ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.312.2016:31
sp. zn. 5 Azs 312/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: R. C. R. M.,
zastoupen Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33,
Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016,
č. j. 4 A 90/2016 - 20,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 4 A 90/2016 - 20,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 10. 2016, č. j. OAM-145/LE-LE05-LE05-
NV-2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M.,
se u r č u je částkou 8228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2016, č. j. OAM-145/LE-LE05-LE05-NV-2016,
kterým bylo rozhodnuto o nepovolení vstupu stěžovatele na území České republiky podle
§73 odst. 3 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon
o azylu“). Doba, po kterou se stěžovateli nepovoluje vstup na území, byla podle §73 odst. 4
zákona o azylu stanovena do 6. 11. 2016.
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, kterou městský soud jako
nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
zamítl.
Stěžovatel do České republiky přicestoval dne 9. 10. 2016 leteckou linkou z Moskvy a měl
následně pokračovat další linkou do Skopje. Při pobytové kontrole provedené policisty
v tranzitním prostoru na letišti se stěžovatel prokázal cestovním průkazem Kubánské republiky
a požádal o udělení mezinárodní ochrany. Nedisponoval vízem nebo jiným dokladem, který by jej
opravňoval ke vstupu a pobytu na území České republiky a na území jiných států schengenského
systému.
Městský soud v napadeném rozsudku vycházel také z údajů, které stěžovatel uvedl
v žádosti o mezinárodní ochranu dne 11. 10. 2016 a v protokolu o pohovoru k žádosti
o mezinárodní ochranu z téhož dne. Dovodil, že žalovaný při rozhodování o nepovolení vstupu
stěžovatele na území České republiky nevybočil z mezí správního uvážení. Stěžovatel představuje
nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, neboť vstoupil na území Evropské unie
bez víza či pobytového oprávnění. Žádost o mezinárodní ochranu byla předběžně vyhodnocena
jako pokus stěžovatele o vynucení si vstupu na území, k němuž by jinak nebyl oprávněn.
Z uvedeného důvodu bylo na místě vést se stěžovatelem řízení o jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany za současného omezení jeho osobní svobody. Žalovaný rovněž správně
vyhodnotil, že stěžovatel není zranitelnou osobou ve smyslu §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu,
neboť není obětí obchodování, mučení, znásilnění nebo jiných vážných forem psychického
nebo fyzického či sexuálního násilí. Stěžovatel nebyl cíleně pronásledován, v jeho případě
se jednalo o konflikt s různými osobami, který byl zřejmě „ne příliš přiměřeně“ řešen policií.
Při posuzování stěžovatele jako zranitelné osoby ve smyslu §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu
žalovaný rozhodoval na základě dostatečně zjištěných skutečností, přičemž ani další skutečnosti
poskytnuté stěžovatelem v průběhu azylového řízení a v žalobě nebyly s to uvedený závěr
vyvrátit.
Závěry žalovaného o nemožnosti aplikace zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu
byly podle městského soudu podloženy zjištěnými skutečnostmi. Takové opatření by bylo
v případě stěžovatele neúčinné, neboť existovalo reálné nebezpečí, že pokud by stěžovateli byl
povolen vstup na území České republiky, vstoupil by neoprávněně na území Evropské unie,
anebo by se o to alespoň pokusil. Tento závěr dle městského soudu žalovaný podpořil
skutečností, že stěžovatel cestoval z Moskvy do Skopje s tranzitem v Praze, z čehož je zřejmé,
že Česká republika nebyla pro stěžovatele cílovou zemí a stěžovatelovým zájmem bylo vstoupit
pouze na území Evropské unie.
Městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že nebyl seznámen se zahájením řízení
o nepovolení vstupu na území, neboť podle §73 odst. 5 zákona o azylu je vydání rozhodnutí
v této věci prvním úkonem řízení. Jako nedůvodnou shledal námitku týkající se porušení čl. 3 a 5
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.; dále jen
„Úmluva“). Do těchto práv nemohlo být zasaženo, neboť postup, při němž bylo rozhodnuto
o nepovolení vstupu stěžovatele na území a jeho umístění v zařízení pro zajištění cizinců,
je postup, který je upraven v zákoně o azylu.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Namítá, že žalovaný nedostatečně posoudil otázku, zda je stěžovatel osobou zranitelnou
ve smyslu §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Stěžovatel byl v zemi svého původu obětí
závažného psychického a fyzického násilí z důvodu své sexuální orientace, což doložil řadou
skutečností. Městský soud se v této otázce nesprávně ztotožnil s rozhodnutím žalovaného,
který přikročil pouze k formálnímu výčtu zranitelných osob a použil povrchní formulaci,
že z policejních úkonů ani z jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nevyplynulo, že by byl
zranitelnou osobou. Obsahem policejních úkonů ani žádosti o udělení mezinárodní ochrany však
nebylo zjištění skutečností relevantních pro konstatování zranitelnosti stěžovatele. V řízení
o povolení vstupu na území musí být zjišťováno, zda je cizinec zranitelnou osobou,
což ve stěžovatelově případě nebylo učiněno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 6. 2016, č. j. 9 Azs 19/2016 – 50). Závěry městského soudu proto nemají oporu v obsahu
spisového materiálu.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s městským soudem, že nebyl cíleně v zemi původu
pronásledován a jeho potíže byly způsobeny výhradně soukromými osobami. Tento závěr
je nesrozumitelný a nemá oporu ve správním spise. Řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany není stále ukončeno, je tedy předčasné činit sporným, zda stěžovatel byl v zemi původu
pronásledován.
Stěžovatel rovněž namítá, že se městský soud nevypořádal s předloženými důkazy.
Stěžovatel k žalobě přiložil fotografie, na nichž jsou viditelné jizvy po bití policií. Městský soud
se přesto tímto důkazním materiálem nijak nezabýval.
Nesouhlasí ani se závěry žalovaného a městského soudu, že v jeho případě nebylo možno
aplikovat zvláštní opatření dle §47 zákona o azylu. Závěr, že existuje reálné nebezpečí,
že by vstoupil na území Evropské unie, není srozumitelný a nemá oporu v obsahu spisu.
Nelze přitom vyloučit aplikaci zvláštního opatření pouze s odkazem na hypotetické jednání
stěžovatele v budoucnu. Dle stěžovatele bylo v jeho případě vhodné aplikovat zvláštní opatření
dle §47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.
Stěžovatel rovněž poukázal na řízení před městským soudem ve věci nepovolení vstupu
na území jeho matky vedené pod sp. zn. 2 A 90/2016, v němž městský soud konstatoval,
že samotná neexistence pobytového oprávnění či platného víza musí být vždy doplněna o další
skutková zjištění, která by podpořila úvahu o ohrožení veřejného pořádku. Dále namítl,
že předpoklady pro nepovolení vstupu na území nejsou splněny u žadatele o mezinárodní
ochranu, který o ni požádal v tranzitním prostoru, u něhož nelze v rámci předběžného posouzení
jeho žádosti učinit závěr, že je důvodná či přípustná (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 12. 2014, č. j. 4 Azs 200/2014 – 33).
Závěr městského soudu o neporušení čl. 3 a 5 Úmluvy z důvodu umístění stěžovatele
do zařízení pro zajištění cizinců je nesrozumitelný. Stěžovatel upřesnil, že byl umístěn
v Přijímacím středisku pro žadatele o mezinárodní ochranu na letišti Václava Havla v Praze,
nikoli v zařízení pro zajištění cizinců. Umístění v přijímacím středisku podléhá režimu zákona
o azylu a týká se výlučně žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří požívají ochrany plynoucí
ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných
řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. nová procedurální
směrnice). Nová procedurální směrnice odkazuje na Úmluvu o právním postavení uprchlíků
z roku 1951 (publ. pod č. 208/1993 Sb.; dále jen „Ženevská úmluva“), která zakotvuje princip
netrestání uprchlíka pouze pro absenci dokumentů ke vstupu a pobytu na území.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil.
Podle žalovaného byl rozsudek městského soudu vydán v souladu s právními předpisy
a kasační námitky jsou nedůvodné. Žalobou napadené rozhodnutí žalovaný vydal na základě
dostatečně zjištěného stavu věci. Stěžovatel se pokusil obejít vízovou povinnost a vstoupit
na území České republiky a potažmo Evropské unie, přestože nedisponoval žádným vízem
ani pobytovým oprávněním. Institut nepovolení vstupu na území je preventivní povahy.
Stěžovatelovo prokazatelné obcházení platných právních předpisů a jeho jasný úmysl v tomto
jednání pokračovat, odůvodňovaly závěr, že stěžovatel mohl představovat nebezpečí pro veřejný
pořádek.
Při posuzování zranitelnosti stěžovatele žalovaný vycházel také ze žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, v níž stěžovatel odpověděl na otázku, jaký je jeho zdravotní stav,
že je zdravotně zcela v pořádku. Žalovaný proto neměl důvod předpokládat závažnější zdravotní
problémy, jež by bylo možné podřadit pod §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Zranitelnost
neodůvodňují ani stěžovatelem popsané problémy v zemi původu, které nelze považovat
za cílené pronásledování ze strany státních orgánů; šlo jen o konflikty různých osob či o konflikt
mezi stěžovatelem a policistou (viz rozsudek „Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010,
sp. zn. 9 Ca 2019/2009“ – označení rozsudku je zjevně nesprávné, přičemž Nejvyššímu
správnímu soudu se nepodařilo s ohledem na chybné označení dohledat rozsudek, který měl
žalovaný ve skutečnosti na mysli). Aplikací zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu
se žalovaný dostatečně zabýval a dospěl k závěru, že by uplatnění těchto opatření nebylo
dostatečně účinné, neboť u stěžovatele bylo možné předpokládat pokračující nerespektování
právního řádu.
Žalovaný podotkl, že umístění stěžovatele v přijímacím středisku je v současné době
bezpředmětné, neboť doba stanovená pro nepovolení vstupu na území uplynula dne 6. 11. 2016
a stěžovateli byl již povolen vstup na území České republiky.
Závěrem žalovaný odkázal na shromážděný materiál, správní rozhodnutí a své vyjádření
k žalobě a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že řízení nelze považovat za bezpředmětné
jen z toho důvodu, že stěžovateli byl již vstup na území České republiky povolen. Jak uvedl zdejší
soud ve vztahu k rozhodnutí o nepovolení vstupu na území v rozsudku ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 1 As 16/2011 - 98, pro stěžovatele „může být významnou samotná aposteriorní deklarace
ne/zákonnosti rozhodnutí žalovaného“, a to nejen v případě, že byl přemístěn do pobytového zařízení
na území, ale i v případě, že by již opustil území České republiky (srov. také např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 Azs 81/2015 – 63).
Námitka stěžovatele, v níž namítá nesprávné označení zařízení, ve kterém byl nucen
setrvat, městským soudem, je důvodná. Tato dílčí zjevná nesprávnost (nepřesnost),
kterou by bylo možné napravit postupem podle §54 odst. 4 s. ř. s., však sama o sobě nemá
na zákonnost napadeného rozsudku vliv. Rozsudek městského soudu, jakož i rozhodnutí
žalovaného, je ovšem nezbytné zrušit z jiných důvodů.
Stěžovatel již v žalobě namítal, že žalovaný se v rozhodnutí o nepovolení vstupu na území
České republiky omezil jen na závěr, že se stěžovatel snaží zneužít řízení o mezinárodní ochraně.
V kasační stížnosti stěžovatel na této námitce setrval a uvedl, že není správná ani úvaha
žalovaného a krajského soudu, že z jeho strany existuje reálné nebezpečí porušení právního řádu.
Stěžovatele nelze trestat jen za absenci dokumentů ke vstupu a pobytu na území České republiky.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí s odkazem na §73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu
dovodil, že stěžovatel by mohl v případě povolení vstupu na území České republiky představovat
nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Stěžovatel se totiž „vědomě pokusil obejít
vízovou povinnost a vstoupit na území ČR a potažmo i Evropské unie, ač k takovému vstupu není oprávněn,
když nesplňuje podmínky pro vstup na území a nedisponuje žádným vízem či pobytovým oprávněním. Z jednání
žadatele pak jednoznačně vyplývá, že jím podaná žádost o mezinárodní ochranu je podaná pouze s cílem obejít
vízovou povinnost a dostat se na území ČR, resp. schengenského prostoru. Z jeho jednání je evidentní, že svou
cestu plánoval tak, aby se bez splnění požadovaných náležitostí a bez víza dostal na území Evropské unie,
když cestoval z Moskvy do Skopje s tranzitem v Praze, k němuž vízum není třeba. Podáním žádosti
o mezinárodní ochranu se dle názoru správního orgánu pouze zkouší vynutit si vstup na území, k němuž by jinak
nebyl oprávněn. Správní orgán s ohledem na výše uvedené shrnuje, že výše jmenovaný se pokouší obejít platné
právní předpisy a svým chováním zcela jasně vyjádřil svůj úmysl v tomto jednání pokračovat, vyhnout se svým
zákonným povinnostem a vynutit si vstup na území. Dle názoru správního orgánu v případě jmenovaného existuje
skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro veřejný pořádek spočívající nejen v tom, že jmenovaný
veřejný pořádek ČR již narušoval, ale především v tom, že tak činil zcela vědomě a má v úmyslu v tomto jednání
pokračovat, v čemž mu bylo zabráněno pouze jeho umístěním v přijímacím středisku. Správní orgán má tedy
za to, že v případě výše jmenovaného je důvodné se domnívat, že by v případě povolení vstupu na území ČR
ve svém protiprávním jednání pokračoval a pravděpodobně vstoupil na území dalších států schengenského
prostoru.“
Citované závěry žalovaného, jež převzal a dále rozvedl městský soud, jsou v rozporu
s relevantní právní úpravou.
Stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu v tranzitním prostoru mezinárodního
letiště zcela v souladu s §3a a §73 odst. 1 zákona o azylu. Posledně uvedené ustanovení upravuje
některé zvláštní podmínky při podání žádosti o mezinárodní ochranu na mezinárodním letišti
(srov. též čl. 43 nové procedurální směrnice). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovatel
požádal o mezinárodní ochranu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, přičemž
byl ke vstupu do tohoto prostoru oprávněn. Nelze tedy v prvé řadě souhlasit se závěrem,
že stěžovatel nelegálně vstoupil na území České republiky. Navíc, i kdyby tomu tak hypoteticky
bylo, je třeba přihlédnout k tomu, že v čl. 31 odst. 1 Ženevské úmluvy se Česká republika
zavázala, že nebude stíhat pro nezákonnou přítomnost uprchlíky, kteří jsou přítomni na jejím
území bez povolení, jestliže se přihlásí bez prodlení úřadům a prokážou dobrý důvod pro svou
přítomnost. Nelze opomenout ani znění bodu 32 Směrnic o zajištění žadatelů o azyl vydaných
na základě čl. 35 Ženevské úmluvy a čl. II Protokolu k Ženevské úmluvě z roku 1967 (Guidelines
on the Applicable Criteria and Standards relating to the Detention of Asylum-Seekers and
Alternatives to Detention, dostupné na adrese www.unhcr.org/505b10ee9.html), ze kterého
vyplývá, že nezákonný vstup či přítomnost žadatele o azyl nedává státu automatické právo k jeho
zajištění či k omezení svobody pohybu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2013, č. j. 5 Azs 15/2013 – 73, nebo ze dne 30. 11. 2016, č. j. 1 Azs 168/2016 – 37).
Ostatně také podle čl. 26 odst. 1 věty první nové procedurální směrnice členské státy nesmějí
nikoho zadržet pouze proto, že se jedná o žadatele (srov. též. čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání
žadatelů o mezinárodní ochranu – tzv. nová přijímací směrnice).
Jak dále uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2013,
č. j. 5 Azs 15/2013 – 73: „Jestliže žalovaný a městský soud ve svých rozhodnutích dospěli k závěru,
že již samotná skutečnost, že stěžovatelka nedisponovala pobytovým oprávněním, byla dostačující pro to,
aby jí nebyl povolen vstup na území České republiky, nelze se proto s jejich názorem ztotožnit. I když se v případě
odepření vstupu na území nejedná o zajištění v nejužším slova smyslu, je při výkladu ustanovení §73 odst. 4
písm. c) zákona o azylu [v relevantním znění §73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu – pozn. NSS] třeba
zohlednit, že není-li žadateli o mezinárodní ochranu vstup na území povolen, je tento (s výjimkou možnosti
vycestování do třetí země) nucen setrvat po dobu azylového řízení v přijímacím středisku, čímž fakticky dochází
k omezení jeho svobody pohybu (viz obdobně důvodová zpráva k zákonu o azylu). Žalovaný i městský soud zcela
pominuli, že v případech žadatelů o azyl se v zásadě na rozdíl od běžných imigrantů jedná o situace,
kdy s ohledem na případný strach z pronásledování v zemi jejich původu, tyto osoby objektivně ani nemusí mít
možnost zajistit si předem potřebné doklady pro vstup do země, v níž zamýšlí požádat o mezinárodní ochranu.
Nepovolení vstupu na území České republiky pouze na základě skutečnosti, že žadatel o azyl nepředloží vstupní
vízum, by tak nebylo ničím jiným než generálním prevenčním opatřením trestajícím samotné podávání žádosti
o mezinárodní ochranu.“ Citované závěry se v plném rozsahu uplatní rovněž v nyní projednávané
věci.
Městský soud také pochybil, pokud aproboval závěr žalovaného o úmyslu stěžovatele
vstoupit na území dalších států schengenského prostoru, neboť uvedený úmysl stěžovatele nelze
bez dalšího dovodit jen na základě skutečnosti, že cestoval z Moskvy do Skopje. Jedná se o ryze
spekulativní závěr, který nemá ani oporu v obsahu správního spisu, který měl žalovaný v době
svého rozhodování k dispozici. Žalovaný napadené rozhodnutí totiž vydal dne 10. 10. 2016.
K tomuto datu měl ovšem k dispozici jen žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne
9. 10. 2016, ve které jsou uvedeny pouze osobní údaje stěžovatele a předávací protokol cizince,
který podal žádost o mezinárodní ochranu na území ČR, a výsledek šetření zpracovaný
pro OAMP MV; oba dokumenty byly vyhotoveny Policií České republiky, Ředitelstvím služby
cizinecké policie, ICP Praha – Ruzyně, dne 10. 10. 2016. Z uvedených listin lze pouze zjistit,
že stěžovatel do České republiky přicestoval dne 9. 10. 2016 leteckou linkou z Moskvy a měl
následně pokračovat další linkou do Skopje. Při pobytové kontrole provedené policisty
v tranzitním prostoru na letišti se stěžovatel prokázal cestovním průkazem Kubánské republiky
a požádal o udělení mezinárodní ochrany. Nelze z nich ovšem zjistit jakékoli jiné relevantní
skutečnosti. Poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, na které ve vyjádření ke kasační
stížnosti odkazoval žalovaný, a protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
pocházejí až ze dne 11. 10. 2016, tedy z doby po vydání napadeného rozhodnutí.
Již z uvedených důvodů je nesprávný závěr žalovaného, a potažmo krajského soudu,
že stěžovatel představuje nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek ve smyslu
§73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu, neboť hodlal vstoupit, resp. již vstoupil, na území České
republiky, resp. Evropské unie, aniž by k tomu měl právní titul. Stěžovatel nemůže uvedené
nebezpečí představovat jen proto, že postupoval v souladu se zákonem; takový závěr je zjevně
absurdní.
Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že hodnocení podmínek pro nepovolení vstupu
na území dle §73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu musí v případě žadatele o mezinárodní ochranu,
který požádal o mezinárodní ochranu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, zahrnovat
i důkladné posouzení případné zranitelnosti stěžovatele ve smyslu §2 odst. 1 písm. i), §46a
odst. 3, §47 odst. 2 a §73 zákona o azylu, jakož ve smyslu čl. 11 nové přijímací směrnice;
uvedeným se ovšem žalovaný nijak nezabýval.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí žalovaného a krajského soudu jsou
již z výše uvedených důvodů nezákonná. Z uvedeného plyne rovněž nesprávnost navazujících
závěrů žalovaného a krajského soudu o nemožnosti aplikace zvláštních opatření podle §47
zákona o azylu, které ostatně opět nejsou žalovaným ani krajským soudem blíže odůvodněny.
Městský soud tedy pochybil, pokud žalobu stěžovatele zamítl a převzal zjevně nesprávné
závěry žalovaného, které ve značné míře neměly ani oporu v obsahu správního spisu.
IV. Závěr a náklady řízení
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele je důvodná, a proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského
soudu zrušil.
Vzhledem k tomu, že v dalším řízení by městský soud (na základě závazného právního
názoru Nejvyššího správního soudu) neměl vzhledem ke zjištěným vadám jinou možnost
než zrušit rozhodnutí žalovaného, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán závazným právním názorem
vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Podle §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s. rozhodl-li Nejvyšší správní soud současně
o odmítnutí návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2,
rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského (městského)
soudu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úspěšnému stěžovateli přitom podle obsahu soudního
spisu žádné náklady v řízení o žalobě ani v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Stěžovateli byl ustanoven pro řízení o kasační stížnosti zástupce Mgr. et Bc. Filip
Schmidt, LL.M., advokát. Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., hradí ustanovenému
zástupci hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Nejvyšší správní soud proto přiznal
ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí
zastoupení, sepsání doplnění kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), po 3100 Kč [srov. §9 odst. 4
písm. d), §7 bod 5 advokátního tarifu] a náhradu hotových výdajů paušální částkou ve výši
300 Kč za každý úkon právní služby (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 6800 Kč.
Ustanovený zástupce je plátcem DPH, proto mu zdejší soud takto vypočtenou částku navýšil
o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, tj. 1428 Kč (§35 odst. 8 věta druhá s. ř. s.). Celkem
tedy činí odměna ustanoveného zástupce 8228 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu