ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.69.2016:31
sp. zn. 5 Azs 69/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: V. T. T.,
zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 3. 2016, č. j. 1 A 7/2016 - 31,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, č. j. 1 A 7/2016 - 31,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké
policie, ze dne 4. 9. 2015, č. j. KRPA-71074-81/ČJ-2011-000022, byla žalobkyni dle §101
písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), v návaznosti na rozhodnutí
o správním vyhoštění ze dne 4. 5. 2010, č. j. CPPH-8339/ČJ-2010-004003, nově stanovena doba
k vycestování z území do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobkyně podala
proti rozhodnutí, jímž jí byla nově stanovena doba k vycestování, odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 12. 1. 2016, č. j. CPR-36979-2/ČJ-2015-930310-V238, zamítl a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdil.
Žalobkyně následně podala žalobu proti rozhodnutí žalovaného u Městského soudu
v Praze, jenž ji rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 1 A 7/2016 - 31, zamítl. V odůvodnění
rozsudku městský soud uvedl, že v postupu správních orgánů neshledal pochybení.
Správní orgány obou stupňů při svém rozhodování zohlednily kritéria vyplývající z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k posouzení přiměřenosti zásahu
do rodinného a soukromého života a náležitě je ozřejmily ve svých rozhodnutích, přičemž
městský soud se s těmito závěry ztotožnil. Žalobkyně přesunula svůj rodinný život do ČR v době,
kdy jí nesvědčilo žádné pobytové oprávnění. Dle městského soudu přitom v období
od 21. 6. 2003 do 3. 5. 2010 měla žalobkyně dostatek prostoru, aby situaci ohledně svého pobytu
v ČR řešila, což však neučinila a dobu svého nelegálního pobytu prodlužovala, byť jí muselo být
zřejmé, jaké dopady do jejího rodinného života může takové počínání mít. V této souvislosti
městský soud poukázal na rozhodnutí ESLP ze dne 26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému království,
stížnost č. 43279/98, nebo ze dne 9. 11. 2000, Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99.
Dle městského soudu se správní orgány dostatečně zabývaly jak intenzitou rodinných vazeb
žalobkyně, tak i jejími společenskými a kulturními vazbami. Městský soud přitom shledal,
že vazby žalobkyně k Vietnamu jsou stále patrné, neboť tam žijí její rodiče a 8 sourozenců,
zatímco míra její integrace v ČR je poměrně nízká (stěžovatelka nezná český jazyk, nemá
zdravotní pojištění a udržuje sociální a kulturní vazby pouze na vietnamskou komunitu).
Ke zdravotnímu stavu manžela žalobkyně městský soud uvedl, že ambulantní léčba, při které její
manžel dochází jednou za 3 měsíce k pravidelné kontrole a která mu nebrání v pokračování
podnikání na území ČR, nepředstavuje nepřekonatelnou překážku, jež by mu bránila následovat
žalobkyni do Vietnamu, kde dříve podnikal ve stejném oboru.
Městský soud následně uzavřel, že správní orgány správně vážily na straně jedné zájem
státu na ochraně veřejného pořádku, který žalobkyně svým jednáním ohrožovala, a na straně
druhé zásah do jejího soukromého a rodinného života, jenž by byl způsoben výkonem
rozhodnutí o správním vyhoštění se zákazem pobytu na dobu 3 let. Dospěly přitom k závěru,
že v daném případě zásah do rodinného a soukromého života žalobkyně nepředstavuje překážku
znemožňující její vyhoštění z území ČR na omezenou dobu. V této souvislosti městský soud
neshledal porušení §174a či §119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a přisvědčil odůvodněnému závěru správních orgánů, že se v daném případě jedná
o zásah přiměřený. K námitce žalobkyně, že jí byla k vycestování stanovena příliš krátká doba,
jelikož se za 30 dnů nestihne důstojně rozloučit se svým manželem, městský soud podotkl,
že doba k vycestování z území se podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zpravidla stanoví
v rozmezí 7 až 60 dnů s přihlédnutím k okolnostem řešeného případu. Správními orgány
stanovená doba 30 dnů do výše uvedeného rozmezí zapadá, a v tomto směru tedy nelze hovořit
o nezákonnosti. Dále městský soud zdůraznil, že rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně
bylo vydáno dne 4. 5. 2010 a právní moci nabylo dne 11. 5. 2010. Nyní napadeným rozhodnutím
byla pouze potvrzena nová doba k vycestování stanovená správním orgánem I. stupně poté,
co bylo vyhověno žádosti žalobkyně o vydání nového rozhodnutí dle §101 písm. c) správního
řádu. Dle názoru městského soudu tedy žalobkyně již měla dostatečný časový prostor
k vyřizování všeho potřebného k vycestování.
II.
Kasační stížnost, vyjádření žalovaného
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
v níž namítala nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, neboť se městský soud řádně
nevypořádal s jejími žalobními námitkami. Konkrétně stěžovatelka namítala nedostatečné zjištění
skutkového stavu a nedostatečné posouzení přiměřenosti rozhodnutí o stanovení doby
k vycestování zejména z hlediska dopadů do jejího soukromého a rodinného života.
Městský soud dle stěžovatelky pochybil při posouzení námitek směřujících proti nedostatečnému
zjištění skutkového stavu a porušení zásady materiální pravdy v řízení před správními orgány
(dle §3 ve spojení s §5 0 odst. 3 správního řádu), neboť nebyly zjišťovány skutečnosti svědčící
ve prospěch stěžovatelky. Městský soud dle stěžovatelky dále nesprávně bagatelizoval intenzitu
vztahů, které si stěžovatelka na území ČR vytvořila, a nesprávně vyhodnotil skutečnost,
že manžel stěžovatelky je vážně nemocen, neboť trpí rakovinou hrtanu v pokročilém stadiu,
a stěžovatelka o něj musí pečovat, což znemožňuje její vycestování z území ČR. Stěžovatelka
dále namítala, že stanovená třicetidenní doba k vycestování je nepřiměřeně krátká, a to zejména
vzhledem k jejím osobním poměrům, délce jejího pobytu na území ČR a vážné nemoci jejího
manžela. Těmito skutečnostmi se ovšem správní orgány ani městský soud nezabývaly a vyšly
pouze z toho, že stanovená doba k vycestování nevybočuje ze zákonného limitu 7 až 60 dní.
Ve lhůtě 30 dnů si ovšem dle stěžovatelky nelze představit, že by si mohla obstarat a vyřídit
veškeré nezbytné záležitosti před vycestováním z ČR. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření podotkl, že je přezkoumáváno rozhodnutí o stanovení nové
doby k vycestování, které již bylo stěžovatelce uloženo v rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne
4. 5. 2010, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je v dále uvedeném rozsahu důvodná.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne
4. 5. 2010, č. j. CPPH-8339/ČJ-2010- 004003, bylo stěžovatelce dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1
a 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a toto rozhodnutí nabylo právní moci
dne 11. 5. 2010. Dne 27. 10. 2011 stěžovatelka požádala o vydání nového rozhodnutí, kterým
by jí byla stanovena nová doba k vycestování určená původně rozhodnutím o správním
vyhoštění. Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2011, č. j. KRPA-71074/ČJ-2011-000022, stanovil
správní orgán I. stupně novou dobu k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí. Odvolání stěžovatelky žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 6. 2012,
č. j. CPR-1196-2/ČJ-2012-9CPR-V238, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka
následně napadla rozhodnutí žalovaného o odvolání správní žalobou, na jejímž základě Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 3 A 74/2012 - 49, předmětné rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že pokud je rozhodnutí o novém
stanovení doby k vycestování přijímáno s větším časovým odstupem od původního rozhodnutí
o správním vyhoštění, musí se správní orgány znovu důkladně zabývat mj. otázkou,
zda by důsledkem tohoto rozhodnutí nebyl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného
života cizince, což správní orgány v dané věci, dle názoru městského soudu, v dostatečné míře
neučinily a vycházely přitom z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. V návaznosti na tento
rozsudek žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 3. 2015, č. j. CPR-1196-14/ČJ-2012-9CPR-V238,
přistoupil ke zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání
a rozhodnutí. Správní orgán I. stupně stanovil rozhodnutím ze dne 4. 9. 2015, č. j. KRPA-71074-
81/ČJ-2011-000022, stěžovatelce novou dobu k vycestování z území do 30 dnů od nabytí právní
moci rozhodnutí, přičemž stěžovatelka podala i proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný
zamítl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 12. 1. 2016, č. j. CPR-36979-2/ČJ-2015-930310-
V238, a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. O přezkumu rozhodnutí žalovaného
o odvolání následně rozhodoval městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem, který stěžovatelka
napadla nyní posuzovanou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. V obecné rovině lze souhlasit se stěžovatelkou, že neposouzení žalobních námitek
má za následek nepřezkoumatelnost rozsudku (v podrobnostech lze odkázat např. na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004
Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62,
a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Městský soud se jednotlivými žalobními námitkami zabýval. Správně vyšel z toho,
že přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky je i v daném případě
třeba posuzovat na základě kritérií stanovených zákonem (§119a odst. 2 ve spojení s §174a
zákona o pobytu cizinců) a vyplývajících rovněž z judikatury ESLP vztahující se k čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tato judikatura
zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku
pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních
vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu
v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho
původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti,
(6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem
(viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost
č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti
Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost
č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti
a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající
z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů
cizince a státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013,
č. j. 8 As 118/2012 - 45).
Městský soud měl za to, že správní orgány v daném případě této své povinnosti dostály,
neboť se dostatečně zabývaly otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatelky z hlediska výše uvedených kritérií a hodnotily povahu a závažnost dotčeného
veřejného zájmu, délku pobytu stěžovatelky na území České republiky, dobu, jež uplynula
od porušení právních předpisů, její rodinnou situaci a zdravotní stav, okamžik založení rodinného
života a s tím související skutečnosti, počet dětí a jejich věk, rozsah, v jakém by byl soukromý
a rodinný život stěžovatelky narušen, resp. rozsah vazeb na hostitelský stát. Mimo jiné městský
soud i správní orgány přihlížely k tomu, že stěžovatelka žije na území České republiky
ve společné domácnosti se svým manželem, přičemž její zletilý syn žije ve Francii. Další rodinní
příslušníci či osoby, k nimž by měla stěžovatelka vyživovací povinnost, se na území ČR
nenacházejí. Slečna T. H. T. D., nar. X, kterou stěžovatelka označovala za svou adoptivní dceru,
nebyla stěžovatelkou osvojena, přičemž se již jedná o osobu zletilou a plně soběstačnou, nejde
tedy o vztah rodinný či obdobný. Stěžovatelka neoprávněně pobývala na území ČR ode dne
21. 6. 2003 do 3. 5. 2010. Správní orgány rovněž zkoumaly míru sociální integrace stěžovatelky
v ČR a měly povědomí i o míře integrace zbylých členů její rodiny, přičemž za použití principu
proporcionality poměřovaly zájmy stěžovatelky s protichůdným veřejným zájmem na jejím
vyhoštění a dospěly přitom k závěru, že k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky
bezesporu dochází, tento zásah je však vzhledem ke zjištěným okolnostem legitimní a přiměřený.
Správní orgány i městský soud uzavřely, že stěžovatelkou vytvořené rodinné vazby nemohou
převážit nad zásadním a dlouhodobým porušováním pravidel pobytového režimu, kterého se
stěžovatelka dopustila, proto veřejný zájem na jejím vyhoštění převážil nad ochranou jejího
soukromého a rodinného života.
Tento závěr městského soudu by byl plně přezkoumatelný, pokud by se městský soud
v rámci této úvahy také dostatečně zabýval tvrzeným vážným zdravotním stavem manžela
stěžovatelky (viz zejména bod 4 výše uvedených kritérií), což ovšem neučinil. Je pravdou,
že stěžovatelka v žalobě výslovně zdůraznila vážné onemocnění manžela stěžovatelky a to,
že dle jejího tvrzení potřebuje ošetřování jinou osobou, pouze v souvislosti s námitkou
nepřiměřenosti stanové doby k vycestování, nicméně je zřejmé, že toto její tvrzení je relevantní
i v souvislosti s žalobními námitkami týkajícími se nedostatečného zjištění skutkového stavu
a nedostatečného posouzení, zda by žalobou napadené rozhodnutí nebylo nepřiměřeným
zásahem do jejího soukromého a rodinného života.
Správní orgány v daném ohledu vycházely z toho, že ve správním řízení nebylo nijak
doloženo, že by zdravotní stav manžela stěžovatelky vyžadoval každodenní péči stěžovatelky.
Z výpovědí stěžovatelky i jejího manžela ve správním řízení správní orgány dovodily,
že se manžel stěžovatelky léčí pouze ambulantně v souvislosti se srdečním onemocněním
a že jeho stav je stabilizovaný a tudíž nevyžaduje celodenní péči. Pokud by tomu bylo jinak,
jistě by takovou skutečnost stěžovatelka doložila lékařskou zprávou, což se ve správním řízení
nestalo (viz strana 5 rozhodnutí žalovaného).
V žalobě ovšem již stěžovatelka odkázala na přiložené lékařské zprávy, přičemž doložila
v prvé řadě lékařskou zprávu ze dne 23. 9. 2015, kterou vyhotovil kardiolog MUDr. J. H., v níž se
uvádí, že manžel stěžovatelky je po náročné operaci srdce pro vícečetné postižení věnčitých
tepen, a po komplikované operaci hrtanu při závažném nádorovém onemocnění, jehož léčba
pokračuje i po operaci a navíc trpí dalšími chorobami (cukrovka, porucha metabolismu lipidů,
arteriosklerotické postižení bércových tepen obou dolních končetin), je limitován v běžném
každodenním životě bolestmi dolních končetin i pohybovou dušností, a proto potřebuje pomoc
druhé osoby při ošetřování, přípravě každodenní dietní stravy a doprovod k častým návštěvám
zdravotnických zařízení. Dále jde o vyjádření praktického lékaře MUDr. P. H. ze dne 21. 9. 2015,
podle něhož je manžel stěžovatelky závažně nemocný a potřebuje ošetřování druhou osobou.
Městský soud pochybil, jestliže uvedené lékařské zprávy, resp. vyjádření, zejména
pak zcela konkrétní lékařskou zprávu MUDr. J. H. neprovedl k důkazu během jednání dne
24. 3. 2016, jak vyplývá z protokolu z tohoto jednání, a že se tudíž ani ve svém rozsudku k těmto
listinným důkazům ani ke skutečnostem z nich vyplývajícím nevyjádřil. Ohledně zdravotního
stavu manžela stěžovatelky městský soud vyslovil pouze souhlas s posouzením této otázky
správními orgány, zopakoval část jejich argumentace a toliko dodal, že pokud by zdravotní stav
manžela stěžovatelky byl natolik vážný, jak tvrdí, a byl by odkázán na pomoc jiné osoby, těžko by
mu umožnil pokračovat v ČR v podnikání, což měl manžel stěžovatelky označit za hlavní důvod,
proč nemůže stěžovatelku následovat do Vietnamu.
Tuto úvahu městského soudu považuje Nejvyšší správní soud ve světle výše uvedeného
za nedostatečnou, a to i přesto, že svůj podíl na tom, že uvedená otázka zdravotního
stavu manžela stěžovatelky nebyla dosud dostatečně posouzena, má i sama stěžovatelka,
resp. její právní zástupce, neboť zmiňované lékařské zprávy nepředložili již v průběhu správního
řízení, ač tak vzhledem k datu jejich vystavení zřejmě učinit mohli, v žalobě nezdůraznili,
že uvedené listiny navrhují k provedení důkazu před městským soudem a dokonce ani během
jednání jejich provedení soudu nenavrhli, a naopak dle protokolu z tohoto jednání zástupce
stěžovatelky výslovně uvedl, že návrhy na doplnění dokazování nad rámec správního spisu nemá.
Žaloba také výslovně nezdůrazňuje, že by měl být manžel stěžovatelky odkázán na péči
stěžovatelky také z toho důvodu, že trpí rakovinou hrtanu v pokročilém stádiu, jak stěžovatelka
konkrétně uvedla až v kasační stížnosti.
S tvrzením, že vedle kardiovaskulárních onemocnění, která správní orgány braly v potaz,
trpí manžel stěžovatelky také právě uvedenou závažnou chorobou, by ovšem byl městský soud
konfrontován, pokud by provedl listinné důkazy, které stěžovatelka přiložila k žalobě a na něž
v žalobě odkázala. Jakkoli tedy stěžovatelka provedení těchto důkazů výslovně nenavrhla, měl být
právě uvedený postup stěžovatelky, jakož i relevance takto předložených důkazů pro posouzení
rozhodných a stěžovatelkou v žalobě namítaných otázek v této věci dostatečným důvodem
pro to, aby městský soud v souladu s §77 s. ř. s. uvedené listiny během jednání provedl k důkazu
a následně je pečlivě vyhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu s důkazy provedenými ve správním
řízení a vyšel tedy ze skutkového stavu takto v řízení před soudem doplněného, neboť je zřejmé,
že pokud by bylo prokázáno, že manžel stěžovatelky je skutečně odkázán na každodenní péči
stěžovatelky nejen v důsledku toho, že trpí kardiovaskulárními chorobami, ale především
v důsledku pokročilého stádia rakoviny hrtanu, mohla by mít tato skutečnost podstatný vliv
na posouzení otázky, zda je vyhoštění stěžovatelky přiměřeným zásahem do jejího osobního
a rodinného života, a případně též na posouzení otázky, zda je lhůta 30 dnů stanovená k jejímu
vycestování přiměřená.
V uvedeném rozsahu tedy shledal Nejvyšší správní soud námitku nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. důvodnou. Vzhledem
k této vadě řízení se již Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími kasačními námitkami,
neboť je zřejmé, že v dalším řízení bude třeba, aby městský soud nařídil nové jednání ve věci
a v jeho rámci nejprve nejen odstranil vytýkané vady, a tedy provedl dokazování zmiňovanými
lékařskými zprávami, ale aby také vzhledem k tomu, že již uplynula značná doba od jejich
vyhotovení, dalším vhodným dokazováním zjistil aktuální zdravotní stav manžela stěžovatelky,
a teprve po té, při důkladném zohlednění takto nově zjištěných skutečností, znovu posoudil
žalobní námitky stěžovatelky.
IV.
Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Městský
soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu