ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.215.2016:32
sp. zn. 5 Azs 215/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: D. N. L.,
zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 29. 6. 2016, č. j. 30 A 55/2015 - 49,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2016, č. j. 30 A 55/2015 - 49,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím žalované (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 16. 4. 2015, č. j. MV-16226-
3/sen-2015, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 27. 10. 2014, č. j. OAM-22170-20/DP-2014.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla podle §46 odst. 1 s odkazem na §56 odst. 1
písm. j) větu druhou zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta
žádost žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – osoba samostatně
výdělečně činná. Stěžovatelka dovodila, že žalobkyně minimálně od 18. 4. 2011 (tj. od počátku
platnosti dříve vydaného povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití
s manželem na území České republiky) do dne 2. 6. 2014, kdy podala žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná, dlouhodobě
nežila se svým manželem, který studoval ve své domovské zemi formou denního studia vysokou
školu, na území České republiky. Z uvedeného důvodu tedy nenaplnila účel dříve uděleného
pobytového oprávnění. Žalobkyní namítané podnikání v průběhu doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území je pro posouzení plnění
účelu posledně uvedeného pobytového oprávnění irelevantní.
Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“). V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí stěžovatelky,
jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení.
Krajský soud dovodil, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou
nepřezkoumatelná. Žalobkyně byla od 19. 4. 2011 do 19. 4. 2013 držitelkou povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Z odůvodnění rozhodnutí
stěžovatelky dle krajského soudu vyplývá, že ve vztahu k povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem společného soužití rodiny bylo před správními orgány vedeno řízení o žádosti
žalobkyně o prodloužení doby tohoto povolení. Není ovšem zřejmé, že by v době, kdy správní
orgány rozhodly o žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání,
bylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem
společného soužití rodiny. Správní orgán I. stupně si při rozhodování o žádosti žalobkyně
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání „vypůjčil“ v rozhodné době pouze
domnělou existenci jiné závažné překážky, tj. že není plněn účel společného soužití rodiny,
a uvedenou skutečnost použil jako rozhodovací důvod pro své rozhodnutí. Z výroku rozhodnutí
správního orgánu I. stupně je přitom zřejmé, že aplikoval §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
s přihlédnutím k §56 odst. 1 písm. j) téhož zákona. Krajský soud konstatoval, že zatímco §46
odst. 1 zákona o pobytu cizinců umožňuje aplikaci ustanovení citovaného zákona, která se vážou
k dlouhodobému vízu, rovněž v otázkách rozhodování o dlouhodobém pobytu, §56 odst. 1
písm. j) zákona o pobytu cizinců předpokládá existenci jiné závažné překážky pobytu cizince
na území. Výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně však podle krajského soudu postrádá
konstatování dalších podstatných právních ustanovení. Z výroku zejména není zřejmé,
zda důvodem pro zamítnutí žádosti byla existence důvodů uvedených v §37 odst. 1, 2 zákona
o pobytu cizinců tak, aby bylo možné přezkoumat, zda důvod pro zamítnutí žádosti plynul
z naplnění podmínky pro zrušení platnosti víza nebo platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.
V důsledku uvedeného nebylo možné zodpovědět ani otázku, zda správní orgány byly povinny
se zabývat přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně.
Uvedené pochybení nenapravila ani stěžovatelka, která se ztotožnila s rozhodnutím správního
orgánu I. stupně a významnou část svého rozhodnutí věnovala posouzení, zda žalobkyně plnila
účel společného soužití rodiny. Z rozhodnutí stěžovatelky však není zřejmé, na základě jakých
úvah dospěla k závěru, že ve věci jsou dány důvody pro zamítnutí žádosti žalobkyně o povolení
dlouhodobého pobytu za účelem podnikání.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobkyně
Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadila pod §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Namítá, že její rozhodnutí je přezkoumatelné. Ze smyslu a účelu zákona o pobytu cizinců,
stejně jako z konstrukce důvodů pro zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů (tedy i povolení
k dlouhodobému pobytu) podle §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, vyplývá, že cizinec
je povinen plnit účel, pro který mu byl pobyt povolen, po celou dobu pobytového oprávnění
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 – 81).
Neplnění účelu pobytu v průběhu povoleného pobytového statusu lze považovat za překážku
dalšího pobytu cizince na území České republiky, resp. jinou závažnou překážku ve smyslu §56
odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Česká republika stanoví podmínky, za kterých připustí
pobyt cizích státních příslušníků na svém území s ohledem na svůj veřejný zájem a pořádek.
Za jinou závažnou překážku pobytu cizince na území je nutno považovat takovou objektivně
nastalou situaci, resp. skutečnost, která brání pobytu cizince na území České republiky,
neboť pobyt cizince není v souladu s veřejným zájmem a veřejným pořádkem, resp. se těmto
hodnotám příčí. V zájmu České republiky a cílem zákona o pobytu cizinců je, aby cizinec,
kterému byl povolen pobyt na území České republiky, tento pobyt fakticky konzumoval.
Stěžovatelka již ve svém rozhodnutí poukázala na skutečnost, že řízení o žádosti
žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného
soužití rodiny a řízení o žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání jsou dvě zcela samostatná řízení, přičemž žádné z rozhodnutí v těchto věcech nemá
povahu předběžné otázky.
Žalobkyně od 19. 4. 2011, tj. ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o vydání
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území České
republiky, až do dne 2. 6. 2014, kdy podala žádost o změnu účelu pobytu, resp. požádala o vydání
nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, neplnila účel svého pobytového
oprávnění, neboť na území České republiky nepobývala se svým manželem jako nositelem
oprávnění ke sloučení rodiny. Neplnění účelu pobytu žalobkyní bylo shledáno jako jiná závažná
překážka jejího pobytu na území České republiky a žádost o vydání nového povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání byla z uvedeného důvodu zamítnuta.
Použitá zákonná ustanovení byla aplikována správně, neboť §46 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců přímo odkazuje na §56 odst. 1 písm. j) téhož zákona, který stanoví důvody neudělení
dlouhodobého víza, resp. povolení k dlouhodobému pobytu. Odkaz na §37 zákona o pobytu
cizinců se týká pouze případného rušení platnosti víza nad 90 dnů, resp. rušení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu, nikoli vydání povolení k pobytu. V případě zamítnutí žádosti podle
§46 odst. 1 ve spojení s §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců není stanovena povinnost
zabývat se otázkou přiměřenosti (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2014,
č. j. 10 A 71/2012 – 45).
Pro úplnost stěžovatelka uvedla, že řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení doby
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny již bylo
pravomocně skončeno; její žádost byla zamítnuta z důvodu neplnění účelu pobytu.
Závěr o neplnění účelu pobytu byl potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 4. 2016,
č. j. 30 A 49/2015 – 48; kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2016, č. j. 10 Azs 115/2016 – 40.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil.
Žalobkyně se ztotožnila s rozsudkem krajského soudu a navrhla zamítnutí kasační
stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a pověřený zaměstnanec
stěžovatelky, který za ni jedná, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Krajský soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil, neboť dospěl k závěru,
že jsou nepřezkoumatelná. Stěžovatelka má naopak za to, že tato rozhodnutí jsou nejen
přezkoumatelná, ale rovněž zákonná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a stěžovatelky není správný.
Správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí výslovně uvedl: „[Ž]ádost se zamítá a platnost
povolení k dlouhodobému pobytu se nevydává podle ustanovení §46 odst. 1 s odkazem na ustanovení §56 odst. 1
písm. j) věta druhá zák. č. 326/1999 Sb., neboť je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizinky na území.“
V odůvodnění pak rozvedl svá skutková zjištění a právní úvahy, na základě nichž dospěl k závěru,
že žalobkyně po celé tři roky svého pobytu na území České republiky neplnila účel dříve
vydaného povolení k pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny, v čemž
ve smyslu §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §56 odst. 1 písm. j) větou druhou
téhož zákona shledal jinou závažnou překážku, která brání vydání nového povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání.
Pokud správní orgán I. stupně (a následně žalovaná) shledal v případě žalobkyně existenci
„jiné závažné překážky“ ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, pak nepochybně
byl povinen uvést do výroku právě uvedené ustanovení, které bezprostředně aplikoval. Vzhledem
k tomu, že uvedené ustanovení se dle svého znění týká žádosti o vízum, nikoli žádosti o povolení
k pobytu, kterou žalobkyně podala v projednávané věci, musel uvést do výroku rozhodnutí
rovněž §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který umožňuje obdobně aplikovat citované
ustanovení rovněž v řízení o povolení k dlouhodobému pobytu. Uvedenému postupu nelze
dle názoru zdejšího soudu ničeho vytknout. Jinou otázkou ovšem je, zda jsou rozhodnutí
správních orgánů také zákonná. Touto otázkou se ovšem zdejší soud s ohledem na níže
rozvedenou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu nemohl zabývat.
Naopak je nepřezkoumatelná úvaha krajského soudu o nutnosti uvedení §37 odst. 1 a 2
zákona o pobytu cizinců ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Správní orgán
I. stupně na projednávanou věc aplikoval §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §56
odst. 1 písm. j) téhož zákona, když shledal na straně žalobkyně jinou závažnou překážku jejího
pobytu na území České republiky, tj. skutečnost, že v době platnosti předchozího povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny neplnila jeho účel (k otázce
existence uvedené závažné překážky srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69, ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 – 29, ze dne 30. 1. 2013,
č. j. 9 As 117/2012 – 35, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 3 As 14/2013 – 28, ze dne 27. 9. 2013,
č. j. 4 As 114/2013 – 35, a ze dne 21. 1. 2016, č. j. 7 Azs 227/2015 – 49). Správními orgány §37
odst. 1, 2 zákona o pobytu cizinců aplikován nebyl, neboť bylo postupováno podle §56 odst. 1
písm. j) zákona o pobytu cizinců. Uvedené přitom již z povahy věci vylučuje současnou aplikaci
§37 odst. 1, 2 zákona o pobytu cizinců, který se týká pouze případného rušení platnosti víza
nad 90 dnů, resp. rušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, nikoli vydání povolení
k pobytu. Blíže nezdůvodněná úvaha krajského soudu, že rovněž za této situace by snad měl
či mohl být aplikován §37 odst. 1, 2 zákona o pobytu cizinců, je nepřiléhavá.
Z právě uvedeného je rovněž zřejmá nesprávnost závěru krajského soudu, že „[n]enalezl
jedinou zmínku o tom, jak odvolací orgán dospěl k závěru, že zde jsou důvody pro zamítnutí žádosti k povolení
dlouhodobého pobytu za účelem podnikání“, a že „Správní orgán I. stupně si při rozhodování o žádosti
žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání „vypůjčil“ v rozhodné době pouze domnělou
existenci jiné závažné překážky, tj. že není plněn účel společného soužití rodiny, a uvedenou skutečnost použil
jako rozhodovací důvod pro své rozhodnutí“. Vzhledem k tomu, že jinou závažnou překážku, která brání
vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, shledaly správní orgány
právě v okolnosti, že žalobkyně neplnila účel dříve vydaného povolení k pobytu na území České
republiky za účelem sloučení rodiny, je pochopitelné, že jí věnovaly ve svých rozhodnutích
značnou pozornost.
Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než konstatovat, že krajský soud dospěl
k nesprávnému závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Za daného stavu
se proto nemůže Nejvyšší správní soud ani vyjádřit k dalším kasačním námitkám stěžovatelky,
které se týkají posouzení věci samé.
IV. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud
ve zrušujícím rozsudku, je krajský soud vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu