ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.102.2017:25
sp. zn. 5 Azs 102/2017 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: T. M. T.,
zastoupen Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25,
Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám.
Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 15 A 118/2015 - 62, o návrhu žalobce na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 8. 2015, č. j. MV-110567-3/SO-2015, žalovaná zamítla odvolání
žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán
prvního stupně“) ze dne 22. 6. 2015, č. j. OAM-14604-43/PP-2013, kterým byla zamítnuta žádost
stěžovatele o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky z důvodu nesplnění
podmínek uvedených v §87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
neboť stěžovatel není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu §15a zákona
o pobytu cizinců.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 15 A 118/2015 - 62, zamítl.
Rozsudek krajského soudu následně stěžovatel napadl kasační stížností. Zároveň navrhl,
aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil tím,
že by nepřiznání odkladného účinku bylo nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného
a soukromého života. Stěžovatel má na území České republiky celou rodinu, v zemi svého
původu nemá žádné zázemí. Současně je osobou vysokého věku a jeho zdravotní stav mu
neumožňuje postarat se sám o sebe a v zemi svého původu by neměl zajištěnu péči. Nuceným
návratem do jeho země původu by bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a práv
vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a to zejména do práva
na sloučení rodiny, práva na důstojný život a adekvátní sociální a materiální zabezpečení ve stáří.
Tímto postupem by byly přerušeny, resp. poškozeny jeho sociální a rodinné vazby na území
České republiky a rovněž by došlo k ukončení sdílení společné domácnosti s občanem České
republiky (nezletilou vnučkou stěžovatele M. K.), na základě kterého žádal o udělení
přechodného pobytu. Opuštění rodiny by pro stěžovatele znamenalo významný zásah do jeho
života, ve kterém spatřuje újmu, která nemůže být srovnatelná s újmou, jež by mohla vzniknout
někomu jinému. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nemůže být dle stěžovatele
dotčen ani žádný veřejný zájem. Nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti by rovněž
došlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, k němuž patří také to, aby
se stěžovatel osobně účastnil soudního řízení, resp. měl možnost být v přímém kontaktu se svým
právním zástupcem (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 - 100).
Žalovaný se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných a dokládaných stěžovatelem
a dále skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadeného rozhodnutí žalované dospěl
k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s. nejsou naplněny.
Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé
případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení před
okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního, resp. správního rozhodnutí. Přiznáním
odkladného účinku je prolamována právní moc rozhodnutí, na které je třeba hledět jako
na zákonné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného
účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v §73 odst. 2
s. ř. s.
Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, má povinnost tvrzení a povinnost
důkazní; je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní újmu
by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. února 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Stěžovatel zejména musí
konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
a z jakých konkrétních okolností ji vyvozuje. Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli
pouze hypotetická či bagatelní. Stěžovatel musí hrozbu nepoměrně větší újmy jednak dostatečně
konkrétně tvrdit, ale především náležitě doložit. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční
zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu,
aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí
být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
Nejvyšší správní soud dospěl po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí
a stěžovatelem tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k závěru,
že výkon, resp. jiné právní následky rozhodnutí pro stěžovatele samy o sobě nemohou znamenat
újmu, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Předmětem řízení
v nyní projednávané věci je přezkum rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o povolení
k přechodnému pobytu na území České republiky.
Jak uvedl již krajský soud v usnesení ze dne 12. 10. 2015, č. j. 15 A 118/2015 - 21,
jímž nevyhověl návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě, pobytový status
stěžovatele se zamítnutím jeho žádosti o přechodný pobyt na území České republiky nikterak
nezměnil. Stěžovatel neměl a ani po provedeném správním řízení a řízení před krajským soudem
nemá povolen přechodný pobyt na území České republiky. Přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, a to ani vůči rozhodnutí žalované, by přitom na uvedeném ničeho nezměnilo,
jak níže rozvedeno.
V této souvislosti není přiléhavý ani odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, v němž Nejvyšší správní soud v řízení
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozhodnutí o zrušení povolení trvalého
pobytu dovodil, že k bezprostřednímu opuštění území České republiky by sice stěžovatel mohl
být donucen až v souvislosti s rozhodnutím o jeho vyhoštění, tato skutečnost ovšem nemůže
být důvodem k zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku, neboť lze jen stěží
předpokládat, že cizinec má předejít případné újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon
nelegálním pobytem na území a vystavovat se riziku správního vyhoštění. Uvedený případ je však
skutkově odlišný tím, že stěžovatel v popsané věci pobýval na území České republiky na základě
povolení k trvalému pobytu, které mu bylo následně napadeným rozhodnutím odňato. Přiznáním
odkladného účinku tedy bylo dočasně obnoveno jeho oprávnění k pobytu na území České
republiky. V nyní projednávané však byla „pouze“ zamítnuta žádost stěžovatele o přechodný
pobyt na území České republiky; k odnětí, resp. zániku jakéhokoli oprávnění k pobytu nedošlo.
Pobytový status stěžovatele by se tedy nezměnil ani v případě, že by byl odkladný účinek kasační
stížnosti přiznán, neboť jeho přiznání, které má za následek dočasné navrácení do právního stavu
před právní moc žalobou napadeného rozhodnutí, by s ohledem na povahu věci nemohlo mít
za následek vznik nebo obnovení oprávnění stěžovatele k pobytu na území České republiky.
Nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatele, že právní moc napadeného rozhodnutí pro
něj znamená reálnou hrozbu nenahraditelné újmy v podobě nutnosti opustit území České
republiky. Stěžovatel takovou povinnost má v případě, že nedisponuje jakýmkoli právním titulem
k oprávněnému pobytu na území České republiky. Jak již bylo řečeno, pokud takový právní stav
existoval již před právní mocí rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o povolení k přechodnému
pobytu na území České republiky, právní mocí, resp. právními účinky tohoto rozhodnutí
se na situaci stěžovatele nic nezměnilo a tedy ani přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
by nemohlo tuto jeho situaci změnit.
Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 ve spojení s §73
odst. 2 s. ř. s. odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
Nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá
své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí předběžné povahy,
proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto
o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2005,
č. j. 8 As 26/2005 - 76, publikováno pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 5. května 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu