ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.56.2017:34
sp. zn. 5 Azs 56/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: T. T. H., zastoupena
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2,
Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 15. 2. 2017, č. j. 52 A 120/2016 - 52,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne
15. 2. 2017, č. j. 52 A 120/2016 - 52, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne
2. 11. 2016, č. j. CPR-11928-5/ČJ-2016-930310-V237, se zrušuje a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
16 456 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního
zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 11. 2016, č. j. CPR-11928-5/ČJ-2016-930310-V237, žalovaný
zamítl odvolání žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství
policie Pardubického kraje, odboru cizinecké policie ze dne 4. 4. 2016, č. j. KRPE-975-112/ČJ-
2015-170022-SV, kterým bylo stěžovatelce podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu
cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, v délce 2 let.
[2] Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, která byla rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 52 A 120/2016 - 52, jako nedůvodná zamítnuta.
[3] Krajský soud k žalobním námitkám stěžovatelky dovodil, že rozhodnutí správních
orgánů jsou přezkoumatelná. Krajský soud dále ve shodě se správními orgány konstatoval,
že stěžovatelka od 4. 8. 2003 nerespektuje platné právní předpisy a rozhodnutí správních orgánů,
na jejichž základě byla povinna opustit Českou republiku. Sňatek, který stěžovatelka uzavřela
se svědkem Š., byl jen účelový a nikdy neplnil svou společenskou a sociální funkci; svědek Š. pak
zemřel dne 24. 11. 2015. Podle názoru krajského soudu v případě stěžovatelky nejsou dány ani
žádné jiné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že jejím správním vyhoštěním by došlo
k narušení jejího rodinného nebo soukromého života. Skutečnost, že na území České republiky
pobývá značná část rodiny stěžovatelky, nepředstavuje bez dalšího nepřiměřený zásah do jejího
rodinného a soukromého života. V této souvislosti krajský soud uvedl, že vazby stěžovatelky na
domovský stát „nejsou zcela vymizelé“, neboť stěžovatelka má ve Vietnamu syna, přičemž Vietnam
lze považovat za bezpečnou zemi bez probíhajícího ozbrojeného konfliktu a zemi dodržující
základní lidská práva. Svědecké výpovědi neteří stěžovatelky a její sestry by podle krajského
soudu nemohly přinést nové nebo zásadní informace, neboť zejména věrohodná výpověď
svědka Š. a provedené místní šetření (pobytová kontrola) u sestry stěžovatelky, z nichž správní
orgány vycházely, jsou dostatečné pro zjištění skutkového stavu, a to tím spíše, že „zmíněné
manželství se žalobkyní neuzavřely její neteře nebo její sestra“. Důvodnou neshledal krajský soud také
námitku stěžovatelky, která se týkala absence jejího poučení v protokolu o vyjádření účastníka
řízení o možnosti se do tohoto protokolu nevyjadřovat vůbec. Krajský soud ve shodě se
žalovaným konstatoval, že stěžovatelka byla v uvedeném protokolu řádně poučena o tom, že
možnost se ve věci vyjádřit je pouze jejím právem, nikoli povinností. Krajský soud poté neshledal
důvodnou ani námitku stěžovatelky, podle níž je §87y zákona o pobytu cizinců diskriminační.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti
[4] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které
podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka namítla nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu;
předeslala, že ve správním řízení správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, čímž porušily §3 a §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“). Správní orgány dále porušily zásady stanovené v §2 odst. 3, 4 správního řádu,
neboť nepřihlédly ke specifickým okolnostem projednávané věci a nešetřily oprávněné zájmy
stěžovatelky.
[6] Konkrétně stěžovatelka vytkla, že se krajský soud řádně nevypořádal se všemi žalobními
námitkami. V žalobě zejména namítala, že správní vyhoštění bude představovat zcela
nepřiměřený zásah do jejího rodinného a soukromého života. Stěžovatelka má na území České
republiky příbuzné, a to sestru T. T. T. A., která na území ČR pobývá na základě povolení
k trvalému pobytu, syna T. T. T., jenž na území ČR pobývá na základě povolení k dlouhodobému
pobytu, neteř P. N. D., která na území ČR pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, a neteř
P. N. T. V důsledku neprovedení navržených výslechů uvedených rodinných příslušníků
stěžovatelky (zejména P. N. T., s níž stěžovatelka dle svého tvrzení sdílí společnou domácnost)
nelze dospět k závěru, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci ve vztahu k zásahu
do jejího rodinného života. V řízení před správními orgány byl vyslechnut pouze manžel
stěžovatelky - svědek V. Š. (zemřel dne 24. 11. 2015), který byl dle názoru stěžovatelky „dosti
nevěrohodný“ a navíc byl ve své výpovědi ovlivněn krachujícím vztahem se stěžovatelkou. Uvedený
svědek proto nemohl relevantně popsat případnou újmu na rodinném a soukromém životě
stěžovatelky pro případ, že by musela z území České republiky vycestovat.
[7] Krajský soud v napadeném rozsudku zmiňuje pobytovou kontrolu provedenou u sestry
stěžovatelky. Stěžovatelka však nikdy v průběhu správního řízení netvrdila, že žije právě se svou
sestrou. Naopak uváděla, že žije se svou neteří P. N. T., které pomáhala s péčí o její nezletilé děti.
[8] Správní orgány v této souvislosti nedbaly §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť
přes zásadní zásah do života stěžovatelky spočívající v nuceném opuštění České republiky, který
se s ohledem na stávající správní praxi (správní orgány vyhoštěným cizincům neumožňují návrat
do ČR) téměř jistě změní v opuštění trvalé, vydaly rozhodnutí o jejím správním vyhoštění.
Z uvedených důvodů se jedná o nepřípustný zásah do soukromého a rodinného života
stěžovatelky. Správní orgány možné zásahy do soukromého a rodinného života stěžovatelky nijak
nezkoumaly, čímž svá rozhodnutí zatížily nepřezkoumatelností.
[9] Krajský soud uvedená pochybení nenapravil a naopak je „přenesl“ také do svého rozsudku.
Krajský soud v něm s odkazem na pobytovou historii stěžovatelky konstatuje opakované
porušování právních předpisů z její strany. Nicméně kromě rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu
nic k její pobytové historii a porušování právních předpisů neuvádí. Žalobní námitky tedy
nebyly řádně vypořádány (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007,
sp. zn. 3 As 60/2006, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 – 130).
[10] Stěžovatelka nadále trvá na námitce, která se týká absence poučení o právu nevyjadřovat
se do protokolu ve smyslu §55 odst. 2 správního řádu, v rámci sepsání protokolu o vyjádření
stěžovatelky č. j. KRPE-975-17/ČJ-2015-170022-SV. Citované ustanovení správního řádu
se na základě argumentu a maiori ad minus vztahuje rovněž na protokol o vyjádření účastníka
řízení. Krajský soud pouze odkázal na žalobou napadené správní rozhodnutí, v němž se uvedené
konkrétní poučení stěžovatelky nenachází, neboť jen odkazuje na předmětný protokol, v němž
namítané poučení rovněž není.
[11] Dále stěžovatelka namítla, že §87y zákona o pobytu cizinců je diskriminační, neboť
paradoxně zvýhodňuje cizince, kteří nemají relevantní vazby na území České republiky.
V důsledku uvedeného je sdílení společné domácnosti s občanem České republiky z důvodu
potenciální nutnosti vycestování z území České republiky podstatně ztížené, ne-li nemožné.
Krajský soud se k této námitce vyjádřil pouze tak, že dle jeho názoru se o diskriminační
ustanovení nejedná.
[12] Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby rozsudek krajského soudu zrušil.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů.
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Nejvyšší správní soud přitom rozsudek krajského soudu neshledal
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, nesrozumitelnost ani pro jinou vadu řízení. Krajský
soud vypořádal všechny žalobní námitky a učiněné závěry v dostatečném rozsahu odůvodnil;
jeho právní názory jsou srozumitelné a logické (k otázce přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 28. 8. 2007,
č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS). Obdobné závěry platí rovněž
pro rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, jak rozvedeno níže.
[18] To, zda jsou postup a závěry krajského soudu a správních orgánů správné a zákonné,
je pak předmětem posouzení dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2016, č. j. 4 Azs 107/2016 - 25).
[19] Nejvyšší správní soud dále neshledal důvodnou kasační námitku, která se týká způsobu
vypořádání žalobní námitky týkající se absence poučení o právu nevyjadřovat se do protokolu
ve smyslu §55 odst. 2 správního řádu. Krajský soud výstižně uvedl, že „k této námitce se žalovaný
vyjádřil na str. 11 žalobou napadeného rozhodnutí, kdy uvedl, že žalobkyně byla výslovně poučena, že její
vyjádření je právem, nikoli povinností a z jejího sdělení je zcela zřejmé, že skutečnosti, že se vyjadřovat nemusí,
zcela porozuměla“. K uvedenému nemá zdejší soud co dodat a námitku, že se dané poučení
v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 5. 1. 2015 nenachází, hodnotí jako
zjevně účelovou. Stěžovatelka v tomto protokolu byla výslovně poučena o svém právu se ve věci
vyjádřit; je-li něco něčím právem, není to logicky jeho povinností.
[20] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce týkající se tvrzené diskriminační
povahy §87y zákona o pobytu cizinců.
[21] Podle §87y zákona o pobytu cizinců rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám
není občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské unie, je oprávněn
pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti; po tuto dobu se jeho pobyt
na území považuje za pobyt přechodný. Oprávnění pobývat na území do nabytí právní moci
rozhodnutí o žádosti neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění,
o ukončení přechodného pobytu nebo o zrušení trvalého pobytu rodinného příslušníka občana
Evropské unie, nebo se jedná o opakovaně podanou žádost, v níž nejsou uvedeny nové
skutečnosti, které rodinný příslušník občana Evropské unie nemohl uplatnit v řízení o předchozí
žádosti. Oprávnění pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti ministerstvo
osvědčí vízovým štítkem vyznačovaným do cestovního dokladu podle jednotného formátu
stanoveného přímo použitelným předpisem Evropské unie, a to ve formě víza k pobytu
nad 90 dnů s dobou platnosti odpovídající předpokládané délce řízení o žádosti; to neplatí, jde-li
o cizince zařazeného do informačního systému smluvních států, kterému se vydá pouze potvrzení
o oprávnění k pobytu. Platnost dokladu nebo potvrzení osvědčujícího oprávnění pobývat
na území zaniká nabytím právní moci rozhodnutí o žádosti.
[22] Nejvyšší správní soud konstatuje, že již s ohledem na znění citovaného zákonného
ustanovení nemůže být důvodná námitka stěžovatelky, že toto ustanovení diskriminačně
zvýhodňuje cizince, kteří nemají relevantní vazby na území České republiky. Opak je pravdou,
citovaná právní úprava zvýhodňuje právě cizince, který relevantní vazbu na území České
republiky má (tj. rodinného příslušníka občana Evropské unie), přičemž sám není občanem
Evropské unie, ale na území pobývá společně s občanem Evropské unie (s odůvodněnými
výjimkami v tomto ustanovení uvedenými).
[23] Není důvodná ani kasační námitka stěžovatelky, že krajský soud s odkazem na její
pobytovou historii konstatoval opakované porušování právních předpisů z její strany, ale kromě
rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu nic k její pobytové historii a porušování právních předpisů
neuvedl. Krajský soud v napadeném rozsudku při posouzení splnění podmínek §119 odst. 1
písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců z hlediska pobytové historie odkázal zejména na str. 6
a 7 rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž nebylo nutné, aby uvedenou historii, kterou
ostatně ani stěžovatelka sama nijak konkrétně nezpochybňuje, znovu podrobně rekapituloval
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130).
Krajský soud ostatně v této souvislosti výslovně připomněl, že pobyt stěžovatelky na území
České republiky je zaznamenán ode dne 4. 8. 2003, a ve vztahu k nerespektování právních
předpisů a rozhodnutí správních orgánů, na jejichž základě byla stěžovatelka povinna opustit
území České republiky, zdůraznil, že „přes řadu výjezdních příkazů (např. č. X s platností od
16. 11. 2005 do 14. 1. 2006, dále rozhodnutí OAMP č. j. OAM-744-21/ZR-2014) žalobkyně z území
České republiky nevycestovala, dále bylo žalobkyni zrušeno i povolení k trvalému pobytu, přičemž následně vydaný
výjezdní příkaz č. GAA X s platností od 20. 12. 2014 do 31. 12. 2014 rovněž žalobkyně nerespektovala, a
nevycestovala z území České republiky, a zároveň nerespektovala další výjezdní příkaz č. GAA X s platností od
23. 1. 2015 do 21. 2. 2015“. Krajský soud se tedy pobytovou historií stěžovatelky zabýval
konkrétně a dostatečně.
[24] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení námitky stěžovatelky, dle níž
rozhodnutí o správním vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jejího práva na respektování
soukromého a rodinného života.
[25] Stěžovatelka v této souvislosti rovněž namítala, že správní orgány nepostupovaly
v souladu s §3 a §50 odst. 3 správního řádu a nezjistily skutkový stav věci, o němž by nebyly
důvodné pochybnosti, neboť se nezabývaly všemi rozhodnými okolnostmi, a to i těmi, které
by svědčily ve prospěch stěžovatelky.
[26] Podle §3 správního řádu platí, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní
orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který
je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 téhož zákona. Podle §50 odst. 3
správního řádu je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného
zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez
návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu
má být povinnost uložena.
[27] V případě, že správní orgán ukládá povinnost, je tedy nad rámec obecného pravidla
o zjišťování skutkového stavu věci povinen zjišťovat i skutečnosti ve prospěch účastníka řízení.
Toto řízení je tedy ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou nestranného přístupu. Správní orgán
v tomto typu řízení nese odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně
odpovědnost za nesplnění této povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, publ. pod č. 2412/2011 Sb. NSS, či ze dne 30. 12. 2010, č.
j. 4 Ads 44/2010 - 132, a ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 – 69).
[28] V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka přicestovala do České republiky
dne 4. 8. 2003 na krátkodobé vízum na jeden až dva měsíce. Po skončení platnosti víza ovšem
nevycestovala a dne 7. 9. 2003 podala žádost o mezinárodní ochranu. Rozhodnutím Ministerstva
vnitra ze dne 15. 10. 2003 stěžovatelce podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“), azyl udělen nebyl; současně bylo rozhodnuto, že se na stěžovatelku
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, v tehdejším znění (žaloba
stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí Ministerstva vnitra byla odmítnuta usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2004, č. j. 55 Az 909/2003 – 66, řízení o kasační stížnosti
stěžovatelky proti označenému usnesení Krajského soudu v Brně bylo na základě zpětvzetí
kasační stížnosti zastaveno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005,
č. j. 1 Azs 88/2005 – 99). Rozhodnutím ze dne 20. 4. 2004 bylo rozhodnuto o správním
vyhoštění stěžovatelky a v době od 27. 4. 2004 do 20. 4. 2005 byla stěžovatelka vedena v evidenci
nežádoucích osob, přičemž jí byl Ministerstvem vnitra udělen výjezdní příkaz č. X s platností od
24. 1. 2005 do 22. 2. 2005. Stěžovatelka nevycestovala a v době platnosti uvedeného výjezdního
příkazu dne 1. 2. 2005 podala kasační stížnost ve věci výše uvedeného řízení o azylu s návrhem na
přiznání odkladného účinku. Uvedeným docílila, že si dne 8. 2. 2005 mohla podat žádost o vízum
za účelem strpění z důvodu podle §78b zákona o azylu. Uvedené vízum bylo stěžovatelce
skutečně dne 8. 2. 2005 vydáno a stěžovatelka dne 18. 2. 2005 uzavřela sňatek s V. Š. Dne
4. 11. 2005 stěžovatelce v návaznosti na datum nabytí právní moci výše uvedeného rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti zaniklo uvedené vízum. V návaznosti na uvedený
zánik pobytového oprávnění byl stěžovatelce udělen výjezdní příkaz č. X s platností od
16. 11. 2005 do 14. 1. 2006. Stěžovatelka opět nevycestovala a v době platnosti uvedeného
výjezdního příkazu dne 16. 11. 2005 podala žádost o povolení k trvalému pobytu rodinného
příslušníka občana Evropské unie. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 5. 1. 2006 bylo
stěžovatelce s platností ode dne 11. 1. 2006 uděleno povolení k trvalému pobytu rodinného
příslušníka občana Evropské unie, jehož účinky zanikly ke dni 12. 11. 2014, kdy nabylo právní
moci rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 10. 2014, jímž bylo toto povolení zrušeno
(Ministerstvo vnitra dospělo k závěru o účelovosti sňatku stěžovatelky se svědkem Š. za účelem
legalizace jejího pobytu v České republice); stěžovatelce byl současně udělen výjezdní příkaz na
dobu 30 dní od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka ani v tomto případě z území
České republiky nevycestovala a dne 17. 12. 2014 bylo se stěžovatelkou zahájeno správní řízení ve
věci správního vyhoštění; správní řízení bylo usnesením Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie Pardubického kraje, ze dne 19. 12. 2014 zastaveno, a to zejména s ohledem na
skutečnost, že stěžovatelce bylo rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
doručeno fikcí. Stěžovatelce byl udělen výjezdní příkaz č. X s platností od 20. 12. 2014 do
31. 12. 2014. Stěžovatelka opětovně nevycestovala. Rozhodnutím Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, ze dne 5. 1. 2015 byla stěžovatelka zajištěna dle
§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění. Rozhodnutí o
zajištění bylo k žalobě stěžovatelky zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 22. 1. 2015, č. j. 50 A 1/2015 – 20. Zajištění stěžovatelky bylo
ukončeno a stěžovatelce byl udělen výjezdní příkaz č. X s platností od 23. 1. 2015 do 21. 2. 2015;
stěžovatelka opětovně z území České republiky nevycestovala.
[29] V České republice má stěžovatelka příbuzné, a to sestru T. T. T. A., která na území ČR
pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, syna T. T. T., jenž na území ČR pobývá na
základě povolení k dlouhodobému pobytu, neteř P. N. D., která na území ČR pobývá na základě
povolení k trvalému pobytu, a neteř P. N. T. Ve Vietnamu má stěžovatelka dalšího syna, sestru a
bratra, nemá tam žádný majetek. Stěžovatelka se poté, co požádala o azyl, nacházela
v Integračním azylovém středisku v Brně a příležitostně jezdila za svou sestrou do Pardubic, kde
jí vypomáhala v bistru. V roce 2005 se stěžovatelka provdala za V. Š. K pobytu byla stěžovatelka
hlášena v Lázních Bohdaneč, ale tvrdila, že od roku 2005 do roku 2011 bydlela společně se svým
manželem v pronajatém bytě nad bistrem své sestry v Pardubicích. Po zániku bistra v roce 2007
pracovala u společnosti Foxconn v Pardubicích, a to až do roku 2010. Od února 2011 do
prosince 2014 byla zaměstnána v Praze u společnosti Grek, tvrdila, že v této době bydlela na
ubytovně spolu s dalšími ženami a do Pardubic dojížděla o víkendech. Svědek V. Š., který dne
24. 11. 2015 zemřel, dne 8. 1. 2015 vypověděl, že stěžovatelku poznal v létě roku 2004 v bistru
její sestry, kde pracoval jako uklízeč, nákupčí a myl nádobí. Stěžovatelka v bistru servírovala jídlo
hostům a vzhledem k tomu, že neumí česky, komunikovali spolu prostřednictvím její sestry. Asi
po roce se domluvili na sňatku, bydleli v jedné místnosti v bytě nad bistrem. V uvedeném bytě
bydlelo celkem 7 lidí, svědek tam chodil jen přespávat. Tento stav trval asi do roku 2007, kdy si
„šel každý svou cestou“, svědek bydlel na různých místech a se stěžovatelkou se potkával jen
náhodně. Svědek uvedl, že nejprve se chtěl se stěžovatelkou oženit, ale posléze „prozřel“ a
subjektivně sňatek vnímal tak, že byl „zlanařen“ za účelem, aby stěžovatelka získala v České
republice pobytové oprávnění a „mohla si sem přivézt své příbuzenstvo“. Se stěžovatelkou nehovořili
stejným jazykem, vždy komunikovali prostřednictvím její sestry, neplánovali společnou
budoucnost, neměli ani společný majetek. V době konání svědecké výpovědi bydlel svědek Š. již
dva roky v „buňce“ na pozemku svého zaměstnavatele K. J. v P. – S., za uvedenou dobu
jej stěžovatelka nikdy nenavštívila, pouze asi třikrát za ním byla neteř stěžovatelky, a to pouze
za tím účelem, aby svědkovi sdělila, na který úřad má jít a co od něj chtějí. Na základě uvedeného
správní orgány dovodily, že sňatek mezi stěžovatelkou a svědkem Š. byl uzavřen pouze účelově a
neplnil své společenské a sociální funkce; s ohledem na úmrtí svědka Š. je již ani plnit nemůže.
[30] Ke kasační námitce stěžovatelky, že žije se svou neteří P. N. T., které pomáhá s péčí o její
nezletilé děti, Nejvyšší správní soud uvádí, že tuto skutečnost uvedla stěžovatelka ve vyjádření
k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 13. 3. 2015. K prokázání uvedeného navrhla výslech
jmenované neteře a tvrdila, že ke dni sepisu uvedeného vyjádření bydlí na adrese P., B. 526. Dříve
stěžovatelka také uváděla, že bydlí v Praze a do Pardubic jezdí o víkendech (protokol o vyjádření
účastníka řízení ze dne 5. 1. 2015). Dne 1. 2. 2016 byla stěžovatelka zastižena na adrese P., B. 526,
přičemž uvedla, že na této adrese žije u své sestry a jejích dvou dětí již od roku 2011.
[31] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle
§119 citovaného zákona nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince.
[32] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[33] Právo každého na respektování soukromého a rodinného života plyne mj. z Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“),
kterou je Česká republika vázána. Podle článku 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování
svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle článku 8 odst. 2 Úmluvy
státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu
se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné
bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany
zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
[34] Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda správní orgány a následně krajský
soud při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života stěžovatelky postupovaly v intencích vnitrostátních právních předpisů,
Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), jejichž promítnutí
do vnitrostátního práva ostatně představují právě §119a odst. 2 a §174a zákona o pobytu
cizinců.
[35] Za překážku správního vyhoštění je třeba považovat pouze zásah nepřiměřený, přičemž
přiměřenost je třeba posuzovat na základě kritérií stanovených zákonem a vyplývajících rovněž
z judikatury ESLP vztahující se k čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah,
v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním
státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4)
existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např.
nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační
historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost
porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého
senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58,
a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost
č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70).
Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce
na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není
absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45). Je tedy v prvé
řadě na správních orgánech, aby při svém rozhodování usilovaly o nalezení spravedlivé
rovnováhy mezi zájmy cizince a zájmy společnosti.
[36] Nejvyšší správní soud má za to, že správní orgány v daném případě ve vztahu k otázce
přiměřenosti zásahu vyhoštění stěžovatelky do jejího soukromého a rodinného života
nedostatečně zjistily skutkový stav věci.
[37] V této souvislosti shledal Nejvyšší správní soud důvodnou námitku stěžovatelky, kterou
uplatnila již v žalobě, týkající se neprovedení stěžovatelkou navržených svědeckých výslechů
jejích rodinných příslušníků, a to zejména neteře stěžovatelky P. N. T. Stěžovatelka vychází ze
správného předpokladu, že je povinností správního orgánu, která je zakotvena zejména v §50
odst. 3 správního řádu, zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Z §52
správního řádu mu pak vyplývá povinnost provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu
věci. Není přitom vázán návrhy účastníků řízení, ovšem s jejich důkazními návrhy se má řádně
vypořádat. Jak uvedl zdejší soud například v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012 – 32,
bod 35: „Správní orgán není, jak správně uvedl krajský soud, vázán jakýmkoliv návrhem účastníka řízení na
provedení důkazů. Pokud provedení důkazů správní orgán odmítne, musí se s důvody odmítnutí vypořádat v
odůvodnění svého rozhodnutí [§52 správního řádu; srov. např. též nález sp. zn. IV. ÚS 582/01 ze dne
22. 4. 2002 (N 52/26 SbNU 63)]. (…) Provedení důkazů navržených účastníky řízení správní orgán může
samozřejmě odmítnout v případě, že o skutkovém stavu již neexistují žádné důvodné pochybnosti a případné další
dokazování by již bylo nadbytečné. Zjišťování skutkových otázek z hlediska právního posouzení věci
bezvýznamných by bylo v hrubém rozporu s efektivitou správního řízení (…).“ V této souvislosti ovšem
neobstojí závěry správních orgánů ve vztahu k posouzení otázky přiměřenosti dopadu
rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatelky, podle nichž
by provedení navržených důkazů (svědeckých výslechů sestry stěžovatelky T. T. T. A., syna
stěžovatelky T. T. T., jakož i neteří stěžovatelky P. N. D. a P. N. T.) nemohlo přinést nové
skutečnosti, neboť osobní vazba stěžovatelky na uvedené příbuzné není nijak zpochybňována.
[38] Správní orgány poukázaly na to, že na území České republiky oprávněně pobývají sestra
a neteře stěžovatelky. Správní orgány přitom správně uvedly, že exces k čl. 8 Úmluvy by nastal
v případě, v němž by osobám s přímou a nezpochybnitelnou citovou či sociální vazbou na osobu
stěžovatelky vznikla neúměrná újma, tedy by jim byl zcela upřen kontakt se stěžovatelkou. Právě
takovou intenzivní vazbu ovšem stěžovatelka ve vztahu ke své neteři P. N. T., jíž má také
pomáhat s péčí o její nezletilé děti, namítá. Správní orgány sice nezpochybňovaly existenci
uvedených osobních vazeb stěžovatelky, ale nedostatečně se zabývaly jejich intenzitou, resp.
rozsahem, v jakém by mohl být rodinný život stěžovatelky jejím vyhoštěním narušen. V této
souvislosti nelze ani přehlédnout, že rovněž krajský soud poukazuje v napadeném rozsudku
na to, že stěžovatelka v průběhu správního řízení tvrdila, že s uvedenou neteří žije a pomáhá
jí s péčí o nezletilé děti. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že je nutné rozlišovat mezi důvody,
pro které bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění (zrušení povolení k trvalému pobytu
rodinného příslušníka občana České republiky v důsledku závěru o účelovosti manželství
stěžovatelky a porušování právních předpisů z její strany, neboť přes výše popsané dosud území
České republiky neopustila) a kritérii přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatelky; v projednávané věci především prvního
z uvedených kritérií – rozsahu, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život stěžovatelky
narušen.
[39] Přiléhavý není ani závěr krajského soudu, že není zřejmé, co by mělo být navrženými
důkazy prokázáno, zejména, jak by výslech příbuzenstva stěžovatelky mohl vyvrátit závěr
o účelovosti manželství stěžovatelky se svědkem Š. a zvrátit závěry o soustavném porušování
právních předpisů a nerespektování rozhodnutí, na jejichž základě byla stěžovatelka povinna
z České republiky vycestovat. Skutečnosti, na které poukazuje krajský soud, totiž stěžovatelka
navrženými důkazy nezamýšlela vyvracet, ale hodlala jimi prokázat existenci a intenzitu osobních
vazeb, v důsledku nichž její vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a
rodinného života.
[40] Nejvyšší správní soud si je přitom vědom toho, že rozhodnutí o správním vyhoštění
cizince představuje vždy zásah do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince a jeho
blízkých. Ustanovení čl. 8 Úmluvy přitom neukládá státu všeobecný požadavek respektovat volbu
dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahu mezi
nimi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 – 47).
Nelze přitom ani bagatelizovat zájmy státu, neboť respektování pravidel zákona o pobytu cizinců
je nezbytné pro řádné fungování imigračního systému. Na stranu druhou však musí být závěry
o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince, o jehož vyhoštění se jedná
(v daném případě stěžovatelky), opřeny o dostatečně zjištěný skutkový stav.
V. Závěr a náklady řízení
[41] Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu.
[42] S ohledem na to, že v posuzovaném případě byly již v řízení před krajským soudem
důvody pro to, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno, nevrátil Nejvyšší správní soud věc
krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru vysloveného zdejším
soudem v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaného pochybení nemohl vady
napadeného rozhodnutí žalovaného nikterak zhojit. Nejvyšší správní soud proto současně
se zrušením rozhodnutí krajského soudu postupoval podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil
také rozhodnutí žalovaného a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem, který
vyslovil zdejší soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán za přiměřeného použití §78 odst. 5
s. ř. s. vázán.
[43] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. jí tedy přísluší vůči žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení.
[44] Stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem
zastoupena advokátem Mgr. Petrem Václavkem, náleží jí tedy náhrada nákladů spojených s tímto
zastoupením; pro určení její výše se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
[45] Náklady stěžovatelky za řízení o žalobě před krajským soudem tak spočívají v částce
odpovídající odměně advokátovi za zastupování ve výši 3 x 3100 Kč za tři úkony právní služby,
tj. převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a účast u jednání krajského soudu dne
15. 2. 2017 [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu],
a dále paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 3 x 300 Kč za tři úkony právní služby
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady vynaložené stěžovatelkou na její právní
zastoupení v řízení před krajským soudem činí částku ve výši 10 200 Kč zvýšenou, vzhledem
k tomu, že zástupce stěžovatelky je plátcem DPH, o částku 2142 Kč na DPH ve výši 21 %,
celkem tedy 12 342 Kč.
[46] Dále stěžovatelce přísluší vůči žalovanému náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti
před Nejvyšším správním soudem, které spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi
za zastupování ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti [§7
bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a dále paušální náhradě
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Celkem tedy náklady vynaložené stěžovatelkou na její právní zastoupení v řízení
před Nejvyšším správním soudem činí částku ve výši 3400 Kč zvýšenou, vzhledem k tomu,
že zástupce stěžovatelky je plátcem DPH, o částku 714 Kč na DPH ve výši 21 %, celkem tedy
4114 Kč.
[47] Za řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem tedy přísluší stěžovatelce
vůči žalovanému náhrada nákladů řízení v celkové výši 16 456 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu