ECLI:CZ:NSS:2017:6.ADS.163.2017:46
sp. zn. 6 Ads 163/2017 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců
JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Ing. Bc. N. T.,
zastoupena Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, 120 00 Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem se sídlem Na Poříčním právu
1, 128 01 Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2016, č. j. MPSV-
2016/17072-911, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 2. 2017, č. j. 1 Ad 9/2016 – 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Ondřeji Múkovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 4.719 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala dne 3. 8. 2015 žádost o příspěvek na živobytí dle zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Úřad
práce ČR – krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“), žalobkyni
opakovaně vyzval k doložení informací o užívaném bytě, doložení měsíčních příjmů za měsíce
květen až červenec 2015, doložení rozsudku o rozvodu manželství, předložení občanského
průkazu a dále k tomu, aby se osobně dostavila do sídla úřadu práce. Výzvy byly žalobkyni
doručeny dne 18. 8. 2015 a dne 5. 10. 2015. Jelikož žalobkyně požadované dokumenty nedoložila
a k úřadu práce se osobně nedostavila, úřad práce její žádost zamítl rozhodnutím ze dne
23. 10. 2015, č. j. 58294/2015/AAB. Odvolání žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí zamítl
žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 1. 2016, č. j. MPSV-2016/17072-911 (dále jen „napadené
rozhodnutí“).
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který její žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 24. 2. 2017,
č. j. 1 Ad 9/2016 – 78 (dále jen „napadený rozsudek“). Vycházel z ustanovení §49 odst. 1
písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle něhož je žadatel povinen osvědčit skutečnosti
rozhodné pro nárok na dávku a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci
v hmotné nouzi, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní stav.
Žalobkyně byla úřadem práce opakovaně vyzvána k osobní návštěvě a doložení listin. Výzvě
však nevyhověla, k jednání se nedostavila a požadované doklady nepředložila. Požadavek úřadu
práce byl v tomto ohledu oprávněný, neboť k žádosti nebyl doložen tiskopis týkající se informací
o užívaném bytě, nebyl vyplněn tiskopis o příjmech žalobkyně, který je povinnou náležitostí
žádosti, a nebyl doložen rodinný stav žalobkyně. Úřad práce také musel ověřit, zda žalobkyně žije
sama (jak tvrdila v žádosti) nebo s matkou, jak tvrdila při pohovoru dne 15. 7. 2015. Žalobkyně
tvrdí, že se nemohla dostavit pro zánět X, tuto skutečnost však žádným způsobem nedoložila.
Nedostatek finančních prostředků na jízdenku MHD nelze považovat za těžko překonatelnou
překážku toho, aby se žalobkyně k úřadu práce dostavila.
II.
Kasační stížnost
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností.
Namítá, že napadený rozsudek pouze opisuje napadené rozhodnutí a flagrantně porušuje práva
stěžovatelky i relevantní právní předpisy. Úřad práce opakovaně odmítal přijímat stěžovatelčina
podání, uváděl ji v omyl a jednal s ní nezdvořile.
[4] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že městský soud nesprávně interpretuje
pojem společně posuzovaných osob ve smyslu §8 zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Stěžovatelčina matka neměla být v řízení považována za společně posuzovanou osobu,
jelikož se fakticky jedná pouze o osobu formálně spolužijící se stěžovatelkou. Přípisy stěžovatelky
jasně směřovaly k vyloučení matky z okruhu společně posuzovaných osob. Úřad práce měl
postupovat podle §8 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle něhož orgán pomoci
v hmotné nouzi může z okruhu společně posuzovaných osob vyloučit osobu, u které žadatel o dávku prokáže,
že ačkoliv společně s ní užívá byt, jiný než obytný prostor nebo ubytovací zařízení, nepodílí se s touto osobou
na úhradě nákladů společných potřeb, je-li jinou osobou podle zákona o životním a existenčním minimu.
Stěžovatelka od počátku poukazovala na skutečnost, že její matka se nepodílí na úhradě
společných nákladů, nemá vůči stěžovatelce vyživovací povinnost a nevytváří společnou
domácnost. Okruh společně posuzovaných osob přitom musí respektovat především právní
vazby těchto osob ve smyslu existence vzájemné vyživovací povinnosti (dle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 6 Ads 98/2008 – 53).
[5] Stěžovatelka se nemohla z důvodu svého zdravotního stavu dostavit k ústnímu jednání.
Pokud měl úřad práce pochybnosti o úplnosti a správnosti tvrzení a předložených dokladů, měl
provést sociální šetření ve smyslu §63 zákona o pomoci v hmotné nouzi, čímž by nepochybně
zjistil skutečný stav věci.
[6] Napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do práva stěžovatelky na přiměřenou pomoc
v hmotné nouzi. Pokud úřad práce žádost stěžovatelky zamítl toliko na základě nedoložení
informací, které si však mohl a měl zjistit z vlastní činnosti, došlo jednoznačně ke svévolnému
odepření shora uvedeného práva.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[9] Ze správního spisu vyplývá, že dne 15. 7. 2015 se stěžovatelka dostavila na úřad práce.
Zde uvedla, že je rozvedená a žije se svou matkou v nájemním bytě na adrese trvalého pobytu.
Úřad práce stěžovatelce předal formulář žádosti o příspěvek na živobytí a další formuláře,
které je k žádosti třeba vyplnit. Dne 3. 8. 2015 podala stěžovatelka žádost o příspěvek na živobytí,
v níž uvedla, že s ní žádné osoby byt na adrese trvalého pobytu neužívají. Zároveň podala
písemnost, v níž vyzývá úřad práce k vyřízení žádosti a vydání rozhodnutí bez zbytečného
odkladu. Písemností ze dne 4. 8. 2015 (doručeno 18. 8. 2015) byla stěžovatelka vyzvána
k doložení informací o užívaném bytě, doložení měsíčních příjmů za měsíce květen
až červenec 2015, doložení rozsudku o rozvodu manželství, předložení občanského průkazu
a dále k tomu, aby se osobně dostavila do sídla úřadu práce.
[10] Dne 21. 8. 2015 zaslala stěžovatelka úřadu práce urgenci vyřízení žádosti a vydání
rozhodnutí. Mimo jiné uvádí, že všechny požadované doklady již úřad práce má k dispozici
a navrhuje osobní jednání neuskutečnit, jelikož jí brání těžko překonatelné překážky, nemá
na lístek MHD a nebyl jí sdělen konkrétní navrhovaný předmět schůzky. Dále uvedla,
že podatelna úřadu práce odmítla dne 3. 8. 2015 přijmout listiny, které předkládala.
[11] Písemností ze dne 18. 9. 2015 (doručeno 5. 10. 2015) byla stěžovatelka opakovaně
vyzvána k předložení výše uvedených dokladů a k tomu, aby se osobně dostavila do sídla úřadu
práce. Byla též opakovaně upozorněna, že pokud výzvě nevyhoví, nebude možné její žádosti
vyhovět. Na tuto písemnost již stěžovatelka nereagovala a úřad práce její žádost o dávku zamítl.
[12] Je třeba dodat, že ve správním spise je přílohou žádosti pouze formulář Prohlášení
o celkových sociálních a majetkových poměrech a žádné další přílohy se zde nenacházejí.
Z žádných podkladů ani nelze dovodit, že by úřad práce odmítal přijímat stěžovatelkou
dokládané písemnosti, jak dovozovala v urgenci vyřízení své žádosti.
[13] Podle §49 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi žadatel o dávku, příjemce i společně
posuzované osoby jsou povinni osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu
a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání-li tomu těžko překonatelné
překážky, zejména zdravotní stav.
[14] V ustanovení §72 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou stanoveny povinné
doklady, které musí být přiloženy k žádosti o příspěvek na živobytí. Žadatel je povinen mimo
jiné přiložit k žádosti doklady o výši svého příjmu a příjmu společně posuzovaných osob
a doklady vztahující se k užívanému bytu.
[15] Dle platné právní úpravy je to tedy žadatel o dávku, kdo je povinen tvrdit a osvědčit
všechny skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku. Úřad práce přitom poskytne žadateli
potřebnou součinnost a ověří, zda má žádost veškeré náležitosti a zda jsou všechny podstatné
skutečnosti doloženy. Pokud je třeba některé doklady doplnit, vyzve úřad práce žadatele
k jejich doložení. Úřad práce může taktéž vyzvat žadatele k tomu, aby se osobně dostavil
do jeho sídla. Potřeba osobního jednání v sídle úřadu práce vyvstane zejména v případech, kdy je
potřeba vyjasnit tvrzení žadatele nebo doložit rozsáhlejší doklady. Pokud žadatel o dávku ve lhůtě
stanovené úřadem práce nesplní povinnost doložit potřebné doklady nebo povinnost osobně
se dostavit, může být po předchozím upozornění žádost o dávku zamítnuta [§49 odst. 5 zákona
o pomoci v hmotné nouzi].
[16] Správní orgány v souladu s citovanou právní úpravou zaměřily svou pozornost na to,
zda stěžovatelka k žádosti doložila všechny povinné doklady dle §72 odst. 3 zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Jelikož k žádosti doložila stěžovatelka pouze formulář Prohlášení o celkových
sociálních a majetkových poměrech, postupoval úřad práce adekvátním způsobem,
pokud stěžovatelku vyzval k doložení dalších konkrétně specifikovaných dokladů, stanovil
ji k tomu lhůtu v délce 8 dnů a poučil jí o následcích nesplnění výzvy.
[17] Je rovněž patrné, že ve vyjádření stěžovatelky se vyskytly rozpory ve vztahu k osobám,
se kterými užívá byt na adrese trvalého bydliště. Při první návštěvě úřadu práce uvedla,
že zde bydlí se svou matkou, v samotné žádosti však žádné osoby, se kterými byt užívá, neuvedla.
Ani v tomto ohledu úřad práce nepochybil, pokud za účelem odstranění rozporů využil
oprávnění dle §49 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi a vyzval stěžovatelku k tomu,
aby se osobně dostavila na jeho pracoviště.
[18] Stěžovatelka požadované doklady nedoložila a na úřad práce se nedostavila,
přestože k tomu byla vyzvána (nad rámec zákonných požadavků dokonce opakovaně), a byla
obeznámena s následky nevyhovění výzvě. Rozhodnutí úřadu práce, kterým byla z těchto důvodů
žádost stěžovatelky zamítnuta, tudíž nelze hodnotit jako nezákonné.
[19] Žadatel o dávku je povinen se osobně dostavit na úřad práce, nebrání-li tomu těžko
překonatelné překážky, zejména zdravotní stav. Teprve v odvolání proti rozhodnutí úřadu práce
stěžovatelka poprvé uvádí, že se osobně nemohla dostavit z důvodu zánětu X. Tuto skutečnost
však nijak nedoložila (např. lékařskou zprávou) a na výzvu úřadu práce nijak nereagovala. Za
těžko překonatelnou překážku ve smyslu §49 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi Nejvyšší
správní soud ve shodě s městským soudem nepovažuje tvrzený nedostatek prostředků na
zakoupení jízdenky MHD. Tím spíše, že sídlo úřadu práce se nachází pouze cca 1,5 km od místa
bydliště stěžovatelky.
[20] Neobstojí námitka, že úřad práce měl po podání žádosti sám a z úřední povinnosti
zjišťovat životní a sociální podmínky stěžovatelky provedením sociálního šetření dle §63 zákona
o pomoci v hmotné nouzi. Zákonná úprava takto koncipovaná není. Rozhodné skutečnosti má
v prvé řadě tvrdit a dokládat stěžovatelka jako žadatelka o dávku. Úřad práce jako orgán pomoci
v hmotné nouzi je na základě souhlasu žadatele o dávku oprávněn vstupovat do obydlí,
v němž žadatel žije a provádět sociální šetření a šetření v místě. Cílem těchto šetření je pro účely
dávek pomoci v hmotné nouzi ovšem zejména ověření rozhodných skutečností uvedených
a dokládaných žadatelem nebo příjemcem dávky tak, aby nedocházelo k neoprávněné výplatě
dávek. Provedení sociálního šetření nebo šetření v místě není nezbytnou podmínkou
pro vyhodnocení nároku na příspěvek na živobytí ani nutným podkladem rozhodnutí
o této dávce.
[21] Městský soud v napadeném rozsudku neshledal pochybení úřadu práce, který zamítl
žádost stěžovatelky výhradně z toho důvodu, že stěžovatelka přes opakovanou výzvu nedoložila
požadované doklady a nedostavila se na jeho pracoviště. Otázkou, zda jsou v případě
stěžovatelky naplněny hmotně právní podmínky pro přiznání dávky, se městský soud nezabýval.
Nehodnotil tedy ani okruh společně posuzovaných osob, nemohl se tedy dopustit nesprávné
interpretace pojmu společně posuzovaných osob ve smyslu §8 zákona o pomoci v hmotné
nouzi, jak stěžovatelka namítá v kasační stížnosti. Jelikož však tato otázka může mít vliv
na rozhodnutí o případné nové žádosti o dávku, připojuje Nejvyšší správní soud níže stručný
komentář.
[22] Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro účely posuzování stavu
hmotné nouze se příjmy a sociální a majetkové poměry osoby, která žádá o dávku, posuzují společně s příjmy
a sociálními a majetkovými poměry dalších osob. Okruh těchto společně posuzovaných osob se posuzuje
podle zákona o životním a existenčním minimu, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §8 odst. 1 zákona
o pomoci v hmotné nouzi orgán pomoci v hmotné nouzi může z okruhu společně posuzovaných osob vyloučit
osobu, u které žadatel o dávku prokáže,
a) že společně s ní neužívá byt, jiný než obytný prostor nebo ubytovací zařízení, nebo
b) že ačkoliv společně s ní užívá byt, jiný než obytný prostor nebo ubytovací zařízení, nepodílí se s touto osobou
na úhradě nákladů společných potřeb, je-li jinou osobou podle zákona o životním a existenčním minimu.
[23] Podle §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu
(dále jen „zákon o životním minimu“), platí, že společně posuzované osoby tvoří rodiče a zletilé
děti, pokud tyto děti společně s rodiči užívají byt a nejsou společně posuzovány s jinými osobami podle písmene b)
nebo d). Podle písm. d) téhož ustanovení tvoří společně posuzované osoby též jiné osoby,
které společně užívají byt, s výjimkou osob, které prokáží, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady
na své potřeby.
[24] Zákon rozlišuje pro účely žádosti o dávky pomoci v hmotné nouzi několik skupin
společně posuzovaných osob. Pro případ stěžovatelky je podstatné, že společně posuzované
osoby tvoří též rodiče a jejich zletilé děti, pokud společně užívají byt [§4 odst. 1 písm. c) zákona
o životním minimu]. V takovém případě je dle zákona lhostejné, zda mezi rodiči a zletilými dětmi
existuje vzájemná vyživovací povinnost a zda společně uhrazují náklady na své potřeby či nikoliv.
Určující je pouze rodinný vztah rodič-dítě a skutečnost, že společně užívají byt. Vyloučení rodiče
zletilého dítěte z okruhu společně posuzovaných osob lze dosáhnout pouze tím, že žadatel
o dávku prokáže, že společně s tímto rodičem byt neužívá [Podle §8 odst. 1 písm. a) zákona
o pomoci v hmotné nouzi].
[25] Naproti tomu §4 odst. 1 písm. d) zákona o životním minimu a §8 odst. 1 písm. b)
zákona o pomoci v hmotné nouzi se vztahují na tzv. jiné osoby, tedy osoby, které nejsou
s žadatelem v rodičovském, manželském ani partnerském vtahu. I tyto osoby se dle zákona
považují za společně posuzované osoby, pokud s žadatelem užívají byt. Na rozdíl od rodičů
a zletilých dětí lze však tyto jiné osoby vyloučit z okruhu společně posuzovaných osob i tehdy,
pokud s žadatelem byt užívají. Žadatel však musí prokázat, že s takovou osobou trvale nežije
a nepodílí se s ní na úhradě nákladů společných potřeb.
[26] Ve stěžovatelkou citovaném rozsudku ze dne 26. 11. 2008, č. j. 6 Ads 98/2008 – 53,
Nejvyšší správní soud vyslovil, že okruh společně posuzovaných osob musí respektovat
především právní vazby těchto osob ve smyslu existence vzájemné vyživovací povinnosti.
Podstatou tohoto rozhodnutí však byl závěr, že pokud podle zákona jsou nezletilé nezaopatřené
děti posuzované společně s rodiči, kteří k nim mají vyživovací povinnost, nemohou být zároveň
zahrnuté do okruhu společně posuzovaných osob se svým zletilým sourozencem, s nímž fakticky
žijí. Tyto závěry nelze pro případ stěžovatelky žádným způsobem využít.
IV.
Závěr a náklady řízení
[27] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto jí nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož je správním
orgánem ve věcech pomoci v hmotné nouzi [§60 odst. 2 s. ř. s.].
[29] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017,
č. j. 6 Ads 163/2017 – 21, ustanoven k ochraně jejích zájmů v řízení o kasační stížnosti zástupce,
advokát Mgr. Ondřej Múka. Zástupci, který byl stěžovatelce ustanoven soudem, náleží
mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Soud
proto zástupci přiznal částku 3.000 Kč za tři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení, nahlížení do spisu a doplnění kasační stížnosti [§7 ve spojení s §9 odst. 2 a s §11
odst. 1 písm. b), d) a f) a §11 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]
a částku 900 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů s těmito úkony spojených (§13
odst. 3 advokátního tarifu). Soud nepřiznal ustanovenému zástupci náhradu cestovních výdajů
(Praha – Brno a zpět za účelem prostudování spisu), jelikož zástupce byl již ve shora citovaném
usnesení upozorněn, že v případě nutnosti nahlížení do spisu je možné spisovou dokumentaci
zaslat k nahlédnutí obvodnímu soudu v místě sídla ustanoveného zástupce. Uvedené výdaje tudíž
nelze považovat za účelně vynaložené náklady. Odměna zástupce a náhrada hotových výdajů činí
3.900 Kč. Jelikož je zástupce stěžovatelky registrovaným plátcem DPH, je nutné uvedenou částku
navýšit o částku 819 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně. Celkem tedy zástupci stěžovatelky
náleží 4.719 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2017
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu