ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.51.2017:28
sp. zn. 5 As 51/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně:
Kofola ČeskoSlovensko a.s., se sídlem Nad Porubkou 2278/31a, Ostrava – Poruba, zast.
Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem Anny Letenské 7, Praha 2, proti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, č. j. 11 A 9/2015 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
Mgr. Jakuba Oniska.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno její rozhodnutí
ze dne 21. 10. 2014, sp. zn./Ident. 2014/464/had/Kof, č. j. had/3841/2014, kterým
stěžovatelka uložila žalobkyni pokutu ve výši 80 000 Kč za porušení povinnosti stanovené
v §2c písm. a) a e) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o regulaci reklamy“), ke kterému údajně došlo zadáním reklamy Jupík Sport
Aqua odvysílané dne 1. 4. 2014 v čase 06:26:01 hodin na programu Nova Cinema. Stěžovatelka
dospěla k závěru, že reklama, která prezentuje situaci, kdy hoch dětského věku sjíždí ve volné
krajině na speciálně upraveném skateboardu kopec, znázorňuje aktivitou značně nebezpečnou,
při které může dojít k těžkému úrazu, audiovizuální zpracování spotů vzbuzuje dojem, že chlapec
jede vysokou rychlostí, výzva animované postavy, která na jízdu chlapce reaguje tak, že uvádí:
„V tomhle fofru už bych měl bobky. Jupík Sport Aqua – nekroť svý nápady“, vybízí k napodobování,
k rizikovému chování a nabádá děti, aby jednaly neuvážlivě a nezodpovědně.
[2] V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že jí není zřejmé, jak dospěl městský soud k závěru,
že uvedený způsob jízdy na větších kolečkách by byl bezpečnější. Větší kolečka jsou určena
k získání vyšší rychlosti. Stěžovatelka rozporuje názor městského soudu, kterým dle jejího názoru
nahradil její závěr a poznatek o bezpečném způsobu jízdy daném užitým vybavením.
Dále městským soudem užitý termínu „téměř rovina" shledává nejasným; nehody se mohou stát
i na rovině. Mimo to není rozhodující v případě nehody náraz do objektu, ale pád, který může být
dán mnohými okolnostmi nezávislými na prostředí či zkušenostech.
[3] Stěžovatelka tvrdí, že ztvárnění jednání dítěte v reklamě nelze mít za běžné a bez možné
hrozby. Rovněž má za to, že absence výzvy k nebezpečnému chování a priori neznamená,
že nemohlo dojít k porušení předmětných předpisů, či eliminaci zranění. V reklamě sice nezazní
explicitní výzva k nebezpečnému jednání, ale již zvolání „V tomhle fofru už bych měl bobky. Jupík
Sport Aqua - nekroť svý nápady“, může nabádat k nezodpovědnému chování, k riskování,
k předvádění se. Ne každé dítě si se svým skateboardem zajde do v reklamě ztvárněného
prostředí, tedy téměř roviny. A zdaleka ne každé dítě využije ochranné pomůcky. Účelem reklamy
a marketingové komunikace je potřeba ztotožnění se s výrobkem, s prostředím, službou, a proto
je upraveno v právních předpisech, jak má reklama ve vztahu k dětem vypadat. Aby děti neměly
tendenci ke ztotožnění se vzorem chování, které může být potenciálně nebezpečné. Jízda
na skateboardu sice není a priori nebezpečná, ale dle statistik se jedná o jednání, které je spojeno
s riziky, které například ve Spojených státech vede ročně k 50 000 zranění. Není totiž bez náhody,
že pojišťovací ústavy řadí jízdu na skateboardu mezi rizikové faktory. Stěžovatelka setrvává
na závěru, že reklama jako komplexní celek, ztvárňující konkrétní jednání a výzvy, je s to vést
k nezodpovědnému chování. K tomuto závěru měl dojít ve své úvaze i městský soud,
a to za předpokladu, že by reklamu posoudil jako celek, a nikoliv jen její izolované prvky.
[4] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že má za to, že nejsou námitky
stěžovatelky důvodné. Aby byla naplněna skutková podstata správního deliktu, musí reklama
zobrazovat osobu mladší 18 let v nebezpečné situaci a tato prezentace musí být nevhodná.
Na nebezpečnosti situace nelze usuzovat jen z toho důvodu, že za určitých okolností může lidská
činnost, zobrazovaná reklamě, vést ke zranění. Ostatně prakticky každá sportovní činnost v sobě
nese potenciální riziko zranění, bylo by tedy absurdní, aby v reklamě nebylo možné zobrazovat
osoby mladší 18 let v pohybu. Záleží tedy na okolnostech, za kterých je osoba mladší 18 let
zobrazena a na kontextu reklamy. Situace by dle příslušného ustanovení zákona o regulaci
reklamy musela být jednoznačně nebezpečná a prezentace nevhodná. Městský soud správně
vyhodnotil, že v daném případě o nebezpečnou situaci nejde a na prezentaci nelze spatřovat nic
nevhodného. Vyjmenoval v odůvodnění řadu okolností, které svědčí proto, že o nebezpečnou
situaci a nevhodnou prezentaci nejde, tj. že jízda probíhá ve volné krajině bez překážek, na trávě,
téměř po rovině, chlapec má ochranné prvky a bezpečně zastaví, jízdu celkově nelze hodnotit
jako rizikovou. Výzvu „nekroť svý nápady“ považuje žalobkyně za a priori závadnou, nicméně
pokud by stěžovatelka posuzovala reklamu v celku a nikoliv její izolované prvky, musela
by dospět ke stejnému názoru jako městský soud, tedy že se nemůže jednat o podporu chování
ohrožujícího zdraví v kontextu spotu, který žádné rizikové chování neprezentuje. Slogan
v kontextu spotu oceňuje chlapcovu invenci, hravost, sportovní dovednosti a aktivitu, což jsou
hodnoty, které žalobkyně sdílí a které nejsou nutně spojeny s bezpečnostními riziky. Je nutno
odlišovat nezodpovědné rizikové chování od odvahy ke sportovní aktivitě a kreativitě, přičemž
reklama jednoznačně podporuje to druhé. Bez významu není ani další argument uvedený
soudem, že napodobovat chování v reklamě nemůže každé dítě, neboť k tomu je nutné
se tomuto sportu naučit a osvojit si určité dovednosti.
[6] Žalobkyně si plně uvědomuje nezbytnost ochrany dětí před působením nevhodných
reklamních sdělení, v nichž by děti byly prezentovány v jednoznačně nebezpečných situacích
a kde by byl dětem a mladým lidem dáván příklad rizikového a nezodpovědného chování
ohrožujícího zdraví nebo bylo takové jednání schvalováno. Speciální ochrana dětí je zcela
na místě a žalobkyně ji v rozsahu právních předpisů a etických norem, které se zavázala
dodržovat, uplatňuje. Zároveň je žalobkyně přesvědčena, že smyslem právní úpravy v zákoně
o regulaci ochrany není chránit děti a mladé lidi před reklamními spoty, které prezentují dětskou
odvahu, nápaditost a sportovní dovednosti. Tyto dětské vlastnosti automaticky neznamenají
riziko ohrožení zdraví a žalobkyně nesdílí názor, že by měly být a priori korigovány.
Právní výklad příslušných norem zákona o regulaci reklamy, který prezentuje stěžovatelka,
je nepřípustně extenzivní a v rozporu s jejich textem i účelem. Je tedy v rozporu s ústavní
zásadou, že státní moc lze uplatňovat pouze v mezích zákona a za podmínek zákonem
stanovených. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost stěžovatelky zamítnul.
[7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti a přípustnosti kasační stížnosti,
jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu a z důvodů stěžovatelkou uplatněných (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §2c písm. a) zákona o regulaci reklamy nesmí reklama, pokud jde o osoby mladší
18 let, podporovat chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj. Podle §2c
písm. e) tohoto zákona nesmí reklama, pokud jde o osoby mladší 18 let, nevhodným způsobem
je ukazovat v nebezpečných situacích.
[9] K začlenění citovaných ustanovení do zákona o regulaci reklamy došlo na základě novely
provedené zákonem č. 138/2002 Sb. Jak vyplývá z důvodové zprávy k novele, „dosavadní právní
úprava již není vyhovující zejména s ohledem na nepřetržitý vývoj reklamy a její vzrůstající vliv v ekonomickém
prostředí, změny v komunikačních prostředcích, kterými je reklama šířena, a soustavný vývoj legislativy
Evropských společenství v dané oblasti. Významný vliv na potřebu urychlené změny dosavadní právní úpravy
má i závazek České republiky implementovat do právního řádu právo platné v Evropské unii.“
[10] K novelizaci zákona o regulaci reklamy tedy zákonodárce přistoupil na základě práva
Evropské unie, konkrétně na základě směrnice Rady 89/552/EHS, o koordinaci některých
právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání
(dále jen „směrnice 89/552/EHS“). Uvedená směrnice jako jeden ze základních cílů v preambuli
uvádí, že v televizní reklamě je nutno „zavést pravidla pro ochranu tělesného, duševního a morálního vývoje
dětí a mladistvých.“ Stanovený cíl se následně odráží zejména v čl. 12 písm. d), v čl. 16 písm. d)
a v čl. 22. Dle čl. 12 písm. d) směrnice 89/552/EHS „televizní reklama nesmí podporovat chování
ohrožující zdraví nebo bezpečnost“. Dle čl. 16 písm. d) směrnice 89/552/EHS „televizní reklama nesmí
morálně nebo fyzicky ohrožovat děti a mladistvé a z tohoto důvodu nesmí bezdůvodně zobrazovat děti
nebo mladistvé v nebezpečných situacích.“ V čl. 22 směrnice 89/552/EHS je pak uvedeno, že „členské
státy přijmou vhodná opatření zajišťující, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich
pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí
a mladistvých.“
[11] Uvedená pravidla tuzemský zákonodárce převzal do zákona o regulaci reklamy, konkrétně
do §2c písm. a) a e), ve kterých zakazuje podporovat chování ohrožující zdraví, psychický
nebo morální vývoj osoby mladší 18 let, resp. zakazuje je ukazovat v nebezpečných situacích.
Znění uvedených stanovení je od počátku konstantní (žádnou novelizací zákona o regulaci
reklamy nedošlo k jejich změně), přičemž jejich jednoznačným cílem je ochrana osob mladších
18 let. K tomu srov. vedle výše uvedeného i důvodovou zprávu k zákonu č. 138/2002 Sb.,
v níž se k §2c zákona o regulaci reklamy uvádí, že se „rozšiřují požadavky na reklamu ve vztahu
k osobám mladším 18 let, a to s ohledem na jejich menší životní zkušenosti a možný nedostatek schopnosti
eliminovat vliv reklamy.“, jakož i odbornou literaturu, např. Chaloupková, H., Holý, P. Regulace
reklamy. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, s. 335, podle níž „ustanovení zařazené k ochraně
dětí reguluje reklamu v tom smyslu, aby děti a mladiství byli chráněni před dopady nežádoucí reklamy,
aby reklama nezneužívala nevyspělosti a nezkušenosti dětí a mladistvých. Jednotlivé skutkové podstaty
se překrývají, což svědčí o záměru zásadního omezení reklamy zaměřené na děti a mladistvé“.
[12] Nutnost zvýšené ochrany dětí a mladistvých vyplývá i z katalogů lidských práv a svobod.
Podle čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod „je zaručena zvláštní ochrana dětí
a mladistvých.“ Stejně tak lze poukázat na Listinu základních práv Evropské unie, podle níž mají
děti právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho, na obdobně vyznívající Úmluvu
o právech dítěte atp.
[13] Optikou výše uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soud na námitky poukazující
na nesprávné posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatelka namítá,
že reklama zobrazovala nebezpečnou situaci ve smyslu §2c písm. e) zákona o regulaci reklamy.
[14] V projednávané věci šlo o reklamní spot určený osobám mladším 18 let, v němž byla
ztvárněna postava nezletilého. Nejvyšší správní soud vyhodnotil posuzovaný reklamní spot,
který je součástí spisu správního orgánu a přisvědčil názoru městského soudu. Chlapec jede
ve volném prostoru, v přírodě „téměř po rovině“, což zdejší soud vnímá jako terén, který není zcela
rovný, nicméně z reklamy je evidentní, že se nejedná o žádnou strmou plochu, ale mírný svah
končící rovinou. Postava jede po zelené louce, kde nejsou žádné překážky, kameny apod. Nehrozí
tedy, že by do něčeho narazil. Chlapec není zobrazen v nebezpečné situaci, která by podle názoru
Nejvyššího správního soudu přicházela v úvahu tehdy, pokud by chlapec jel např. po ulici, mezi
auty nebo by jel po chodníku a ohrožoval by sebe i ostatní. Chlapec má na sobě bezpečnostní
prvky, a to chrániče a helmu; jeho jízda nepůsobí riskantně, jedná se o běžný způsob jízdy
a v závěru bezpečně zastaví. Pokud se týká polemiky stěžovatelky ohledně větších koleček
na skateboardu, podle názoru Nejvyššího správního soudu budí dojem terénní úpravy
skateboardu, nikoli asociaci „větší kola = větší rychlost“. V reklamě se nenachází žádné scény,
které by ukazovaly osobu mladší 18 let v nebezpečné situaci. Reklama nepodporuje chování
ohrožující zdraví, psychický či morální vývoj osob mladších 18 let.
[15] Nejvyšší správní soud nikterak nebagatelizuje názor stěžovatelky, že při jízdě
na skateboardu dochází k úrazům, avšak k úrazům dochází i při jiných činnostech. Nejvyšší
správní soud má za to, že reklama není natolik sugestivní, aby každé dítě po jejím zhlédnutí
vyžadovalo skateboard. Navíc, skateboard dítěti zpravidla koupí jeho rodič, který dítěti vysvětlí,
jak skateboard používat a zároveň ho upozorní na možná rizika neopatrného zacházení. Nejvyšší
správní soud má za to, že je obecně známou skutečností, že jízda na skateboardu při respektování
nezbytných předpokladů redukujících možnost úrazu (volba vhodného terénu, používání
chráničů a přilby, přiměřená rychlost apod.) je běžnou aktivitou mladistvých, kterou nelze
považovat za nepřiměřeně rizikovou či ohrožující zdraví (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 4 As 36/2017 – 32).
[16] Výzvu „nekroť svý nápady“ Nejvyšší správní soud vnímá jako výzvu v obecnějším rozsahu;
jako výzvu k pohybu, ke sportovní aktivitě, k hravosti a kreativitě. Nejedná o „hecování“
ani o výzvu k nebezpečné či sebedestruktivní činnosti; tak tomu bylo naopak ve věci žalobkyně,
o níž bylo rozhodnuto zdejším soudem rozsudkem za dne 22. 6. 2017, č. j. 7 As 65/2017 – 30
(v reklamě chlapec dětského věku sjíždí tobogán v poloze „hlavou dolů s rukama připaženýma
k tělu“, přičemž reklamu doprovází slogan „Tak teď jsi mi dal na frak. Jupík Crazy Aqua – nekroť
svý nápady“). Navíc zdejší soud podotýká, že ze správního spisu je zjevné, že reklama se stejnou
výzvou byla shledána stěžovatelkou jako nezávadná a správní řízení v dané mutaci nezahájila
(viz reklama Jupík Funny Fruit – Stezka odvahy, kde animovaný tygr zvolá „Miluji kočky,
co se v noci nebojí. Jupík Funny Fruit – nekroť svý nápady“).
[17] Uvedený reklamní spot dle názoru Nejvyššího správního soudu děti nenabádá
k nebezpečnému chování, které by je mohlo ohrozit, nýbrž má za cíl aktivitu, pohyb a pobyt
v přírodě. Soud posoudil uvedený spot v souladu s názorem vysloveným v rozsudku zdejšího
soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 As 16/2004 - 90, který uvádí: „Nadsázku či reklamní přehánění,
jež v reklamním spotu spatřuje ve shodě se stěžovatelem i Nejvyšší správní soud, je třeba jistě obecně v rámci
přesvědčovacích kampaní připustit. Míra jejich přípustnosti však musí být vždy posuzována ve vztahu
k adresátům, kteří mohou být takovou přesvědčovací kampaní zasaženi, k jejich věku, schopnostem nadsázku
odhalit a k sekundárním důsledkům přesahujícím rámec jejich spotřebitelského chování, které může jejich vzor
coby hlavní postava spotu, na němž je přesvědčovací kampaň založena, následně vyvolat.“
[18] Městský soud dostatečně a logicky a přezkoumatelným způsobem odůvodnil své závěry
a přiměřeně se vyjádřil k podstatným žalobním bodům. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil
žádné uplatněné kasační námitce a v napadeném rozsudku neshledal žádné pochybení,
k němuž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto jako nedůvodnou zamítl
dle §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně
vynaložil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná,
právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Procesně úspěšná žalobkyně má naproti
tomu vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení o kasační stížnosti
představují odměnu za zastupování za jeden úkon právní služby ve výši 3100 Kč (vyjádření
ze dne 5. 4. 2017) podle §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1993 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dále má žalobkyně právo na náhradu hotových
výdajů právního zástupce (režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky).
Odměna za zastupování činí částku 3400 Kč. Současně byla přiznána částka 714 Kč představující
daň z přidané hodnoty z přiznané odměny za zastupování, neboť zástupce žalobkyně je plátcem
daně z přidané hodnoty. Náhrada nákladů řízení činí celkem 4114 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu