ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.96.2016:21
sp. zn. 5 As 96/2016 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: L. B.,
zastoupená Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Malická 11, Plzeň, proti žalované:
Západočeská univerzita v Plzni, se sídlem Univerzitní 8, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2016, č. j. 57 A 83/2014 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Žalobkyně se žalobou u Krajského soudu v Plzni domáhala zrušení rozhodnutí
rektorky žalované ze dne 6. 8. 2014, č. j. ZCU 024861/2014, kterým byla zamítnuta její žádost
o přezkoumání rozhodnutí děkanky Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni
ze dne 11. 6. 2014, č. j. ZCU/17465/2014/B, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným
rozhodnutím děkanky bylo žalobkyni ukončeno studium na Fakultě pedagogické Západočeské
univerzity v Plzni ve studijním programu Učitelství pro střední školy, studijní obor český jazyk –
německý jazyk. Rozhodnutí děkanky vycházelo z toho, že žalobkyně ani ve druhém opravném
termínu nesložila státní závěrečnou zkoušku z předmětu „Německý jazyk s didaktikou“. Závěry
rozhodnutí děkanky byly následně potvrzeny rozhodnutím rektorky.
Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Odmítl námitku žalobkyně, že se obsah
otázek státní závěrečné zkoušky z předmětu německý jazyk nekryl s obsahem výuky
v magisterském programu a že se státní závěrečná zkouška nekonala za podmínek stanovených
magisterským studijním programem. Námitku proti obsahu otázek posoudil krajský soud jako
obecně formulovanou a nevypovídající o tom, zda žalobkyni byly skutečně položeny otázky,
na něž objektivně nemohla znát odpovědi. V této souvislosti krajský soud poukázal na to,
že žalobkyně v rámci magisterského programu absolvovala „seminář německé lingvistiky“ a předmět
„lingvistika mluvené němčiny“, proto by měla znalosti z německé jazykovědy ovládat. Dále uvedl,
že zvládnutí učiva probíraného v bakalářském studijním programu je nezbytné pro zvládnutí
programu magisterského, a proto nesouhlasil s názorem žalobkyně, že by při státní zkoušce
nebylo možné ověřovat znalost učiva probíraného v rámci bakalářského programu, resp. že by při
závěrečné státní zkoušce bylo možné ověřovat pouze znalost toho, co bylo „pedagogy se studenty
probíráno“ v rámci magisterského programu. K obecně formulované námitce zvýhodňování
studentů – absolventů bakalářského studia německého jazyka krajský soud uvedl, že žalobkyně
se mohla cítit subjektivně diskriminovaná oproti studentům, kteří na rozdíl od ní absolvovali
studium německého jazyka v bakalářském programu. Bylo však na žalobkyni, která se rozhodla
studovat v magisterském studijním programu studijní obor český jazyk – německý jazyk, aniž
by v tomto oboru úspěšně absolvovala bakalářský studijní program, aby si osvojila veškeré
potřebné znalosti pro úspěšné zvládnutí uvedeného oboru. Vzhledem k obecné formulaci
této námitky však krajský soud nemohl posoudit, zda tvrzené zvýhodňování studentů mělo
za následek neúspěch žalobkyně u státní závěrečné zkoušky. Jako irelevantní posoudil krajský
soud tvrzení žalobkyně, že studijní program byl sestaven výhradně pro studenty, kteří na katedře
německého jazyka studovali již v bakalářském studijním programu, a že jí není znám jediný
případ studenta, který by se přihlásil v magisterském programu nově na katedru německého
jazyka a tento studijní program dokončil. Krajský soud dále konstatoval, že další námitky
žalobkyně vznesené proti průběhu státní závěrečné zkoušky, resp. proti jednotlivým členům
zkušební komise byly uplatněny po lhůtě pro podání žaloby.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
Proti rozsudku krajského soudu brojila žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížností,
ve které uplatnila důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., namítla tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatelka podrobně zrekapitulovala odůvodnění napadeného rozsudku a zopakovala
svá tvrzení z předcházejících řízení. Krajskému soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí nezohlednil
skutečnost, že bakalářský studijní program je zaměřen na přípravu ke studiu v magisterském
studijním programu, a pro úspěšnost studia v rámci navazujícího magisterského studia
je nezbytné zvládnutí bakalářského studijního programu.
V další kasační námitce stěžovatelka zopakovala žalobní tvrzení, že státní závěrečná
zkouška se nekonala za podmínek stanovených studijním programem, neboť okruhy otázek
pro státní závěrečnou zkoušku obsahovaly témata, která nebyla předmětem magisterského
studijního programu. U zkoušky z jazykovědy bylo z 26 otázek v magisterském studiu probíráno
pouze 6 otázek, zbývající otázky odpovídaly výuce bakalářského studijního programu.
Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2009, sp. zn. 9 As 1/2009, ve kterém soud, aniž by přezkoumával hodnocení státní
závěrečné zkoušky, zdůraznil právo studenta na to, aby daná zkouška proběhla za podmínek
stanovených studijním programem.
Stěžovatelka dále uvedla, že jí ze strany žalované nebyla dána rovná možnost dokončit
studia na katedře německého jazyka v magisterském programu jako studentům studujícím na této
katedře i v bakalářském studiu. Tuto rovnost by měla zajištěnu, pokud by mohla v navazujícím
magisterském studiu studovat pouze obor „Učitelství pro střední školy – český jazyk“. To jí v rozporu
se zákonem o vysokých školách nebylo umožněno. Stěžovatelka namítla, že nebyly splněny
předpoklady pro návaznost magisterského studijního programu v souladu s §46 zákona
o vysokých školách. Zopakovala, že „student může plnit jen takové požadavky, jež vyplývají pouze
ze studijního programu navrženého školou v souladu se zákonem“, jinak nelze vydat rozhodnutí
o ukončení studia.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že magisterský studijní program,
který stěžovatelka studovala, je navazujícím studijním programem ve smyslu §46 odst. 2 zákona
o vysokých školách, bez ohledu na skutečnost, že se aprobací neshodoval s bakalářským
studijním programem, který absolvovala stěžovatelka. Zda je magisterský studijní program
programem navazujícím, je dáno akreditací a tato skutečnost platí obecně, nikoli ve vztahu
k jednotlivému studentovi. Není povinností vysoké školy, resp. fakulty, akreditovat studijní
programy vždy tak, aby navazující magisterský studijní program naprosto odpovídal zaměření
bakalářského studijního programu vyučovanému na fakultě. Bylo otázkou volby stěžovatelky,
zda a v jakém studiu bude pokračovat u žalované, příp. na jiné vysoké škole. Pokud se rozhodla
pro studium v navazujícím magisterském studijním programu, kombinace český a německý jazyk,
musela počítat s tím, že požadavky na obě aprobace budou odpovídat požadavkům na studenty
navazujícího magisterského programu. Nelze připustit, aby se úroveň znalostí nutná
pro absolvování určovala individuálně podle toho, jaký předchozí bakalářský studijní program
student absolvoval.
Žalovaná v řízení před krajským soudem předložila přehled otázek z okruhu jazykověda
vypracovaný katedrou německého jazyka s uvedením, v jakých předmětech byla daná látka
probírána. Stěžovatelka v žalobě neuvedla, proč právě otázky jí položené u státní závěrečné
zkoušky, neměly být položeny. Jednotlivé otázky v sobě mohly zahrnovat látku bakalářského
studijního programu, neboť u studenta magisterského programu se předpokládá, že tuto látku
ovládá.
Tvrzení o rozdílném postoji některých pedagogů ke stěžovatelce a ke studentům,
kteří absolvovali bakalářský studijní program se zaměřením na německý jazyk, pokládá žalovaná
za účelová a nekonkrétní.
Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítla, že krajský soud ve svém rozhodnutí nezohlednil závěr,
že je „bakalářský studijní program zaměřen na přípravu ke studiu v magisterském studijním programu
a že z dané posloupnosti vyplývá, že je pro úspěšnost studia v rámci navazujícího magisterského studia nezbytné
zvládnutí bakalářského studijního programu“. Tato námitka není důvodná.
Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu,
kde na str. 15 soud s odkazem na §46 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen
„zákon o vysokých školách“) podrobně popsal a srovnal zaměření a náplň studia v bakalářském
a magisterském studijním programu, vysvětlil vzájemnou návaznost těchto forem studia a účel
členění studijních programů na bakalářský a magisterský. Uvedené závěry pak krajský soud vztáhl
na konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci a Nejvyšší správní soud se s jeho argumentací
ztotožňuje.
Magisterský studijní program „Učitelství pro střední školy s aprobací český jazyk – německý
jazyk“, který studovala stěžovatelka, byl akreditován jako navazující studijní program ve smyslu
§46 odst. 2 věta první zákona o vysokých školách. Žalovaná nestanovila další podmínky přijetí
ke studiu tohoto magisterského programu ve smyslu §49 zákona o vysokých školách (jako
například podmínku příbuznosti studijních oborů), proto se do magisterského programu mohl
přihlásit absolvent jakéhokoliv bakalářského programu; za této situace lze předpokládat,
že absolventi totožných bakalářských studií budou mít při magisterském studiu situaci výrazně
jednodušší, a že studium bude obtížnější pro studenty bez předchozích základů. Stěžovatelka,
která absolvovala „jednooborový“ bakalářský obor „Učitelství českého jazyka pro střední školy“, proto
přirozeně začínala studium magisterského programu s určitou nevýhodou, neboť neabsolvovala
bakalářský studijní program německého jazyka. Jak ale správně poznamenal krajský soud, bylo
pouze a jen na ní, aby tento handicap smazala a osvojila si znalosti potřebné pro zvládnutí studia
ve zvoleném magisterském programu.
Stěžovatelka se mýlí, jestliže tvrdí, že „nebyly splněny podmínky pro návaznost magisterského
studijního programu“. Jedná se z její strany o nepochopení pojmu „návaznosti“ magisterského
programu, který neznamená povinnost vysoké školy, resp. žalované, zajistit studentovi
bakalářského programu možnost „navázat“ a pokračovat ve studiu zvoleného oboru formou
magisterského studia. Návaznost je třeba chápat především ve vztahu k posloupnosti jednotlivých
studijních programů, kdy k navazujícímu magisterskému studiu se mohou hlásit jen studenti, kteří
úspěšně absolvovali bakalářské studium. Od magisterského programu navazujícího na bakalářský
se liší magisterský studijní program, který s ohledem na jeho charakter (typicky např. „Všeobecné
lékařství“), nenavazuje na bakalářský studijní program a liší se také jeho doba studia (nejméně čtyři
a nejvýš šest roků). Skutečnost, že magisterský program navazuje na program bakalářský,
je určena akreditací a je zásadně věcí samosprávného rozhodnutí vysoké školy, u jakých studijních
programů o akreditaci požádá. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že jí v rozporu se zákonem
nebylo umožněno studovat v navazujícím magisterském programu obor stejného zaměření, který
studovala v programu bakalářském, neboť zákon takovou povinnost vysokým školám neukládá.
Shodně s krajským soudem posoudil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou rovněž
námitku stěžovatelky, že se někteří pedagogové dopouštěli porušení etického kodexu
akademického pracovníka tím, že znevýhodňovali studenty, kteří u nich neabsolvovali
jednooborový studijní program bakalářského studia v oboru německý jazyk. Nejvyšší správní
soud souhlasí s krajským soudem, který uzavřel, že stěžovatelka neuvedla, k jakému
zvýhodňování konkrétně mělo docházet a v čem spočívalo tvrzené porušení etického kodexu.
V tom, že někteří studenti na rozdíl od stěžovatelky studovali německý jazyk formou
bakalářského studia a měli v tomto směru lepší startovací pozici, nelze spatřovat nepřípustné
zvýhodnění. Jestliže stěžovatelka neuvedla konkrétně, v čem spočíval „jiný postoj“, resp. „nerovný
přístup“ pedagogů, a navíc sama připouští, že uvedená tvrzení je nemožné prokázat, pak musí
Nejvyšší správní soud přisvědčit krajskému soudu, že ani nelze ověřit, zda stěžovatelkou tvrzené
zvýhodňování mělo za následek její neúspěch u státní závěrečné zkoušky.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že státní závěrečná zkouška neprobíhala
podle podmínek studijního programu, neboť se obsah otázek nekryl s obsahem výuky
magisterského studijního programu. Stěžovatelka nijak nepolemizuje s odůvodněním krajského
soudu, pouze zopakovala žalobní námitku a konstatovala, jak se s ní krajský soud vypořádal.
S ohledem na to Nejvyšší správní soud uvádí, že souhlasí s odůvodněním krajského soudu
(viz str. 16 druhý odstavec rozsudku krajského soudu). Krajský soud s odkazem na index
stěžovatelky konstatoval, že absolvovala výuku německé jazykovědy, a dodal, že úspěšného
zvládnutí studia v magisterském studijním oboru je kromě účasti na přednáškách a seminářích
nutné i samostudium. Rovněž poukázal na to, že stěžovatelka ani netvrdila, které konkrétní
otázky jí neměly být z namítaného důvodu položeny. S uvedenými závěry se zdejší soud
ztotožňuje a nemá k nim co dodat.
Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek krajského soudu přezkoumatelný
a řádně odůvodněný. Soud se vypořádal se všemi žalobními námitkami, které stěžovatelka
uplatnila, a rovněž vyložil, na základě jakých úvah dospěl k názoru, na základě kterého žalobě
nelze vyhovět. Nejvyšší správní soud neshledal v jeho rozhodnutí ani žádné vady, k nimž
by musel přihlížet z úřední povinnosti.
Nevyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti jí proto
nenáleží. Žalované, která byla ve věci úspěšná, žádné náklady přesahující její běžnou správní
činnost nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu