ECLI:CZ:NSS:2017:6.ADS.21.2017:23
sp. zn. 6 Ads 21/2017 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobkyně: Mgr. L. K., zastoupená Mgr. Radkou Vodičkovou, advokátkou, se
sídlem Havlíčkova 147, Chrudim, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se
sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5.
2016, č. j. MPSV-2016/89117-920, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2016, č. j. 32 Ad 8/2016 - 28,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2016, č. j. 32 Ad 8/2016 - 28,
a rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2016, č. j. MPSV-2016/89117-920, se ruší
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a
o kasační stížnosti ve výši 3.949 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Radky
Vodičkové, advokátky, se sídlem Havlíčkova 147, Chrudim, do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V říjnu 2015 žalobkyně spolu s manželem převzali jako budoucí osvojitelé do péče
nezletilou V. K. (nar. X), o kterou předtím pečovali pěstouni na přechodnou dobu. V březnu
2016 Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Jihlavě, Kontaktní pracoviště Chotěboř
(dále jen „úřad práce“) rozhodl o žádosti žalobkyně o poskytnutí rodičovského příspěvku,
přičemž jej přiznal ve výši 125 Kč měsíčně. Tuto výši úřad práce odůvodnil tím, že pěstounům na
přechodnou dobu bylo již vyplaceno 218 500 Kč z celkové částky 220 000 Kč rodičovského
příspěvku. Žalobkyně tak mohla dočerpat pouze zbývající částku 1 500 Kč. Jelikož žalobkyně
zvolila dobu čerpání do tří let věku dítěte, výše jejího rodičovského příspěvku činila 125 Kč
měsíčně.
[2] Žalobkyně s výší rodičovského příspěvku nesouhlasila a proti rozhodnutí úřadu práce
se odvolala. Měla za to, že nemůže nést důsledky špatného rozhodnutí příslušného úřadu práce,
který přechodným pěstounům kromě odměny za výkon pěstounské péče na přechodnou dobu
a příspěvku na úhradu potřeb dítěte přiznal ještě další dávku (rodičovský příspěvek),
a to ze stejného titulu – péče o nezletilou V. K. Ministerstvo práce a sociálních věcí její odvolání
zamítlo a napadené rozhodnutí úřadu práce potvrdilo. V odůvodnění žalovaný uvedl, že současná
právní úprava umožňuje souběžné čerpání rodičovského příspěvku s dávkami pěstounské péče.
Žalobkyně neuspěla ani u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), který
v napadeném rozsudku označeném v návětí její žalobu ze stejného důvodu zamítl.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost.
[4] Stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek je nezákonný kvůli nesprávnému posouzení
právní otázky. Správní úřady totiž umožnily přechodným pěstounům souběžné čerpání dvou
neslučitelných typů sociálních dávek. Dávky pěstounské péče podle ní tvoří zcela samostatnou
skupinu nároků. Dokládá to tím, že je zákonodárce vyjmul ze zákona č. 117/1995 Sb., o státní
sociální podpoře, a zařadil je do zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Uvádí,
že odměna pěstouna je odměnou za péči o dítě. Při souběhu s rodičovským příspěvkem
proto dochází k duplicitnímu financování téže péče o jediné dítě. Dle stěžovatelky neslučitelnost
výplaty obou dávek plyne i ze samotného textu zákona. Na rodičovský příspěvek má totiž nárok
osoba, která převzala dítě do trvalé péče nahrazující péči rodičů. Péče pěstouna na přechodnou
dobu je však ze zákona přechodná, krátkodobá (obvykle trvá jeden rok).
[5] Stěžovatelka upozorňuje na to, že Česká republika je vázána Úmluvou o právech dítěte,
podle které je při rozhodování státních orgánů chráněným zájmem vždy zájem dítěte. Chybná
aplikační praxe úřadu práce vedla k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva a práva její rodiny,
konkrétně práva na pomoc státu rodičům, kteří pečují o děti.
[6] Stěžovatelka dále namítá nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Za nepřezkoumatelnou považuje část rozsudku, ve které krajský soud uvádí, že žalobkyně výši
přiznaného rodičovského příspěvku nezpochybňovala. Dle krajského soudu totiž spíše namítala
nezákonnost vyplácení rodičovského příspěvku přechodným pěstounům. Stěžovatelka
z toho dovozuje, že krajský soud pominul smysl podané žaloby, jelikož se správním rozhodnutím
žalovaného nesouhlasí právě z toho důvodu, že jí bylo přiznáno na rodičovském příspěvku
pouze 125 Kč měsíčně. Kdyby jí bylo přiznáno 7 600 Kč v souladu se zákonem, ač proto,
že by nárok předtím nebyl přiznán přechodným pěstounům, anebo proto, že by k výplatě
rodičovského příspěvku přechodným pěstounům úřad práce nepřihlížel, žalobu by samozřejmě
nepodávala.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že setrvává na svém právním stanovisku
v tom smyslu, že žalobkyni nemohl být přiznán vyšší rodičovský příspěvek, jelikož byl vyplacen
na totéž dítě přechodným pěstounům.
[8] V doplnění svého vyjádření stěžovatelka poukázala na novelu zákona o státní sociální
podpoře, která má zabránit čerpání rodičovského příspěvku pěstouny na přechodnou dobu s tím,
že toliko z politických důvodů je účinnost novely odsunuta až na 1. ledna 2018.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[10] Vzhledem k tomu, že v kasační stížnosti stěžovatelka namítala také nepřezkoumatelnost
dle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s“), zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto námitkou.
Pokud by totiž uznal její oprávněnost, nemohl by se zabývat druhou námitkou a napadený
rozsudek věcně přezkoumat.
[11] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je rozsudek nepřezkoumatelný,
není-li z jeho odůvodnění „vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu pro nesrozumitelnost může být
dána, jestliže z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních
předpisů byla v kontextu podané žaloby posuzována zákonnost napadeného správního
rozhodnutí; je-li jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu
s odůvodněním a nelze-li z jeho výroku zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Rozhodnutí soudu může být
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže z něj není patrné, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, sp. zn. 2 Afs 24/2005, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
[12] Nejvyšší správní soud námitku stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského
soudu nesdílí. Z rozhodnutí krajského soudu je patrné, z jakých právních předpisů vyšel
a jakými právními úvahami se řídil. Dílčí poznámka krajského soudu, že žalobkyně spíše než výši
svého rodičovského příspěvku napadá nezákonnost jeho vyplácení přechodné pěstounce,
nezakládá vnitřní rozpornost odůvodnění ani nedostatek důvodů rozhodnutí. Lze souhlasit
se stěžovatelkou, že z povahy žaloby přinejmenším implicitně vyplývá, že jejím důvodem
je především nezákonná výše jí přiznaného rodičovského příspěvku, a její argumentace se logicky
primárně zaměřila na odůvodnění žalovaného, přestože je, jak bude uvedeno v dalším odstavci,
veskrze mimoběžná.
[13] Stěžovatelka dále považuje napadený rozsudek za nezákonný kvůli nesprávnému
posouzení právní otázky. S tím se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, ale na základě částečně
jiných právních argumentů, než předkládá stěžovatelka. Nejvyšší správní soud sledoval poněkud
jinou argumentační linii (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015,
č. j. 6 As 176/2015 – 31, odstavec 19) v rámci totožné žalobní a kasační námitky, že žalovaný
neměl přihlížet k výplatě rodičovského příspěvku přechodné pěstounce. Nutno v této souvislosti
zdůraznit, že Nejvyšší správní soud se nemusí a ani nemůže zabývat námitkou stěžovatelky,
že pěstounka na přechodnou dobu čerpala rodičovský příspěvek neoprávněně, neboť předmětem
řízení před krajským a Nejvyšším správním soudem nebyl a ani by v tomto řízení nemohl být
přezkum rozhodnutí, jímž byl rodičovský příspěvek přiznán přechodné pěstounce. Nejvyšší
správní soud nijak nehodlá zpochybňovat přesvědčení žalovaného, že současná právní úprava
umožňuje souběžné čerpání rodičovského příspěvku s dávkami pěstounské péče.
[14] Nejvyšší správní soud předesílá, že Listina základních práv a svobod v čl. 32 staví
rodičovství a rodinu pod ochranu zákona. Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů
a podobně i děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Rodiče, kteří pečují o děti, mají
právo na pomoc státu. Ústavní soud právo pečovat a vychovávat děti chápe „nikoliv jen jako práva
rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc
poskytovala specifickou ochranu. Péče o dítě a výchova dítěte předpokládá zajištění materiálních i nemateriálních
(citových, psychosociálních, kulturních atd.) podmínek toho, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí
rozvíjet všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající socializaci dítěte.
Jinak řečeno, je právem dítěte i rodiče pečujícího o dítě, aby stát této péči poskytoval zvláštní ochranu,“ (viz nález
Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2306/12, N 43/68 SbNU 433).
[15] Podobné závazky plynou z mezinárodních smluv. Úmluva o právech dítěte
(č. 104/1991 Sb.) zavazuje stát činit potřebná opatření pro poskytování pomoci rodičům
a jiným osobám, které se o dítě starají (čl. 26 odst. 1). Zároveň staví do popředí zájem dítěte
při jakékoli činnosti týkající se dětí (čl. 3 odst. 1). Ustanovení čl. 16 Evropské sociální charty
(č. 14/2000 Sb.m.s.) zavazuje stát, aby s cílem zajistit nezbytné podmínky pro plný rozvoj rodiny
podporoval ekonomickou, právní a sociální ochranu rodinného života takovými prostředky,
jako jsou například rodinné dávky.
[16] Rodičovský příspěvek je projevem ústavně zaručeného práva rodičů pečujících o děti
na pomoc státu. Poskytování rodičovského příspěvku napomáhá realizaci práva rodičů na péči
o děti a také práva dětí na rodičovskou péči. Zároveň je konkrétním vyjádřením
mezinárodněprávních závazků České republiky a v neposlední řadě nástrojem sociální a rodinné
politiky státu.
[17] Dle §30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších
předpisů, má nárok na rodičovský příspěvek rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně
celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, nejdéle do čtyř let věku tohoto dítěte,
a to nejdéle do doby, kdy byla na rodičovském příspěvku vyplacena z důvodu péče
o totéž nejmladší dítě v rodině celková částka 220 000 Kč. Omezující podmínky pro čerpání
rodičovského příspěvku jsou tak dvojí – věk dítěte a celková částka vyplacená z důvodu péče
o totéž nejmladší dítě v rodině.
[18] Předchozí právní úprava (zákon o státní sociální podpoře, ve znění do konce roku 2011)
omezovala čerpání rodičovského příspěvku věkem dítěte a délkou čerpání rodičovského
příspěvku. Rodič si mohl zvolit dobu čerpání rodičovského příspěvku po dobu dvou, tří
nebo čtyř let. Volbou doby čerpání si rodič zároveň zvolil i příslušnou výši příspěvku (dvouletá
varianta odpovídala částce 11 400 Kč měsíčně a rodič vyčerpal celkovou částku 216 600 Kč,
tříletá varianta odpovídala částce 7 600 Kč měsíčně a rodič vyčerpal celkovou částku 235 600 Kč,
u čtyřleté varianty byla měsíční výše proměnlivá a navázaná na celkovou částku 178 600
nebo 216 600 Kč v závislosti na tom, zda byla vyplácena také peněžitá pomoc v mateřství).
[19] Omezující podmínka v podobě finančního stropu se do zákona o státní sociální podpoře
dostala novelizací provedenou zákonem č. 366/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních
službách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Z důvodové zprávy k tomuto zákonu
plyne, že zákonodárce chtěl dosáhnout větší flexibility pro rodiče pečující o malé dítě
při rozhodování o výši a délce pobírání dávky. Podle předchozí právní úpravy byla volba čerpání
rodičovského příspěvku neměnná, což při změně sociální situace v rodině nemuselo být
optimální. Rodiče zároveň nebyli motivováni k návratu do zaměstnání a pevně nastavené doby
čerpání podle věku dítěte nereflektovaly faktický věk pro přijetí dítěte do předškolního zařízení
(viz důvodová zpráva, sněmovní tisk č. 372/0, 6. volební období, dostupný na www.psp.cz).
[20] Je patrné, že zákonodárce chtěl rodičům změnou zákona umožnit pružné čerpání
rodičovského příspěvku tak, aby rodina s ohledem na svou sociální situaci a možnosti v okolí
(např. dostupnost a kapacita mateřských škol) mohla účinněji slaďovat svůj rodinný a pracovní
život. Zároveň ale zákonodárce musel s ohledem na omezené finanční prostředky stanovit
maximální hranici, do které lze rodičovský příspěvek čerpat. Touto hranicí je celková částka
220 000 Kč vyplacená na péči o totéž nejmladší dítě v rodině. Stanovením této částky chtěl
zákonodárce zajistit rovnost mezi pečujícími osobami bez ohledu na to, jak rychlé tempo čerpání
rodičovského příspěvku si zvolily. Zároveň zákonodárce navázal měsíční výši rodičovského
příspěvku na příjem rodičů (resp. denní vyměřovací základ) a omezil ji maximální částkou
11 500 Kč (dle §30 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře).
[21] Současné znění zákona o státní sociální podpoře navazuje celkovou částku 220 000 Kč
na „péči o totéž nejmladší dítě v rodině“. Pro posouzení nároku na čerpání rodičovského příspěvku
a jeho výši je tak klíčové vyložit pojem „rodina“ a slovní spojení „totéž nejmladší dítě v rodině“.
[22] Dle §31 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře se rodinou pro účely rodičovského
příspěvku rozumí oprávněná osoba a společně s ní posuzované osoby (§7 odst. 1 zákona o státní
sociální podpoře). Těmi jsou nezaopatřené děti a rodiče těchto dětí. Za rodiče se považují
i osoby, jimž byly nezaopatřené děti svěřeny do péče nahrazující péči rodičů na základě
rozhodnutí příslušného orgánu (§7 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře). Za rodinu
se tak považuje i nezaopatřené dítě a jeho pěstouni na přechodnou dobu nebo nezaopatřené dítě
a jeho budoucí osvojitelé.
[23] Nejvyšší správní soud chápe slovní spojení „totéž nejmladší dítě v rodině“ jako zkrácené
označení situace, pro kterou je charakteristické, že jsou její aktéři totožní. Omezující podmínka
pro čerpání rodičovského příspěvku v celkové částce 220 000 Kč se tak uplatní tehdy,
pokud se má příspěvek vyplácet na péči o totéž dítě v téže rodině. Pokud se rodina dítěte změní
(např. od pěstounů na přechodnou dobu přejde dítě do péče budoucích osvojitelů), nelze
celkovou částku 220 000 Kč považovat za částku společně sdílenou oběma pečujícími osobami
jak z první, tak z druhé rodiny. Byť obě (nikoli současně, ale postupně) pečují o totéž dítě,
nepečují o totéž nejmladší dítě v téže rodině.
[24] Z jazykového výkladu tak plyne, že pečující osobě v nové rodině vzniká nárok
na rodičovský příspěvek bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu jej čerpala pečující osoba
v předchozí rodině. Nebrání tomu ani ustanovení §7 odst. 1 věta druhá zákona o státní sociální
podpoře, které vylučuje, aby tatáž osoba byla posuzována jako oprávněná osoba současně ve více
rodinách – jak bude patrno z dalšího výkladu, oprávněnou osobou není nezaopatřené dítě,
nýbrž pečující osoba, a v daném případě zjevně nejde o současné posouzení téže oprávněné osoby
ve více rodinách; stěžovatelka byla jako oprávněná osoba posuzována jen jednou ve své vlastní
rodině.
[25] Tomuto závěru odpovídá i účel rodičovského příspěvku a úmysl zákonodárce. Účelem
této dávky státní sociální podpory je totiž alespoň částečně nahradit pečujícímu rodiči ztrátu
příjmů či jejich podstatné snížení, a tím zvýšit sociální úroveň rodiny (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 Ads 42/2015 – 34, publ. pod č. 3425/2016 Sb. NSS,
ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Ads 278/2014 – 73, nebo ze dne 19. 2. 2009, č. j. 3 Ads 93/2008 – 55).
Shodně vyjadřuje úmysl zákonodárce důvodová zpráva k zákonu o státní sociální podpoře:
„Rodičovský příspěvek je dávkou, která má umožnit rodiči věnovat se osobně péči o dítě.“ (sněmovní tisk
č. 1444, 1. volební období, dostupný na www.psp.cz). Důvody, proč existuje zájem na osobní
rodičovské péči o dítě, zákonodárce výslovně neuvádí. Některé důvody jsou však zřejmé,
například fyziologické (zajištění pravidelného kojení), psychologické (vytvoření pouta
mezi dítětem a pečující osobou), sociální (výchova a socializace dítěte v rodině) nebo praktické
(faktická nebo finanční nedostupnost komerčně poskytovaného hlídání dětí, nedostatečná
kapacita mateřských škol). Význam osobní péče o dítě je ještě více umocněný v situaci, kdy péči
o dítě přebírá jiná než biologická rodina.
[26] Pokud by budoucí osvojitelé převzali do péče dítě mladší čtyř let a nevznikl by jim nárok
na rodičovský příspěvek, jejich možnost osobní péče o dítě by byla výrazně ztížená. Lze
se domnívat, že pokud by nebyli dobře finančně zajištěni z vlastních zdrojů, pak by ani jeden
z nich nemohl utlumit svou výdělečnou činnost kvůli osobní péči o dítě. Péče o dítě
by pak závisela na dostupnosti hlídacích zařízení nebo mateřských škol v okolí či na ochotě
a možnostech jejich širší rodiny a přátel. Omezující podmínku celkové částky 220 000 Kč
je proto nutné vykládat v souladu s účelem rodičovského příspěvku a úmyslem zákonodárce,
tedy tak, že nárok na rodičovský příspěvek vzniká pečující osobě v nové rodině bez ohledu
na způsob čerpání pečující osobou v rodině předchozí. Tento závěr platí tím spíše, je-li zákonná
úprava konstruována na standardní situaci stabilní rodiny a nepamatuje-li zvláštními ustanoveními
na řešení nestandardních (byť nikoli raritních) situací, jakou je přechod dítěte z rodiny poskytující
přechodnou pěstounskou péči do rodiny (budoucích) osvojitelů.
[27] Tento závěr podporuje též dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu,
který již v minulosti judikoval, že rodičovský příspěvek je nárokem pečujícího rodiče,
nikoliv nárokem dítěte, o něž rodič pečuje (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 10. 2015, č. j. 8 Ads 42/2015 – 34, publ. pod č. 3425/2016 Sb. NSS, ze dne 7. 5. 2015,
č. j. 9 Ads 278/2014 – 73, nebo ze dne 19. 2. 2009, č. j. 3 Ads 93/2008 – 55). Bylo by v logickém
rozporu s touto konstrukcí, pokud by pečovatel měl toto právo pozbýt zcela nezávisle
na svém jednání, tj. dozvědět se, že někdo jiný už „jeho“ nárok v jiné rodině (byť ve vztahu
k témuž dítěti) dříve vyčerpal. Pokud stát umožnil vyčerpat celou částku rodičovského příspěvku
před uplynutím čtyř let věku dítěte, činil tak s rizikem, že se omezující celkové výše rodičovského
příspěvku bude moci dovolávat jen vůči téže rodině (pečující osobě), nikoliv vůči další rodině
(pečující osobě), která dítě případně převezme do trvalé péče před dosažením čtyř let věku.
Omezující podmínku celkové výše 220 000 Kč je tak nutné vykládat jako navázanou na péči
o totéž nejmladší dítě v téže rodině.
[28] V této souvislosti Nejvyšší správní soud rovněž upozorňuje na odlišnost projednávaného
případu od případů, které ve vztahu k rodičovskému příspěvku řešil v minulosti. Předchozí
rozhodnutí se tematicky týkala například souběžného čerpání rodičovského příspěvku
na dvě děti – dvojčata (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 8 Ads 42/2015 – 34, publ. pod č. 3425/2016 Sb. NSS) nebo souběhu rodičovských
příspěvků (či jiných rodinných dávek) z různých států Evropské unie (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. dubna 2015, č. j. 3 Ads 194/2014 – 37, ze dne 26. 11. 2014,
č. j. 3 Ads 194/2014 – 37).
[29] V posuzovaném případě se nejedná o situaci, že by jedna osoba chtěla opakovaně
nebo souběžně čerpat více dávek státní sociální podpory. Stěžovatelka žádala o rodičovský
příspěvek pouze jednou. Ten jí byl sice přiznán, ale v takové výši, že jí to fakticky mohlo
znemožnit osobně celodenně a řádně pečovat o své dítě a porušit její právo na pomoc státu
v jeho podstatě a smyslu (čl. 32 odst. 5 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod). Kromě Listiny základních práv a svobod plyne závazek státu poskytovat pomoc
rodinám i z výše zmíněných mezinárodních smluv. Konkrétním projevem tohoto práva a závazku
státu je poskytování rodičovského příspěvku (srov. též odstavce [14] až [16] tohoto rozsudku).
Ústavní soud již v minulosti judikoval, že orgány veřejné moci mají povinnost vykládat právní
úpravu ústavně konformním způsobem a v souladu s mezinárodně právními závazky státu
(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 44/03, N 73/37 SbNU 33,
249/2005 Sb.).
[30] Výklad zákona, který fakticky znemožňuje nové rodině osobně pečovat o dítě
dle její volby, by tedy nebyl ústavně konformní a nenaplňoval by mezinárodně právní závazky
státu. Pokud dítě přebírají do péče nové osoby a utváří se nová rodina, jde nepochybně
o emocionálně, psychicky a také ekonomicky náročnou situaci. Nová rodina si zaslouží veškerou
podporu, kterou zákon umožňuje. Je v zájmu dítěte, aby se nové osoby, které převzaly péči
o dítě, měly možnost rozhodnout, zda budou s podporou státu osobně celodenně a řádně
pečovat o dítě, nebo zda zvolí jinou formu péče. Je proto třeba §30 odst. 1 zákona o státní
sociální podpoře vykládat v tom smyslu, že rodičovský příspěvek náleží do celkové výše
220 000 Kč v závislosti na dalších zákonných podmínkách i osobě pečující o dítě v nové rodině.
[31] Výše naznačený jazykový výklad (slovní spojení „totéž nejmladší dítě v rodině“),
teleologický výklad (účel rodičovského příspěvku), historický výklad (úmysl zákonodárce)
a systematický výklad (ústavně konformní, mezinárodněprávní závazky) nedávají prostor k tomu,
aby pečující osoba z nové rodiny neměla nárok na rodičovský příspěvek kvůli jeho vyčerpání
pečující osobou z předchozí rodiny. Nelze nalézt žádný legitimní důvod, pro který by budoucí
osvojitelé (nebo jiné pečující osoby v podobné situaci) měli nést břemeno péče o dítě
za minimální podpory ze strany státu. Díky finanční podpoře od státu mohou budoucí osvojitel
či osvojitelka strávit s dítětem takový čas, aby si v nové rodině vybudovali blízké sociální vazby.
Se smyslem rodičovského příspěvku a s principem rovnosti se rozhodně neslučuje, aby pečující
osoba v nové rodině měla podporu nižší, nebo dokonce žádnou.
[32] V posuzovaném případě tvořila nezletilá V. z pohledu zákona o státní sociální podpoře
nejdříve rodinu spolu se svými pěstouny na přechodnou dobu. Následně utvořila novou rodinu
se svými budoucími osvojiteli. V obou rodinách byla nejmladším dítětem. Ze správního spisu
plyne, že přechodná pěstounka i stěžovatelka jakožto budoucí osvojitelka o V. osobně celodenně
a řádně pečovaly. Stěžovatelce proto vznikl nárok na rodičovský příspěvek nezávisle na poměrech
v dosavadní rodině až do celkové výše 220 000 Kč, nejdéle však do doby, než V. dosáhne věku
čtyř let. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že to neznamená, že stěžovatelka skutečně celou
maximální částku bez dalšího obdrží, neboť zároveň platí, že výše měsíčního rodičovského
příspěvku nesmí podle platné právní úpravy přesáhnout stanovené maximální částky v závislosti
na volbě oprávněného rodiče, tzn. nemůže být za žádných okolností vyšší než 11 500 Kč
měsíčně.
[33] Nejvyšší správní soud na okraj dodává, že nepřehlédl, že zákonodárce v současné době
projednává změnu zákona o státní sociální podpoře, která měla – jiným způsobem
dle přesvědčení vlády – do budoucna zabránit situacím, do které se dostala stěžovatelka,
jakkoli Nejvyšší správní soud (nesdíleje východisko navrhovatele nové právní úpravy) problém
odstranil výkladem platné právní úpravy. Podle novely zákona se totiž pěstouni na přechodnou
dobu pro účely rodičovského příspěvku výslovně nebudou považovat za rodiče, a ne budou
tak mít nárok na čerpání rodičovského příspěvku (viz sněmovní tisk č. 854/0, 7. volební období,
dostupný na www.psp.cz, nyní projednáván Senátem Parlamentu). Vzhledem k tomu,
že předmětem tohoto řízení nebyla otázka nároku pěstouna na přechodnou dobu na rodičovský
příspěvek (viz odstavce [12] a [13] odůvodnění tohoto rozsudku), nemá ani projednávaná novela
vazbu na otázky řešené tímto rozsudkem.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil podle §110 odst. 1 s. ř. s.
pro nezákonnost nejen rozsudek krajského soudu, ale podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
též rozhodnutí žalovaného a věc mu ve smyslu §78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení,
v němž je podle odstavce 5 téhož ustanovení vázán právním názorem v tomto rozsudku
vysloveným. V daném případě je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného mělo být již krajským soudem
pro nezákonnost zrušeno a že nepřichází v úvahu jakékoliv doplnění řízení či vypořádání dalších
žalobních námitek krajským soudem. Krajský soud by s odkazem na tento rozsudek
pouze přenesl závazný právní názor svým novým rozsudkem správnímu orgánu.
[35] Nejvyšší správní soud tak je posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí
rozhodnout též o náhradě nákladů celého soudního řízení (§110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.).
Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s., má úspěšný stěžovatel právo
na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Žalovaný ve věci neměl úspěch, na náhradu nákladů řízení proto nemá dle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo.
[36] Stěžovatelka nebyla v řízení před krajským soudem zastoupena advokátem. V kasační
stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud uložil žalovanému povinnost uhradit jí náklady
řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování
o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu
a podle §89a exekučního řádu. Tato vyhláška navazuje na §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a upravuje výši paušální
náhrady, která náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem a který nedoložil výši
svých hotových výdajů. Nejvyšší správní soud však již v minulosti judikoval, že použití
tohoto ustanovení občanského soudního řádu je v soudním řízení správním vyloučeno
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015 - 79,
odstavec 19). Stěžovatelce se proto nepřiznává náhrada nákladů řízení před krajským soudem.
Ze spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud nicméně zjistil, že stěžovatelka zaplatila 49 Kč
na poštovném za zaslání žaloby soudu a tento prokázaný náklad řízení uložil žalovanému
stěžovatelce nahradit.
[37] V řízení před Nejvyšším správním soudem již stěžovatelka byla zastoupena advokátkou.
Ze spisu vyplývá, že v řízení před Nejvyšším správním soudem učinila právní zástupkyně
tři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, sepis a podání kasační stížnosti a dalšího
vyjádření [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Odměna za jeden úkon právní služby
činí podle §7 bodu 3, aplikovaného na základě §9 odst. 2 advokátního tarifu, 1 000 Kč,
k níž je podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů.
Podle sdělení právní zástupkyně není plátkyní daně z přidané hodnoty.
[38] Celková výše náhrady nákladů řízení pro stěžovatelku tedy činí 3 949 Kč.
K jejímu uhrazení stanovil Nejvyšší správní soud žalovanému přiměřenou lhůtu v délce jednoho
měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu