ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.82.2017:57
sp. zn. 5 Azs 82/2017 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: M. T., zast. Mgr.
Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem v Praze, Ječná 548/7, proti žalovanému: Policie ČR,
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem v Praze, Olšanská 2, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Z. T., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 10. 2. 2017, č. j. 2 A 100/2016 - 46,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2017, č. j. 2 A 100/2016 - 46, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 11. 2016, č. j. CPR-1342-19/ČJ-2016-930310-V234, kterým bylo
zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne
23. 9. 2015, č. j. KRPA-115079-70/ČJ-2014-190022, ve věci jeho správního vyhoštění dle §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
a toto rozhodnutí potvrzeno.
[2] Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 20. 3. 2014 při pobytové kontrole v Praze 8 byl
kontrolován stěžovatel, který se nemohl prokázat platným dokladem totožnosti, který mu byl
však následně na cizineckou policii přivezen. V tomto cestovním dokladu neměl založené žádné
platné vízum opravňující ho k pobytu na území České republiky, a proto došlo k jeho zajištění
dle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Dne 22. 3. 2014
bylo oznámeno stěžovateli zahájení správního řízení o jeho správním vyhoštění dle §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců a téhož dne s ním byl sepsán protokol o vyjádření
účastníka správního řízení, ve kterém stěžovatel uvedl, že na území České republiky přicestoval
s platným vízem v roce 2004. Když mu pak udělené vízum uplynulo, prostřednictvím neznámého
muže získal falešný cestovní doklad, kterým se vykazoval Odboru azylové a migrační politiky,
bylo však zjištěno, že se jedná o padělek, a proto vůči němu bylo zahájeno trestní řízení a byl
odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny k trestu odnětí svobody v délce
trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem na 12 měsíců.
[3] Z předloženého spisu vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze dne 30. 9. 2014,
sp. zn. 2 A 38/2014, bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2014,
č. j. CPR-10066-2-/ČJ-930310-V234, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť žalovaný
nezkoumal zásah správního vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 17/2013, ve kterém jsou uvedeny jednotlivé
aspekty přiměřenosti dle §174a zákona o pobytu cizinců. Na základě rozsudku městského soudu
vydal žalovaný rozhodnutí ze dne 19. 11. 2014, č. j. CPR-10066- 10/53-2014-930310-V234,
kterým rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy zrušil a věc vrátil tomuto správnímu
orgánu k dalšímu řízení věci.
[4] Dne 23. 9. 2015 Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy pod č. j. KRPA-115079-70/ČJ-
2014-000022 vydalo rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele a zároveň stanovilo dobu,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU v délce 18 měsíců. Správní
orgán shledal naplnění §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců stěžovatelem s tím,
že od 1. 7. 2004 do svého zajištění dne 25. 3. 2014 pobýval na území České republiky bez víza,
ač k tomu nebyl oprávněn, čímž porušil §103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, poukázal
na skutečnost, že stěžovatel má na území vlasti rodiče, sestru a bratra; konstatoval, že vazby
vytvořené na území České republiky nejsou toho charakteru, aby nemohly být rozhodnutím
o správním vyhoštění zpřetrhány, neboť své sportovní činnosti (stěžovatel hraje závodně
stolní tenis) se stěžovatel může věnovat i mimo území České republiky, a to i přes skutečnost,
že na území České republiky žijí jeho manželka a dcera. I když obě mají trvalý pobyt na území
České republiky, rodinný život a jeho rozvíjení si pak stěžovatel začal utvářet až v době, kdy jeho
pobyt na území České republiky byl neoprávněný. Správní orgán poukázal na to, že se stěžovatel
též v roce 2010 dopustil trestného činu padělání a pozměňování úřední listiny, za což byl
odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 1. 10. 2010, pod zp. zn. 25 T 54 /2010, k trestu
odnětí svobody na 2 měsíce podmíněně odložené na dobu 12 měsíců. Dále poukazoval, pokud
se týká možnosti vycestování stěžovatele, na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, Odboru
azylu a migrační politiky ze dne 7. 7. 2015, dle kterého vycestování stěžovatele nic nebrání.
Nejvyšší správní soud na tomto místě poznamenává, že ze spisu přitom vyplývá, že Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky dne 26. 5. 2014 vydalo (pro předchozí řízení) závazné
stanovisko, dle kterého vycestování stěžovatele do místa jeho bydliště v Bělorusku naopak není
možné (viz č.l. 29 správního spisu).
[5] Proti rozhodnutí Krajského ředitelství cizinecké policie hl. m. Prahy ze dne 23. 9. 2015
podal stěžovatel odvolání, ve kterém mimo jiné nesouhlasil se závazným stanoviskem
Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 7. 7. 2015 ohledně posouzení
jak bezpečnostní situace v Bělorusku, tak i možnosti svého návratu do vlasti a též o možnosti žití
své rodiny v jiném státě. Odvolání stěžovatele žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 3. 2016,
č. j. CPR-1342-2/ČJ-2016-930310-V234, zamítl.
[6] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, ve které především
zdůrazňoval nepřiměřenost rozhodnutí žalovaného, pokud se jedná o nepřiměřenost zásahu
správního vyhoštění do soukromého a rodinného života, mj. i to, že žalovaný nikterak nereagoval
na jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým též napadl závazné
stanovisko o možnosti svého vycestování do vlasti, vydaném Ministerstvem vnitra, Odborem
azylové a migrační politiky dle §120a zákona o pobytu cizinců; v rozporu s §149 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), si pro potřeby
odvolacího řízení nevyžádal závazné stanovisko od nadřízeného orgánu Ministerstva vnitra,
Odboru azylové a migrační politiky, tedy od ministra vnitra o možnosti jeho vycestování
do vlasti.
[7] Rozsudkem ze dne 10. 6. 2016, č. j. 2 A 28/2016 – 38, městský soud rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 3. 2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodu,
že si žalovaný pro potřeby odvolacího řízení nezajistil ve smyslu §149 odst. 4 správního řádu
potvrzení či změnu závazného stanoviska Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky
dle §120a zákona o pobytu cizinců od nadřízeného orgánu, tedy od ministra vnitra, v rozporu
s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 290/2015, a tím zatížil své rozhodnutí
nezákonností. Pokud se pak týká zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života
stěžovatele dle §119a odst. 2 ve smyslu jednotlivých aspektů §174a zákona o pobytu cizinců, pak
dospěl městský soud k závěru, že rozhodnutím ze dne 21. 3. 2016 žalovaný dostatečně posoudil
jednotlivé aspekty přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění a správně po posouzení
jednotlivých aspektů dospěl k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele je zcela
přiměřené.
[8] Poté si žalovaný vyžádal závazné stanovisko o možnosti vycestování stěžovatele do vlasti
u ministra vnitra, který v závazném stanovisku ze dne 21. 9. 2016 závazné stanovisko
Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 7. 7. 2015 o možnosti
vycestování stěžovatele do vlasti potvrdil a v odůvodnění uvedl, že nebyly zjištěny žádné
skutečnosti svědčící o nemožnosti vycestování stěžovatele do vlasti ve smyslu §179 zákona
o pobytu cizinců. K vyjádření se k závaznému stanovisku o možnosti vycestování stěžovatele
do vlasti zaujaté ministrem vnitra bylo toto závazné stanovisko zasláno k vyjádření stěžovateli,
který se k tomuto závaznému stanovisku u ministra vnitra vyjádřil dne 11. 10. 2016, kdy navíc
navrhl provedení důkazů, a to jednak opětovného výslechu jak sebe, tak své manželky a zároveň
výslechu svých přátel o aktuálním stavu společenského života rodiny stěžovatele, což doplnil též
fotografiemi ze společenských akcí (společných výletů), kterých se společně se svými přáteli
zúčastnili. Na to dne 18. 11. 2016 pak žalovaný vydal napadené rozhodnutí pod č. j. CPR- 1342-
19/ČJ-2016-930310-V234, kterým odvolání stěžovatele směřující proti rozhodnutí Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 23. 9. 2015, č. j. KRPA-115079-70/ČJ-2014- 000022,
zamítl a toto rozhodnutí potvrdil.
[9] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného městský soud nyní kasační stížností napadeným
rozsudkem zamítl.
[10] V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že si městský soud v rozporu s právním názorem
uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 Azs 114/2015 - 38,
od Ministerstva vnitra ani od ministra vnitra nevyžádal potřebné poklady k posouzení správnosti
závazného stanoviska ministra vnitra ze dne 21. 9. 2016, č. j. MV-105063-2/OAM-2016.
Napadené rozhodnutí se rovněž dle stěžovatele zcela opomenulo vypořádat s podáním, které
zaslal žalovanému dne 11. 10. 2016, v němž stěžovatel mimo jiné navrhoval provedení dalších
důkazů (vyjádření orgánu sociálněprávní ochrany dětí, výslechy navržených svědků, aktualizace
výslechů účastníků aj.) a žádal o umožnění nahlédnout do spisu. Městský soud toto pochybení
žalovaného, který obsah podání redukoval pouze na nesouhlas s obsahem závazného stanoviska,
dle stěžovatele nemohl zhojit svým odůvodněním a byl povinen napadené rozhodnutí zrušit.
Namísto toho městský soud uvedl argumentaci obhajující tento postup žalovaného, která je však
zčásti právně chybná (žalovaný je totiž povinen rozhodovat dle stavu ke dni svého rozhodnutí,
bez ohledu na to, z jakých důvodů bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno) a zčásti spekulativní
(jak může městský soud vědět, že by účastníci řízení a svědci říkali znovu to, co již jednou řekli).
[11] Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost posouzení přiměřenosti správního vyhoštění,
neboť napadený rozsudek namísto toho, aby věcně reagoval na stěžovatelovy žalobní body, stále
znovu a znovu opakuje, že se stěžovatel dopustil porušení zákona: např. skutečnost, že byl v roce
2010 trestně odsouzen, je (ač jde o odsouzení zahlazené) v rozsudku zmíněna celkem 12x,
přičemž na str. 11 až 13, na kterých se městský soud vypořádával s otázkou přiměřenosti,
je zmíněna hned 9x. Napadený rozsudek dle stěžovatele obsahuje též některé chybné právní
závěry (tvrzení, že pro posouzení přiměřenosti dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců
je relevantní, že manželka stěžovatele není občankou ČR/EU), zejména však na řadu
stěžovatelových námitek dle jeho názoru nereaguje vůbec (otázka nejlepšího zájmu dítěte - dcery
dle Úmluvy o právech dítěte a otázka materiálního zajištění v cizině).
[12] Stěžovatel rovněž má za chybný právní názor, že rodinné vazby navázané
během neoprávněného pobytu nikdy nemohou zakládat důvod pro aplikaci §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců, ač z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014,
č. j. 5 As 102/2013-31, jasně vyplývá přinejmenším diferencovanější přístup a ač v žalobě namítal,
že stricto sensu došlo k navázání rodinných vazeb během extrémně dlouhého řízení o správním
vyhoštění, kdy cizinec v České republice pobývá dle judikatury Nejvyššího správního soudu
oprávněně. Stěžovatel na závěr kasační stížnosti upozorňuje na nepřezkoumatelnost závazného
stanoviska ministra vnitra a naprosté nereagování městského soudu na tento žalobní bod
a namítá nevzetí v potaz extrémní délky správního řízení (zhruba 3 roky). Navrhuje proto,
aby Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že zruší rozsudek městského soudu a věc mu vrátí zpět
k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný odkázal na shromážděný spisový materiál a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[16] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 Azs 114/2015 - 38,
na který v kasační stížnosti odkazuje stěžovatel, při přezkoumání rozhodnutí o uložení správního
vyhoštění přísluší soudu přezkoumávat i rozhodné skutečnosti, na nichž bylo založeno
podmiňující závazné stanovisko k posouzení podmínek §179 zákona o pobytu cizinců.
Pokud příslušné podklady pro závazné stanovisko nejsou součástí správního spisu žalovaného,
musí si je soud vyžádat od správního orgánu, který závazné stanovisko vydal.
[17] Stěžovatel v žalobě napadal závazné stanovisko ministra vnitra mimo jiné s tím,
že nevysvětlilo, z jakého důvodu se odchýlilo od závěru předchozího negativního závazného
stanoviska, podle kterého vycestování dříve nebylo možné. Jak uvedl stěžovatel v žalobě, jedinou
výjimkou, jak se obě závazná stanoviska od sebe kromě výroku lišila, bylo uvedení čtyř tzv. zpráv
o situaci v zemi původu. V dalším textu dle něj není vysvětleno, jaké skutečnosti z těchto čtyř
zpráv byly vzaty v potaz a jak byly tyto skutečnosti vyhodnoceny; závazné stanovisko ministra
vnitra je proto dle něj nepřezkoumatelné. S ohledem na výše uvedenou žalobní námitku byl
městský soud povinen přezkoumat i výše uvedené zprávy, na kterých bylo založeno závazné
stanovisko ministra vnitra.
[18] Pokud žalobní námitka stěžovatele směřovala do podkladů závazného stanoviska
a městský soud je měl posoudit, měl si podle výše uvedeného názoru Nejvyššího správního soudu
podklady pro závazné stanovisko, pokud tyto nebyly součástí správního spisu, vyžádat
od správního orgánu, aby mohl ověřit obsah, relevanci a věrohodnost informací o zemi původu,
na nichž bylo závazné stanovisko založeno. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v žalobě namítal,
že podklady jsou tím jediným, čím se kromě opačného výroku liší jednotlivá stanoviska od sebe,
bylo nezbytné se s celou touto námitkou přezkoumatelným způsobem vypořádat. Městský soud
si tyto podklady nevyžádal a neučinil žádnou úvahu ve vztahu k této žalobní námitce. Z jeho
odůvodnění tak vůbec nevyplývá, proč považoval tuto žalobní námitku stěžovatele za lichou.
V této části je proto napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť žalobní námitka do podkladů
závazného stanoviska stěžovatelem učiněna byla a městský soud je pro jejich absenci ve spise
nemohl přezkoumat. Tuto kasační námitku stěžovatele proto shledal Nejvyšší správní soud
důvodnou.
[19] Rovněž nelze souhlasit s městským soudem, že pokud bylo předchozí rozhodnutí
žalovaného zrušeno městským soudem pouze z důvodu, že si žalovaný nezjistil pro potřeby
odvolacího řízení závazné stanovisko od nadřízeného orgánu, tak se žalovaný nemohl dopustit
nezákonnosti tím, že neprovedl další stěžovatelem navrhované důkazy.
[20] Podle §52 věty druhé správního řádu není správní orgán návrhy účastníků vázán, vždy
však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Z daného je patrno, že pokud má
správní orgán za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav, není jeho povinností navržený důkaz
provést. Neznamená to však, že je zcela na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy
účastníků na provedení důkazů naloží. Správní orgán sice není povinen všechny důkazy navržené
účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí
zdůvodnit, proč se tak stalo. Stěžovatel navrhoval v podání ze dne 11. 10. 2016 provést jako
důkaz vyjádření orgánu sociálněprávní ochrany dětí, výslechy dalších svědků, aktualizace výslechů
účastníků a další důkazy.
[21] Účastník řízení je oprávněn navrhovat důkazy po celou dobu řízení, tedy i poté,
co správní soud zruší rozhodnutí odvolacího orgánu a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Těmito
návrhy na provedení důkazů se správní orgán musí zabývat, nehledě na skutečnost, z jakého
důvodu bylo předchozí rozhodnutí zrušeno. Této své povinnosti žalovaný nedostál, neboť
dostatečně nezdůvodnil, proč měl skutkový stav věci za prokázaný a z jakého důvodu považoval
provedení navržených důkazů za nadbytečné. Vzhledem k typu řízení a délce časového úseku,
který uplynul od předchozího zkoumání soukromého a rodinného života stěžovatele, nelze mít
bez dalšího za to, že by toto pochybení žalovaného a následné nesprávné posouzení městským
soudem nemohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí. V případě posuzování zásahu
rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince je z dikce i smyslu zákona patrné, že není
rozhodný skutkový stav dřívější, nýbrž aktuální. Městský soud takové pochybení žalovaného
nemůže napravit vlastní úvahou, neboť posouzení oprávněnosti návrhů na dokazování přísluší
správnímu orgánu, které nelze v řízení před správním soudem nahradit. Rovněž tuto kasační
námitku proto shledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
[22] Ohledně námitky, že se žalovaný, potažmo městský soud, nevyslovili k tomu,
že stěžovatel žádal též o umožnění nahlédnout do spisového materiálu, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že právo na nahlížení do spisu nebylo stěžovateli nijak upíráno. Pokud stěžovatel,
resp. jeho právní zástupce, projevil potřebu do spisu nahlédnout, ze správního spisu nijak
nevyplývá, že by mu v tom bylo bráněno.
[23] Nejvyšší správní soud dále posuzoval, zda je oprávněn se zabývat další námitkou
stěžovatele, týkající se posouzení přiměřenosti vyhoštění. Až bude v následném řízení žalovaný
posuzovat stěžovatelem vznesené návrhy na dokazování, týkající se právě přiměřenosti vyhoštění,
může jeho posouzení způsobit „obsolenci“ přezkoumání této námitky. V opačném případě
by však musel Nejvyšší správní soud tyto námitky posuzovat v dalším řízení. Nejvyšší správní
soud nicméně považoval za vhodné se k uvedené námitce vyjádřit.
[24] Podle §119a odst. 2 pobytového zákona rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119
nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného
života cizince. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45,
uvedl, že v případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného
či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, je nutné vycházet především
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se ke čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah,
v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním
státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4)
existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např.
nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační
historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost
porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého
senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne
31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39,
či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70).
[25] Podle §174a pobytového zákona při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní
orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince
na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec
státním občanem.
[26] Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy
jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost
či ochranou veřejného pořádku. Výklad pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného nebo
soukromého života“ a podřazení zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu je pak otázkou
výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav za využití výše citovaných kritérií
stanovených judikaturou ESLP, nikoliv předmětem volného správního uvážení. Přestože právo
vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní a existuje zde prostor pro vyvažování zájmů jednotlivce
a zájmů státu, nejedná se o správní uvážení, jak jej chápe česká judikatura (viz např. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005 č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/2006 Sb.
NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72,
publikovaný pod č. 375/2004 Sb. NSS, ze dne 26. 10. 2007, č. j. 4 As 10/2007 - 109, ze dne
23. 10. 2008, č. j. 8 As 56/2007 - 151, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2001,
sp. zn. I. ÚS 229/2000, ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1744/08, nebo ze dne 23. 10. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 226/09). Autonomie správních orgánů při rozhodování o vyhoštění je omezena
základními právy dotčených cizinců a s tím souvisejícími mezinárodními závazky České republiky
[srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/07 ze dne 9. 12. 2008 (N 218/51 SbNU 709;
47/2009 Sb.), body 40 a 41, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Výklad a aplikace pojmu
„nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ by proto měly být v souladu s §65
a násl. s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné.
[27] Správní orgány v řízení nezpochybnily hloubku citů a rodinného vztahu stěžovatele, jeho
manželky a nezletilé dcery. Jako určující však vyhodnotily skutečnost, že stěžovatel navázal vztah
s manželkou v České republice v době, kdy pobýval na území neoprávněně. Nemohl se tak
rozumně spoléhat na to, že na území České republiky, kde si následně založil rodinu, bude moci
pobývat trvale. Skutečnost, že rodinný život byl založen až poté, co dotčené osoby věděly,
že jejich imigrační status je takový, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý,
je přitom podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zcela zásadní (srov. rozsudek
ze dne 26. 1. 1999, Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98,
rozsudek ze dne 22. 5. 1999, Andrey Sheabashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99). Pokud
se o výše popsaný případ jedná, bude vyhoštění cizince nesouladné s článkem 8 Úmluvy pouze
výjimečně (např. rozsudky ze dne 24. 11. 1998, Mitchell proti Spojenému království, stížnost
č. 40447/98, nebo ze dne 22. 6. 1999, Ajayi a další proti Spojenému království, stížnost
č. 27663/95, nebo rozsudek Rodrigues da Silva a Hoogkamer nebo Nunez proti Norsku, stížnost
č. 55597/09).
[28] Právě bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva stanoví řadu kritérií
pro posuzování souladu zásahů do soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva") v cizineckých
věcech. Mezi hlediska, která berou soudy v imigračních případech v potaz, patří zejména povaha
a závažnost dotčeného veřejného zájmu (například závažnost porušení veřejného pořádku
či trestného činu spáchaného cizincem), délka pobytu cizince v hostitelském státě, doba,
jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince
v průběhu této doby, rodinná situace cizince (například doba trvání manželství a jiné faktory
vyjadřující efektivnost rodinného života páru), počet nezletilých dětí a jejich věk, dále rozsah,
v jakém by byl soukromý anebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní
a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo
zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění), rozsah
a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.), imigrační
historie dotčených osob (například porušení imigračních pravidel v minulosti) a v neposlední řadě
také věk a zdravotní stav cizince.
[29] Tyto všechny okolnosti, jakož i další skutečnosti, v projednávané věci podle Nejvyššího
správního soudu nebyly správními orgány řádně zkoumány. Jedná se zejména o zohlednění
závažnosti protiprávního jednání stěžovatele a doby od jeho spáchání, akcentace délky
jeho pobytu, znalost českého jazyka, pevnosti rodinných vztahů, ekonomických poměrů,
společenských a kulturních vazeb, které správní orgány ani městský soud ve svých rozhodnutích
řádně nezohlednily. Správní orgány nehodnotily, zda tyto okolnosti mohou být tak výjimečné, aby
bylo upuštěno od správního vyhoštění stěžovatele, či naopak.
[30] Správní orgány, potažmo městský soud, klíčovým bodem svědčícím pro přiměřenost
vyhoštění učinily spáchání trestného činu stěžovatelem (městský soud tuto informaci
v odůvodnění neustále opakoval), přitom nijak nevzaly v potaz, že se stěžovatel osvědčil.
V souladu s §83 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), pokud
se podmíněně odsouzený osvědčí, hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen. Dle výpisu z rejstříku
trestů obsaženém ve správním spise, došlo k osvědčení se dne 29. 12. 2011, tedy 4 roky
před vydáním rozhodnutí. To, že žalovaný měl zohlednit tyto skutečnosti (tj. následný vznik fikce
neodsouzení), vyplývá z §174 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení
je cizinec trestně zachovalý, pokud nemá ve výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl
pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu. V dané věci bylo rozhodnuto o podmíněném
upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti usnesením ze dne 8. 6. 2010. Vykonáním trestu zákazu
činnosti má podle §74 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s §91 odst. 2 trestního zákoníku
za následek to, že se na pachatele (stěžovatele) hledí, jako by nebyl odsouzen. Tedy v době
rozhodování žalovaného podle trestního práva (§83 odst. 4 trestního zákoníku a podle §91
trestního zákoníku ve spojení s §74 trestního zákoníku) bylo nutné na stěžovatele hledět, jako by
nebyl odsouzen. Pokud trestní právo jako prostředek ultima ratio k řešení společenských problémů
považovalo stěžovatele v době rozhodování žalovaného za osobu, na kterou je třeba hledět,
jako by nebyla odsouzena, nemůže žalovaný za takovéto situace dovozovat opak, neboť zákon
o pobytu cizinců neobsahuje úpravu, podle níž by se mělo přihlížet k odsouzení i přesto,
že se podle trestního práva na cizince hledí, jako by nebyl odsouzen.
[31] V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 - 34, bylo
konstatováno: „Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se žalovaným i městským soudem, že ačkoliv bylo odsouzení
pro shora uvedený skutek zahlazeno, nebrání to žalovanému v tom, aby totéž jednání hodnotil pro účely řízení
o žádosti o povolení trvalého pobytu jako závažné porušení veřejného pořádku. Hypotéza §75 odst. 2 písm. f)
zákona o pobytu cizinců totiž není postavena na tom, že byl cizinec odsouzen pro trestný čin, resp. že má záznam
v trestním rejstříku [na rozdíl od §75 odst. 2 písm. c) ve spojení s §174 zákona o pobytu cizinců], nýbrž
na tom, že se dopustil určitého jednání. Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze
se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§70 odst. 1 trestního zákona, shodně §106 trestního zákoníku).“
Čin stěžovatele tak mohl být brán v úvahu při hodnocení osoby stěžovatele, nelze však vycházet
z toho, že byl pravomocně odsouzen za trestný čin.
[32] Délkou pobytu stěžovatele na území České republiky se prvostupňový orgán v posouzení
přiměřenosti správního vyhoštění nezabýval, žalovaný úvahu tímto směrem do svého rozhodnutí
rovněž nevtělil; městský soud, který se sice délkou pobytu stěžovatele na území České republiky
zabýval, potom svým posouzením nemůže nahradit posouzení správních orgánů.
[33] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rodinné vztahy, ekonomické poměry, společenské
vazby posoudil prvostupňový orgán pouze formálně, neboť je bez jakéhokoliv odůvodnění
označil za zpřetrhatelné, žalovaný se poté plně s odůvodněním prvostupňového orgánu ztotožnil
a na něj v odůvodnění odkázal. V této souvislosti je třeba zmínit čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech
dítěte (č. 104/1991 Sb.). Podle uvedeného ustanovení „[z]ájem dítěte musí být předním hlediskem
při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče,
soudy, správními nebo zákonodárnými orgány". Odstavec 2 stanoví: „Státy, které jsou smluvní stranou
úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled
na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí
pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření." Všeobecný komentář z roku 2003, nazvaný
Obecná opatření pro provádění Úmluvy o právech dítěte (General measures of implementation
of the Convention on the Rights of the Child), uvádí, že článek 3 odkazuje na každý legislativní,
administrativní a soudní orgán nebo instituci, které jsou prostřednictvím tohoto ustanovení
povinny aplikovat hledisko (princip) nejlepšího zájmu dítěte prostřednictvím systematického
zkoumání a zvažování možných dopadů svých rozhodnutí a postupů na práva a zájmy
dítěte. V kontextu dané věci pak nelze přehlédnout, že požadavky zmiňovaného komentáře
na rozhodování ve věcech povolování pobytu cizince se musí nepochybně uplatnit i při
rozhodování o jeho správním vyhoštění (potažmo přezkumu takového rozhodnutí), neboť
z povahy věci jsou důsledky správního vyhoštění pro cizince a jeho rodinu daleko citelnější
(k tomu blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 7 As 112/2011 - 65,
či nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, č. 234/2012 Sb.).
[34] Není pochyb o tom, že v souzené věci je třeba nalézt korektní rovnováhu mezi
přítomnými legitimními zájmy. Těmi jsou, jak již bylo naznačeno, jednak rodinná situace
stěžovatele, s důrazem na případný vliv jeho vyhoštění na ostatní rodinné příslušníky, kteří mají
právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění
(zejména na nezletilou dceru), jednak imigrační historie stěžovatele a jeho aktuální pobytový
status (s důrazem na skutečnost, že z jeho strany v minulosti došlo k porušení imigračních
pravidel a že zřejmě neprojevoval dostatečnou snahu si svůj pobyt na území České republiky
legalizovat). Ze samotné podstaty pojmu „přiměřenost" vyplývá, že se tu poměřují minimálně
dvě hodnoty, a to konkrétně právo na soukromý a rodinný život cizince s oprávněným zájmem
státu na dodržování jeho právních předpisů. Váhu těchto hodnot posoudily správní orgány
ve prospěch zájmu druhého, neboť i přesto, že sám žalovaný nepřímo připouští, že vyhoštěním
stěžovatele nesporně dojde k zásahu do soukromého a rodinného života, považuje vyhoštění
a následné uložení zákazu vstupu na území EU za jediný adekvátní způsob, jak reagovat
na porušování trestního zákona a zákona o pobytu cizinců z jeho strany.
[35] Situací, kdy proti sobě stála výše uvedená kritéria (tedy hrozící újma nezletilého dítěte
na straně jedné a zájem státu na dodržování imigračních pravidel na straně druhé), se Evropský
soud pro lidská práva zabýval ve výše jmenovaném rozsudku ve věci Nunez proti Norsku,
v němž uvedené dilema vyřešil ve prospěch principu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, v návaznosti na čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 téže úmluvy.
Podobně jako v souzené věci, v případě Nunez proti Norsku dotčená cizinka na území Norska
nikdy legálně nepobývala (stěžovatel pobýval legálně 90 dní), a poněvadž ve své žádosti o pobyt
uvedla vědomě nesprávné údaje s úmyslem zakrýt, že již jednou byla z Norska vyhoštěna, bylo
vydáno rozhodnutí o jejím vyhoštění a byl jí zakázán pobyt na území Norska. Jelikož ale cizinka
měla se svým partnerem, který žil v Norsku legálně, dvě malé děti, Evropský soud pro lidská
práva v citovaném rozsudku konstatoval porušení článku 8 Úmluvy. Ve věci Rodrigues da Silva
a Hoogkatner proti Nizozemsku vzal soud v potaz nejen silné vazby matky na její dceru, neboť
nucený odjezd dotčené cizinky by de facto zcela ukončil rodinný poměr mezi nimi, ale zohlednil
také fakt, že ač cizinka porušovala imigrační předpisy a ač v určité době mohla úspěšně požádat
o povolení k pobytu (a neučinila tak), žádné z těchto jednání nepředstavovalo trestný čin.
[36] Lze tak konstatovat, že se skutková situace v nyní přezkoumávaném případě
v podstatných rysech shoduje se skutkovým stavem výše uvedených případů rozhodovaných
Evropským soudem pro lidská práva. Obdobně jako v případě Nunez proti Norsku nedisponuje
stěžovatel již několik let platným pobytovým statusem. Aniž by se zdejší soud chtěl pouštět
do spekulací, zda stěžovatel skutečně aktivně a efektivně usiloval a usiluje o legalizaci svého
pobytu, jisté je, že dosavadní kroky, které v tomto směru učinil, k získání povolení k pobytu
nevedly. Zároveň je třeba uznat, že zákonem předpokládaný postup pro získání povolení
k pobytu je v jeho případě poměrně komplikovaný, a nelze přehlížet, že vycestování stěžovatele
za účelem jeho získání na zastupitelském úřadě se sídlem mimo Českou republiku pro něho může
mít fakticky tytéž důsledky jako vyhoštění.
[37] Podobnost s citovanými případy Evropského soudu pro lidská práva spatřuje Nejvyšší
správní soud rovněž v tom, že stěžovatel je rodinným příslušníkem cizinců, kteří v České
republice disponují trvalým pobytem. Důsledky vyhoštění stěžovatele tedy očividně dopadají
nejen na jeho osobu, ale rovněž (a to přinejmenším srovnatelně intenzivně) i na jeho nezletilé
dítě, v jehož nejlepším zájmu je, aby o něj stěžovatel do doby jeho zletilosti osobně pečoval.
Správní orgány ani soud při posuzování přiměřenosti zásahu správního vyhoštění zájem
dítěte žádným způsobem nehodnotily, prvostupňový orgán se pouze spokojil s konstatováním,
že si nezletilá dosud s ohledem na svůj věk nemohla dosud vytvořit společenské, kulturní a jiné
vazby k území České republiky.
[38] Nejvyšší správní soud konečně nemůže pominout, že ze soudního spisu rovněž žádným
způsobem nevyplývá, jakým způsobem vyhodnotil městský soud skutečnost, že v žalobě jako
osobu zúčastněnou na řízení označil stěžovatel kromě své manželky i svou nezletilou dceru.
[39] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že otázka přiměřenosti zásahu správního zajištění
do soukromého a rodinného života stěžovatele nebyla dostatečně zhodnocena a městský soud
pochybil, když toto pochybení žalovaného se snažil překlenout vlastním výkladem.
[40] Městský soud zatížil svůj rozsudek částečně nepřezkoumatelností a zčásti nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší
správní soud proto napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrací k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[41] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu