ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.224.2016:47
sp. zn. 5 Azs 224/2016 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: Z. F., zast.
Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2016, č. j. 32 A
74/2014 – 41,
takto:
I. Žalobkyni se p ř i z n á v á osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost
v plném rozsahu.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2016, č. j. 32 A 74/2014 – 41,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala dne 16. 1. 2013 žádost o povolení k trvalému
pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie z humanitárních důvodů (za účelem
sloučení rodiny) dle §87h odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen ,,zákon o pobytu cizinců“).
Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán prvního
stupně“) rozhodnutím ze dne 23. 4. 2013, č. j. OAM-864-7/TP-2013, žádost zamítlo, jelikož
dospělo k závěru, že nesplnila podmínku stanovenou v §87h odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců, neboť není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Rodinné příslušníky
definuje zákon o pobytu cizinců v §15a a žalobkyně nespadá do žádné z těchto kategorií;
nesplňuje podmínky dle §15a odst. 1 písm. a), b) ani c) zákona o pobytu cizinců a rovněž není
nezaopatřeným příbuzným ve smyslu §15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
Ministerstvo uvedlo, že definici „nezaopatřené osoby“ upravuje §15a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců, který předpokládá, že nezaopatřená osoba je vyživovaná občanem Evropské
unie. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka pobírá starobní důchod, není vyživovaná svým zetěm,
občanem Evropské unie, ani jeho manželkou, její dcerou. Správní orgán se proto nezabýval
naplněním dalších podmínek „nezaopatřenosti“ stanovených §15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Dospěl k závěru, že stěžovatelka není ani rodinným příslušníkem občana Evropské unie dle §15a
odst. 3; pokud jde o písm. a) body 2. a 3. zmíněného ustanovení, správní orgán konstatoval,
že není vyživovaná občanem Evropské unie a není ani odkázána na jeho péči, neboť jí péči
mohou poskytnout její dvě dcery, státní občanky Ukrajiny. Pokud jde o §15a odst. 3 písm. b)
zákona o pobytu cizinců, správní orgán uvedl, že toto ustanovení lze aplikovat pouze na vztah
druh – družka, k tomu odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 326/1999 Sb. a „směrnici EU
ohledně přiznání statusu rodinného příslušníka občana Evropské unie“.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které žalovaná rozhodnutím
ze dne 1. 8. 2014, č. j. MV-87688-6/SO-2013, zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně potvrdila.
Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl
v záhlaví uvedeným rozsudkem.
Krajský soud konstatoval, že dcera stěžovatelky M. F., se dne 7. 3. 2009 provdala za J. S.,
občana České republiky a v době podání žádosti stěžovatelky zde pobývala na základě uděleného
trvalého pobytu za účelem sloučení rodiny s manželem, občanem Evropské unie; dne 11. 4. 2014
získala M. F. státní občanství České republiky. Žalobkyně podala žádost o trvalý pobyt dne
16. 1. 2013.
Jako podstatné pro posouzení žaloby považoval krajský soud to, zda je stěžovatelka
rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců.
Konstatoval, že prokazatelně nesplňuje podmínky §15a odst. 1 uvedené pod písm. a), b) ani c)
zákona o pobytu cizinců. Pokud jde o podmínku dle §15a odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců, dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelka nenaplnila definici
nezaopatřenosti; uvedl, že stěžovatelka je v důchodovém věku a doložila anamnézu popisující
její neurologické problémy; uvedené skutečnosti však nesvědčí o nemoci nebo úrazu, pro které
by stěžovatelka nemohla vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, resp. o dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu, jak je definován §3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních
službách, resp. §26 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Stěžovatelka pobírá
starobní důchod v rodné zemi a není tak plně odkázána na výživovou povinnost svého zetě,
občana Evropské unie. Krajský soud dále uzavřel, že stěžovatelku nelze považovat za cizince
ve smyslu §15a odst. 3 písm. a) bodů 1. a 2. zákona o pobytu cizinců, neboť není vyživována
svým zetěm, občanem Evropské unie a záznamy o zdravotním stavu nesvědčí o nutnosti osobní
péče občana Evropské unie.
Krajský soud zdůraznil, že žádost o povolení k trvalému pobytu na základě §87h odst. 2
písm. b) může být podána pouze rodinným příslušníkem občana Evropské unie, což žalobkyně
nesplňovala, proto krajský soud shodně se správními orgány obou stupňů pokládal za nadbytečné
zabývat se naplněním humanitárních důvodů uvedeného ustanovení.
V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu stěžovatelka odkázala na důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zároveň s podáním kasační stížnosti stěžovatelka navrhla,
aby zdejší soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek ve smyslu §107 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Tomuto návrhu Nejvyšší správní
soud usnesením ze dne 10. 11. 2016, č. j. 5 Azs 224/2016 - 35, nevyhověl a kasační stížnosti
odkladný účinek nepřiznal. Stěžovatelka rovněž požádala o osvobození od soudních poplatků
za kasační stížnost s návrhem na přiznání odkladného účinku.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zopakovala totožné argumenty, jaké uplatnila v řízení před
krajským soudem. Namítla, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu
§15a odst. 1 písm. d) za použití §15a odst. 2 písm. b), c) zákona o pobytu cizinců,
neboť doložila, že je nezaopatřeným přímým příbuzným ve vzestupné linii manželky občana ČR;
důvody své nezaopatřenosti spatřuje v tom, že „z důvodu svého stáří je v neschopnosti vykonávat
výdělečnou činnost a že současně není soběstačná a potřebuje neustálou péči.“
Stěžovatelka poukázala rovněž na to, že uváděla, že je i rodinným příslušníkem občana
Evropské unie dle §15a odst. 3 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť v době vydání
správních rozhodnutí správních orgánů pobírala důchod v zemi svého původu ve výši cca 100 €
měsíčně a tato částka nepostačuje ani na pokrytí jejích základních potřeb. Stěžovatelka je proto
vyživována „ze společného jmění své dcery a jejího manžela, a tedy je vyživována občanem Evropské unie“.
Stěžovatelka tvrdí, že splňuje rovněž podmínku §15a odst. 3 písm. a) bod 3 zákona
o pobytu cizinců, neboť z jí předložených dokumentů vyplývá, že se o sebe z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sama postarat bez osobní péče občana
Evropské unie a tato péče je jí poskytována na území České republiky.
Stěžovatelka shodně jako v žalobě uvedla, že ji lze posuzovat rovněž jako rodinného
příslušníka občana Evropské unie dle §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
neboť žije se svým zetěm ve společné domácnosti a má s ním prokazatelně trvalý vztah obdobný
vztahu rodinnému.
Stěžovatelka dodala, že v současné době nepobírá žádný starobní důchod; pochází
z Krymu, přičemž státní orgány Krymu podmiňují výplatu starobního důchodu předložením
pasu Ruské federace a jeho získání je podmíněno nabytím státního občanství Ruska,
což ale stěžovatelka odmítá. K uvedenému stěžovatelka odkázala na listinu - sdělení Penzijního
fondu Ruské federace ze dne 9. 10. 2015, kterou přiložila k žádosti o přiznání odkladného účinku.
Podle mínění stěžovatelky dospěly správní orgány, resp. krajský soud v napadeném
rozsudku k mylnému závěru o její nezaopatřenosti ve smyslu §15a odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že pokud pobírá starobní důchod, byť v malé
výši, není vyživována občanem EU, resp. jeho manželem. Je třeba zohlednit nejen skutečnost,
že pobírá důchod, ale zejména jeho výši a to, zda je poskytovaná částka dostatečná k zajištění
základních potřeb. Pokud jde o hodnocení tvrzeného dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu, stěžovatelka namítla, že v určité situaci lze za takový stav považovat i stáří,
neboť s přibývajícím věkem dochází k postupné degeneraci tělesné schránky, ke zvýšení
náchylnosti k různým nemocem a celkovému snížení schopnosti zvládat základní životní potřeby.
Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem, že nespadá do kategorie nezaopatřených osob
dle §15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť tento míří na osoby, které nemohou
z důvodu nepříznivého zdravotního stavu vykonávat soustavnou výdělečnou činnost a nejsou
přitom v důchodovém věku. Takový výklad diskriminuje osoby, které dosáhly důchodového věku
a je dle názoru stěžovatelky v rozporu s §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, dále čl. 3
ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá předchozí vyjádření v této
věci a obsah spisového materiálu. Napadený rozsudek považuje za správný a souladný
se zákonem, proto navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka
byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelka požádala o osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost.
Z §36 odst. 3 s. ř. s. vyplývají tyto podmínky částečného osvobození od soudních
poplatků: (1) účastník požádal o osvobození, (2) jeho návrh není zjevně neúspěšný, a (3) účastník
doložil nedostatek prostředků. Pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu
nadto musí být dány zvlášť závažné důvody. Kasační stížnost nelze považovat za zjevně
neúspěšný návrh, protože ji stěžovatelka podala v zákonem stanovené lhůtě, není dán žádný
z důvodů nepřípustnosti kasační stížnosti podle §104 s. ř. s. a kasační stížnost není zjevně
bezdůvodná. První dvě podmínky pro osvobození od soudních poplatků byly v daném případě
naplněny.
Co se týče třetí podmínky, tj. doložení nedostatku prostředků, stěžovatelka v žádosti
popsala svou životní a finanční situaci; dodala, že momentálně starobní důchod nepobírá,
neboť státní orgány Krymu podmiňují jeho výplatu předložením pasu Ruské federace,
jehož získání je podmíněno nabytím státního občanství Ruska, což ale stěžovatelka odmítá.
K uvedenému stěžovatelka odkázala na listinu - sdělení Penzijního fondu Ruské federace ze dne
9. 10. 2015, kterou přiložila ke kasační stížnosti. Na výzvu soudu předložila stěžovatelka
Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, z něhož rovněž vyplývá, že je starobní
důchodkyně, nemajetná a nemá žádné příjmy. Pro řešenou věc je však podstatné, že výše
důchodu stěžovatelky činí 100 € měsíčně, tedy částku, která, i kdyby ji stěžovatelka pobírala,
by nepostačovala na pokrytí základních potřeb. S ohledem na věk a zdravotní stav stěžovatelky
nelze očekávat, že by si příjmy na zaplacení soudních poplatků mohla opatřit výkonem pracovní
činnosti. S ohledem na shora popsané poměry stěžovatelky jsou proto podle názoru Nejvyššího
správního soudu dány zvlášť závažné důvody pro přiznání plného osvobození od soudních
poplatků. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že to, že je stěžovatelka v řízení zastoupena
advokátkou na základě plné moci, závěr o nedostatku finančních prostředků nezpochybňuje.
Výše honoráře advokáta stejně jako platební podmínky jsou zpravidla určeny smlouvou mezi
advokátem a nemusí pro účastníka nutně znamenat větší finanční zátěž. Zastoupení účastníka
advokátem navíc nepředstavuje žádný zbytečný nadstandard a nesvědčí o marnotratnosti
účastníka (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 190/2016 - 41). I třetí podmínka
osvobození od soudních poplatků tedy byla naplněna.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka splňuje podmínky pro plné
osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s., proto její žádosti vyhověl
a přiznal jí osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud se při přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu nejprve
musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou vznesla stěžovatelka v kasační stížnosti;
pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost by musela vést ke zrušení napadeného
rozsudku.
Z kasační stížnosti není zcela zřejmé, v čem konkrétně stěžovatelka nepřezkoumatelnost
spatřuje; nicméně otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí je povinen Nejvyšší správní soud
zkoumat ex offo (§109 odst. 4 s. ř. s.); neuvedení konkrétních důvodů proto nepředstavuje
překážku vypořádání této námitky.
Doktrína rozlišuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost nebo
pro nedostatek důvodů. Mezi oběma typy není jasná hranice, dá se pouze obecně vymezit,
že nesrozumitelnost se dotýká především vad výroku. Rozhodnutí je tedy nesrozumitelné tehdy,
pokud není zřejmé, jak vlastně soud rozhodl nebo je-li výrok vnitřně rozporný, případně
je-li zásadní rozpor mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním. Nedostatkem
důvodů se pak rozumí především nedostatek důvodů skutkových, tedy takových zjištění,
která utvářejí rozhodovací důvody rozsudku. Jednalo by se tak o případy, kdy soud opřel
své rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované nebo neopřené o žádné důkazy.
Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů se považuje také rozhodnutí soudu, které
se nevypořádalo s žalobními námitkami uplatněnými účastníkem.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že se krajský soud nevypořádal se všemi
žalobními námitkami stěžovatelky. Tímto postupem porušil §72 s. ř. s., podle kterého
soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jakož i právo
stěžovatelky na spravedlivý proces, ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit,
proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené
lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“
Krajský soud zcela pominul námitku stran neaplikace §15a odst. 3 písm. b) zákona
o pobytu cizinců, podle něhož je v obdobném postavení jako rodinný příslušník občana
Evropské unie i cizinec, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah
obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Stěžovatelka v žalobě poukazovala na to,
že jedním z důvodů pro přiznání statutu rodinného příslušníka občana Evropské unie je v jejím
případě to, že splňuje podmínky uvedené v §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
neboť žije se svým zetěm J. S. ve společné domácnosti a má s ním prokazatelně trvalý vztah
obdobný vztahu rodinnému. Správní orgány aplikaci uvedeného ustanovení odmítly pouze s tím,
že §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze aplikovat na vztah druh – družka. Krajský
soud se však tímto žalobním důvodem vůbec nezabýval, se závěry správních orgánů o neaplikaci
§15a dost. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců se nikterak nevypořádal a jejich argumentaci
nevyvrátil ani nepodpořil.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu musí být zřejmé, proč soud
nepovažoval argumentaci stěžovatelky za důvodnou a proč považuje žalobní námitku za lichou,
mylnou nebo vyvrácenou (k tomu srovnej výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Jelikož napadený rozsudek takové odůvodnění
neobsahuje, nelze, než jej považovat za nepřezkoumatelný.
Zjištěná částečná nepřezkoumatelnost v tomto směru však nebrání přezkumu rozsudku
krajského soudu z pohledu dalších kasačních námitek napadajících právní závěry krajského
soudu, které jsou oddělitelné od nepřezkoumatelné části rozsudku (viz usnesení rozšířeného
senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74).
Jak bylo již shora uvedeno, zásadní otázkou v projednávané věci je, zda stěžovatelku
lze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu zákona o pobytu
cizinců.
Definici rodinného příslušníka občana Evropské unie upravuje §15a zákona o pobytu
cizinců v rozhodném znění:
(1) Rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho
a) manžel,
b) rodič, jde-li o občana Evropské unie1b) mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné
domácnosti,
c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a
d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské
unie.
(2) Za nezaopatřenou osobu se podle odstavce 1 písm. d) se považuje občanem Evropské unie nebo jeho
manželem vyživovaný cizinec, který
a) se nejdéle do 26 let věku soustavně připravuje na budoucí povolání,
b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz,
anebo
c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost.
(3) Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně
použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že
a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud
1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem
Evropské unie ve společné domácnosti,
2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo
3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana
Evropské unie, anebo
b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.
(4) Ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí
i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka pochází z Krymu, je vdova ve starobním
důchodu a pobírá důchod ve výši 1500 hřiven. Stěžovatelka uvedla, že vzhledem ke svému věku
a nepříznivému zdravotnímu stavu není schopna o sebe pečovat a potřebuje stálou péči blízké
osoby, kterou však na Ukrajině nemá, protože obě její dcery žijí v České republice, kde mají
povolen trvalý pobyt. Jedna z dcer stěžovatelky, paní M. F., se dne 7. 6. 2009 provdala za pana
J. S., občana ČR. Stěžovatelka uvedla, že žije s dcerou a jejím manželem ve společné domácnosti
a tito jsou ochotni jí poskytovat veškerou péči. Z lékařských zpráv vydaných dne 12. 6. 2012,
resp. 25. 12. 2012 nemocnicí v Bagerovu, Republika Krym, ze zprávy o ambulantním vyšetření na
II. interní klinice Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně ze dne 26. 11. 2013, a lékařské zprávy ze
dne 24. 3. 2016 vystavené nemocnicí v Blansku, jsou popsány zdravotní obtíže stěžovatelky,
konkrétně stěžovatelka trpí dušností, má vysoký tlak a léčí se s neurologickými problémy.
Stěžovatelka dále doložila prohlášení své dcery M. S. a jejího manžela J. S. o tom, že jí poskytnou
ubytování ve vlastní nemovitosti a zajistí jí nezbytnou péči.
Stěžovatelka odvozuje své postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie
dle §15a odst. 1 písm. d) ve spojení s odst. 2 písm. b) a c) od skutečnosti, že s ohledem na vysoký
věk a zdravotní stav není schopna vykonávat výdělečnou činnost a současně není soběstačná
a potřebuje neustálou péči.
Podle skutkových zjištění učiněných ve správním řízení Nejvyšší správní soud konstatuje,
že na stěžovatelku nelze nahlížet jako na osobu nezaopatřenou dle §15a odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců. Ustanovení §15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců stanoví taxativní důvody,
které musí splňovat občanem Evropské unie nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, aby mohl
být považován za nezaopatřenou osobu. Nejvyšší správní soud musí přisvědčit závěru krajského
soudu v tom, že stěžovatelka do žádné z tam uvedených kategorií nezaopatřených osob nespadá,
neboť je starší 26 let, není cizincem, který se pro nemoc či úraz nemůže soustavně připravovat
na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost a rovněž neprokázala existenci
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu ve smyslu §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu
cizinců. Ze spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatelčin zdravotní stav není příznivý, Nejvyšší
správní soud ale souhlasí s krajským soudem, že k prokázání dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu ve smyslu §15a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců nelze pouze poukázat
na určité zdravotní potíže, které jsou s ohledem na věk stěžovatelky přirozené, aniž by bylo
zřejmé, zda vůbec a jak tyto zasahují schopnost stěžovatelky vykonávat výdělečnou činnost.
S ohledem na uvedené nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že za dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav lze v určité situaci považovat i stáří a jeho přirozené projevy. Jak správně uvedl
krajský soud, pro účely výkladu pojmu „dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav“ dle §15a odst. 2
písm. c) zákona o pobytu cizinců lze vyjít z §26 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, který stanoví, že za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely tohoto zákona považuje
zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní
schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat,
že bude trvat déle než 1 rok“. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že pokročilý věk stěžovatelky
a zdravotní potíže s ním spojené nelze hodnotit jako nemoc či dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav a je nutno konstatovat, že v případě stěžovatelky se nejedná o situaci nezaopatřené osoby,
kterou má na mysli §15a odst. 2 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí se závěrem krajského soudu, že záznamy
o zdravotním stavu stěžovatelky bez dalšího nesvědčí ani o nutnosti osobní péče jejího zetě,
občana Evropské unie, z důvodu dlouhodobě nepříznivého stavu a stěžovatelka tedy nesplňuje
podmínku dle §15a odst. 3 písm. a) bod 3. zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatelka dále namítala nesprávné právního posouzení otázky, zda je osobou
s obdobným postavením rodinného příslušníka občana Evropské unie dle §15a odst. 3 písm. a)
bod 2. zákona o pobytu cizinců, tedy zda je osobou občanem Evropské unie vyživovanou.
Tuto námitku shledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Nejvyšší správní soud předesílá, že skutečnost, že stěžovatelka nepatří do skupiny
rodinných příslušníků dle §15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť mj. nesplňuje podmínky
nezaopatřenosti stanovené v §15a odst. 2 zmíněného zákona, bez dalšího nevylučuje,
že by mohla spadat do skupiny druhé, definované v §15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatelka pobírá starobní důchod ve výši 1500 hřiven, tedy cca 100 €, jiné příjmy
stěžovatelky nebyly ve správním řízení zjištěny. Stěžovatelka uvedla, že žije ve společné
domácnosti s dcerou a jejím manželem, občanem Evropské unie, a tito jí poskytují finanční
výpomoc, bez které by nemohla pokrýt své životní náklady. K uvedenému byla předložena
prohlášení dcery a zetě stěžovatelky, kteří potvrdili, že stěžovatelce poskytnou ubytování
a veškerou potřebnou péči. Nejvyšší správní soud nesouhlasí se závěrem učiněným správními
orgány, se kterým se ztotožnil i krajský soud, že v případě stěžovatelky nelze uvažovat
o vyživovací povinnosti ze strany jejího zetě jako občana Evropské unie s ohledem na to,
že stěžovatelka pobírá starobní důchod. Pouhá skutečnost, že stěžovatelka pobírá důchod,
který navíc i krajský soud posoudil jako nízký, ji nemůže vyloučit z kategorie cizince
vyživovaného občanem Evropské unie. Při posuzování otázky, zda je stěžovatelka osobou
vyživovanou občanem Evropské unie se nelze omezit pouze na zkoumání, zjištění a konstatování
existence určitého příjmu stěžovatelky. Pro závěr, zda se jedná o vyživovaného cizince, je třeba
posoudit veškeré individuální okolnosti daného případu, tzn. faktickou situaci stěžovatelky,
zda je či není s ohledem na svou ekonomickou a sociální situaci schopna uspokojovat své
základní potřeby a zda je stěžovatelce občanem Evropské unie poskytována nezbytná materiální
pomoc, bez které by své základní životní potřeby nebyla schopna zajistit. Správní orgány obou
stupňů se však zaměřily pouze na skutečnost, že stěžovatelka pobírá starobní důchod, aniž dále
zkoumaly a zohlednily její skutečné sociální a finanční podmínky. Správní orgány se nezabývaly
podstatnou a rozhodnou okolností, tj. zda je stěžovatelka fakticky závislá na materiální podpoře
svého zetě. K uvedenému bylo třeba posoudit stěžovatelkou předložené důkazy, zejména
prohlášení dcery a jejího manžela, případně provést i další důkazy, např. výslech těchto osob,
které by mohly pomoci objasnit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
Teprve na základě takto provedených zjištění by bylo možné provést celkové vyhodnocení
tvrzeného vztahu stěžovatelky a posouzení, zda naplňuje či nenaplňuje materiálně znaky
vyživované osoby dle §15a odst. 3 písm. a) bod 2. zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude krajský soud postupovat při přezkoumávání rozhodnutí správního
orgánu ve shora naznačeném směru (§110 odst. 4 s. ř. s.), bude tedy třeba, aby se vypořádal
v odůvodnění napadeného rozsudku se všemi námitkami, které uplatnila stěžovatelka v řízení
u krajského soudu ve vztahu k tomuto rozhodnutí, a posoudil zákonnost rozhodnutí žalované
v kontextu shora uvedených závěrů. V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu