ECLI:CZ:NSS:2017:6.ADS.161.2017:19
sp. zn. 6 Ads 161/2017 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše
Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobce: J. Š., zastoupený Mgr. Václavem Bartkem, advokátem, se sídlem
Královopolská 874/84, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí,
se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 4. září 2015, č. j. MPSV-UM/15623/15/9S-JMK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2017, č. j. 33 A 12/2016 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamí t á .
II. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Václavu Bartkovi, advokátu, se sídlem
Královopolská 874/84, Brno, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů v celkové výši 1 573 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal dne 21. května 2015 žádost o poskytnutí dávky mimořádné okamžité
pomoci ve výši 550 Kč na úhradu poplatků za vývoz komunálního odpadu a za stočné. Úřad
práce ČR – krajská pobočka v Brně (dále jen „úřad práce“) žalobce dne 27. května 2015
vyrozuměl o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí o jeho žádosti ve lhůtě 5 pracovních
dnů od doručení vyrozumění. Dne 15. června 2015 požádal žalobce s ohledem na svůj zdravotní
stav úřad práce o prodloužení lhůty k vyjádření. Úřad práce této žádosti usnesením ze dne
17. června 2015, č. j. 10370/2015/KUR nevyhověl. Žalobce napadl usnesení úřadu práce
blanketním odvoláním, které nedoplnil ani ve lhůtě stanovené mu k tomu žalovaným. Žalovaný
následně odvolání zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“)
v záhlaví označeným rozsudkem odmítl jako nepřípustnou. Napadené rozhodnutí, respektive
rozhodnutí úřadu práce, vyhodnotil krajský soud jako rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení
správního řízení, ve smyslu §70 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), proti němuž není samostatná žaloba přípustná
[§68 písm. e) s. ř. s.].
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
jíž se domáhal jeho zrušení i zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení. Namítal, že vydání napadeného správního rozhodnutí předcházelo porušení jeho práva
na spravedlivý proces, neboť nebyl pro zdravotní indispozici schopen se svých práv domáhat.
Krajský soud na toto rozhodnutí nesprávně aplikoval kompetenční výluku. Neznalost podkladů
rozhodnutí ze strany stěžovatele má bezesporu vliv na konečné rozhodnutí ve věci,
neboť mu brání se k těmto podkladům vyjádřit či je doplnit. Krajský soud odhlédl od specifika
správního řízení, které spočívalo v objektivní nemožnosti stěžovatele se ve stanovené lhůtě
k podkladům rozhodnutí vyjádřit. Žalovaný navíc porušil procesní práva stěžovatele v odvolacím
řízení, neboť mu neprodloužil lhůtu k doplnění blanketního odvolání. Stěžovatel na závěr
upozornil na řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 22 A 11/2015, v němž krajský soud
skutkově prakticky totožnou věc nejen věcně posoudil, ale stěžovateli vyhověl a napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[6] Na úvod je třeba zdůraznit, že usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby
lze napadnout pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzené
nezákonnosti odmítnutí žaloby (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Ten může zahrnovat jak nesprávné právní
posouzení, tak nepřezkoumatelnost či jinou vadu řízení, mohla-li mít za následek nezákonné
odmítnutí žaloby (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2016, č. j.
6 As 2/2015 - 128). Z okruhu námitek vznesených stěžovatelem tak přichází v úvahu
pouze posouzení otázky, zda je rozhodnutí o nevyhovění žádosti o prodloužení lhůty
k seznámení se s podklady rozhodnutí (respektive rozhodnutí odvolacího orgánu
takové rozhodnutí potvrzující) samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví, či zda
se jedná o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení a které může být přezkoumáno
společně s rozhodnutím ve věci samé.
[7] Nejvyšší správní soud se stejnou námitkou stěžovatele zabýval již v rozsudku ze dne
27. dubna 2017, č. j. 9 Ads 73/2017 - 26, v němž dospěl k závěru, že „zamítnutí žádosti o prodloužení
lhůty k seznámení se s podklady rozhodnutí je úkon, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
Přímé dopady takového úkonu se projevují pouze v oblasti průběhu řízení (vymezení časového prostoru
pro seznámení se s podklady rozhodnutí), z tohoto hlediska je podřazení zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty
k seznámení se s podklady rozhodnutí pod §70 písm. c) s. ř. s. zcela namístě. […] Žalobou ve správním
soudnictví je možné napadnout rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o samotné žádosti o mimořádnou
okamžitou pomoc za splnění dalších podmínek vyplývajících ze soudního řádu správního. Je tak zajištěna soudní
ochrana proti konečnému výsledku posouzení samotné žádosti o tuto dávku pomoci v hmotné nouzi, které proběhlo
před orgány veřejné správy, čímž je naplněn požadavek soudního přezkumu rozhodnutí týkajícího se základního
práva (zde základního práva dle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož má každý,
kdo je v hmotné nouzi, právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek;
podrobnější úpravu tohoto práva přenechal ústavodárce v čl. 30 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zákonu).
V rámci žaloby směřující proti rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc
je možno namítat nezákonnost správního rozhodnutí též z důvodu porušení procesních práv v řízení
před správním orgánem. V takové žalobě je proto obecně možno uplatnit i námitky vztahující se k nedostatečné
možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí.“
[8] Nejvyšší správní soud se v rozsudku č. j. 9 Ads 73/2017 - 26 vypořádal i s odkazem
stěžovatele na rozsudek ze dne 12. ledna 2017, č. j. 22 A 11/2015 - 70, v němž krajský soud
správní rozhodnutí stejné povahy jako v projednávané věci věcně přezkoumal. Dospěl k závěru,
že „rozhodnutí, které jeden z krajských soudů vydal ve správním soudnictví, není pro jiné krajské soudy
ani pro samotný krajský soud, který rozhodnutí vydal, závazné v tom smyslu, že by se soudy nemohly od právních
názorů zde vyjádřených jakkoli odchýlit. […] V případě, že se účastník řízení dovolává právního názoru,
který některý z krajských soudů dříve zaujal v právně i skutkově shodné věci s věcí daného účastníka, má soud,
před nímž se vede řízení, na zvážení, zda je účastníkem odkazované soudní rozhodnutí vybudované na přesvědčivé
argumentaci a přiléhavé aplikaci právní normy. Tento soud se buď může s právním názorem v odkazovaném
rozhodnutí ztotožnit, nebo může zaujmout jiný – odlišný – právní názor. Pokud se soud rozhodne zaujmout
jiný právní názor, je jeho povinností své rozhodnutí dostatečně podrobně a precizně odůvodnit tak, aby účastníkům
bylo jasné, proč soud nepostupoval ve shodě s odkazovaným soudním rozhodnutím.“
[9] K tomu lze doplnit, že shodné rozhodování soudů ve skutkově podobných případech
(a tedy jeho předvídatelnost) je bezesporu jedním z atributů materiálního právního státu
a součástí principu právní jistoty (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. srpna 2008,
č. j. 2 Afs 47/2004 - 73, č. 398/2004 Sb. NSS, nález Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 1999,
sp. zn. III. ÚS 470/97). Nelze však trvat na tom, aby se krajské soudy slepě držely jednou
zaujatého právního názoru. Takto kategoricky formulovaný požadavek by totiž byl v rozporu
se zásadou soudcovské nezávislosti a z praktického hlediska by vylučoval jakýkoli judikatorní
vývoj. V projednávané věci, stejně jako ve věcech posuzovaných devátým senátem
Nejvyššího správního soudu ve výše citovaném rozsudku a krajským soudem v rozsudku č. j.
22 A 11/2015 - 70, se navíc jedná o relativně novou právní otázku, neboť povaha nevyhovění
žádosti o prodloužení lhůty k seznámení s podklady rozhodnutí nebyla v judikatuře správních
soudů dosud posuzována. Nebylo tak možné vyloučit, že jednotlivé soudy, ba i jednotlivé senáty
stejného soudu zaujmou k této otázce rozličná stanoviska, jak se nakonec také stalo. Samosoudci
rozhodujícímu o žalobě stěžovatele tak nelze vyčítat, že – s vědomím, že jeho rozhodnutí může
být předmětem přezkumu ze strany kasačního soudu – postupoval podle svého právního názoru,
který velice přesvědčivě odůvodnil a s nímž se Nejvyšší správní soud (již podruhé) plně
ztotožňuje.
[10] Krajský soud tedy postupoval správně, když žalobu stěžovatele odmítl jako nepřípustnou.
Stěžovateli tímto postupem není upřeno právo na přístup k soudní ochraně, neboť porušení
svých práv ve správním řízení bude moci namítat v rámci případné žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ve věci samé.
IV. Závěr a náklady řízení
[11] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji
ve smyslu poslední věty §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady
nad rámec obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[13] Žalobci byl usnesením krajského soudu ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 33 A 54/2015 - 12
(tedy ještě před vyloučení této věci k samostatnému projednání usnesením ze dne 22. ledna 2016,
č. j. 33 A 54/2015 - 31) ustanoven zástupcem Mgr. Václav Bartek, advokát. Odměnu
za zastupování v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s. věta prvá za středníkem).
Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu
a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], za nějž mu náleží odměna ve výši 1 000 Kč [§7 bod 3 aplikovaný na základě
§9 odst. 2 advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu), celkem tedy 1 300 Kč. Ustanovený zástupce žalobce doložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, přiznaná odměna mu proto bude navýšena o sazbu této daně ve výši
21 % na výslednou částku 1 573 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu