zamítl a napadené rozhodnutí správního
orgánu I. stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č. j. 17 A 63/2015 - 54,
jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Namítl, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že mu bylo řádně doručeno oznámení
o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku
pozbytí řidičského oprávnění (dále jen „oznámení o pozbytí řidičského oprávnění“).
Byl tak v době spáchání údajného přestupku držitelem řidičského oprávnění, a proto měl krajský
soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
Stěžovatel nevěděl o svém „vybodování“, neboť mu oznámení o pozbytí řidičského
oprávnění nikdy nebylo doručeno. Proto nemohlo vyvolat účinky, v důsledku čehož není dána
odpovědnost stěžovatele za nejzávažnější z přestupků. Podle správního orgánu I. stupně bylo
stěžovateli doručeno formou náhradního doručení (fikcí) dne 18. 1. 2014 na adresu X, Ch. Fikce
doručení však nastane pouze při kumulativním splnění všech podmínek podle §23 a §24 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Proces doručování v jeho případě
nebyl dokončen vhozením zásilky do poštovní schránky nebo na jiné vhodné místo. Na podporu
svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011,
č. j. 7 As 53/2011 - 77, a ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 As 58/2013 - 46 (rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Podle prohlášení doručovatele byl stěžovatel
vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo mu na místě zanecháno poučení. Přestože na doručence
zásilky je zaškrtnuto, že zásilka se nemá vracet a má být vložena do schránky, pošta tak zjevně
nepostupovala a vrátila zásilku zpět správnímu orgánu I. stupně. Stěžovateli bylo možné
na předmětné adrese doručovat, tzn. vyzvat jej k vyzvednutí zásilky. Kdyby tomu tak nebylo,
zásilka by byla opatřena údajem (bylo by zaškrtnuto), že adresát je neznámý nebo se odstěhoval.
Krajský soud byl názoru, že z okolností vrácení zásilky vyplývá, že její vhození po uplynutí úložní
doby nebylo možné. Tento závěr je chybný, protože za takové situace by nebylo možné
stěžovatele ani vyzvat k vyzvednutí zásilky. Nadto se jedná o nepodloženou spekulaci; o doručení
tedy existují pochyby. Podle stěžovatele jej bylo možné potrestat, jen pokud by bylo nepochybně
prokázáno doručení oznámení o pozbytí řidičského oprávnění fikcí. Krajský soud se neřídil
zásadou in dubio pro reo, neboť nezrušil napadené rozhodnutí. Podle krajského soudu stěžovatel
ani netvrdil, že měl na místě poštovní schránku; naopak uváděl, že se dlouhodobě zdržuje
v cizině. To je sice pravdou, nicméně to neznamená, že na místě bylo vyloučeno přijímání
písemností a že by vhození oznámení o pozbytí řidičského oprávnění do schránky či na jiné
vhodné místo nemělo pro stěžovatele význam. Mohl se s ním (byť ex post) seznámit a náležitým
způsobem reagovat.
Dále stěžovatel namítl, že nebyla respektována jeho procesní práva, neboť mu nebyl
poskytnut odpovídající prostor a poučení ohledně odstranění vad blanketního odvolání,
čímž došlo k porušení §37 odst. 3 a §4 odst. 2 správního řádu.
Stěžovatel podal dne 26. 5. 2015 proti rozhodnutí žalovaného blanketní odvolání,
v němž výslovně uvedl, že ve lhůtě 30 dnů doplní náležitosti odvolání podle §37 odst. 2
správního řádu. Dne 11. 6. 2015 byla stěžovateli k rukám jeho obecného zmocněnce doručena
výzva správního orgánu I. stupně, aby odvolání doplnil ve lhůtě 5 pracovních dnů. Správní orgán
I. stupně stěžovatele ovšem nijak nepoučil o tom, jak by měl doplnění provést. Zmocněnec
stěžovatele reagoval na výzvu podáním ze dne 13. 6. 2015, přičemž ve smyslu §39 správního
řádu požádal o stanovení lhůty 30 dnů namísto 5 pracovních dnů. Zároveň uvedl, že očekává,
že pokud by odvolání trpělo vadami, bude vyzván k nápravě, a dále že nebude činit žádné kroky
do doby, než bude rozhodnuto o jeho žádosti. Na uvedené podání správní orgán I. stupně nijak
nereagoval a dne 19. 6. 2015 postoupil blanketní odvolání žalovanému; ten následně vydal
napadené rozhodnutí. Podle stěžovatele jej správní orgány řádně nevyzvaly k odstranění vad
odvolání. Výzva ze dne 11. 6. 2015 obsahovala pouze „rozkaz“, aby stěžovatel podání doplnil,
a lhůtu, do kdy tak má učinit. Správní orgán měl stěžovatele vyzvat, aby odvolání doplnil nejen
o obecné náležitosti, ale také o speciální náležitosti podle §82 odst. 2 správního řádu,
tedy v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení,
jež mu předcházelo. Správní orgány porušily §37 odst. 3 ve spojení s §93 odst. 1 správního řádu,
čímž zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv
a svobod. Ve stanovisku k odvolání ze dne 19. 6. 2015 se správní orgán I. stupně vyjádřil,
že se stěžovatel mýlí, pokud si myslí, že mělo být o lhůtě k doplnění odvolání rozhodnuto
dle §39 odst. 1 správního řádu. Tuto reakci měl správně podle stěžovatele zaslat také přímo
jemu. Stěžovatel marně čekal na reakci správního orgánu I. stupně na žádost o prodloužení lhůty.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek a rozhodnutí žalovaného
zrušil.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze opakuje námitky,
se kterými se již vypořádal krajský soud v napadeném rozsudku.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Úvodem Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost je mimořádným opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.). Soudní ochrana
veřejných subjektivních práv stěžovatele mu byla poskytnuta již individuálním projednáním
jeho věci krajským soudem. Důvody kasační stížnosti se proto musí odvíjet zejména
od tvrzeného pochybení krajského soudu, který se měl vadným, resp. nezákonným způsobem
vypořádat s žalobními námitkami směřujícími proti rozhodnutí správních orgánů. Jinými slovy,
stěžovatel je povinen tvrdit některý z důvodů podle §103 odst. 1 s. ř. s. týkající se řízení
vedeného krajským soudem anebo rozhodnutí soudu, nikoliv samotného rozhodnutí správního
orgánu. Uvedení konkrétních důvodů kasační stížnosti není možné bez dalšího nahradit
zopakováním odvolacích nebo žalobních námitek a argumentace předestřené v řízení u krajského
soudu (jakkoliv spojené s obecným tvrzením, že právní názor krajského soudu je nesprávný).
Kasační stížnost stěžovatele přitom z převážné části spočívá právě v takovém opakování.
Spíše než o tvrzení konkrétních pochybení krajského soudu se jedná o výtky proti závěrům
správního orgánu I. stupně a žalovaného, kterými se již podrobně zabýval krajský soud
v napadeném rozsudku, přičemž Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje, což dále blíže
zdůvodňuje.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že ve správním řízení nebylo
prokázáno doručení oznámení o pozbytí řidičského oprávnění stěžovateli, neboť proces
doručování nebyl dokončen vhozením zásilky do poštovní schránky nebo na jiné vhodné místo.
Jednoznačný právní názor na otázku nastolenou stěžovatelem, tedy zda je pro uplatnění
fikce doručení podle §24 odst. 1 správního řádu nezbytné vhození doručované písemnosti
do schránky adresáta nebo na jiné vhodné místo, vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2016, č. j. 3 As 241/2014 - 41, kterým byly mj. překonány závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 As 53/2011 - 77, na který
odkazoval stěžovatel. V citovaném rozsudku rozšířený senát uvedl, že „na uplatnění fikce doručení
dle §24 odst. 1 správního řádu nemá vliv skutečnost, zda následně došlo ke vhození uložené písemnosti
do schránky adresáta. Tato povinnost má za účel určité zvýšení komfortu adresátů, vzhledem k tomu, že její
realizace je vázána na řadu podmínek, nelze při jejím nesplnění dovozovat to, že by doručení fikcí nenastalo.
Rozšířený senát si je vědom toho, že právní úprava fikce doručení představuje značný zásah do práva občanů
na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto omezení základního práva může
být přípustné, pokud je to nezbytné pro ochranu důležitého veřejného zájmu a práv a svobod ostatních občanů.
To je v daném případě podle názoru rozšířeného senátu naplněno, neboť fikce doručení, jejímž účelem je zabránit,
„aby účastníci řízení nemohli nepřebíráním písemností bez relevantního důvodu bránit postupu soudního řízení
a prodlužovat tak jeho délku, není s principem právní jistoty v žádné kolizi“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne
11. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 272/13). […] Podmínkou ústavnosti institutu doručení fikcí je rovněž prostředek
zajišťující proporcionalitu zásahu do práv účastníků řízení prostřednictvím zohlednění situací, kdy si adresát
uloženou zásilku bez svého zavinění nemohl vyzvednout z objektivních důvodů. Takovým prostředkem je možnost
požádat o určení neplatnosti doručení dle §24 odst. 2 správního řádu.“
Závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jsou plně aplikovatelné také
v nyní projednávané věci. Oznámení o dosažení celkového počtu 12 bodů a výzvu k odevzdání
řidičského průkazu podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu lze řidiči doručit fikcí
ve smyslu §24 odst. 1 správního řádu; zákon v tomto ohledu žádnou výjimku či zvláštní
požadavky na doručování nestanoví. Stěžovatel nečinil spornou samotnou skutečnost, že dosáhl
12 bodů, v důsledku čehož pozbyl řidičské oprávnění. Sporným činil pouze doručení oznámení
o pozbytí řidičského oprávnění fikcí dne 18. 1. 2014 z důvodu, že mu zásilka nebyla vložena
do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, ač to podle něj bylo možné. Z citovaného
rozsudku rozšířeného senátu je zřejmé, že posouzení skutečnosti, zda bylo či nebylo možné
stěžovateli zásilku na předmětné adrese zanechat, je z hlediska uplatnění fikce doručení
irelevantní. Stěžovatel mohl ve smyslu §24 odst. 2 správního řádu požádat o určení neplatnosti
doručení; ze správního spisu však neplyne, že by této možnosti využil (přičemž uvedené
ani netvrdil). Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že oznámení o pozbytí řidičského
oprávnění bylo stěžovateli doručeno fikcí dne 18. 1. 2014.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že ke spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu pro porušení §3 odst. 3 písm. a)
téhož zákona (tj., že stěžovatel řídil motorové vozidlo, přestože nebyl držitelem řidičského
oprávnění) postačuje nedbalostní jednání (§3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
v relevantním znění).
S ohledem na výše uvedené není kasační námitka spočívající v neprokázání doručení
oznámení o pozbytí řidičského oprávnění stěžovateli důvodná.
Dále stěžovatel namítl, že došlo k porušení §37 odst. 3 a §4 odst. 2 správního řádu tím,
že správní orgán nevyhověl a nereagoval na jeho žádost, aby mu namísto lhůty 5 pracovních
dnů k doplnění odvolání byla poskytnuta lhůta 30 dnů, a že jej správní orgány dostatečně
nepoučily, jakým způsobem má odvolání doplnit.
Předně je třeba poznamenat, že námitku spočívající v nedostatečném poučení stěžovatele
správními orgány, jak má doplnit odvolání, stěžovatel uvedl poprvé až v kasační stížnosti, ačkoliv
mu nic nebránilo uplatnit ji již v řízení před krajským soudem. Ust. §104 odst. 4 s. ř. s. přitom
brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil
v řízení před krajským soudem. Z uvedeného důvodu se jedná o námitku nepřípustnou,
a Nejvyšší správní soud se jí proto nezabýval. Stejně tak argumentaci, že správní orgán I. stupně
měl svou reakci uvedenou ve stanovisku k odvolání ze dne 19. 6. 2015 zaslat nejen žalovanému,
ale také stěžovateli, uvedl stěžovatel poprvé až v kasační stížnosti. Proto nelze krajskému soudu
vyčítat, pokud se s uvedeným tvrzením stěžovatele v napadeném rozsudku výslovně nevypořádal.
Nad rámec nezbytného posouzení lze však poznamenat, že stanovisko k odvolání předává
správní orgán I. stupně spolu se spisem pouze odvolacímu orgánu; požadavek, aby jej zaslal také
stěžovateli, nemá oporu v zákoně (viz §88 odst. 1 věta první správního řádu).
Z obsahu správního spisu plyne, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo
doručeno obecnému zmocněnci stěžovatele dne 13. 5. 2015. Dne 26. 5. 2015 podal stěžovatel
prostřednictvím zmocněnce blanketní odvolání, ve kterém uvedl, že s napadeným rozhodnutím
nesouhlasí a napadá jej v plném rozsahu, přičemž do 30 dnů doplní náležitosti podání odvolání
podle §37 odst. 2 správního řádu. Výzvou ze dne 1. 6. 2015 správní orgán I. stupně vyzval
zmocněnce stěžovatele, aby doplnil podané odvolání ve lhůtě pěti pracovních dnů po obdržení
výzvy, s tím, že neučiní-li tak, bude správní orgán na podané odvolání brát zřetel v podobě,
v jaké jej obdržel. Správní orgán I. stupně rovněž uvedl, že rozhodnutí o přestupku stěžovatel
převzal již dne 13. 5. 2015, přičemž vzhledem k tomu, že věc není nijak složitá, byla lhůta
k prostudování napadeného rozhodnutí dostatečná. Na to zmocněnec stěžovatele reagoval
přípisem podaným na poštu dne 13. 6. 2015, v němž mj. konstatoval, že věc je závažná a složitá,
přičemž lhůta 30 dnů, kterou pro doplnění odvolání požadoval, je upravena správním řádem
(konkrétní ustanovení ovšem stěžovatel nespecifikoval). Pokud ji chce správní orgán zkrátit,
musí o tom dle stěžovatele vydat usnesení. Dále stěžovatel uvedl, že očekává písemnou
výzvu k nápravě vad podání, pokud by nějakými trpělo, a než bude rozhodnuto o tomto podání,
nebude činit žádné jiné kroky a předpokládá, že běh veškerých lhůt vůči němu je zastaven.
Současně konstatoval, že správní orgán I. stupně měl postupovat podle §39 správního řádu.
Dne 19. 6. 2015 předal správní orgán I. stupně správní spis žalovanému spolu se svým
stanoviskem k odvolání. Dne 7. 7. 2015 bylo zmocněnci stěžovatele doručeno sdělení,
že odvolání stěžovatele bylo postoupeno žalovanému k dalšímu řízení. Následně zaslal
zmocněnec stěžovatele žalovanému žádost, aby o odvolání nerozhodoval mj. do doby,
než mu bude umožněno doplnit blanketní odvolání; předpokládá, že žalovaný nebude o odvolání
rozhodovat a vrátí věc zpět správnímu orgánu I. stupně. Dne 20. 8. 2015 vydal žalovaný
napadené rozhodnutí o odvolání.
Podle §82 odst. 2 správního řádu odvolání musí mít náležitosti uvedené v §37 odst. 2
a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá
a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení,
jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá,
platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Odvolání se podává s potřebným počtem
stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden
stejnopis. Nepodá-li účastník potřebný počet stejnopisů, vyhotoví je správní orgán na náklady
účastníka.
Podle §37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti nebo
trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich
odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.
Podle §39 odst. 1 správního řádu správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu
k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí
být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků. Usnesení o určení lhůty se oznamuje
pouze tomu, komu je určena, popřípadě i tomu, jehož se jinak přímo dotýká. Podle odst. 2
může správní orgán lhůtu jím určenou na žádost účastníka za podmínek stanovených v odstavci
1 usnesením přiměřeně prodloužit.
Odvolání je podáním ve smyslu §37 správního řádu. Jak již zdejší soud konstatoval např.
v rozsudku ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009 - 53, „s ohledem na §93 odst. 1 správního řádu, podle
něhož se pro řízení o odvolání použijí obdobně ustanovení hlav I až IV, VI a VII druhé části správního řádu,
je nutno uzavřít, že nemá-li odvolání některou z náležitostí vyplývajících z §37 odst. 2 a z §82 odst. 2
správního řádu, je správní orgán povinen postupovat podle §37 odst. 3 správního řádu tak, že pomůže odvolateli
nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.“ Správní orgán
tedy v případě odstraňování nedostatků odvolání postupuje a priori podle §37, nikoliv §39
správního řádu, a to rovněž tehdy, pokud účastník v odvolání uvede, že odvolání doplní v jím
uvedené konkrétní lhůtě (srov. citovaný rozsudek). Uvedené povinnosti správní orgán I. stupně
dostál, když stěžovatele výzvou ze dne 1. 6. 2015 vyzval k doplnění podaného odvolání ve lhůtě 5
pracovních dnů.
Pro úplnost je v dané věci třeba posoudit, zda přípis stěžovatele ze dne 13. 6. 2015
lze považovat za žádost o prodloužení lhůty podle §39 odst. 2 správního řádu, kterou
by se správní orgán I. stupně byl povinen ve smyslu citovaného ustanovení zabývat, a jestli byla
lhůta stanovená správním orgánem I. stupně pro doplnění odvolání přiměřená.
Podle §37 odst. 1 správního řádu je každé podání třeba posuzovat podle jeho skutečného
obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. Je přinejmenším sporné, zda lze na přípis stěžovatele
ze dne 13. 6. 2015 nahlížet jako na žádost o prodloužení lhůty ve smyslu §39 odst. 2 správního
řádu. Stěžovatel v něm totiž výslovně nežádá o prodloužení lhůty pěti pracovních dnů k podání
odvolání; spíše pouze nesprávně vykládá ustanovení správního řádu týkající se lhůt.
Není pravdou, jak se domnívá stěžovatel, že správní řád stanoví lhůtu pro doplnění odvolání
v délce 30 dní. Stěžovatel měl patrně na mysli třicetidenní lhůtu podle §71 odst. 3 správního
řádu, která se však neváže k doplnění podání účastníka, nicméně se jedná o pořádkovou lhůtu,
v níž je správní orgán povinen vydat rozhodnutí. Žádné zákonné ustanovení nestanoví
správnímu orgánu povinnost určit lhůtu k doplnění odvolání v délce 30 dní, popř. povinnost
bez dalšího vždy vyhovět požadavku účastníka řízení na prodloužení lhůty v jím navrhované
délce. Správní řád v tomto ohledu klade toliko požadavek na přiměřenost lhůty. Jak vyslovil
např. již Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. 4. 2011, č. j. 57 A 12/2010 - 106,
s jehož závěry se zdejší soud ztotožňuje: „Otázka přiměřenosti lhůty je věcí volného uvážení správního
orgánu, které je limitováno zákonnými požadavky věty druhé §39 odst. 1 správního řádu (nesmí být ohrožen účel
řízení ani porušena rovnost účastníků) [popř. jinými zákonnými požadavky vztahujícími
se k aplikovanému ustanovení, podle kterého se stanoví přiměřená lhůta, např. §37 odst. 3
správního řádu - pozn. NSS]. Obecně lze za přiměřenou považovat pouze takovou lhůtu, ve které
je s přihlédnutím ke všem okolnostem (např. obsažnosti, odborné náročnosti, vázanosti na určitý proces apod.)
reálné procesní úkon náležitě provést.“ Správní orgán I. stupně zdůvodnil přiměřenost lhůty 5
pracovních dnů tak, že se jedná o nikoliv složitou věc a lhůta k prostudování napadeného
rozhodnutí byla dostatečná, neboť rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo zmocněnci
stěžovatele doručeno dne 13. 5. 2015, přičemž ke stanovení uvedené lhůty došlo výzvou ze dne
1. 6. 2015 (doručenou zmocněnci stěžovatele až 13. 6. 2015). Nejvyšší správní soud s uvedeným
zdůvodněním souhlasí a s přihlédnutím k obsahu správního spisu považuje lhůtu 5 pracovních
dnů k doplnění odvolání za přiměřenou. Na podporu posouzení stanovené lhůty jako přiměřené
lze odkázat na §86 odst. 2 správního řádu, podle něhož správní orgán, který vydal odvoláním
napadené rozhodnutí, zašle stejnopis podaného odvolání všem účastníkům, kteří se mohli proti
rozhodnutí odvolat, a vyzve je, aby se k němu v přiměřené lhůtě, která nesmí být kratší než 5 dnů
(a to pouhých kalendářních, nikoliv pracovních, kterými byla stanovena lhůta de facto delší),
vyjádřili.
I kdyby bylo na přípis stěžovatele ze dne 13. 6. 2015 nahlíženo jako na žádost
o prodloužení lhůty, ani v takovém případě by - s ohledem na okolnosti této věci - nebylo možné
dospět k závěru, že vada řízení před správním orgánem (spočívající v tom, že správní orgán
nereagoval na žádost o prodloužení lhůty, přičemž stěžovateli toliko zaslal sdělení, že věc byla
postoupena žalovanému k dalšímu řízení) mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 10 As 46/2015 - 43,
totiž plyne, že podá-li účastník žádost o prodloužení stanovené lhůty k odstranění vad,
resp. doplnění odvolání podle §39 odst. 2 správního řádu, je správní orgán povinen o této
žádosti ještě před rozhodnutím o odvolání stěžovatele rozhodnout (kladně usnesením,
nebo záporně usnesením či jiným písemným aktem, neboť správní řád pro případ negativního
posouzení výslovně formu usnesení nepředepisuje), nebo postupovat tak, že stěžovatelově
žádosti vyhoví fakticky.
Je třeba zdůraznit, že od doby, kdy stěžovatel zaslal správnímu orgánu I. stupně přípis,
v němž nesouhlasil s pětidenní lhůtou k doplnění odvolání (tj. 13. 6. 2015), do dne rozhodnutí
žalovaného o odvolání (tj. 20. 8. 2015) uplynulo 68 dnů. Během této doby (dne 7. 7. 2015) bylo
zástupci zmocněnce doručeno sdělení, že odvolání (v podobě, v jaké jej správní orgán I. stupně
obdržel) bylo postoupeno žalovanému k dalšímu řízení, tedy zcela zřejmě proto, aby o odvolání
stěžovatele rozhodl. Stěžovateli nic nebránilo, aby v uvedené době, která značně přesahuje jím
požadovaných 30 dní k doplnění odvolání, uvedené učinil. Stěžovatel v průběhu řízení neuvedl
žádné překážky, které by mu v doplnění odvolání bránily, ani žádný takový důležitý důvod
nedoložil. Jeho tvrzení zůstala pouze v obecné a ničím nepodložené rovině, když uváděl, že věc
je „závažná, složitá a je třeba zajistit podklady, které budou součástí odvolání stěžovatele“. Byl to tedy
především stěžovatel, kdo byl ve věci pasivní, neboť v jím samým požadované lhůtě 30 dnů
(anebo později do okamžiku rozhodnutí žalovaného) odvolání nedoplnil o odvolací důvody
a nabídl správním orgánům relevantní důkazy. Veškeré uvedené okolnosti ukazují spíše
na účelovost stěžovatelových kroků a uplatňované argumentace, která se žádným způsobem
nepokouší zpochybnit správnost samotného hmotněprávního posouzení věci správními orgány.
Samotná obrana procesních práv, aniž by stěžovatel namítal a doložil pochybení týkající
se posouzení podstaty věci, přestože k tomu zcela zjevně měl dostatečný časový prostor, nemůže
v daném případě bez dalšího vést ke zrušení napadeného rozsudku, popř. rozhodnutí správních
orgánů.
Lze tedy uzavřít, že stěžovatel měl fakticky mnohem delší lhůtu k doplnění odvolání,
než sám požadoval. Do okamžiku rozhodnutí žalovaného o odvolání však neuplatnil žádný
relevantní důvod ani důkaz zpochybňující závěry správních orgánů o spáchání přestupků,
ze kterých byl uznán vinným. Žalovaný se odvoláním stěžovatele zabýval, přezkoumal soulad
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními
předpisy ve smyslu §89 odst. 2 s. ř. s. i bez výslovně uplatněných odvolacích námitek.
Pokud stěžovatel své odvolání ve fakticky poskytnuté lhůtě nedoplnil, nelze žalovanému v tomto
směru ničeho vytknout. S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud ani námitku
nevyhovění a nereagování správních orgánů na požadavek stěžovatele na stanovení lhůty 30 dnů
k odstranění vad a doplnění odvolání důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel úspěch neměl a žalovanému, který měl ve věci úspěch a měl by právo na náhradu
nákladů řízení, žádné náklady s tímto řízením nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly,
proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu